Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsme rozdílné, přesto tě miluji - 2. kapitola

27.01.2011 (08:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3531×

2. kapitola - Skřípění zubů

Zhluboka jsem dýchala a mrkala, jestli se mi to nezdá. Srdce mi bušilo v hrudi neobvykle silně. Leah mě držela a tiše vzlykala. Nikdy jsem ji neviděla plakat. Srdce mi z toho pukalo, ale podlamovala se mi zároveň kolena, když jsem ho viděla. Jak se naše pohledy střetly a on se zatvářil neuvěřitelně překvapeně. Bezmocně otevřel pusu, zalapal po dechu a dlouhým krokem vykročil směrem k nám. Zdržela jsem na kratičký okamžik dech, bála jsem se, že k nám dojde. Udělá scénu, ale moje kamarádka Alice ho naštěstí zastavila. Chytila ho za loket. Zlobně po ní hodil pohledem, ale nechal se stáhnout zpět. Poslal mi úpěnlivý pohled.

„Já chci pryč,“ zašeptala jsem Leah do ucha.

„Já vím, Bells, ale není to řešení. Kdybych mohla, šla bych do školy s tebou, ale já chodím v rezervaci.“

„Leah… prosím.“ Odtáhla mě od sebe a podívala se mi do očí.

„Stejně budeš muset zítra do školy. Setkáš se s ním dnes nebo zítra. Tak proč to odkládat. Opustil tě, na to nezapomínej. A určitě se vrátil pouze kvůli tomu, aby tě trápil nebo z výčitky.“ Ukazováčkem mi zvedla bradu. Usmála se a věnovala mi polibek na rty. Tělo se mi z toho celé rozechvělo a srdce roztlouklo rychleji. V břiše mi vybuchnul gejzír motýlů.

Přitáhla jsem si ji za týl blíže k sobě a nechtěla ji pustit. Chtěla jsem ji líbat donekonečna. Ochutnávat její sladké a měkké rty, cítit její horkou pokožku, ale zastavila mě. Zamrkala jsem a tiše vzdychla. Stěží jsem popadala dech.

„Měla bys jít nebo přijdeš pozdě, lásko.“ Pohladila mě po vlasech a než jsem se s ní stačila rozloučit, byla pryč.

Zhluboka jsem se nadechla, upravila batoh, zdvihla hlavu a vyrazila ke škole. Spolužáci mi věnovali znechucené pohledy. Leah tu na mě čekala každé ráno už několik týdnů, ale oni si na to prostě nedokázali zvyknout.

Když jsem se přistěhovala, byla jsem ta nová, neokoukaná a každý se předháněl, aby se se mnou bavil. Jenže pak jsem začala chodit s ním a většina lidí šla, slušně řečeno, do háje. Hlavně holky, ty by mne nejraději sežraly za živa. Nemohly pochopit, že tak obyčejná holka jako já začala chodit s dokonalým Edwardem Cullenem, ale kdyby věděly o něm skutečnou pravdu, pochybuji, že by s ním vydržely v jedné místnosti v horším případě by začaly ječet a prosit, aby je přeměnil.

Stále nechápu, jak jsem to také mohla chtít. Být člověkem je přeci tak krásné. Cítit na kůži sluneční paprsky, cítit lidské teplo, užívat si toho pocitu, když se o vaši pokožku otře pokožka vaší lásky a zajiskří to. Či se ponořit do polibku tak hluboko, že až málem ztrácíte dech, protože polibek je tak měkký, hřejivý, ale hlavně je to polibek od žijící osoby, ne od kusu kamene.

„Dávej pozor, lesbo!“ vykřiknul někdo a silně do mě vrazil loktem. Nohy se mi zapletly a nebýt zábradlí, asi bych letěla po schodech dolů. Vzdorovitě jsem si odfrkla, zvedla bojovně hlavu a kráčela dál do školy.

Na chodbě jsem se tiskla ke zdi, abych předešla očekávaným kolizím, které lidi zapříčiňovali schválně, aby mě mohli pomlouvat a křičet na mě to slovo, ale mně to bylo jedno. Co záleží na tom, že toho koho miluju, je stejného pohlaví?

Protáhla jsem se konečně ke skříňce. Na zámku nastavila číselné heslo, a otevřela ji. Jako každé ráno se na mě vysypal příval papírků s jediným slovem. Lidi, kteří šli okolo, se začali nahlas smát a ukazovat si na mě prstem. Vztekle jsem kopla do dolní skříňky a vyházela všechny papírky na podlahu.

„To si uklidíš!“ ucedil někdo ironicky. Otočila jsem hlavu k původci hlasu.

„Nic uklízet nebudu, Miku, já to tam nedala. Ať si to uklidí ti, co to tam dali! A dej mi pokoj!“ Třískla jsem dvířky, ale Mike mě chytil za loket a přitáhl k sobě.

