Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 14

26.01.2010 (13:30) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1666×

Ví to?!

Trochu se mi zatřásl hlas, ale pořád jsem se cítila dobře, a když budu mít u sebe Alice, nebude to žádný problém. Aspoň doufám.

Alice otevřela vchodové dveře a přede mnou se otevřela velká vstupní hala. Zde už na nás čekali Cullenovi, jen Edwarda jsem nikde neviděla. Alice se ujala představování:

„Takže tohle je Esme a po její pravici stojí Carlisle, ostatní znáš, ale jak koukám,           tak Emmet by se s tebou chtěl také seznámit.“ Mrkla na Emmeta, který už vypadal, že má něco za lubem. Jakmile Alice dopověděla, vrhl se na mě a vyzvedl mě do vzduchu. Okamžitě jsem zčervenala a žádala jsem, aby mě laskavě dal dolů. Emmet na to nedbal a ještě si semnou tak třikrát hodil. Až Esme ho uklidnila:

„Emmete my bychom se také rádi seznámili s vaší kamarádkou,“ pravila Esme.

„Dobrý den, paní Cullenová,“ řekla jsem ještě otřeseným hlasem.

„Ale jakápak paní, jsem Esme a tohle je Carlisle. Tykej nám, už sis všechny zdá se oblíbila, a tak není třeba těchto formálností.“

„Díky Esme, Carlisle.“ A potřásla jsem si s nimi rukou. Oba byli krásní. Carlisle měl trochu hrubější rysy v obličeji, ty však nádherně korespondovaly s jeho obličejem a jeho blonďaté vlasy tu krásu ještě doplňovaly. Usmíval se na mě a jednou rukou držel okolo pasu svou ženu. Esme měla úžasné dlouhé hnědé vlasy, které jí trochu zasahovaly         do přenádherného obličeje. Oba dva vypadali jako dokonalý pár.

„Musím vá… ti poděkovat za můj nádherný pokoj, který si pro mě navrhla. Nic hezčího jsem neviděla, děkuji, Esme.“ Musela jsem to stihnout říct, protože Alice už sebou šila a já jsem věděla, že se nemůže dočkat, až mi ukáže svůj pokoj.

„Nemáš vůbec zač. Byla to jen laskavost, Charlie pro nás vykonal už hodně dobrého,“ pověděla Esme a usmála se ještě víc.

„Tak Bello myslím, že teď bychom se měly vrhnout na ty přípravy, je toho dost,           tak abychom to dnes všechno stihly naplánovat,“ řekla Alice a už mě táhla někam nahoru.

Stačila jsem říci rychle „tak zatím“ a už mě táhla přes nádherný obývák. Stihla jsem si jen všimnout, že byl propojen s kuchyní a byla v něm velká sedačka a naproti ní zavěšená televize na zdi, víc jsem v té rychlosti nezvládla.

Vystoupaly jsme po nádherném skleněném, točitém schodišti a následovala jsem Alice chodbou, která měla hodně dveří, a u jedněch jsme se zastavily. „Tak to je můj               a Jasperův pokoj,“ řekla pyšně Alice a už otevírala dveře.

Pokoj byl nádherný. Byla v něm velká postel v rohu, obrovitánská šatní skříň přes celou stěnu, samozřejmě okno s balkónovými dveřmi, odpočinková část, ve které byla lenoška a chlupatý koberec a pak velké zrcadlo naproti posteli. Vše bylo laděno do zelinkava. „Mátě to tu nádherné. Celý tenhle dům je překrásný,“ pochválila jsem to tu.

„Díky“, řekla Alice. „To všechno mamka, ale pokoje jsme si upravili každý po svém. Dáme se do toho?“ A zároveň vytáhla odněkud notebook a posadila se na lenošku. Přisedla jsem si a už jsme vymýšlely.

Tak po dvou hodinách jsme byly hotové. Měla na to zásluhu hlavně Alice. Mně se však skoro každý její nápad zdál trochu přehnaný, ale potom, co mi všechno namalovala na papír, jsem usoudila, že to bude párty století. Má to být hlavně pro zamilované páry, protože budou všude červená srdíčka, červené lampiony a punč, samozřejmě že sladění s výzdobou. Naštěstí jsem Alice zabránila, aby to pojala formou kostýmů. Přece se na Valentýna musí lidi poznat. Už jsem párkrát v mé bývalé škole zaslechla historky o tom, jak nějaký kluk políbil úplně jinou holku jen proto, že měla stejný převlek, jako jeho přítelkyně. Alice souhlasila, že je to dobrý nápad, a tak mají mít hosté na sobě „jen to nejlepší ze svého šatníku“.

Bylo půl páté, když jsme s Alice scházely schody. Teď jsem si mohla prohlédnout obývák trochu podrobněji. Byla tam ta sedačka s televizí, dvě křesla, čajový stolek a spoustu stolečků, na kterých byly vázy či květiny. Vše bylo sladěno do světle hnědo-oranžové.

Jakmile jsem stoupla na poslední schod, už mne měl ve svých spárech Emmet              a připomínal mi, že jsem mu slíbila duel v té jeho hře. Byla to závodní hra. Jezdili jsme ve velmi rychlých autech a pro mě, jakož to neřidičku to byl zprvu trochu šok. Naštěstí jsem místo volantu držela v rukou takový ten malý ovladač se všemi možnými tlačítky. Viděla jsem ho poprvé a Emmet mi musel vysvětlit, jak ta věc vůbec funguje. Upřímně se dost bavil a já jsem si usmyslela, že mu to musím vrátit. Emmet mi dal jedno kolo pro zahřátí, abych si vyzkoušela ovládání a šli jsme na opravdový turnaj. Všichni, kromě Alice, fandili Emmetovi, bylo to asi proto, že než jsem se plně zžila s řízením, nabourala jsem snad do každé překážky na trati. Jelo se celkem šest kol, v těch prvních třech mi Emmet hodně odjel, já jsem ho však začala dohánět a v pátém kole jsem jela těsně za ním. Emmet znervózněl.

„No tak Emmetku, kdopak ti to kouká do kufru? Nebudu to já? Hups, Emmete, teď jsi trochu vyjel z dráhy, nebude to tím, že jsem lepší?“ Snažila jsem se ho jakkoli rozhodit, aby udělal chybu, a také že udělal. Asi tři zatáčky před cílem jsem se ho snažila předjet vnějškem, na to on zareagoval, ale naneštěstí pro něj dostal hodiny a já jsem si dojela pro vytoužené zlato.

„No teda, Bello, klobouk dolů. Jsi dobrá,“ pochválil mne Jasper a dal pět dolarů Alice. Takhle to pokračovalo až do Carlisla a Esme, kteří si nevsadili na moji prohru. Alice se se mnou podělila o výhru. Emmet byl velmi naštvaný a dokola opakoval, že to není možné, a že bychom si to měli zopakovat.

„Ale no tak, Emmete, výhra je výhra. Já už s tebou hrát nechci, tak se s tím smiř.“          A abych mu trochu zvedla náladu, jsem dodala, že mě kdykoli může porazit v šachách, protože ty já opravdu neumím.

„Díky, Bello, jsi skvělá,“ rozesmál se Emmet, vyskočil z pohovky, na které jsme seděli      a zvedl mě, dnes už po druhé, do vzduchu. Já jsem se rozřechtala a nechala jsem se vyhazovat do vzduchu.

V té chvíli se seběhlo hodně věcí najednou. Do domu se přiřítil (nikdo v hale nebyl           a najednou tam byl) Edward, celý rozcuchaný, s tričkem na spoustu cárů, trochou krve na jeansech a zvolal: „Ahoj, rodinko, neuhodnete, na kolik medvědů jsem dneska narazil?! Moment, proč tu je cítit člověk?“ Během toho, co to Edward říkal, mě Emmet pustil a mně bliklo jen hlavou; další modřiny.

Po tom, co Edward našel pohledem svou rodinu a mne, jak na něj nevěřícně zíráme,          tak nějak zbledl, pokud někdo jako on může ještě víc zblednout a vydal ze sebe už jen tiché „sakra“. Všechny pohledy se nyní upíraly na mne a divte se mi, nebo ne, mně tahle situace přišla tou nejvtipnější, za celý můj život.

Rozesmála jsem se na plné kolo a ještě štěstí, že mě Emmet dal na zem, protože bych teď nejspíše spadla na kolena a mnohem víc by to bolelo, přeci jenom je zadní část trochu měkčí na přistání. Během mého smíchu, mi vlastně až došlo, co se stalo             a konečně už vím, proč se mi Cullenovi zdají, tak civilizovaní. Medvědi; zvířata…         to mi mohlo dojít.

Jako první promluvila Alice: „Dobrý Bello?“

Já jsem jí hned odpověděla: „ Jo v pořádku asi budu mít pár modřin, ale kdy je nemám, že?“

Alice se zachichotala a ostatní byli zřejmě velmi zaskočeni naší konverzací.

Vstala jsem ze země a podívala jsem se po ostatních, to divné ticho mě už trochu znervózňovalo. Zleva se přihnala vlna klidu a já jsem automaticky odpověděla: „Díky, Jaspere.“

To se Alice už neudržela a byla dnes druhá, co skončila na zemi, tentokráte díky smíchu. Carlisle se vzpamatoval a promluvil klidným hlasem: „Bello, ty víš, kdo jsme?“ Jeho tón se v půli věty změnil na nedůvěřivý. Já jsem však zachovala chladnou hlavu,       a také jsem klidně odpověděla:

„Ano, vím, ale až od včerejška,“ podívala jsem se směrem k Edwardovi a řekla mu: „Myslela jsem, že ti to dojde.“ Edward se pousmál, protože pochopil, jak jsem to myslela. Carlisle pokračoval, nedbaje na Edwardovu reakci:

„Tak proč si sem tedy dnes přišla, Bello?“

„ No, už to bylo dohodnuté a já jsem nechtěla zklamat, jak Alice, tak Emmeta,         takže proto.“ Odpověděla jsem jednoduše. Ale asi moc jednoduše, protože Carlisle se ptal dál.

Ostatní se také vzpamatovali z počátečního šoku a poslouchali náš prazvláštní rozhovor.

„Takže Bello, promiň, že se tak hloupě zeptám, ale proč se nebojíš?“ Zeptal se Carlisle.

„Už jsem zažila i horší věci. Nedá se říci, že bych se nebála, trochu husí kůže mi nalezlo, když jsem vstupovala do domu, ale nic dramatického. Dokážu si docela živě představit, že jste nebezpeční, ale kdybyste mi chtěli ublížit, udělali byste to už ten první den, když jsem sem přijela.“

„Jak víš, že o tobě víme…“ Řekl překvapeně Carlisle.

„Intuice,“ dodala jsem a mrkla jsem směrem k Edwardovi. Ten jakoby se probral z hlubokého spánku a zářil teď na všechny strany.

„A ještě jedna věc Bello, jak jsi věděla, co má Jasper za schopnost?“ Ptal se dál Carlisle.

„No já nevím, vždy když jsem byla u něj a měla jsem špatnou náladu, tak se mi změnila na dobrou, sice občas jsem tu jeho vlnu klidu nepřijala, protože mě štvalo býti šťastnou, když jsem se cítila hrozně, ale jinak to vždycky zabralo. Alicinou jsem si byla jista skoro na sto procent, byly to sice jen náznaky, ale ty se pomalu nabalovaly, až jsem se přistihla, že se jí ptám na zítřejší předpověď počasí a Edwardovu,“ podívala jsem se na něj a on upíral svůj zrak do mých očí, ještě než jsem se v nich utopila, stačila jsem doříci svou větu; „Edwardovu jsem se dozvěděla také včera, nebo mi spíše až včera docvakla. Připadalo mi zvláštní, že Alice nakázala všem z rodiny, aby nemluvili s Edwardem o tom, že dnes přijdu na návštěvu, dokonce ani o tom nepřemýšleli, to byla ta poslední kostička do mé skládanky. Spíše by mě zajímalo, pokud se mohu zeptat, jaké vlastnosti máte vy ostatní?“

Všichni vypadali vyjeveněji než před tím a mně nezbývalo nic jiného než čekat na prvního odvážlivce. Carlisle se opět ujal slova jako první: „Tak to bychom tedy měli… Hm, dá se říci, že jsi velmi chytrá slečna, Bello. Nemám nic proti, aby ses dozvěděla něco víc         o nás, nejprve ale musím požádat Edwarda, aby se šel už konečně umýt a převléknout.“ Edward odešel upíří rychlostí do svého pokoje, bylo jen slyšet bouchání dveří a zvuk tekoucí vody. Carlisle chvíli počkal, jestli mě to nerozhodí, ale když viděl, že to se mnou nic nedělá, znovu se otočil ke své rodině:

„Nebude vám vadit, když Bellu zasvětíme do našeho života? Už toho bez tak ví dost. Nevím, jestli by v tuto chvíli bylo vůbec na místě uvažovat o jiném plánu.“ Esme řekla hned, že jí to nevadí a láskyplně se na mne usmála, snažila jsem se jí úsměv opětovat. Alice s Emmetem a Jasperem řekli skoro na ráz ne a zbývala tedy Rosalií:

„Pro mě za mě. Stejně se už s tím nedá nic udělat.“ Poté upřela svůj pohled na mě          a dodala: „Jestli se ale pokusíš něco z našeho tajemství vyzradit, zle to s tebou dopadne, Bello.“

Trochu jsem při tom pomyšlení polkla a Rosalií se pousmála, já jsem se ale také pousmála a odpověděla jsem jí následovně: „Já přísahám, že to nikdy nikomu neřeknu, nemám ani proč, mám vás všechny ráda a nerada bych, aby se vám kvůli mně muselo něco stát.“

Načež mě Esme objala a já jsem nevěděla, kam s očima. Řekla jsem jen pouhé „díky“ a netušila jsem, co se bude dít dál. Carlisle si vzal slovo, ale ještě před tím než začal mluvit, vložila se do toho Alice:

„Já myslím Carlisle, že by se Bella asi radši vyptávala někoho z nás, navíc ty musíš být za půl hodiny v nemocnici, neboť budou potřebovat tvou pomoc při jednom případu.“ Carlisle, určitě už zvyklý na Aliciny předtuchy se vydal směrem k hale následován Esme a ještě stačil podotknout, že nemá nic proti jejímu návrhu.

Alice se na mě otočila a řekla mi: „Emmet s Rosalií teď nebudou mít čas,“              v ten moment se opravdu Emmet s Rosalií vydali nahoru do svého pokoje; „ a my s Jasperem musíme ven, takže jediný, kdo zbývá, je Edward, počkej na něho v jeho pokoji, je to ten úplně vzadu.“ Mrkla na mě a utíkala s Jasperem z domu. Esme se na mě usmála a šla směrem do kuchyně. Já jsem nelenila a vystoupala jsem do druhého patra, tohoto úžasného domu.

Otevřela jsem dveře do Edwardova pokoje a zase jsem měla co obdivovat.                      Edward tu měl jen od pohledu pohodlnou černou pohovku, všechny jeho věci byly sladěny do černo-bílé. Mohla jsem si prohlédnout jeho velkou sbírku cédéček a knih, kterou měl v poličkách, kochala jsem se pohledem, který se mi naskytl, když jsem se podívala do jeho velikého okna a spatřila jsem krásně zelené kopce. Mohla jsem i zjistit, že má rovněž, jako Alice součástí pokoje balkónové dveře, a sice menší než má Alice, ale stále větší šatní skříň, než mám doma já.

Sedla jsem si na tu úžasně komfortní pohovku a čekala jsem, až se Edward vrátí         ze sprchy.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 14: