Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 15

01.02.2010 (19:00) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1692×

Slibný začátek

Sedla jsem si na tu úžasně komfortní pohovku a čekala jsem, až se Edward vrátí ze sprchy.

Po chvíli jsem uslyšela, jak se na chodbě otevřely dveře od koupelny a já jsem krapet znervózněla, přeci jenom jsem si nebyla jistá, jak se ke mně Edward bude chovat. Teď, když znám jeho tajemství, by snad už mohl alespoň trochu pozměnit své rozhodnutí.

Dveře od pokoje se otevřely a já jsem jen koukala na toho poloboha, který je otevíral. Edward měl na sobě totiž jen ručník a já jsem nevnímala v té chvíli nic, než jeho dokonalou postavu.

Samozřejmě, že sem hned zčervenala a jakmile jsem se trochu vzpamatovala, uhla jsem pohledem a strašlivě mě zaujala jedna kniha v poličce.

„Promiň, já… Alice mě sem pozvala, prý mi máš odpovědět na některé mé otázky.“ Edward si zjevně nedělal nic z toho, že je přede mnou jen v ručníku a klidně mi odpověděl:

„Jo, to se dalo čekat, že budeš chtít vědět něco víc. Tak, co bys ráda věděla?“ zeptal se mě.

Polkla jsem, protože jsem slyšela, jak ručník padá na zem a Edward za mnou otevírá šatní skříň. Vážně nechápu, co tím sleduje. Snad si nemyslí, že se otočím. Radši budu dělat, jakoby nic.

„Chtěla bych vědět, jestli mají i ostatní nějaké schopnosti,“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

„Ano, mají. Emmet je neobyčejně silný, Rosalie je mimořádně krásná a má smysl pro rodinu, Esme je jak naše matka; má velmi opatrovnické tendence a nedala by na nás dopustit, Carlisle je neobvykle chytrý a nevadí mu kontakt s lidskou krví, proto může pracovat jako doktor. Kdyby ses ho na to ale zeptala, určitě by řekl, že je to jen díky času a zkušenostem.“

Edward domluvil a posadil se vedle mne na pohovku, naštěstí pro mě už byl převlečený. Ne, že by teď nevypadal nadpozemsky, jen mi už nečinilo takový problém pohlédnout na něj bez toho, aby se mé srdce hystericky ozývalo.

„Myslím, že se chceš asi zeptat, jak jsem věděla, kdo mě včera večer navštívil?“ zeptala jsem se Edwarda.

Seděl opravdu hodně blízko a při každém jeho výdechu se mi trošku zatočila hlava. Nemluvě o tom, jak nádherně voněl, měla jsem co dělat, abych se přiměla zůstat sedět na jednom místě. Chtěla jsem se zvednout a být od něj aspoň jeden metr, aby se mé myšlenky netočily jen kolem jedné osoby.

„Ano, vážně by mě zajímalo, jak si na to přišla. Alice mi totiž poslední týden odmítá říci jakoukoli informaci týkající se tebe a je hrozné slyšet v její hlavě neustále hymny všech států světa.“ Trochu jsem se podivila, že je zná opravdu všechny, ale než jsem začala přemýšlet, proč se je učila, odpověděla jsem:

„Totiž ten vzkaz, který jsem dala na okno, jsem celý ponořila do neviditelného inkoustu, poté už nebyl problém další den zjistit, kdo je tím záhadným návštěvníkem,“ mrkla jsem na něj. A jé, opravdu jsem na něj teď mrkla?

„Aha, teď už chápu tu příhodu u oběda.“ Usmál se Edward. Kdybych stála, podlomily by se mi kolena. Vždycky když se usměje, na chvíli ztratím všechny myšlenky.

„Njn, proč si za mnou vůbec chodil?“ Edward se trochu napřímil a nevypadal, že by mi chtěl odpovědět.

„Tak jo, jiná otázka, kolik ti je let?“ Tentokráte se jen trochu pousmál a řekl:

„Další.“

„Hm, jsou všechny historky o upírech pravdivé?“

„Ne, nespíme v rakvích; vůbec nespíme. Dřevo nás nezabije, kříže a česnek také nefungují, kdybys nás chtěla zabít, musíš nás roztrhat na kousky a ty pak spálit. Dá se říci, že jediné, co je na těch báchorkách pravda, je, že nechodíme na slunce. Sice nás nespálí, ale když jsme na slunečních paprscích, kdokoli z lidí pozná, že jsme odlišní, někdy ti to ukážu, slibuji.“

„A odpovíš mi i na ty dvě předešlé otázky?“

„Nemyslím si, že je to zrovna dobrý nápad. Nechci tě vylekat.“ Tomu jsem se musela jen pousmát.

„Vyděsit a mě? Já už jsem toho zažila hodně a myslím si, že nějaký věk a sledování, nebudou mojí nejděsivější zkušeností, na to můžeš vzít jed.“ Edward trochu zvážněl, ale touhle větou jsem mu asi dodala trochu odvahy, a tak mi odpověděl:

„Je mi sedmnáct, už nějakou dobu,“ uchechtal se Edward.

„Ale no ták…“ řekla jsem naléhavě.

„Dobře, jak chceš, je mi víc jak sto let.“ Edward čekal na mou reakci, ale já jsem jen stále seděla s úplně stejným výrazem.

Už před tím jsem se trochu připravila na velké číslo, ale spíš mě překvapilo, že je tak nízké. „A kolik je Carlislovi? Vypadá, že je z vás nejzkušenější.“

Edward, sice stále zaskočen mou reakcí nereakcí, odpověděl: „Je mu více jak třistašedesát let.“ Nehnula jsem ani brvou, protože jsem věděla, že mě Edward bedlivě pozoruje, ale uvnitř jsem byla tak trochu zaskočena.

„A jak si se stal upírem?“ Tahle otázka ho trochu zaskočila, ale jelikož poznal, že mě jen tak něco neodradí, odvětil: „Vlastně je to díky Carlislovi. Byl rok 1918, tehdy jsem umíral na španělskou chřipku a má matka ho před svou smrtí poprosila, aby mne proměnil. Carlisle říká, že nemá tušení, jak se dozvěděla, že něco takového může udělat, ale slíbil matce, že udělá cokoli, aby mne zachránil. Zachránil mě před jistou smrtí. Pár let na to proměnil Esme. Považovali ji už za mrtvou, když se o ní dozvěděl Carlisle. Díky našim smyslům, ji však zachránil. Carlisle se nejdříve bál, že mu to bude Esme vyčítat, ale oba se do sebe bláznivě zamilovali. Později se k nám přidala Rosalií. Carlisle ji také zachránil od smrti. Její snoubenec ji znásilnil a skoro zabil. Ona však chtěla být člověk, je to hodně let, co je přeměněná a ještě se s tím nesmířila. Emmeta jsme našli v lese, Rosalií ho zachránila před vzteklým medvědem a Carlisle ho proměnil.“

„A Alice s Jasperem?“ Zeptala jsem se.

„Alice její rodiče už jako malou zavřeli do domu pro duševně choré, protože přesně věděla, kdy která babička umře a všichni jí považovali za pomatenou. V blázinci ji také někdo přeměnil. Neví, kdo to byl. Lidské krvi odolala jen díky svým viděním. Jednoho dne měla vidění o naší rodině a z blázince utekla. Na své cestě potkala Jaspera, který byl zrovna také na útěku. Už měl dost zabíjení lidí, a když mu Alice řekla, že existuje i jiná varianta, ochotně se k ní přidal. Ti dva si byli souzeni. K nám se přidali ještě téhož roku. Alice vtrhla do domu jako velká voda a zabrala pokoj ještě dříve, než jsme věděli, kdo to vlastně vůbec je.“

Při vyprávění se Edward usmíval a jakoby se zasnil. Mohla jsem v klidu pozorovat křivky jeho obličeje a zapamatovat si každou jeho část. Poslouchala jsem se zatajeným dechem a nevěřila jsem vlastním uším. Všem musí být minimálně 80 let.

Když Edward skončil, chvíli jsme byli potichu a neměli jsme nutkání promluvit. Vzájemně jsme si hleděli do očí a okolní svět pro nás přestal existovat. Mě ale honil čas a byla jsem stále zvědavější.

„Takže se vrátíme k té první otázce? Prosím.“ Edward mi ještě jednou pohlédl do očí a nemohl tam najít nic jiného než čistou zvědavost, a tak tedy nakonec odpověděl.

„Já, zjistil jsem, že pokud se jedná o tebe, stává se ze mě slaboch. Už když jsem tě poprvé uviděl, nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Každý den jsem chodil za tebou, zjistit, jestli jsi v pořádku. Ani netušíš, kolik je v lese nebezpečných zvířat a to nemluvím jen o sobě. Neuvědomila sis, jakou hloupost jsi provedla, když ses celé dva týdny schovávala v tom lese?“ zeptal se mě Edward.

„Ale ano, moc dobře jsem věděla, jak může být les nebezpečný. Já jsem neměla na výběr. Charlie byl někde na konferenci a dům byl zamknutý. Za žádných okolností bych se tam nevloupala a přečkat dva týdny v lese, navíc když jsem věděla, že je tam opuštěná chata, bylo nejrozumnější.“

„A ty jsi nevěděla, že je Charlie na té konferenci? Proč si nepřijela později?“ Zeptal se překvapeně Edward.

„Víš, ještě si mi neodpověděl na mou otázku. Cos dělal v mém pokoji?“ Rozhodně mu nechci říci, co se stalo, určitě ne dnes. Edward to asi pochopil a tak pokračoval dál.

„Chodil jsem za tebou každý den. Jednou jsi mě skoro nachytala, ale díky mé rychlosti, sem se stačil schovat. Byl to předposlední den tvého pobytu v lese. Snažil jsem se přestat tě „sledovat“, ale kdykoli jsem někam šel či někde byl, před sebou jsem měl tvoji tvář. Alice o tom jako jediná věděla. Měla jistá vidění tebe a mě, ale jelikož se její vidění zakládají pouze na lidském rozhodnutí, je velká pravděpodobnost, že i kdybys mě potkala, nebudeš mě chtít. Od té doby jsem tě jen párkrát pozoroval. Pak si začala chodit do školy a já jsem doufal, že si mě všimneš. Ta tvá řeč na obědě na nás všechny udělala dojem, bohužel pro mě jsem tě nezajímal. Poprvé za sto let jsem pocítil žárlivost, když ti nadbíhali snad všichni kluci z našeho ročníku. Držel jsem se radši stranou a chtěl jsem, aby sis našla někoho lepšího, než jsem byl já. Ale nějak jsem to nevydržel a musel jsem se s tebou seznámit. Byl jsem zvědavý, proč nemohu číst tvé myšlenky. Myslel jsem si, že je to tím, že jsem s tebou ještě nemluvil. Jak se později ukázalo, nedokázal jsem ti číst myšlenky ani poté a každá tvá odpověď byla pro mne překvapením. Byla jsi tak odlišná od všech dívek, které jsem doposud poznal. Mluvil jsem o tom s Carlislem a ten mi potvrdil, že jsem se do tebe zamiloval. Po tom večeru, kdy jsem ti řekl, že tě mám rád, jsem chtěl utéct. Zabránila mi v tom Alice a Esme. Já jsem však věděl, že jestli budeš ke mně cítit to samé, znamená to, že ses zamilovala do monstra a to jsem nemohl dopustit.“

„Ty přeci nejsi žádné…“ nenechal mě dokončit větu.

„Prosím, nepřerušuj mě. Ten den jsem se rozhodl, že to musí skončit. Ani nevíš, jak bolestivé to bylo.“

„Ale vím,“ řekla jsem. Edward se na mě podíval zmučeným pohledem. „Promiň, pokračuj,“ poprosila ho.

„Jde o to, že jsem chtěl, aby si měla ráda člověka. Mike měl o tebe od prvního okamžiku zájem, a tak jsem si říkal, že bude pro tebe nejlepší. O víkendu jsem za tebou večer chodil. Chtěl jsem spatřit tvou tvář. Poprvé jsem k tobě přišel otevřeným oknem, připadal jsem si jako zloděj. Strašně jsem se lekl, když jsi ze spaní řekla mé jméno.“

„Neříkej, že zase mluvím ze spaní. Promiň.“ Začervenala jsem se a poslouchala dál.

„Povídala jsi toho i víc. Sedl jsem si do křesla a celou noc jsem tě pozoroval. Fascinovala jsi mě. Chtěl jsem si vrýt tvou tvář do paměti a nikdy ji nezapomenout. V pondělí jsem nešel do školy, protože jsem nesnesl pomyšlení na tebe a Mika spolu. Nemohl jsem tušit, že ho odmítneš. Alice mi to vše řekla, až když dorazila ze školy. Tu noc jsem tě chtěl vidět, ale když jsem uviděl ten vzkaz, trochu jsem znejistil. Vzal jsem si ho a šel jsem zase domů. Ve škole to bylo hotové peklo. Mikovi myšlenky na tebe byly tak odporné. Litoval jsem, že jsem mu tě kdy svěřil. Odpoledne jsem šel na lov, protože to bylo více jak čtrnáct dní, co jsem se nenapil. Když jsem se blížil k domu, byl jsem myšlenkami u tebe a nedával jsem vůbec žádný pozor na myšlenky mé rodiny. Ale teď jsem docela rád, že jsem sem tak vtrhl.“

Pousmál se. Měla jsem tendenci ho políbit, ale vzhledem k tomu, že můj mozek byl rychlejší než mé srdce, tuto myšlenku jsem neuskutečnila.

Edward se najednou zvedl z pohovky a šel k oknu. Zahleděl se do dáli a nahodil opět tu svou kamennou tvář. Jeho oči byly ale plné smutku.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že víš, co jsem. Ale pořád čekám, že se něčeho lekneš a s křikem mi utečeš. Vlastně bylo by lepší, kdybys to udělala. Nejsem pro tebe dost dobrý. Já jsem stvůra bez duše. Jsem pro tebe strašně nebezpečný. Ani nevíš, jak mě tvá krev přitahuje. Není to jen tím, že jsi člověk. Tvá krev je pro mě něco jako droga pro závislého. Carlisle tvrdí, že jen má láska k tobě mi zabraňuje tě teď hned na místě napadnout. Ani si neuvědomuješ, jak moc jsem pro tebe nebezpečný. Měla by si odejít, Bells.“

Vypadal tak zmučeně. Kdyby mohl, určitě by mu stékaly slzy po tváři. Ničilo mě to. Bylo už pozdě na to, abych odešla. Já jsem ho milovala. Až teď, kdy jsem ho viděla zlomeného, jsem si to plně uvědomila. Už není cesty zpět.

Také jsem se zvedla z pohovky a šla jsem směrem k němu. Ani se po mně neohlédl. Já jsem na to však nedala.

„Já si nemyslím, že jsi zrůda a rozhodně máš duši. Kdybys ji neměl, jak bys mohl milovat. Byl bys jen chodící troska, která poslouchá jen základní instinkty, která nezná rozdíly mezi dobrem a zlem. Já vím, že máš duši, věřím v to. Mně nezáleží na tom, že jsi upír. Miluji tebe, miluji Edwarda, který je v tobě. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak šlechetného jako jsi ty. Ani si neuvědomuješ, jak krásný jsi a to nejen zvenčí.“

Edward se ke mně otočil čelem. Jeho tvář zračila naprostou lásku a oddanost. Nevydržela jsem se na to jen koukat a vší silou jsem ho objala. Objetí mi opětoval a šeptal mi do vlasů.

„Miluji tě, Bells. Děkuji ti, ani nevíš, co pro mě tvá slova znamenají.“

Stáli jsme tam v objetí a užívali jsme si přítomnosti toho druhého. Edward se odtáhl jako první. Koukla jsem se na něj s otázkou v očích.

„Esme tě shání,“ kývla jsem a vyšla směrem ke dveřím. Edward mě zastavil v půli pokoje a chytil mou ruku. Usmála jsem se na něj a společně jsme šli za Esme.

Esme byla v kuchyni. Už na nás čekala. Celá naprosto zářila štěstím, trochu jsem nechápala proč, ale za chvilku mi to došlo.

„Sluší vám to děti,“ pravila.

„Bello, už je pozdě, musíš mít hlad. Udělala jsem ti večeři. Sice nevím, jestli mi vaření jde, jsi takový můj pokusný králík, ale doufám, že ti to bude chutnat.“

„Děkuji mockrát. To vážně není nutné. Ráda si dám něco k jídlu, díky.“

„Ne, to já děkuji. Po tak dlouhé době je i můj nejstarší syn šťastný a za to vděčím tobě, Bello.“ S těmito slovy Esme odešla a nechala nás v kuchyni samotné.

Já jsem byla opět rudá jak rajče a vůbec jsem nevěděla kam s očima.

„Zbožňuji, když se takhle červenáš,“ řekl Edward a pohladil mne po vlasech. Jediné na co jsem se zmohla, byl ještě větší úsměv.

Sedla jsem si ke stolu a pustila se do jídla. Esme udělala snad tu nejlepší čínu, jakou jsem kdy jedla. Edward si sedl naproti mně a pozoroval mě jak jím.

„Musíš mě pozorovat, i když jím?“

„Jo,“ odpověděl šibalsky Edward.

„Hodně mě to znervózňuje,“ stěžovala jsem si. Edward se usmál tím jeho odzbrojujícím úsměvem a mne okamžitě přešel hlad. Už mě zase měl ve své moci.

„Tohle vůbec není fér…“ Stěžovala jsem si.

„A co?“ Zeptal se.

„Není správné, že mě takhle ovlivňuješ. Nemůžu pak na nic myslet, jen na to, jak se dýchá.“

Edward se zasmál: „Ani nevíš, jak velký vliv máš nade mnou, Bells.“

„Opravdu?“

„Poslouchala jsi mě před chvílí vůbec? Už jen tvá přítomnost mne rozptyluje. Jakmile mi zmizíš jen na pár minut, už bych tě měl nejradši zpátky u sebe. Jsi snad první člověk, který zkrotil upíra.“ Tomu jsem se zasmála. Já a někoho zkrotit? Hm, vyzkoušíme si to.

„Je pravda, že vypadáš trochu ochočeně. Vůbec z tebe nejde strach.“ Zasmála jsem se a čekala jsem na odpověď. Edward se napřímil na židli a řekl:

„Už jsi dojedla?“

„Ano,“ odpověděla jsem, aniž bych věděla, kam tím směřuje. Edward se na mne lišácky podíval.

„Neměla jsi říkat, že se mě nebojíš.“ A začal pomalými kroky obcházet stůl. Trochu jsem tušila, co chce udělat.

„Edwarde, na to zapomeň,“ smála jsem se.

„Pozdě,“ řekl a hodil si mne přes rameno. Běžel se mnou upíří rychlostí do jeho pokoje, kde mne hodil na pohovku a zkřížil mi ruce nad hlavou.

„Tak, co říkáš, jsem nebezpečný?“ řekl Edward a usmál se na mě jeho špičatými zuby.

„Jo, jsi, strašně jsem se lekla,“ přiznala jsem se.

Byla to vážně neskutečná rychlost. Trochu se mi zamotala hlava. Na to jsem však brzy zapomněla, protože jsme se s Edwardem dostali do velmi zajímavé polohy a já jsem vnímala jen jeho studený dech.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 15: