Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi mi ukradený - 6. Vypadni z mého pokoje!

14.09.2009 (07:30) • MiShQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1934×

Pohled Belly

Utíkala jsem nahoru do pokoje. Bylo mi líto toho, co jsem udělala, ale vzít se to nedalo. Ve Volteře mě určitě podvedl s Jane, jak jinak by se odtamtud dostal? Nechtěla jsem ho kopnout, ale zasloužil si to. Přeci nedal 50 let o sobě vědět, jak mu to jeho rodina mohla tak rychle odpustit? Asi ho milují víc než já, i když já jsem jeho manželka a nad srdce ho miluji.
„Bells, počekej.“ Hulákal za mnou Aro, který bral schody po třech, proto mě nakonec doběhl. Chtěla jsem zavít dveře, on tam však dal nohu, takže jsem mu jí přiskřípla. Rozeběhla jsem se a skočila do postele. Přitiskla jsem k sobě polštář a pak se do něj rozvzlykala.
„Neplakej, to bude dobrý.“ Vzal mě Aro do náruče a kolébal mě. Ve mně se vařil vztek, on si mě dovoluje utěšovat? Vždyť díky němu byla Jane přeměněná.
„Vypadni z mého pokoje.“ Zařvala jsem, až to museli slyšet dole, protože naráz ztichla hudba. Ukázala jsem Arovi ke dveřím a on poslušně odešel. Chvíli jsem tak ležela, když v tom vlítl ke mně do pokoje Edward. Co ten si sem dovoluje líst?
„K sakru, Edwarde. Vypadni!“ To už jsem mluvila potichu, ale vztek jsem měla ještě větší. Už už jsem se k němu natahovala, abych mu dala facku, když v tom mě chytil za ruku a donutil mě, abych se mu koukala do očí.
„Bello, lásko. Chyběla jsi mi a stále jsem na tebe myslel.“ Z toho co mi řekl, jsme mu nevěřila ani ptáka mezi koulemi. Chtěla jsem na něj ječet, aby mi pustil ruku, ale najednou jsem si uvědomila, že jsem volná.
„Víš, lásko, neříkej mi tak. Už dávno nejsme svoji. 50 let jsem vdova a teď mi je tady jakože šestnáct, takže ani být spolu nemůžeme. Máš smůlu brouku a teď vypadni. Už je dost, že se kvůli tobě tolik trápím.“ Byla jsem na něj tak rozzlobená, že jsem se zlostí klepala a začala vzlykat. On nejspíš pochopil, že tady se už nic nedá zachránit a vyběhl balkónem ven.
Znovu jsem skočila na postel a pustila se do nezastavitelného vzlykotu. Stále jsem na něj musela myslet, ač nerada jsem si to připustila, stále jsem ho vroucně milovala.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo tiché zaklepání, na nikoho jsem neměla náladu, ale co když se dole stalo něco hrozného? Šla jsem raději otevřít a tam stála ta drobná dívenka z obchodu. Divila jsem se, co tady chce. Pustila jsem jí dál, abych se to dozvěděla.
„Ahoj Bello. Já jsem Katya Jane Franceska, ale říkej mi prosím tě Cath. Ty jména popravdě nesnáším.“ Svěřila se mi Cath a já přikývla. Ukázala jsem jí pohovku, aby si sedla, ale ona zůstala na místě. „Bello, vůbec netuším, co ti ten Cullen provedl, ale jsem na tvojí straně.“ Přišla ke mně a objala mě, nevěděla jsem, co mám dělat a jestli to se svým ovládáním vydržím, tak jsem jí jenom poplácala po zádech a šla od ní o krok dál.
„Díky, Cath. Jenom mě zajímá jedno, proč jsi na mojí straně?“ Zeptala jsem se jí a ona se začala červenat. Nejspíš by se nejraději propadla do země. Taky je tak nejistá jako jsem bývala já.
„No – víš…“ Koktala a já na ní povzbudivě mrkla, takže se dala do vysvětlování: „Edwarda jsem potakal poprvé v obchodě, to byl on, shodil regál s vložkami.“ Aha, tak proto se Alice nezmínila, s kým tam je. „A pak jsem ho druhý den potakala ve městě, napsala jsem mu na papírek vzkaz. Když si ho přečetl, domluvili jsme si rande. Vlastně já ho tak trochu vydírala, takže musel přijmout.“
„Jak vydírala?“ Skočila jsem jí do řeči a ona se zasmála. Asi to nebylo zas tak hrozné vydírání.
„Kdyby se mnou na rande nešel, řekla bych všem, co udělal.“ Vysvětlila mi krátce a pak pokračovala bez vyzvání v povídání: „S Edwardem jsme šli do cukrárny, on si objednal upíří stesk.“ Že by se mi stýskalo po mě? Ne to není možné, spíš je to po Jane. Určitě! „Povídali jsme si, a když odcházel, políbil mě.“ Tak tamto nebyla jen vidina, Edward byl v cukrárně doopravdy. „Dneska jsem ho oslovila, ale on se na mě jen znechuceně podíval a odešel. Začal se bavit s nějakou zrzkou.“
Té holky mi bylo líto, ale mně Edward udělal horší věc. Nemohla jsem jí říct, že mě Edward opustil a 50 let se neukázal. To by nevěřila, tak jsem si vymyslela něco věrohodnějšího, kdyby se zeptala.
„No on je takový až moc arogantní. Mě ale udělal horší věc.“ Při té vzpomínce jsem se znovu rozvzlykala a Cath mě běžela obejmout a utěšit.
„Asi o tom nechceš mluvit, co?“ Promluvila na mě po chvíli Cath, ale spíš to byla řečnická otázka, takže jsem ani neodpovídala. Chvíli jsme seděli na sedačce a já stále vzlykala. Pak se ale Cath na něco musela zeptat. „Issy Jak to, že nebrečíš?“
Hned jsem měla pohotovou odpověď: „Kvůli Edwardovi jsem pořád brečela, už další slzy nedokážou moje oči vyprodukovat.“ Nejspíš na to skočila, protože chápavě kývla hlavou.
„Tenhle týden se do školy nesmí jezdit autem. Vždycky u každého studenta se staví školní autobus a pojede tím.“ Křikla na mě Cath, ještě než odešla.
„Dobře a díky moc Cath.“ Zamávala jsem jí a ona mi pozdrav oplatila, pak jsem slyšela, jak schází schody a pak už jen hudbu, která stále nechtěla utichnout. Nejspíš ještě byly nějací blázni, kteří by tancovali až do rána, i když jdou do práce. Chtěla jsem jít zpátky za nimi, ale nešla jsem, určitě tam bude Cullenovic rodina, kterou bych teď nejradši roztrhala na kousíčky.
Vyšla jsem na balkón a dívala se ven. Byl vidět měsíc a okolo svítili hvězdy, ve Forks bych sotva něco takového viděla, když pořád pršelo. Ach jo, zase vzpomínám. Měla bych s tím už přestat, vždyť k čemu mi jsou vzpomínky? Žij dneškem. No, i když dnešek není o nic lepší.
„Bello,“ zaklepal někdo na dveře a pak bez vyzvání vstoupil. Napadlo mě hned, kdo to bude – Alice.
„Co po mě celá ta tvoje rodina chce? Nejdřív mi sem vletí Edward a teď ty! Proč si mi v obchodě neřekla, že je tu taky?“ Strašně sem zuřila, vždyť ona mohla kdykoliv mít vidinu, jestli žije nebo ne. A taky mi mohla říct, že je ve městě!
„Víš Bello – no….“ Koktala, bylo mi to hned jasný – nezná odpověď.
„Nevíš, co říct co? Celá tvá rodina ať jde k čertu!“ Vyřkla jsem a Alice šla pomalým krokem ke dveřím.
„Je mi to líto, snad tě brzy ten vztek přejde.“ Otočila se a zmizela. Po chvíli jsem slyšela, jak jejich auto odjíždí. Nejspíš tam byly všichni, jenomže teď se mi dolů už nechtělo. Ne po tom všem.
„Mohla bych si jít zalovit.“ Napadlo mě. V plesových šatech jsem vylezla na balkon a rozhlédla se, jestli tam nikdo není. Když jsem sto procentně věděla, že je vzduch čistý, seskočila jsem a běžela do lesa.
Chvíli jsem se tam tak potulovala a při tom se mi postupně trhaly šaty. Najednou jsem však něco zachytila, krásnou vůni medvěda. Rozběhla jsem se za ním a asi za sto metrů jsem ho spatřila. Byl v tmavé jeskyni. Vydala jsem se dovnitř, když v tom se proti mně ten medvěd rozeběhl. Zastavila jsem ho jednou rukou, trochu se oklepal a pak se rozeběhl znovu proti mně. Takhle to šlo pořád dokola, dokud jsem vážně nedostala chuť na jeho krev. Pak jsem ho popadla do náruče a zakousla se mi přímo do krku.
Rozhodla jsem se pak, že bych se mohla podívat po nějaké vodě. Moje šaty jsou hodně špinavé a roztrhané, tak je alespoň trochu umyji. Jezero jsem našla pár kroků od jeskyně. Byla tam i pláž. Nikdo okolo nebyl, jen já a voda. Šla jsem k ní blíž, až jsem si najednou uvědomila, že jsem už po pás ve vodě. Pořád jsem šla, šla a šla. Když jsem byla ve vodě celá ponořená, rozplavala jsem se. Ani mi nevadilo, že mám stále na sobě šaty a šperky. Asi hodinu jsem stále plava, pak už mě to ale nebavilo, tak jsme vylezla z vody a šla se projít po lese.
„Co s nimi uděláme? Zítra je škola a oni jsou úplně na mol.“ Slyšela jsem, jak se někdo zhrozil. Byla jsem zvědavá, kdo se z našeho nového městečka opil do němoty. Běžela jsem po tom hlase. Hádejte, kdo tam nebyl? Celá Cullenovic rodina. Stála jsem raději opodál, aby mě nezahlédli. Přesto myslím, že mě cítili, tedy alespoň Alicce, která se dívala mým směrem. 

„No vykouřili toho dost i na upíra, ale myslím, že do rána to přejde.“ Ozval se Carlisle a já se pořádně rozhlédla. Viděla jsem Edwarda, jak se snaží ulovit motýlky a Rosalie plácala Emmetta po zadku a při tom si falešně zpívala.
„No tak Bello, neutíkej mi.“ Začal řvát Edward a skoro už vzlykal. Podívala jsem se, na koho mluví – byli to ti motýli. Tomu jsem se musela začít smát – já a motýl? No dobrý jako.
„Slyšeli jste ten smích?“ Zeptal se všech Jasper a otočili se na mě. Určitě mě viděli. Co teď dělat? Rozhodla jsem se – uteču domů. Jak jsem běžela, cítila jsem někoho za sebou. Otočila jsem se a tam byl Jasper. Vyběhla jsem do balkonu a hned ho zamkla. Jasper se nejspíš zastavil před domem nebo se vrátil. To mi je ale nějak jedno. Horší bylo, že mé šaty už nebyly šaty.
Asi bych se měla připravovat do školy, došlo mi, když se rozednívalo. Nejspíš bylo něco kolem páté hodiny. Tak jsem tedy šla do koupelny….

Pohled Edwarda

Já se zaposlouchal do hádky mezi Bellou a Arem. Když na něj zaječela, aby vypadl z jejího pokoje, šel jsem pomalu k ní. Po cestě mě málem Aro srazil ze schodů. Ti Volturiovi mě asi vážně nemají rádi. 
Vyšlapal jsem schody a vletěl Belle do pokoje. „K sakru, Edwarde. Vypadni!“ uvítala mě mile Bella ve svém pokoji. Bolelo mě to. Nesnášela mě za něco, co jsem nikdy neudělal. Nechápu, jak tomu mohla uvěřit. Natahovala se ke mně, jakoby mě chtěla praštit, ale já její ruku zastavil. „Bello, lásko. Chyběla jsi mi a stále jsem na tebe myslel.“ Řekl jsem jí pravdu a pustil jí ruku. Nevěřícně se na mě dívala „Víš, lásko, neříkej mi tak. Už dávno nejsme svoji. 50 let jsem vdova a teď mi je tady jakože šestnáct, takže ani být spolu nemůžeme. Máš smůlu brouku a teď vypadni. Už je dost, že se kvůli tobě tolik trápím.“ zlostí se klepala a začala vzlykat. Tahle slova mi málem podrazily nohy. 
Chtěl sem jí utěšit, ale nedokázal jsem se pohnout. Jediné co jsem udělal, bylo, že jsem vyšel na balkon a sebral krabičku cigaret. V hlavě se mi začínal rýsovat plán. Oběhl jsem všechny hosty a okrádal jsem je o krabičky cigaret. U party výrostků jsem náhodou našel asi 1,5 kila marihuany i s papírkama. Já se mám. I když sem se u toho množství pozastavil. Ale konec konců bylo jich asi 30 a ještě to byli dealeři. Za překvapených a nechápavých pohledů mé rodiny jsem vyběhl z domu a zamířil k lesu. Sedl jsem si pod silný strom, který vypadal, že mou sílu a váhu vydrží, zapálil si jednu z mnoha cigaret. Začal sem balit joitíky. Aspoň nějaký pozitivum tohohle dne.
Vedle sebe jsem měl filtry ze dvou krabiček cigaret a zapaloval jsem asi třetí joint, když se u mě objevila pobavená Rose. „Co tu dělaš?!“ „Hulim, holka, hulim. Dáš si taky?“ kývla, třískla sebou vedle mne a sebrala mi joint z pusy. „Héj! Ten byl můj!“ „Tak si vem jinej!“ řekla a rozesmála se. 
Zdá se mi to nebo se vztah mezi námi konečně zlepšil? Za tu dobu co tu sem jsme se ani jednou nepohádali a baví se se mnou skoro stejným způsobem jako Alice. I když… když si vzpomenu, jak stále chrání svou, vlastně naší rodinu, ani se tomu nedivím. Nejspíš je ráda, že jsme pohromadě. Až na Bellu, na kterou si také hodně zvykla. Jak znám Rose, za pár dnů z té radosti vystřízliví a všechno se vrátí do starejch kolejí. Fáááááááájn. Hihi začínám mít dobrou náladu.


O pár minut později:

Mezi záchvaty smíchu jsem zaslechl lehké kroky. Netušil jsem kdo to je. Nemohl sem najít část mozku, ve kterém jsem slyšel myšlenky, takže bylo ticho. Pomalu k nám došla Esme. Došla, prohlídla si nás a zhrozila se „Proboha co se vám stalo? Edwarde?“ „Hehhe, jééé čuss mamíííííííííííí.“ Řekli sme oba vygebeně. „Ede? Co to máš?!“ „Jointa. Chceš taky?“ řekl jsem a jednoho jí podal. „Edwarde?! Seš normální?!“ snažila se tvářit přísně, ale cukaly jí koutky. „Já? NE! A konec konců …. CO SEŠ TO VLASTNĚ ZA MATKU?! Když si ani od svýho nejstaršího .. teda nejmladšího.. nebo nejstaršího? No to je jedno prostě nějakýho takovýho syna ani práska nevezmeš.“ Zatvářil jsem se inteligentně a vyčítavě a Esme s Carlislem, který k nám mezi tím došel, chytli záchvat smíchu. A to bych nebyl já s Rose, abychom se okamžitě nepřidali. 
Asi po dvou minutách se Rose zasekla a otočila se na mě „Éďo??? Čemu se vlastně smějem??“ „Vim já?? To se musíš ptát jinde. Ale.. dyť je to jedno.“ řekl sem a začal se smát znovu. „Tak tohle bude ještě hodně práce.“Povzdechl si Carlisle. A od toho okamžiku mám tmu.


Pár hodin potom:


Začínám konečně vnímat … ale copak sem spal? Jediný co jsem si dokázal uvědomit, bylo to, že je mi nějak… divně. Zasténal jsem a dole se ozvaly salvy smíchu. Zvedl jsem se a odvrávoral do obýváku. „Prosim … Co se včera dělo??“ zavyl jsem a sesunul se na sedačku. V hlavě mi okamžitě začly kolovat detailní vzpomínky. Emmet. COŽE?! Já naháněl motýly? Proboha! Najednou se v Emmetových myšlenkách objevil rozhovor o Belle. „Ona tam byla?!“ zděsil jsem se a složil hlavu do dlaní. „Tak to je konec.“

Autor: MiShQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi mi ukradený - 6. Vypadni z mého pokoje!: