Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 19

13.02.2010 (19:15) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1948×

Nech nás

Takovéto všední starosti jsem měla, než nastal ten osudný den, který změnil vše…

Byla středa. Každý by řekl, že je to jen jeden den v týdnu. Pro mě tento den znamenal změnu v mém chápání poklidného života.

Ráno mě probudil polibek od mého přítele. Vstala jsem, šla rychle do koupelny a pak jsem sešla schody do kuchyně. Edward mi už přichystal snídani. Naučil se vařit jen kvůli mně. Když jsem se ho ptala proč, řekl mi, že mě chce rozmazlovat a hýčkat. Dneska mi udělal lívance. Měla jsem je nejradši. Byly ve tvaru srdíček a na nich byla jahodová krusta se šlehačkou. Hned jsem musela Edwardovi poděkovat polibkem. Snědla jsem to jídlo pro bohy a vyrazili jsme do školy. Jak jinak než volvem.

Přijeli jsme na parkoviště a Edward mi jako obvykle otevřel dveře od auta a společně, ruku v ruce, jsme šli do školy. Před učebnou španělštiny jsme se museli rozdělit. Chvilku nám to trvalo, protože se ani jeden z nás nechtěl vzdálit. Šla jsem si sednout do lavice a hodina začala. Emmet na nás dva s Edwardem měl snad nevyčerpatelnou zásobu vtipů. Ovšem ode dne, kdy se dozvěděl o mé minulosti, do nich nevkládal sexuální tématiku. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Po španělštině mě čekaly tři hodiny strávené vedle Alice. Společně jsme šly i na oběd. Seděla jsem vedle Edwarda a užívala si jeho přítomnost. Pořád jsem žasla nad tím, že si někdo jako on, vybral někoho tak obyčejného jako jsem já.

Po obědě jsme se opět zašili do „naší“ třídy a provozovali naši nejoblíbenější činnost. Bez jeho polibků a doteků jsem vydržela vždy jen krátkou dobu. Pořád jsem ho chtěla cítit na svém těle.

Edward se celé ty tři měsíce o nic nepokusil. Občas, když jsme byli sami u mě doma, se musel hodně přemáhat, aby to byli jen nevinné hrátky. Nebyl sám; tak moc jsem Edwarda chtěla, věděla jsem však, že by to dopadlo stejně jako na Valentýna.

Chvilku před zvoněním jsme vyšli ze třídy a vydali se na biologii. Byla to jediná hodiny, kdy jsme my dva seděli spolu. Edward si vždy nenechal tuto příležitost ujít a mučil mě svými doteky pod lavicí. Stejně tomu bylo i dnes. V takových případech jsem se snažila poslouchat učitele a pokoušela se nevnímat ty jeho něžné, krásné, vzrušující doteky.       Je jasné, jak to vždycky dopadlo. Nikdy jsem si nic z výkladu nepamatovala a Edward mě musel doučovat doma. Pro něj to byla další záminka, aby za mnou přišel. Sice žádnou nepotřeboval, ale mě se to i tak líbilo. Poslední dobou u mě byl neustále. Ve škole jsme nevynechali jedinou přestávku, kterou bychom mohli být spolu. Po škole se mnou jel domů, když přišel Charlie, přivítal se s ním a odešel po půl hodině. Charlie věděl o Edwardovi hned ten první týden. Musela jsem mu to říct, protože by se to k němu stejně doneslo. Nebyl z toho moc nadšený, ale nakonec mi s Edwardem „dovolil“ chodit. Kdyby ne, asi bych se od něj musela odstěhovat. Nejkrásnější byly naše strávené večery. Když jsem měla jít spát, Edward už ležel na mé posteli, připravený zabroukat mi mou ukolébavku.

Dnes byly Edwardovy doteky opravdu přenádherné. Celou hodinu jsem ho chtěla políbit. Pořád jsem na to myslela, takže když skončila hodina, vzala jsem Edwarda za ruku        a jakmile jsme byli na chodbě, zmocnily se ho mé rty. Edward nebyl moc překvapený, poslední dobou jsem byla hodně náruživá já. On si to jen užíval. Vyrušila nás však Alice. Odněkud se přiřítila a měla v očích dost děsivý výraz. Podívala se na Edwarda a ten svraštil čelo a zaťal pěst. Museli si povídat v myšlenkách. Chtěla jsem taky vědět, co je tak strašného, že se na mě teď oba tak smutně dívají.

„Stalo se něco?“ Ptala jsem se. Edward nevypadal, že by mi chtěl odpovědět, tak jsem svou otázku zopakovala:

„Tak děje se něco? Můžete mi říct, proč jste tak zamlklí? Edwarde, Alice!“ Řekla jsem už trochu zoufalejším tónem. Jejich obličeje mě probodávaly a já jsem věděla, že si zase povídají v myšlenkách. Jak otravné.

Edward mi však neodpověděl a táhl mě za ruku na parkoviště. Alice cupitala za námi. Chtěla jsem se zeptat, proč jdeme zrovna tam, ale vždy když už jsem se nadechovala, spatřila jsem Edwardovu svraštěnou tvář. Doufala jsem, že mi to aspoň řekne někde, kde nebude moc lidí.

Mýlila jsem se, když jsme všichni nasedli do volva, Edward se rozjel směrem k jejich domu.

„Můžu se zeptat, co je tak neodkladného, že jste mě vytáhli ze školy?“ Ptala jsem se nasupeně. Edward zjevně nebyl schopen odpovědi, a tak se jí ujala Alice.

„Bude lepší, když ti to řekneme, až budeme u nás doma,“ odpověděla mi Alice a já se opět nic nedozvěděla. Už mi to lezlo na nervy. Přemýšlela jsem, co ty dva donutilo, aby mě unesli ze školy. Edward jel jak šílenec, bral zatáčky v protisměru a troubil na každého, kdo se mu připletl do cesty. K nim domů jsme se dostali za necelých pět minut.

Jakmile Edward zastavil, vystoupil a než jsem se nadála, byla jsem v jeho náručí a hned na to v i v domě. Tam mě Edward konečně postavil. Obrátila jsem se k němu čelem, dala si ruce v bok a zle se na něj dívala. Edward mě propaloval pohledem a neměl se k vysvětlování. Alice nás obešla. Asi šla vše vysvětlit Esme, která zrovna vstoupila do obýváku s nechápavým výrazem. Edward mne také obešel a sedl si na pohovku. Byla jsem tak zoufalá z toho, že mi nic neřekl, že jsem ho jako pes následovala a přisedla si k němu.

„Řekneš mi už, oč tu jde?“ Zeptala jsem se ho už smířlivějším tónem a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Edward si povzdechl a pověděl mi to:

„Phill je ve městě a chce tě navštívit,“ řekl Edward. Vymrštila jsem se do sedu               a nevěřícně jsem na něj koukala.

„To ale není všechno, viď že ne? Netvářili byste se tak zkroušeně jenom, kdyby mě chtěl vidět. CO chce Phill udělat?“ Ptala jsem se ho a můj zoufalý obličej pokropila jedna slza. Stále jsem se dívala do Edwardových zoufalých a smutných očí a najednou mi to došlo:

„On chce mě. Přijel si pro mě,“ řekla jsem polohlasně a nemohla tomu uvěřit. Edward už to asi nemohl vydržet a pevně mě sevřel v náručí.

„My mu nedovolíme, aby si tě odvedl. Nedovolím, aby ti znovu ublížil. Miluju tě, Bells. Bude to dobré,“ utěšoval mě Edward, protože jsem mu smáčela rameno svými slzami.

Alice k nám znovu přišla v doprovodu Esme. Moc jsem je nevnímala. Asi mi říkali slova útěchy, já je však teď nebyla schopná zpracovat. Phill je tady. Proč si pro mě vůbec přišel. Navíc tak dlouho po mém odchodu.

„Co se stalo Reneé!“ Řekla jsem vyděšeně a odlepila se od Edwarda, abych všem viděla do tváří.

„Rozešel se s ní,“ řekla mi smutně Alice.

„A kdy?“ Zeptala jsem se.

„Před měsícem,“ pokračovala a odvrátila ode mě svůj pohled.

„A to mi říkáš až teď? Přece bylo jasný, že se vrátí za mnou!“ Vytkla jsem Alice            a postavila se před gauč. Měla jsem chuť prásknout dveřmi a odejít. Edward se zvedl také z gauče a objal mě jednou rukou kolem pasu a přimáčkl si mě na své tělo.

„Nechtěli jsme tě znepokojovat. My jsme netušili, že by ho tohle mohlo napadnout,“ vysvětloval mi.

„Teď už s tím nic nenaděláme,“ řekla jsem smířeně. „Alice, bylo by možné se s ním setkat? Jen mu vysvětlit, že se má otočit a odejít?“ Ptala jsem se s malou nadějí v hlase. Alice se ponořila do svých vidění.

„Bohužel, Bello. Nepřestane se snažit, dokud tě nedostane,“ řekla Alice. Naštvaně jsem se vymanila z Edwardovy náruče a nevnímaje, že tu jsou ostatní, jsem na něj zvýšila hlas.

„Neměli jsme náhodou před necelými čtrnácti dny na tohle spolu rozhovor? Neříkala jsem ti, že kdybych byla upír, dokázala bych se bránit všemu? Určitě bych teď stála před Phillem a vyhazovala ho z města!“ Nemohla jsem dál pokračovat, a tak jsem tam před ním jen nasupeně stála a propalovala ho pohledem.

Tuhle konverzaci jsme nevedli jen před čtrnácti dny, ale i před měsícem i před 5 týdny… Edward pořád tvrdil, že je to hloupost. Říkal, že je přeměna neuvěřitelně bolestivá. Nechtěl slyšet nic o tom, že bych se mohla někdy stát upírem. Na druhou stranu mi pořád říkal, jak mě miluje a vždy dodal, že je to navždy. Vždy jsem mu odvětila, že to navždy bych chtěla uskutečnit. Pokaždé si našel nepřeberné množství výmluv. Měla jsem někdy pocit, že si plně neuvědomuje absurdnost té situace. Zatím si neuvědomuje, že až mi bude tak osmdesát, umřu. Chce prý spáchat sebevraždu hned po mé smrti. Jakoby už toho nebylo dost.

„Bells, tohle téma už jsme probírali,“ řekl po dlouhé odmlce Edward. „Nechci, aby se z tebe stalo monstrum. Prostě u nás zůstaneš, dokud Phill neodjede.“

„To je hloupost. Tys vůbec neposlouchal, co teď řekla Alice? Nikdy to nevzdá! Nehodlám tu být zavřená dalších čtyřicet let. Nebuď směšný,“ řekla jsem nasupeně a chtěla jít domů.

Byla jsem v půli pokoje, když mě popadly studené ruce a vrátily mě zpět před gauč. Nevěděla jsem, co mám teď dělat. Jestli půjdu domů, určitě už tam Phill bude.               Na druhou stranu, jestli tu zůstanu, mohlo by to znamenat, že se už ven nikdy nedostanu. A už vůbec ne bez doprovodu někoho z rodiny. Lepší riskovat, že potkám Philla, než být uvězněná. Za tu dlouhou dobu, co jsem ho neviděla, jsem si vypěstovala něco jako štít. Už mi nijak nevadí mluvit o mých dřívějších zážitcích. Jsem mnohem sebejistější.

„Edwarde, já musím domů,“ řekla jsem mu. Chtěla jsem to brát hodně diplomaticky,          a tak jsem pokračovala: „Musím. Chápu to, že se o mě bojíš, ale pochop i ty mě. Čím dříve bude Phill pryč, tím dřív na něj zapomenu. Je přeci lepší se s ním setkat už teď než to zbytečně odkládat. Jestli chceš, můžeš mě hodit domů a zůstat tam, než přijede Charlie,“ pověděla jsem mu svou úvahu.

Edward se netvářil moc spokojeně. Alicina tvář se naopak upokojila a nebyly na ní vidět jakékoli vrásky. Edward zřejmě věděl, co to způsobilo a také i jeho tvář se rozjasnila.        Já s Esme jsme se dívali střídavě na Alice a Edwarda a doufali jsme, že nám to vysvětlí.

„Bude to dobré, Bello. Phill přijde. Chvilku si bude povídat s Edwardem a pak zase odejde,“ řekla Alice a u slova povídat se trochu uchichtla.

„Takže můžu jít domů?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Můžeš,“ řekl Edward a vzal mě za ruku. Rozloučili jsme se s Esme a šli jsme k autu. Edward celou cestu neřekl ani slovo. Já jsem konverzaci také nezačala, protože jsem se s ním nechtěla hádat.

Doma jsme čekali ještě půl hodiny, než přišel Phill. Mezitím jsme se Edwardem usmířili a společně jsme na Philla čekali u mě v pokoji.

Jakmile zazvonil zvonek, šli jsme pomalu ke dveřím. Edward mě celou dobu držel ochranitelsky v objetí.

Edward otevřel dveře. Mohla jsem si Philla lépe prohlédnout, protože ho Edward nechtěl pustit dovnitř. Nezabývala jsem se Phillovým oblečením, proč taky. Zaujala mě jeho tvář. Nejdříve uviděl Edwarda, na kterého se vyjeveně podíval, když však spatřil mě, jeho obličej se změnil. Byl v něm chtíč. Z toho jsem se otřásla. Edward to zaregistroval          a stiskl mě pevněji. Edward se neměl k mluvení, a tak začal s rozhovorem Phill:

„Kdo jste?“ Řekl naštvaným tónem.

Tak tohle jsem nečekala. On si sem přijde neohlášen a vyptává se Edwarda, kdo je? Edward zůstal v klidu. Jako kdyby byl Phill nějaký speciální host, ho uvedl do obýváku. Chápala jsem jeho počin. Nechtěl, aby někdo uslyšel náš pozdější rozhovor. Phill se kupodivu nijak neošíval a s nosem nahoru vstoupil, stoupl si před gauč a začal se kolem sebe majetnicky rozhlížet.

Jeho pohled ulpěl na mně a já jsem polkla. Myslela jsem si, že mám už vybudovanou ochranu… Mýlila jsem se.

„Můžu mluvit s Belou o samotě?“ Zeptal s nepříjemně Phill a chladně se podíval              na Edwarda.

„V žádném případě,“ odvětil Edward ještě chladněji a jeho oči změnily svou barvu             na tmavě hnědou.

Chtěla jsem to už mít všechno za sebou. Věděla jsem, že Phill bude ochotný mluvit jen se mnou a žádné výhružky ho nedonutí, aby odešel z mého života.

„Edwarde, prosím, nech nás na chvíli,“ prosila jsem Edwarda. On se na mě jen nevěřícně podíval a stiskl mě ještě víc.

„Edwarde, prosím. Žádám tě, abys odešel,“ řekla jsem trochu důrazněji. Bála jsem se, že se mi rozklepe hlas, ale nic takového se nestalo.

Edward se na mě stále díval s otázkou v očích. Jednou rukou jsem si ho sehnula blíž ke mně a zašeptala mu do ucha: „Můžeš počkat u mě v pokoji. Stejně všechno uslyšíš,      a kdyby něco zkoušel, tak za mnou přijdeš.“

Edward na chvíli zavřel oči a vypadal, jakoby se snažil zbavit své noční můry. Pak mě políbil do vlasů a šel nahoru do pokoje.

Phill byl očividně nadšen, že mě opustila má jediná ochrana před ním. Já si to také uvědomila, ale nesměla jsem na sobě dát znát, že mi postupně klesá sebevědomí.

„Kde je máma,“ zeptala jsem se naivně a přerušila to děsivé ticho.

„Když jsem jí viděl naposledy, utíkala za taxíkem, kterej mě vezl na letiště,“ odpověděl Phill a zazubil se. Přišlo mi to dost nechutné. Nesměla jsem však ztrácet chladnou hlavu.

„Proč si sem přijel?“ Zeptala jsem se ho.

„Abych si něco odvezl,“ řekl Phill a udělal ke mně krok. Já jsem o ten samý krok odstoupila.

„Tady ti ale nic nepatří. Nemáš, co si odnést,“ odvětila jsem a nejradši bych teď zmizela. Proč jsem jen dovolila, aby se mnou nebyl Edward.

„Ty mi patříš děvče. Vždycky jsi mi patřila,“ řekl Phill a pomalu se ke mně přibližoval. Šla jsem dozadu, ale po dvou krocích mě zastavily vchodové dveře. Připadala jsem si jako úplně na začátku. Bylo to jako ten den, kdy ke mně přišel poprvé. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama.

Phill ke mně přistoupil, a ještě víc mě namáčkl na dveře.

Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Srdce mi velkou rychlostí bušilo a pokoušelo se mi vyskočit z těla. Když Phillův stisk zesílil a jeho tvář se přibližovala, sebrala jsem všechnu svoji energii a tichým třesoucím se hlasem jsem vyslovila Edwardovo jméno.

Na záchranu jsem nemusela dlouho čekat. Phill položil svou nechutnou upocenou ruku na mou tvář a chtěl se mě zmocnit; radši jsem zavřela oči. Cítila jsem, jak se Phillova ruka rychle odtrhla od mé tváře a něco těžkého narazilo do protější stěny. Otevřela jsem oči a rychle oddechovala.

Edward držel Philla za krk. Viděla jsem, jak se Phillovy nohy a ruce třepetají ve vzduchu a snaží se donutit svého protivníka, aby je pustil ze škrtícího sevření.

Bylo toho na mě moc. Sesunula jsem se podél dveří na zem a objala si nohy. Pozorovala jsem je a nedokázala jsem na nic myslet. Edward se na mě otočil a v jeho očích jsem spatřila zděšení. Pustil Philla, který spadl na podlahu a začal lapat po dechu, a upíří rychlostí ke mně přistoupil.

„Bello, Bells, jsi v pořádku? Neublížil ti? Já jsem takový hlupák. Neměl jsem tě s ním nechat o samotě. Promiň mi, že jsem přišel tak pozdě. Vůbec jsem se v jeho mysli nevyznal. Vůbec nemyslel na to, co dělá. Promiň,“ řekl zkroušeně Edward a pokoušel se mě postavit na nohy. Vnímala jsem Edwardovu tvář a pokoušela jsem se uklidnit. Moc dobře to nešlo, protože když mě Edward postavil, vždy mě mé nohy neudržely         a spadla jsem zpět na zem.

Phill se už sebral ze země a snažil se dostat ke mně. Edward mě pohladil po tváři, zase mě posadil a šel za Phillem.

„Co si to dovoluješ ty spratku,“ zařval trochu chraplavě Phill. Edward si ho nevšímal. Vzal ho surově za ruku a odtáhl ho do kuchyně. Tam ho přitiskl na linku a něco mu začal šeptat do ucha. Phillova tvář začala nabírat bílou barvu.

Chtěla jsem vědět, co mu Edward říká, a tak jsem s vypjetím všech sil vstala a pomalu šla do kuchyně s úmyslem si sednout na jednu z židlí.

„… uděláš, tak tě bude muset ochraňovat sám bůh. Jestli si myslíš, že mi ji odvedeš, tak si se šeredně spletl! Měl bys děkovat bohu, že je tak nesobecká, a nebude tě žalovat. Vrať se za svou ženuškou a nech Bellu na pokoji!“ Edward nechal Philla na svém místě a vrátil se ke mně. Ochranitelsky mi dal své ruce na má ramena. Phill vypadal, jakoby na tom místě zamrzl. Pravidelně oddechoval a díval se kamsi před sebe. Nevím, co všechno mu Edward stačil říci, než jsem přišla, ale asi ho to dost vyděsilo.

Cítila jsem pocit zadostiučinění a jen jsem se dívala na Philla a vnímala Edwardovi ruce. Phillův výraz se po nějaké době znovu změnil. Opět v něm byl vztek a odhodlání. Alice měla pravdu. Nikdy se nevzdá.

„Mě je jedno, co jsi mi řekl. Nehodlám poslouchat člověka, kterej je tak o dvacet let mladší. Můžeš si myslet, že mě zastavíš, ale to se šeredně mýlíš. Jednou ji necháš o samotě a už ji nikdy neuvidíš,“ vyprskl nasupeně Phill a postavil se do útočné pozice.

Dalo by se říci, že jsem na tyhle slova čekala. Edward si všiml změny mé nálady          a svým pohledem odhadoval mé reakce.

Zasmála jsem se a vstala ze židle. Nikdy jsem se necítila tak sebejistě. Phill uvolnil svůj postoj a čekal na má slova. Edward stál za mnou připraven mě ochraňovat. Doufám,          že mě uposlechne a provede to, oč ho požádám.

„Phille, to by stačilo. Jsi směšný. Nejsi pro mě nic než člověk, který si vzal mou matku. Už nejsem ta bezbranná dívka, kterou jsi tak dlouho zneužíval. Rozhodně si nemysli,       že bys mě mohl unést. Pokud mohu hádat, řekl ti Edward pár věcí, které by ti v tom měli zabránit. Ale copak, nějak bledneš… Víš, já sice nejsem kdovíjak silná, ale Edward ano. I když podle tebe vypadá jako člověk, neznamená to, že ti nemůže zpřelámat všechny kosti v tvém ubohém těle. Pokud se někdy vrátíš, pokud mě budeš nějakým způsobem kontaktovat, nebudu už Edwardovi překážet. Dovolím mu, aby s tebou provedl vše, co uzná za vhodné. A teď jestli dovolíš, bych tě, Edwarde, moc poprosila, jestli by si byl tak laskav, a našeho hosta vyhodil zadními dveřmi,“ řekla jsem snad na jediný nádech Phillovi a nevěřila tomu, že se ve mně našlo tolik odvahy. Podívala jsem se na Edwarda pohledem, který se neodmítá. Edward pomalu přistupoval k Phillovi, který teď vypadal jak hromádka smetí. Sklonil se k němu a rukou mu podtrhl nohy. Phill se svalil na zem a zařval bolestí. Edward ho poté chytl za nohy a jako odpadkový koš, vyhodil Philla ven k popelnicím. Dívala jsem se přes okno v kuchyni, jak se Phill sbírá ze země, utíká k autu a rychle odjíždí pryč.

Edward ke mně přistoupil a pevně mě sevřel v náručí. Nebránila jsem se a stisk mu se vší silou opětovala. Edwardovo rameno za chvíli smáčely první slzy.

„Už je to dobré. Je pryč. Neboj se, Bells. Jsem tady. Už nikdy nedovolím, aby se ti něco takového stalo,“ šeptal mi do ucha Edward.

Já jsem však věděla, že mě nedokáže ohlídat. Vždyť i Alice nevěděla, co se stane. Nemohla jsem dopustit, aby se něco podobného opakovalo.

Zvedla jsem svou hlavu z Edwardova ramene a pořádně se mu podívala do očí.

„Nemůžeš mě pořád ochraňovat. Jsem jenom člověk. Vždy se mi může něco stát. Nemusí to být zrovna tohle, ale můžu být nemocná, můžu si něco zlomit, může mě přejet auto, můžu umřít. Netvrď mi, že to není pravda. Nemůžeš mě věčně ochraňovat. Stejně jednou umřu a ani ty mě jako člověka nezachráníš. Proto tě znovu prosím, Edwarde, proměň mě. Dovol mi být jednou z vás. Proměň mě.“

18. SHRNUTÍ

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 19: