Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem tvůj otrok - 1. kapitola

29.04.2012 (20:00) • Shay • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 11223×

1. kapitola

Na rukou jsem měla okovy, které se mi zařezávaly do kůže. Stála jsem v řetězech přivázaná v kleci a čekala, až se pro mě pan Bonger vrátí, sundá mi pouta a prodá mě za nejvyšší částku nějakému zpustlíkovi. Nesnášela jsem svůj osud…

Ve vzduchu byl cítit zápach kouře z dýmek a mé chuťové pohárky dráždila vůně propečeného masa. Nebylo v mém zorném poli, ale já věděla, že tam někde je. Záviděla jsem lidem, kteří mohli ochutnat pečínku s křupavou kůrčičkou. Ne, nemysli na to!

Pozdě, v břiše mi hlasitě zakručelo. Nejedla jsem už tak dlouho. Poslední dobou jsem měla pouhé drobky, které by nenasytily ani žížalu, natož pak mě. Ale přes to všechno jsem tomu všemu čelila s vystrčenou bradou. Ačkoli jsem věděla, že mě čeká smrt, nebo že mě nějaký zmetek zneuctí a následně zbije do krve. Já… Nevzdala jsem se bojovných očí. Byla jsem ke svému osudu dost skeptická – to ano. Ale i tak – bez boje se nevzdám!

Najednou jsem v dálce uslyšela těžké kroky, které doprovázelo hlasité dýchání. Přede mnou se zjevila silueta tlustého pana Bongera. Tak jsem mu záviděla jeho špeky, byl to totiž hlavní znak toho, že každý den si měl dát co do úst.

„Tak pojď, krásko. Je čas jít o vězení dál…“ zasmál se. Tohle mu vážně připadalo vtipné? Jistě, on asi nikdy nezažil chudobu.

„Ale, ale. Snad se nemračíš. Teď mi ale pověz, lásko, bude se ti po mně stýskat?“ Vážně se mi podíval do očí a přejel si po svém břiše. Zavrčela jsem.

„Musím se hostům zmínit, že při hrátkách jsi zvíře… Určitě to zvýší tvou cenu. Pochopitelně nebudu moct říkat o tvém ostrém jazyku, ještě bys mi tu zůstala. A co já pak s tebou?“

„Za tohle půjdeš do pekla. Přímo tam!“ hněvivě jsem se na něj rozkřičela, kdybych neměla okovy na rukou, zaškrtila bych ho.

„Jistě, jistě… To už tady bylo… Na!“ Hodil po mně kus látky. „Tohle si obleč.“

Čekala jsem, že se otočí, že mi poskytne alespoň luxus samoty, ale on mě dál propaloval pohledem. Zafuněla jsem a opatrně si přetáhla šaty z jemné látky přes hlavu. Nesmím dát najevo ponížení, nesmím se snížit k prošení, aby se otočil. Nesmím!

Kdysi jsem bývala krásná. Měla jsem plnoštíhlou postavu a krásně husté vlasy, které mi každý záviděl. Za nehty jsem neměla špínu a můj chrup byl také o něco bělejší. Nedá se říct, že bych se kdovíjak zhoršila, ale ani se nedá říct, že jsem za posledních pět let kdovíjak přibrala na kráse.

„Hotovo!“ prohlásila jsem vítězoslavně. Musela jsem přiznat, že tyhle šaty byly krásné a hlavně teplé. Ano, měly výstřih skoro až k pupku a po bocích rozparky, ze kterých mi vykukovala stehna, ale cítila jsem se lépe.

Zpříma jsem se panu Bongerovi podívala do očí a čekala. Čekala jsem, až v zámku zarachotí klíč a pustí mě z tohoto vězení. Byla jsem trpělivá. V chládku jsem seděla už několik let, pár minut to ještě vydržím. Musím!

Obří tlapa mě popadla za předloktí a prudkým výpadem vytáhla. Jeho nehty se mi zaryly do kůže a silou hodnou obra mě zmáčkla. Bolelo to. Ale byla to bolest mizivá v porovnáním s mučením, kterého se mi dostalo včera.

Špičky prstů jsem se opatrně dotkla země, na svých nahých chodidlech jsem ucítila ostrou bolest, kterou mi způsobily hrany kamínků. Byla jsem si jistá, že mi nějaký proťal kůží. Ale na tohle jsem se nemohla soustředit. Měla jsem tu víc problémů. Musela jsem všechnu svou zbývající sílu mozkových závitů vynaložit na to, abych vymyslela dobrý plán na svou záchranu.

Vyčkávala jsem, až jeho pozornost rozptýlí zámek u dveří, a pak jsem se mu prudce vyvlékla. Na setinu se naše pohledy střetly, viděla jsem, jak se jeho zorničky rozšířily překvapením, ale neměla jsem čas na něho hodit svůj posměvační úsměv, musela jsem zdrhnout. Teď hned.

Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla, šťastně jsem zjistila, že se má obvyklá nemotornost zázrakem vytratila.

Vždy jsem byla mrštná a rychlá, nikdy mi nedělalo velký problém někomu zdrhnout.

„Ty malá… děvko!“ uslyšela jsem za sebou zavytí.

Reflexivně jsem otočila hlavu, abych se mohla podívat za sebe, jestli je nepřítel v bezpečné vzdálenosti ode mě, když jsem narazila do zdi.

„Zatraceně…“ zamumlala jsem si. Čekala jsem, až mě gravitační síla vtlačí na zem, čekala jsem, že upadnu, ale zeď snad natáhla ruce a zachytila mne.

Byla jsem v pasti. Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem nic. Byla jsem vydána na milost nějaké divné pohyblivé zdi.

„Ach, pane Cullene. Omlouvám se, snad vám nezpůsobila problémy,“ promluvil za mnou zadýchaný hlas a já v tu chvíli ztuhla. Pomalu jsem zakláněla hlavu, až se mé oči střetly s pobaveným pohledem boha s bronzovými vlasy.

„To je v pořádku… Vaše dcera?“ optal se sametový hlas, při tom ani o stupeň neodvrátil hlavu. Stále mě propaloval očima a jeho ruce mě k sobě ještě více přitiskly. Zdálo se mi to nemožné, ale připadala jsem si jako spoutaná v ocelovém laně. Okovy byly oproti tomuhle nic.

„To by mi chybělo,“ zasmál se pan Bonger. „Má otrokyně. Právě šla na dražbu, když dostala chuť na honěnou.“ Zdálo se mi to, nebo jsem vážně v jeho hlase slyšela strach?

„Chápu… Kolik za ni chcete?“ Překvapeně jsem trhla zpátky hlavou k tomu vlasatému chlapovi. Nebyl to přítel, právě naopak. Jako otrokář to byl můj úhlavní nepřítel. Stáhla jsem obočí a oči mi bojovně zajiskřily. Cítila jsem touhu ho praštit.

„Deset šilinků,“ odpověděl zdráhavě Bonger. Po jeho laškovném tónu už nebylo ani stopy.

„Tak málo? Dám vám desetkrát tolik plus mýdlo, když mi ji dáte teď hned a nikomu se nebudete zmiňovat, že jsem tu byl, nebo že jsem si od vás dokonce něco koupil.“

„J-jistě, jste šlechetný-“

„Ale i netrpělivý, peníze vám pošlu po sloužících.“ A dál se jím už nezabýval. Vpil se mi do očí a jeho ruka mi nenápadně sjela k zadku.

„Pusť mě, ty bezohledný otrokáři!“ nepříčetně jsem zařvala.

„Ale no tak, zlato, u mě se ti bude líbit, mám velkou postel a zahradu s jahodami. Čokoládou to v mém domě přetéká. Nemusíš mít strach,“ zašeptal mi do ucha a opatrně skousl lalůček.

Chtěla jsem si nafackovat, proklít se, ale líbilo se mi to. Ať mou duši sežehne ďas, já vzdychla!

„Užijeme si to spolu…“ 

Autor: Shay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem tvůj otrok - 1. kapitola: