Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi mi ukradený - 3. Konečně doma

11.09.2009 (14:30) • MiShQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1357×

POHLED BELLY
"Bude ta cesta trvat ještě dlouho?" Podívala jsem se otráveně na Charlieho, který netrpělivě jako vždy ladil rádio.
"Ehm... přibližně ještě hodinu." Hodila jsem na Charlieho znechucený pohled a on se jen podíval, jako kdyby za nic nemohl. Já nevím, kdo si vybral auto, které jede jen 40 kilometrů za hodinu.
"Já říkala, že jsme měli běžet." Řekla jsem si jen tak pro sebe, i když jsem věděla, že všichni v autě mě uslyší, maximálně tak Jacob, který není upír, to nezaregistruje.
"Alespoň uvidíte krajinu v okolí našeho nového bydliště a navíc, já nemohu za to, že mi dali tak pomalý auto. Až budeme ve Stirlingu hned koupím pro každého nové a tohle dám na skládku ok?" Jen jsem otráveně udělala ze žvýkačky bublinu, která hned praskla a rozplácla se mi po obličeji, takže se mi všichni začali smát.
"Hej nefoť mě!" Začala jsem řvát, když mě ten škodolibec Jacob vyfotil při sundávání mé žvýkačky z ksichtu.
"No tak lidi klídek. Jacobe, ty to smaž a ty Bells se uklidni." Aro, to je jediný člověk, tedy upír, který mi poslední dobou rozumí.
"Díky Aro." Zazubila jsem se na něj dozadu a on si dal ruce okolo mého krku. Bylo to velice příjemné, zezačátku mi sice připadalo, že mě chce uškrtit, ale nakonec mě jenom jakoby objal.
"No tak děti, nechte si to na doma." No jo, zase Charlie, ten aby nějak nezaperlil. Tady ta cesta se mi začala líbit, i když jsem byla zcela otrávená díky té "rychlé" jízdě tohoto auta.
"Taťko?" Pronesl Jacob vznešeně, protože odedneška byl Charlieho adoptovaným synem. "Mohl bys zastavit na nejbližší benzínce? Vím, že vy nemáte takové povinnosti jako já, ale jestli někde nezastavíš, stane se neštěstí." Renesmee se začala chichotat a Charlie zatáčel k benzínce. Bezva, alespoň si budu moc koupit nějaký časopis, na nějakou chvíli mě určitě zabaví.
"Vyhlašuji ZASTÁVKU." To poslední slovo zařval, avšak to nebylo nutné, každý ho už tak slyšel velice dobře. Za chvíli nám díky němu prasknou bubínky a rozskočí hlava.
"Ale taťko, mohl jsi nám dát víc na útratu. Jsme přeci docela dost za vodou ne?" Pokárala jsem Charlieho, když nám každému dal jen sto korun.
"Dostanete samozřejmě víc, ale až v Stirlingu, ještě nějakou dobu si zkuste být před vodou." Začal se tomu smát, ale nám všem to nepřišlo nějak extra směšné, proto jsme raději zalezli do benzínky, než abychom se dívali na to, jak se Charlie vyžívá v našem neštěstí.
"Jaký časopis si asi tak koupím? Co třeba tenhle nebo támhleten?" Napodoboval mě Aro, když jsem se rozhodovala mezi Bravem a Super dívkou. V tu chvíli jsem ale nemohla soustředit, protože mě až přespříliš rozesmál Aro. Nakonec jsem tedy popadla oba časopisy a šla jsem k pokladně. Jenomže v tu chvíli jsem ucítila zase tu krásnou vůni, podívala jsem se z okna a tam vidím jen Charlieho.
"Hm, divné." Řekla jsem nahlas, ale naštěstí mě nikdo nemohl slyšet, Jacob byl na záchodě s Renesmee, cože? A Aro zrovna mluvil s prodavačkou, no jen počkej, já ti ukáži. Teď teprve poznáš, co je to legrace.
"Ach Aro, drahý, kdepak se to couráš?" Hahaha, určitě ho nachytám a pak se budu moc celou cestu do Stirlingu smát.
"Promiň, lásko, jenom se tady s paní radím, který film do foťáku si mám koupit." No hej, tohle není fér. On mě prokoukl.
"Bude to ještě něco?" Zeptala se mě ta prodavačka, když jsem jí podala můj nákup.
"Ne a zbytek si nechte." Rychle jsem pak vytančila z benzínky, protože zrovna začalo znovu svítit slunce a všichni už na mě netrpělivě čekali v autě.
"Co to bylo?" Po čtvrt hodině jízdy jsem zahlédla něco, jak běží na druhé straně silnice. A pak jsem si uvědomila, co to bylo. Nebo spíš kdo to byl. EDWARD. Já už začínám mít halucinace a to jen díky němu.
"Proč zrovna já?" V tu chvíli jsem se rozvzlykala. Stále jsem ještě nemohla unést, že je mrtví, ale díky Arovi se z toho pomalu dostávám.
"Copak se stalo? Bells? Ať je to cokoliv bude to dobrý, uvidíš." Začal mě uklidňovat Aro, byla jsem mu moc vděčná, asi jsem ho začínala mít vážně moc ráda.
"Jé to je krása. Jinak jsme už tu." Ozval se po chvíli ticha, do kterého jsem jen tiše vzlykala Charlie a já si mohla prohlížet překrásné domy. Bylo to tu o moc hezčí než ve Fo...městech, kde jsem dřív žila.
"Vau, ten zámek je boží. Půjdeme se tam podívat?" A pak mi došlo, že je to hloupost jít teď na zámek, když už je dávno po osmé hodině večer.
"Tohle je náš dům." Jejda, byl vážně krásný a obrovský s velikánskou zahradou. Jako kdyby byl určený pro nějakého ministra nebo někoho takového. Taky když se nacházel pod kopcem, kde stál pomník Williama Walace.
"Já bych si něco dal." Řekl po chvíli ticha Jacob, kterému začalo nebezpečně kručet v břiše.
"Pro něco ti skočím do obchodu. Ty bys ho nenašel a navíc jsem si chtěla udělat menší noční procházku." Jo je to pravda, alespoň jsem mohla v klidu přemýšlet o mojí halucinaci.
Vydala jsem se do leva, protože odtamtud jsem cítila čerstvé potraviny, ještě párkrát jsem zahnula a pak jsem ho viděla. Ano byl tam, obchod tam doopravdy stál v celé své kráse. Musela jsem se zasmát nad svýma myšlenkami, protože jsem už vážně bláznila.
Raději, aby mě rovnou neodvezli do blázince, jsem popadla nákupní koš a mířila jsem do toho zmatku, i když kupodivu to byl klid. Cítila jsem jen asi deset lidí, což na takový obchod je dost málo. No taky je už asi půl deváté, jak koukám tak bych si měla začít hlídat čas.
"Bello? Jsi to ty, že?" Aniž bych stačila zpozorovat, kdo to je, mě někdo začal objímat a silně vzlykat. Když jsem konečně spatřila tu dotyčnou, zarazil se mi dech.
"Alice? Co tady děláš?" Vyhrkla jsem jen ze sebe, protože tohle jsem vážně nečekala. Ou, já už nechci dál trpět, rozhodla jsem se, že zapomenu a ona mi to zkazí? Tak to ne jako.
"No viděla jsem tě konečně ve své mysli, jak sem jedeš, tak jsme se sem také přestěhovali. No není to úžasné?" V očích měla jikry při těch slovech a já jí jen stále nechápala.
"Popravdě? Není. Chtěla jsem zapomenout na něj a už se mi dařilo, jenomže teď si tu ty a mě se vše vrací zpátky do hlavy." Začala jsem vzlykat nejen kvůli tomu, že mi Alice připomněla Edwarda, ale hlavně kvůli tomu, že jsem byla na ní zlá.
"Ale Edward...." Chvíli se odmlčela, ale hned pokračovala úplně jiným tónem. "By si určitě nepřál, abychom se mi dvě pohádali." Jo, v tom měla pravdu a ani já jsem si to nepřála hádat se s Alicí.
"Jo máš pravdu. Mrzí mě to. Uvidíme se zítra. Ahoj." Ještě jsem jí naposledy objala a pak jsem utíkala za Arem, který se tu z nenadání objevil.
"Co tady děláš?" Zeptala jsem se ho a on mě mezitím objal a začal mě hladit po tváři. Wau, bylo to krásné, takové nezapomenutelné.
"Přišel jsem ti pomoc s nákupem."


EDWARDŮW POHLED

Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale něco mě zastavilo. Copak mě necítila? Chodí s Arem? Copak zapomněla? Málem sem vztekle zařval, ale udržel jsem se a pouze jsem pro sebe vrčel. Nesnášim, když neznám odpovědi na svoje otázky. Nakonec mi došlo, že jsem odešel před 50 lety. Pochybuji, že moje rodina bude stále ve Forks. Zkusím zavolat Alici. Snad má stále stejné číslo. Raději jsem se rychle rozešel k nejbližší telefonní budce. Když jsem jednu našel, byla obsazená. No tak hold počkám. Času mám dost. Sem přeci jenom upír a jestli máme my upíři něčeho hodně, tak je to času. Nevesele jsem se ušklíbl a začal přepočítávat peníze, které jsem ukradl na letišti.

O 30 minut později

Čekám, čekám, já čekám, já stále čekám... SAKRA A UŽ MĚ TO SE... ehm ŠTVE!!!!! Já tu snad vystojím důlek do dlažby. Jak se ta holka může půl hodiny vykecávat, jak krásnýho kluka má a přitom se v myšlenkách rozplývat, jak sem sladkej, úžasnej, nádhernej a božskej. Myslim, že jsem první upír v historii, kterému se chce zvracet. "... musim jít, za chvíli se uvidíme. Ahoj" přerušila dívka uvnitř hovor a vyšla ven. KONEČNĚ!!!!!!!!! Rychle jsem vlétl k telefonu a vytočil mě dobře známé číslo. "EDWARDE!!!!" zaječela Alice do telefonu. Sakra jsem hluchej! "Alice!" řekl jsem nadšeně a to bylo poslední mé přerušení jejího monologu. "Bella se stěhuje do Stirlingu a my také. Máme vybraný dům, už jsme 130 kilometrů od města. Stěhujeme se, protože se nám všem po Belle stýská. Vysprintuj a ať seš za chvíli tam. Pokud to nestihneš, budu se snažit zabrat pro tebe nejlepší pokoj, ale znáš Emmetta. Zatím ahoj!!!" "Ali..." zařval jsem, ale už jsem slyšel jen pípavý zvuk.
Povzdechl jsem si a vyšel z budky. Rychlým krokem jsem se dostal až za město, kde jsem se rozeběhl svou obvyklou upíří rychlostí. Po chvíli jsem zastavil u benzínky a nadechl se. Do nosu mě jak Emmettova pěst uhodila Bellina vůně. Chtěl jsem jít dovnitř, ale všiml jsem si Ara. Chtěl jsem jít pryč, ale vysvitlo slunce. SAKRA. Opřel jsem se ve stínu o zeď a čekal a čekal a čekal a pro změnu zase čekal. V tu chvíli jsem zaslechl rozhovor.

"Ach Aro, drahý, kdepak se to couráš?"
"Promiň, lásko, jenom se tady s paní radím, který film do foťáku si mám koupit."

Tyhle dvě věty mne porazily. Jak mohli... Dřív bych asi okamžitě letěl do Volterry žádat o smrt, ale zpátky k Jane? Šílel jsem už jenom z toho pomyšlení. Během toku mých myšlenek, jsem ani nepostřehl, že se nebe zatáhlo a oni odjeli. No tak vzhůru za Alicí. Udělal jsem tři kroky, ale v tom jsem se zarazil uprostřed pohybu. Nemám žádná zavazadla, to znamená žádné oblečení a... ALICE TO VÍ!!!!!!!!!! Tohle mě složilo na kolena úplně. Bezmocně jsem zavyl a vsadil bych se, že kdyby to bylo možné, brečel bych zoufalstvím. No jistě na co Jane, když stačí Alice??? Zvedl jsem se ze země a rozeběhl se směrem ke Stirlingu. Tak tohle bude moje druhá smrt. Tentokrát definitivní. Po cestě jsem potkal béžové auto, které jelo zhruba 40 km v hodině a na předním sedadle seděla Bella. Krutě jsem se zasmál a ještě zrychlil. Chudák, asi jí z tý pomalý jízdy hrábne. Pár kilometrů od města jsem uslyšel Aliciny myšlenky. "Edwarde, sejdeme se u obchodu. Musíme koupit nějaké rekvizity pro hru na lidi."
Zavětřil jsem potraviny a rozeběhl se k nim, kde jsem čekal na Alici.
Jakmile mě po své příjezdu uviděla, rozeběhla se a skočila mi kolem krku. Zatočil jsem s ní a poslouchal její děkovná slova za to, že jsem se vrátil i za to, že ji neobviňuji z toho, že neměla vizi a nemohla nás před Volturiovýma varovat. Začal jsem jí utěšovat a po deseti minutách sme vešli do obchodu.
"A ještě budeme potřebovat tohle a tohle, to by se taky mohlo hodit, to taky vezmu do zásoby a ještě tohle a tohle...." Tak tímhle způsobem to šlo už tři a půl hodiny. Sem zvědav jak dlouho mi bude nakupovat oblečení. Zatím stihla koupit zubní pasty, kartáčky, jogurty, sýry, maso, hranolky, zeleninu, ovoce, mraženou zeleninu, instantní polévky a omáčky, krekry, cornfleaksy, müsli, dva kartony limonád, pečivo a těstoviny. A to ještě nepočítám čtyři židle, dva notebooky, hifi-věž, knihovnu, poličku na CD, závěsy a nádobí v nábytku a domácích potřebách. Emmett jí ten jeep vážně neměl půjčovat. No báječný během mých úvah mi někam zmizela. Ale já jí hledat nebudu. Když zmizela, tak se zase objeví. Slyšel jsem její nadšené myšlenky. Tak teď už jí tuplem hledat nebudu. Bůh ví, co zase objevila. Počkal jsem 10 minut a potom sešel ze schodů do prvního patra tohoto obchodu, čímž jsem udělal největší chybu svého života neživota.
Do nosu mě udeřila Bellina vůně a vzápětí jsem ji uviděl. Ale... zrovna ji objímal a vzápětí ji pohladil po tváři. OD TOHO SEM TU SNAD JÁ, NE? Pokud se nemýlím, tak sem její manžel a já žádnou žádost o rozvod nepodepisoval. Ten upír mě ale tak štve!
Chtěl jsem po něm skočit, ale od kasy na mne zasyčela v myšlenkách Alice. "Edwarde ovládej se! Klidně do něčeho prašti, ale ne do něj. Kdyby se tu před očima několika diváků porvali dva upíři, asi by to nebylo moc nenápadný." Praštit do něčeho??? ALICE MÁ NÁPADY K NEZAPLACENÍ! Alice odcházela k autu, já se otočil a bez přemýšlení jsem sejmul nejbližší regál. Nevšiml jsem si jaký regál, dokud...

Autor: MiShQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi mi ukradený - 3. Konečně doma: