Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem upír, těší mě - 2. kapitola

16.07.2009 (09:33) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1701×

NOVÝ DOMOV

Místo kam jsme měli namířeno, se nachází úplně na opačné straně USA ve státě New Hampshire a nese název Loudon. Populaci tvoří 6520 obyvatel, v průměru asi 30 dní v roce tu svítí slunce a v okolí se nachází několik rozsáhlých přírodních rezervací plných divoké zvěře – tedy přesně něco pro nás. Do nového domu jsme dojeli za 6 dní. S naší rychlostí by nám to trvalo jen 3 dny, jenže cestu nám zkomplikovaly sluneční paprsky, které nás donutily strávit tři dny v hotelích. Což nejvíce rozladilo Rosalii – její potřeba luxusu nebyla ve 4 hvězdičkovém aparmá uspokojena. Emmet však její náladu, k nelibosti větší části rodiny, dokázal hravě spravit. Díky nim se však uvolnila atmosféra do takové míry, že byl i Jasper v klidu.

Nový dům byl jak jinak než překrásný, Esme se zase vyřádila. Obývací pokoj byl sladěn do světlých odstínů modré a oranžové barvy. Kombinací se světlým dřevem a červenými doplňky a terakotovou keramikou na zdích tak Esme vytvořila úchvatnou podívanou. Když jsem vešla do našeho pokoje, oněměla jsem. Obrovská dřevěná postel z jasanu se saténovým povlečením s nádechem do červena, červeno-bílé stěny, dřevěný nábytek opět z jasanu to vše v kontrastu s černými doplňky „Děkuji Esme“ zašeptala jsem. „Nemáš zač zlatíčko, doufala jsme, že se ti to bude líbit.“„Blázníš?“ otočila jsem se na ni „tohle se mi víc než líbí, je to překrásné“. Pokoj Reneesme sousedil hned s tím naším, a s krásou na tom nebyl o nic pozadu, ostatně jako všechny zbylé pokoje. Mě však nejvíce uchvátil ten náš, což samozřejmě byl cíl mé upíří matky – pro všechny vše dle jejich gusta. V domě samozřejmě nechyběla ani plně vybavená kuchyně a jídelní stůl s 10 židlemi, ne že bychom jich tolik potřebovali, v pohodě by stačily jen dvě pro Jacoba a Nessii, ale naše hra na lidi musela být dotáhnuta do konce.

Večer jsme trávili s Edwardem spolu v našem pokoji. O mou malou Reneesme bylo postaráno, Rosalie se toho s radostí ujala. Byla jsem ráda za náš součastný vztah s blonďatou kráskou. Vždycky jsem nějak tušila, že Rose není taková povrchní bezcitná barbie, za kterou ji každý na první pohled považuje. Ona jen nadevše miluje rodinu – svoji vlastní mít nemůže, tak aspoň usilovně brání tu upíří. Teď když jsem byla matkou, dokázala jsem její dřívější chování vůči mně plně pochopit. Byla jsem ráda, že se díky Nessie splnil částečně sen i Rose. “Nad čím přemýšlíš, lásko?“vytrhl mě Edward z mých myšlenek. „Zase na střední“ zalhala jsem, kupodivu tentokrát to nepoznal, možná to bylo tím, že do školy se mi opravdu nechtělo. Navíc Carlisle trval už na zítřejším nástupu. „No tak lásko, víš kolikrát, jsem na střední byl už já?“ utahoval si ze mě Edward a připomněl mi tak nekončící roli studentky „navíc tam budeš za hvězdu, vůbec netuším, jak ty nechutné představy přežiju“ mírně se zamračil. „Víš, Edwarde, jsem si jistá, že fantazie dívčí části školy se na tobě taky dost vyřádí“ uchichtla jsem se „dokonce si troufám tvrdit, že víc než na mě.“ „Tak to vůbec nevíš, lásko“ zabručel můj manžel, ale radši mě objal. „Nechceš se věnovat něčemu příjemnějšímu, než debatě o škole?“ podíval se na mě a v očích mu zajiskřilo. „Velice ráda“ odpověděla jsem se stejnou touhou v očích, ale to už mě Edward pomalu pokládal na postel.

V těchto okamžicích s ním zapomínám na všechno kolem. Existuje jen Edward, jeho tělo, jeho dotyky, polibky, jeho laskání, které mě dohání k šílenství. Naše těla se pohybovala v nekonečném složitém rytmu, naše oddechování se prudce zrychlovalo, až jsme nakonec dospěli k vrcholu oba společně. Zhroutila jsem se mu do náruče a nejradši bych tam zůstala ještě hodnou chvíli, to by ale do pokoje nesměl vrazit Emmet – ani jsem si neuvědomila, že začlo svítat. „Tak snad už by stačilo ne? Za 20 minut začíná škola! Myslel jsem, že zdemolujete celej barák!“ Edward zavrčel, vyskočil a narazil do Emmeta vší silou. Ten to nečekal a svou vahou narazil do stěny, která v tuhle chvíli už stěnou nebyla. To už se přihnala Esme „Emmete Edwarde“ ječela, nebydlíte tu ani den a hned musíte něco rozbít!!! A ven!!“  Nikdy jsem Esme takhle rozčílenou neviděla, tak jsem se radši rychle upravila, oblíkla si oblečení, co po mě hodila Alice, dala pusu smějící se Reneesme a upíří rychlostí vyběhla k autu.

Cesta ke škole nezabrala ani 10 minut. Jen co jsme vystoupili, doprovázely nás pohledy všech kolem, podle Edwardova zamračeného pohledu a způsobu jakým mě chytl, nebylo těžké uhádnout, co si všichni kolem myslí. Nechápavé pohledy se ještě více prohloubily. Pro všechny jsme doteď byli nevlastní sourozenci. Ne nevlastní sourozenci, kteří tvoří páry. „Však oni si zvyknou“ pronesl Edward a Alice vědoucně pokývala hlavou. Rosalie se ušklíbla a krokem bohyně s Emmetem po boku se vydala do třídy. Oni dva  s Jasperem měli nastoupit do druháku, my ostatní do prváku. Člověk je rád že dodělá střední a za dva roky ji dobrovolně opakuje znovu. Radši jsem zaměřila svou pozornost na vlastní rozvrh a s nelibostí jsem zjistila, že dnes nemám ani jednu hodinu s nikým společnou. „No nic uvidíme se na obědě“ s těmito slovy jsem vlepila pusu na tvář svému manželi, ignorovala jeho uchechtnutí a zamířila do učebny angličtiny. Tady jsem si našla poslední volnou lavici a s úlevným povzdechem do ní zapadla. Jen doufám, že nikoho nenapadne si ke mně sednout. Už tak bylo moje sebeovládání docela vytížené. Ještě než začla hodina, měla jsem na stolku asi 5 papírků – všechny s pozváním na rande. Existence mého přítele se očividně minula účinkem.

Jen co zazvonilo, přiřítil se k mé lavici vysoký kluk svalnaté postavy s hnědými vlasy – typický frajírek, kterého žádná holka nemůže odmítnout. „Ahoj, já jsem John, John Delton“ představil se „Bella Cullenová“ vysoukala sem ze sebe opatrně. „Nechci být vlezlý, ale ty chodíš se svým bráchou???“ „Edward není ve skutečnosti můj bratr, nejsme vůbec nijak příbuzní. Ale ano chodím s ním“ odsekla jsem „Proč něco se ti nezdá?“ „Nene nic. Ale mohl bych se zeptat, jestli si se mnou někam nevyrazíš?“ „Právě jsem ti řekla, že mám přítele, zapomněls?“ „A to vadí?“ zajiskřilo Johnovi v očích. Začínal mě lézt silně na nervy a to jen ztěžovalo mé sebeovládání. Měla jsem co dělat abych mu neskočila po krku. Zadívala jsem se na jeho tepnu, která vesele pulsovala a představila si své rty na ní. Byl tak blízko, jen se zakousnout a sát… „Ale notak tvůj bratříček se o tom ani nedozví!“ snažil se pořád John, když viděl mé nepatrné zaváhání. Neměl vůbec ponětí, že já se zaobírám jen jeho smrtí. „Myslím, že ti řekla, že nemá zájem!“ ozval se za mnou hlas mého „bratříčka“ a v tu stejnou chvíli se kolem mě obmotaly jeho ruce, čímž mě dokonale uklidnil a vrátil do reality. „Jestli ještě jednou promluvíš na mojí přítelkyni, budeš mít co dělat se mnou“ zavrčel Edward nenávistně. Johna to ale stále neodradilo: „Ty si myslíš, že se tě bojím?“ vysmál se do očí upírovi „měl bys…“ a já jen viděla, jak Edwardovy duhovky změnily barvu ze zlaté na černou. Johnův vyděšený pohled značil, že i on si té změny všiml. Jen se otočil a utíkal pryč. „Děkuji“ otočila jsem se na svou lásku, „měla jsem co dělat, abych po něm sama neskočila“ přiznala jsem zahanbeně. Edward se netvářil nijak překvapeně a mě to došlo. „To Alice že? Viděla mě, jak ho zabiju“ vydechla jsem. „No tak lásko, nic se nestalo, všechno je v pořádku. Věř mi, vedeš si skvěle. Tvoje sebeovládání je víc než překvapivé na novorozenou, vždyť to víš “ uklidňoval mě. „Hmm“ zabručela jsem. Jenže co kdybych Johna opravdu vypila?? Co pak? Naše tajemství by bylo odhaleno. Vzniklo by tolik problémů. A nedivila bych se Rose, kdyby mě zabila. Musím se ovládat, prostě musím. Kdyby se to dozvěděli Volturiovi…Přece mě nerozhodí každý pako, co se mi bude vnucovat. Tyhle a ještě další myšlenky mě napadaly celou další hodinu.

Zbytek školy uběhl ve stejném duchu. Moje myšlenky „co by kdyby“ mě zaměstnaly tak, že jsem si ani nevšimla, že už jsme doma. Probrala mě až Reneesme, která se ke mně radostně přitiskla, šťastná, že už jsem doma. „Ahoj zlatíčko, jakpak si se dnes měla?“ „Ahoj mamíí“ začala a pak mi svým způsobem začala popisovat hrátky a dovádění s Jacobem. Cítila jsem, jak je moje dcera šťastná a to mě konečně pomohlo zapomenout na tepnu Johna Deltona. Slíbila jsem si, že tohle už se nikdy nestane. A ten slib jsem opravdu měla v plánu dodržet…

Shrnutí

← Předchozí Další →

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem upír, těší mě - 2. kapitola: