Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsme rozdílné, přesto tě miluji - 1. kapitola

25.01.2011 (15:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2952×

1. kapitola - Je mi to líto, Bello

Tupě jsem zírala do stropu a nebyla schopná popadnout dech. Srdce mi tlouklo jako splašené, ale přesto jsem cítila po celém těle příjemné mravenčení, za které mohla jedině Leah.

Přehodila přese mne peřinu a sama se šla obléknout. Otočila jsem se na bok a sledovala její dokonalé snědé tělo, jak se naprosto přirozeně pohybuje po mém pokoji. Pokaždé, když se ohnula pro nějaký kus oblečení, jsem si skousla ret.

Otočila se ke mne a já tiše vzdychla, když jsem uviděla dokonalé linie jejích ňader a boků, které se střetávaly v jejím klíně. Tajemně se na mě usmála a poklekla přede mnou.

„Co je?“ zeptala se.

„Nic.“ Zavrtěla jsem hlavou, k tomuhle jsem neměla více slov. Zaplavoval mě tak neuvěřitelný pocit, že jsem ho nedokázala popsat slovy.

„Něco ano.“ Políbila mě na tvář a pohladila po vlasech. Dokázala jsem se v jejích očích topit hodiny a hodiny, ale přesto jsem neměla dost a potřebovala stále více a více. Toužila jsem po její přítomnosti stále více a více. Bylo to jako závislost.

„Nechci tě ztratit,“ zašeptala jsem. Její tvář se zkřivila smutkem a v očích nastal zmatek.

„Bello?“ Vyděšený tón jejího dokonalého hlasu mi trhal srdce vedví.

„Neboj se.“ Zapletla jsem jí prsty do vlasů a přitáhla si ji blíže k sobě, aby se naše nosy téměř dotýkaly. Horkost sálající z tak dokonalého těla se mi dostávala pod kůži a já pociťovala opět touhu, co sahala až hluboko do mého těla. Zakusovala se do něj hůře než cokoliv na světě.

Druhou ruku jsem jí položila na stále nahá záda a stáhla ji zpět k sobě. Do mé postele, do mého náručí. Moje tělo křičelo po tom jejím. Mohla jsem se z toho zbláznit.

„Za chvíli se vrátí tvůj táta a nebude nadšen, jestli mě tu najde,“ šeptala mi do ucha mezi vzdychy, když moje ruce obkreslovaly její dokonalé křivky a vypracované svaly.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na její blaženou tvář. Posunula jsem se o trochu výše. Dívala jsem se jí přímo do tváře.

„Ty mi to řekneš, až ho uslyšíš, hm?“ Mrknula jsem na ni a polibky jí zasypávala jak rty ,tak i ňadra i bříško.

„Bello…“ zasténala slastně a zadržela mě.

„Hm?“ Přitáhla si mě k sobě a zabořila hlavu do ramene. Ruce pevně spojila na mých zádech a zhluboka dýchala. Milovala jsem tu horkost, která mě na kůži přímo pálila. Přiváděla mě k šílenství.

„Tvůj táta je tady, slyším jeho auto.“ Rozzlobeně jsem vzdychla a silněji ji objala.

„Byla jsi tu jen dvě hodiny,“ zanaříkala jsem trucovitě.

„Já vím,“ řekla a zasmála se. Opět se na mě podívala a já se mohla roztéci. „Ale můžu se stavit zítra, anebo na tebe počkat před školou.“ Mrkla na mě a já si povzdechla.

„Před školou…“ posadila jsem se a přitáhla si prostěradlo blíže k tělu. Leah se okamžitě napřímila. Seděla tam tak, jak ji Bůh stvořil. Moje dokonalá polovička. Moje láska, moje všechno. Jsem její otisk. Její láska.

„Má s tím stále někdo problém?“ zeptala se ostře.

„Všichni,“ připustila jsem. Sklopila jsem hlavu a zavřela oči. Snažila jsem se z hlavy vyhnat ty odmítavé a znechucené pohledy, které mi věnovali spolužáci. Dokonce i Angela. Zavrtěla jsem hlavou, abych na to už nemyslela.

„Ať se jdou bodnout!“ vykřikla zlobně. Přitáhla si mě k sobě a konejšila jako malé dítě. Začala jsem plakat. Po tvářích mi tekly slzy jako hrady a Leah mě hladila po vlasech a zádech. Její dotek mě tak uklidňoval a dodával pocit bezpečí.

„Já se tě nevzdám! To nikdy, to raději zemřu!“ Vyděšeně jsem zvedla hlavu.