„Doufám, že když se Cullen vrátil, tak budeš zase normální!“ procedil skrz zuby. Vůbec jsem ho nepoznávala. V posledních týdnech se choval jako hrubián. Nesl těžce, že po jeho odchodu jsem nedala přednost jemu. Silně jsem nabourala jeho mužské ego, zvláště, když se mým protějškem stala holka.

„Teď jsem normální. Předtím to byl omyl. Tak už mě nech na pokoji.“ Vytrhla jsem se mu a zamířila na angličtinu.

Bohužel mi byl v patách. „To i jako předtím jsi byla na holky?“ Trochu ubral na útočnosti a málem se se mnou vybavoval jako nejlepší kamarád.

„To není tak snadný vysvětlit.“ Upřela jsem na něj prosebný pohled, aby se už nevyptával.

„Zkus to, protože dokud to nějak neosvětlíš, tak tě všichni budou mít za lesbu,“ oponoval mi.

„Ale já jsem na holky a to už nezměním, a že se můj bývalý přistěhuje zpátky, na tom už vůbec nic nezměním. Pochop to, Miku.“

„Jak chceš, ale nečekej, že tě podpořím,“ pronesl uraženě a vtáhl se do třídy přede mnou. Zakroutila jsem nad ním hlavou a vešla za ním.

Jako vždy třída ztichla a všichni mě probodávali pohledem. Ignorovala jsem to a pověsila bundu na věšák a šla si sednout na své místo, k mé smůle tam seděl on. A jinde místo nebylo, to udělal schválně. To mu bylo podobně.

Proplahočila jsem se uličkou a kecla si na židli vedle něj. Z batohu jsem nejméně pět minut štrachala učení, abych se vyhnula jeho pohledu, ale rychle bušící srdce jsem uklidnit nedokázala. Dech jsem měla nepravidelný, až po napomínce učitele jsem zvedla hlavu. Tváře mi úplně hořely.

Tupě jsem zírala na tabuli, ruce natáhla před sebe a snažila se vnímat výklad učitele. Moc to však nešlo. Cítila jsem jeho pohled. Celou hodinu mě hypnotizoval. Díval se na mě, ale já na něho ani jedinkrát. Knedlík v krku se zvětšoval, v hlavě jsem měla zmatek. Mísilo se ve mně tolik pocitů, že jsem je v tom nepřeberném množství nedokázala rozeznat.

Návaly vzteku střídaly návaly porozumění, zloby, dotčenosti, pochopení, žárlivosti. Některé pocity jsem ani nepoznávala, byly mi cizí.

Až teprve zvonění bylo pro mne vysvobozením.

Vystřelila jsem z lavice jako neřízená střela. On se ani nestačil vzpamatovat. Bylo to až s podivem, že jsem se nerozplácla do uličky jako nešikovná žába jako kdykoliv jindy. Tentokrát mě nohy nezklamaly a držely mou uboze drobnou postavu vzpřímenou.

Razila jsem si cestu chodbou. Narážela jsem do lidí, kteří se za mnou naštvaně otáčeli a brblali nelichotivé poznámky na mou adresu, ale všechno mi bylo jedno. Musela jsem co nejrychleji pryč. Utéct tam odtud, nemohla jsem s ním být v jediné budově, natož ve stejné třídě.

Vrazila jsem rukou do dveří od dívčího záchodu. Prudce narazily na stěnu a několik holek, které stály před zrcadlem, překvapením nadskočily, jedna vypadala, že si tu černou tužku vrazila do oka, měla ho celé zarudlé. I kdyby po mně metala blesky, vyplázla bych na ni jazyk. Nemá se pořád malovat jako nějaká barová kurva.

Protáhla jsem se kolen nich, jejich peprné nadávky jsem ignorovala a otevřela dveře do jedné kabinky. Třískla jsem za sebou dveřmi a sednula si na záchodové prkénko. Hlavu opřela o přepážku a těžce vzdychla, ale dech se v polovině zastavil. Zadrhnul se mi v hrdle a já se zakuckala.

„Bello?“ Vyděšeně jsem zvedla hlavu. Stáhla nohy k sobě a trochu je zvedla nad podlahu a dlaněmi se opředla o stěny.

„Tím, že dáš nohy nahoru, oklameš jedině člověka, ne mě. Pojď ven, prosím.“ Alice, to mohla být jedině Alice.

„Nechci,“ zarputile jsem zavrtěla hlavou.

„Nechceš snad, abych si otevřela sama nebo to přelezla?“ V tom měla pravdu. Nemělo cenu se bránit. Stejně bych tomu neunikla, ona byla moje kamarádka, ale zazlívala jsem jí to, že mu nevymluvila ten odchod. Na druhou stranu je pravda, že kdyby neodešel, nikdy bych nepoznala Leah.

„Jsi tu sama?“ zeptala jsem se skřehotavě.

„Ano. Ty patlalky už odešly.“

„Jsi si tím jistá? Není tam někde… venku?“ Hlas se mi třásl. I když jsem vedle něho seděla celou hodinu, až teprve teď mi došlo, jaký mám z něj strach. A z toho setkání se mi udělalo neuvěřitelně zlo. Polknula jsme žaludeční šťávy, které se mi strašně rychle hrnuly do krku.

„Nikde tu není, přísahám.“

„Tak fajn, Alice.“ Vstala jsem ze záchodové mísy, trochu se upravila, abych nevypadala jako když prolétnu roštím. Vyhovovaly mi teď culíky. Už jsem vlasy nenosila rozpuštěné. Leah měla strašně ráda, když mi mohla vlasy rozpustit a vískat se v nich. Česala mi je a různě si s nimi hrála. Při myšlence na ni se mi zrychlilo srdce a zaplavila mě vlna touhy, ale rychle jsem ji potlačila.

Vylezla jsem z kabinky a stanula tváří tvář mé kamarádce Alici. Byla stejně krásná jako před mnoha měsíci. Vzpomněla jsem si na e-maily, které jsem jí psala, ale žádný z nich se nedostal k příjemci.

Moc se nezdráhala a hned mi skočila kolem krku. Silně mě objala a držela. Z jejího chladného těla mi naskočila husí kůže a začala jsem se strašně klepat. Tolik jsem si zvykla na teplo, že i menší závan studeného větru mi přivodil třas.

„Celá se klepeš!“ pokárala mě a raději pustila.

„Jsem zvyklá na teplo,“ procedila jsem před drkotající zuby.

„Aha,“ řekla až příliš odměřeně. Viděla jsem v jejích očích nepochopení, od ní to zamrzelo, snad ještě více než od Angely, která mi věnovala naprosto znechucený pohled a raději se sebrala a odešla, když jsem jí přiznala, že chodím s Leah, sama chtěla vědět, jestli někoho mám. Tak jsem jí to řekla a doufala, že to pochopí, ale skutečnost byla jiná.

„I ty mi to budeš vyčítat?“ zeptala jsem se rozzlobeně a udělala krok zpět. Jen na mě vykulila oči a zavrtěla hlavou.

„Jen smrdíš jako pes,“ dodala s úsměvem.

„Hm… já tu vůni miluju,“ odsekla jsem.

„Jasně… jasně.“ Zdvihla ruce do obraného gesta. „Neberu ti to. Takže je to pravda? Chodíš s Leah?“

„I ty s tím máš problém?“ zavrčela jsem. Už mě ta rozmluva začínala štvát.

„Ne…“

„Ale máš, stejně jako ostatní, ale něco ti řeknu!“ Zdvihla jsem ukazováček a píchla jím směrem k jejímu hrudníku. „Už mě to nebaví, že se na mě všichni dívají skrz prsty, já Leah miluju, a každému to může být jedno a bylo mi s ní dobře, dokud jste zase vy nepřijeli. Slíbil, že to bude, jakoby nebyl. A stejně jsem ho viděla, a když už jsem konečně nalezla svoji přízněno duši, tak si přijede a chce mi to zničit! Myslí si snad, že mu skočím kolem krku?!“

„Bello… Bello! Uklidni se, nikdo nic takového neříká.“

„Ale myslíš si to a já to poslouchat nebudu. Nemám na to náladu. Už mám svůj život, kam vy nepatříte. Je mi to líto, ale je to tak. Jsem šťastná tak, jak jsem. Takže bych vám byla vděčná, kdyby jste se mi do toho nepletli!“

„Bello!“ vykřikla Alice, ale neotočila jsem se. Vyběhla jsem ze záchodů tak rychle, že jsem se s něčím srazila. Spadla jsem na zadek a ošklivě si ho natloukla a když jsem se zvedala, měla jsem v úmyslu toho dobráka pěkně seřvat.

Stačil však jediný pohled a moje zloba byla ta tam a vystřídalo ji zděšení.

„Musíme si promluvit, Bello,“ řekl Edward a natáhnul ke mně ruku, aby mi pomohl. Odmítla jsem ji a vstala sama.

„S tebou mluvit nebudu. Vlez mi na záda!“ Otočila jsem se k němu zády a vyrazila na další hodinu, ale zdržel mě. Popadl mě za loket, stejně jako Mike před angličtinou. Ale tentokrát jsem ho nemohla setřást.

„Budeme spolu mluvit, je to důležité.“ Překvapeně jsem se k němu otočila.