„To neříkej, miláčku! Už tohle nikdy neříkej!“ Vzala jsem její tvář do svých dlaní a podívala se jí do očí. „Nechci, aby se to někdy stalo. Slibuju ti, že když budou všichni proti nám, tak se raději sbalíme a společně odjedeme. Odjedeme někam pryč, kde nás nikdo nezná a nebude nás odsuzovat. Budeme tam žít spolu, třeba se i vezeme. Hlavně, když budeme spolu!“ Oči Leah se trochu zklidnily a při vyslovení, že bych si ji vzala, jí zazářily.

„Vážně by sis mě vzala?“ zeptala se nadšeně.

„Ano, lásko. Tebe ano. Nedokážu bez tebe žít.“ Donutila jsem své napjaté tělo, aby se ještě přiblížilo, abych mohla Leah políbit na rty. Nechtěla jsem ji pustit za žádných okolností, ale i já jsem slyšela, jak klaply domovní dveře. Charlie byl doma.

„Už musím jít,“ vzdychla mi do ucha. Vymotala se z mého sevření a teď už s konečnou platností se začala oblékat. Spodní prádlo měla ode mne. Bílé krajkové. Vynikla v ní její dokonalá postava. Podtrhlo to její úchvatnou snědou kůži.

„Vypadáš úžasně,“ řekla jsem s blažeností, když si přes hlavu natáhla tričko. Věnovala mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Popadla riflové kraťasy, aby zakryly její pevný zadeček. „Raději bych tě viděla bez oblečení.“

„Já vím,“ mrkla na mne a posadila se na kraj postele. Stáhla ze mne prostěradlo a prohlédla si mě od hlavy až k patě.

„Měla bych se opálit.“

„Kdepak, líbíš se mi taková, jaká jsi.“ Nahnula se nade mne a políbila mě na čelo a potom na rty. Pravou rukou se dotkla mého boku.

„Vypadám jak mrtvola.“

„Moje mrtvola.“

„Bello?“ zavolal Charlie ze spodu.

„Dveře jsou odemčené?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Jo,“ řekla Leah. „Už jdu, zítra ráno u školy.“ Naposledy mě políbila na tvář a dvěma dlouhými kroky došla k oknu. Otočila se a poslala mi vzdušný polibek. A už jsem jen viděla, jak její tělo mizí ve tmě, jak skočila z okna.

Přitáhla jsem si prostěradlo a deku až ke krku a položila se na bok. Lampičku jsem nechala svítit.

Dveře se otevřely. Pevněji jsem sevřela víčka a cítila mrazení v zádech. Charlie stál ve dveřích a musel se na mě dívat. Ještě štěstí, že jsem si lehla zády ke dveřím. Nevydržela bych, kdyby se na mě díval, jak spím.

„Bello?“ zašeptal o něco tišeji. Slyšela jsem jeho kroky, jak se přibližují k mé posteli a i jak si na ni opatrně sedá. Položil mi na rameno ruku a opatrně mnou zatřásl.

„Bello, spíš?“ Slyšeli jste už někdy hloupější otázku?

Nezbylo mi nic jiného, než něco jakoby ze spaní zamručet a trochu se zavrtět. Snad ho to trochu ukolébá a půjde si dolů pro něco k jídlu nebo si i sednout televizi.

„Asi spíš. Vlastně, já nevím, co si s tebou mám počít. Jsem z toho zmatený, prvně Cullen a teď…“ tiše si vzdychnul. „Víš, slíbil jsem tvé mámě, že na tebe dám pozor, ale stavíš mě do situace, ve které si nevím rady.“ Stáhl svou ruku zpět a zřejmě spojil ruce v klíně, zůstal tam sedět bez slova. Nedalo se to vydržet, ale nemohla jsem se k němu otočit. Byla jsem stále nahá a jemu by došlo, že tu byla Leah.

„Víš, když Cullen odešel, tak jsem předpokládal, že ti budu dlouho trvat, než se z toho vzpamatuješ. Bude tě to hodně bolet, ale časem to přejdeš a pokusíš se žít dál. Myslel jsem, že jsi našla porozumění u Jacoba, ale ten se pak od tebe kvůli bůhví čeho odvrátil.“ Znovu si smutně povzdychl. I když jsem s ním v mnoha věcech nesouhlasila, teď jsem se cítila strašně provinile.

„A když jste začali zase spolu mluvit. Byl jsem neskonale šťastný a ze srdce jsem doufal, že on je pro tebe ten pravý, a když jsi přišla s tím, že chodíš s… s Leah… Popravdě to byl pro mě šok, ale jsi stále moje dcera. Z ničeho tě neobviňuji, srdci se nedá poručit. Snažím se to akceptovat.“ Ještě mě pohladil po rameně. Ztěžka se postavil a odešel.

Jakmile zavřel dveře, otočila jsem se a smutně hleděla na dveře, které mě od něho dělily. „Promiň, tati. Ani nevíš, jak moc ji miluji,“ pronesla jsem tiše a raději se snažila usnout s vyhlídkou toho, že ji ráno zase uvidím.

***

Ranní vstávání bylo strašné. Zase pršelo, ale SMS mi spravila náladu. Leah mi přála krásný den. Zahřálo mě z toho u srdce. Hodila jsem na sebe nějaké teplejší oblečení a seběhla dolů na snídani. Připravila jsem si něco rychlého, abych dorazila před školu brzy. Třeba tam na mě bude už čekat. Ve dveřích jsem se srazila s tátou.

„Spěchám!“ zahuhlala jsem s toustem v puse.

„Kdy jsi šla včera spát?“ zeptal se zvědavě. Zastavila jsem se na místě.

„Hodně brzy, byla jsem unavená, kdy jsi přišel ty?“ vyhrkla jsem, když jsem vytáhla toast z pusy.

„Pozdě,“ odpověděl. Tím naše ranní konverzace skončila.

Vyběhla jsem před dům a rychle naskočila do auta. Batoh hned letěl na vedlejší místo. Nemohla jsem se dočkat. Zapnula jsem motor a vyjela na silnici a už si to razila ke škole. V autě byla zima.

Duben byl stále chladným měsícem a ani to, že mě brzy čeká maturita, na tom nic nezměnilo. Pršelo a dešťové kapky dopadaly na přední sklo mého milovaného náklaďáčku, který mi táta koupil od Blackových.

Jediným teplým bodem bylo pomyšlený na Leah, že ji budu zase moci obejmout. Stisknou ji v náručí.

Sešlápla jsem plyn, aby se ta moje stará rachotina rozjela o něco rychleji. Nedočkavostí jsem poskakovala na sedadle a tiše si broukala naši píseň. Až teprve před školou jsem se trochu uklidnila, protože jsem ji spatřila. Stála pod chody s rukama zkříženýma na prsou a nepřístupným pohledem. Tmavé vlhké vlasy jí splývaly okolo zachmuřené tváře. Byla jsem z toho zmatená.

Zaparkovala jsem a vystoupila. Hned ke mně vykročila. Měla dlouhé kalhoty, dokonce plné boty a mikinu, kterou však měla rozepnutou až k pupíku.

„Leah?“ zeptala jsem se překvapeně, když se ke mně přiřítila.

„Musíš jít se mnou!“ poručila mi. Popadla mě za loket a táhla z parkoviště. Všichni studenti se za námi otáčeli a podstatná část si něco šeptala. Stále si o nás něco šeptali, i po těch týdnech jsme byly stále živé téma, které nebralo konce, a Jessica Stanleyová to jen přiživovala, někdy bych jí zakroutila krkem.

„Leah!“ vykřikla jsem a snažila se ji zastavit, ale nedalo se to, měla najednou příliš síly. Přesto se zastavila. Otočila se na mě s truchlivým výrazem, zároveň omluvným. Přitáhla si mě k sobě a vášnivě políbila. Slyšela jsem okolo sebe spoustu vyděšených výkřiků a nadávek na naši adresu.

„Zatracený lesby!“ Ten hlas bych poznala kdekoliv. Mike Newton to ze všech snášel nejhůře. Byla jsem pro něj jen děvka, která se tahá s holkou. Byla jsem pro něj horší než bezdomovec. Ani kolo by si o mě neopřel.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, když mě Leah pustila.

„Už je pozdě.“ Zavrtěla hlavou.

„Leah?!“ Pevně mi stiskla ruku a přitáhla k sobě. Silně mě objala. Tiskla mě k sobě, jako by to mělo být naposledy.

Za kratičký okamžik jsem pochopila smysl jejího počínání.

Na parkovišti, za našimi zády, zaparkovala dvě auta. Stříbrné Volvo a Jeep. Zatnula jsem zuby. Srdce se mi rozběhlo rychleji a málem se zastavilo, když z Volva vystoupil on. V celé své kráse a nesmrtelnosti.

„Je mi to líto, Bello,“ šeptala mi do ucha.

Zdvihla jsem k němu oči a naše pohledy se střetly.