Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 13

21.01.2010 (12:15) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1501×

Návštěva

A v tom mi to došlo.

To přeci není možné, jak to říkala Alice; „pokud ti vyjde něco absurdního, nenech se tím ovlivnit“; tak jo, radši si to nechám projít hlavou, a pokud mi to přijde jako jediné řešení, budu si s tím lámat hlavu zbytek dne. A šla jsem uvařit Charliemu večeři. Přišel ve chvíli, kdy jsem dopekla poslední maso. Po večeři jsem se rozloučila s Charliem. Pak jsem zamířila do svého pokoje, pustila si trochu hlasitěji hudbu a vrátila jsem se k papíru.

Doslova jsem zírala na všechna ta slova a nepřipouštěla jsem si, že by Cullenovi mohli být, ani to nedokážu vyslovit, upíři. To nedává smysl. Jiné vysvětlení mě však nenapadalo. Co když to byli oni, nebo někdo z nich, kdo mě pozoroval v lese; poté na cestě do školy a do města, co když mě pozorují i když spím. Poslední dva dny se mi zdálo, že je někdo se mnou v místnosti, když jsem však rozsvítila, abych se mohla podívat po vetřelci, nikdo v místnosti nebyl. Myslela jsem si, že mi zase přeskočilo; možná to ale byl někdo z nich. Musím to zjistit. Dneska nastražím past, a pokud se mi to povede, tak zítra poznám, kdo to byl.

Měla jsem ještě ze starého domova (když jsem bydlela s mámou) lahvičku neviditelného inkoustu. Používala jsem ho pro svůj deník. Phill mi totiž skoro denně prohlížel mé věci, jestli si náhodou nepíši něco, co by ho mohlo usvědčit. Já jsem takový sešit opravdu měla. Bylo v něm zapsané vše, co mi kdy Phill udělal. Ale bylo to napsané zmiňovaným neviditelným inkoustem, takže mi ho Phill nemohl vzít. Protože má noční návštěva leze dovnitř pravděpodobně oknem, nalepím na něj papír a celý ho namočím v tomto inkoustu. Ve škole se pak dozvím, kdo z Cullenů to byl, neboť kde je inkoustový papír, nechybí i světlo, které ho dokáže odhalit. Na ten papír jsem napsala „Vítej“.

Šla jsem spát kolem osmé. Nemohla jsem však usnout, byla jsem tak vzrušená,           že jsem se převalovala na posteli do devíti hodin.

Ráno jsem vstala a hned jsem běžela k oknu. Ten papír už tam nebyl. Tak, přece jen jsem měla pravdu, zaradovala jsem se a utíkala do koupelny. Měla jsem plno energie        a těšila jsem se do školy tak moc, že mi všechny ranní činnosti netrvaly ani patnáct minut. Ve škole jsem byla mezi prvními.

Cullenovi zde ještě nebyli, dnes mám mít hodinu jen s Alice, Emmetem a Jasperem         (D, Ma, Zsv), doufám, že ostatní potkám na obědě.

Začali jsme tedy den s Emmetem. Během toho, co ho učitel zkoušel z nějakých výpočtů, jsem na něj posvítila tím speciálním světlem, ale nic. Neměl na prstech žádné skvrny po inkoustu.

Následovala Alice, tak také neměla nic na prstech. Tentokrát jsem se jí chlubila novým přívěškem na klíče. Jakoby věděla, co chci udělat a než jsem ji zažádala, aby zkusila jas, rozsvítila světlo a až pak se podívala, jak to vlastně funguje. Bohužel              na prstech neměla žádné skvrny.

Možná nějak ví, že už to o nich vím.

Vlastně mi ani nepřijde divné vedle nich sedět. Kdyby byly pověsti o nich skutečné,         už bych teď někde ležela mrtvá. Nezdají se mi jako krvelačná „zvířata“ spíše jako normální „lidé“, kteří prostě chtějí žít normální život. Nezáleží na tom, co jste, ale kdo jste.

Alice mi řekla, že je Edward ve škole, přitom jí zahrály v očích plamínky. Nemohla jsem být v tu chvíli šťastnější.

Měly jsme s Alice společnou ještě angličtinu, ale ta byla až po občance, kterou jsem měla s Jasprem. Ten to mimochodem také nebyl. Začínala jsem věřit, že ty tajemné návštěvy má na svědomí Edward. Ale nechtěla jsem si předčasně něco myslet.           Po angličtině jsme s Alice zamířily rovnou do jídelny. Už před angličtinou jsem jí přislíbila, že budu sedět u jejich stolu.

Vzala jsem si salát a sodovku, počkala jsem na Alice, až zaplatí a společně jsme si sedly ke stolu. Ostatní tu ještě nebyli. Ach, jak já byla nervózní. Do jídelny přišel Jasper, a jakmile si přisedl bylo mi hned lépe. Nevím, jak to dělá, ale s ním mi je vždycky dobře, tedy pokud nejsem hodně rozrušená, to mě ani Jasper nedokáže rozptýlit. Možná, že mají něco na způsob schopností, zkusím se na to dnes odpoledne zeptat Alice.

Pár minut poté přišli do jídelny i ostatní. Emmet s Rosalií neváhali a hned se k nám připojili. Edward měl zdá se asi nějaké tendence si sednout jinam, protože Alice vstala od stolu a doslova přivedla Edwarda až k nám. Nemohla jsem se ubránit smíchu,           ale Emmet si myslel, že se směji vtipu, který právě dopověděl, takže jsem smích mohla trochu prodloužit, než si Edward sednul. Jediné volné místo totiž bylo vedle mě a Alice. Dalo by se říci, že byl takřka v pasti, neboť s ním Alice ještě moc nemluvila; i když jsem jí na angličtině přemlouvala, aby se jejich vztah vrátil do původních kolejí. Takže se Edward snažil začlenit do konverzace mezi Jasperem, Rosalií a Emmetem, byl od nich však daleko a oni byli moc zabráni do konverzace na to, aby ho slyšeli. Bylo to docela komické. Nesměla jsem však polevit na pozornosti, protože jsem měla ještě dvě nezkontrolované bytosti u tohoto stolu. Rosalií bylo lehké zkontrolovat, protože byla ke mně natočena šikmo a právě si dělala srandu z Emmeta. Ovšem ona to také nebyla. Jiskřička naděje se enormně rozrostla.

Zatímco se Edward snažil navázat rozhovor s Alice, já jsem mu zamířila na ruce. Mohu říci, že tak zadělané ruce jsem už dlouho neviděla. Musel ten kousek papíru žmoulat v rukou snad milionkrát, jinak by to nemohlo být tak moc vidět.

Nejdřív jsem se bála, že upíři mohou neviditelný inkoust vidět, ale zdá se, že jejich oči jsou přizpůsobené jen na tmu. Jakmile jsem uviděla ty ruce, hned jsem zhasla světlo, protože jsem se nemohla ubránit smíchu. Načež jakmile mne uviděla Alice, hned se začala otřásat smíchy i ona a ostatní vůbec nevěděli, co se stalo. Smích nás po chvíli přešel, nemohli jsme si dovolit, aby ostatní věděli, že víme něco, co oni ne. A jak jsem věděla, že to ví Alice? Měla jsem tu teorii o schopnostech totiž více prozkoumanou, a co se týče Alice, myslela jsem si to mnohem dřív, než jsem věděla, kdo vlastně je.

Edward, pravděpodobně zklamaný z toho, že neví, čemu se smějeme, se už s nikým nesnažil navázat konverzaci. Zvonilo, a tak jsme se všichni vydali do svých učeben. Na hodiny výtvarky jsem se těšila z celého týdne nejvíce (tedy kromě biologie). Měla jsem je také s Edwardem, ale neseděli jsme spolu. Já jsem seděla vedle Angely a Mika. Byla to totiž kruhová učebna, skýtala jistou výhodu, mohla jsem se bavit s Ang a nemusela jsem poslouchat Mikovi řeči. Pokud mohu říci, výtvarná výchova byl i jeden z předmětů, které mi šli skoro sami.

Má skvělá nálada byla zkažena Mikovou přítomností. Nestačilo, že jsem ho musela včera odmítnout nejméně třikrát. Zkoušel to na mě i dnes. Poprvé jsem litovala, že je to dvouhodinovka, protože to se snad nedalo vydržet. Řeči typu: „Ty víš, že to chceš“.          Na ty jsem už byla doslova alergická. Navíc nás po celou dobu sledoval Edward a já jsem se v jeho pohledu utápěla a nedávala jsem vůbec pozor. Edward náhle změnil svoji netečnou masku a nahodil nasupenou. Mike se mě zrovna ptal: „Hej Bello, posloucháš mě vůbec? Ty máš toho Cullena ráda? Pořád na něj koukáš. Tak půjdeme spolu dnes odpoledne někam?“ Já jsem mu nasupeně a trochu i poplašeně, že si všiml, těch pohledů na Edwarda, odpověděla:

„Nic se nekoná Miku a nikdy se konat nebude. Už to prstě pochop a nech mě být. Jdi si otravovat Jessicu, ta po tom touží snad celou věčnost, abys ji někam pozval a chodil s ní. Já už dnes něco mám a rozhodně to není schůzka s tebou Miku. Je mi jedno, co ti řekl Edward, já tě mám ráda, jako kamaráda, tak to prosím tě pochop. Dál už se na tohle téma s tebou nechci nikdy bavit.“

Mike seděl velmi ztuhle a poslouchal každé mé slovo; na konci mě trochu překvapil:

„Tak ona má o mě Jessica zájem? Myslíš to vážně? Takhle jsem o ní nikdy nepřemýšlel, vždycky to byla jen má kmoška. Hm, zkusím se jí zeptat. Díky, Bello.“

Tím mne dočista překvapil, obrátit o třistašedesát stupňů uměl doposud jen Edward. Byla jsem šťastná. Jak se zdá, mám nadání v dohazování. Jessica bude štěstím bez sebe. Koukla jsem se na Edwarda, který teď právě zuřil a já jsem se neubránila uchichtnutí.

Po škole jsem si nasedla do Alicina auta a společně jsme se nejdříve stavily u mě doma, kde jsem napsala vzkaz Charliemu a dala si tašku do pokoje. Pak jsme vyrazily k domu Cullenů.

Byla to delší cesta, než jsem si myslela, bydleli tak dva kilometry za městem. Jelo se tam přes polní cestu, která vedla lesem. Tak po dvou minutách se z lesní cesty stala štěrková a posléze normální asfaltová. Kolem nás byly jen stromy, ale po chvíli se jakoby otevřel les a uviděla jsem jeden z nejkrásnějších domů, které jsem kdy viděla. Byl dvoupatrový a co stěna, to jedno velké okno. Před ním rostla přenádherná zahrada. Byla skvěle upravená a každá rostlina, jako by byla přesně vyměřena a propočítána, tak aby ladila ke všemu, dokonce i k lesu. Ani mi nedošlo, že jedu do domu plného upírů. Trochu mě přešel mráz po zádech při této představě, ale když se doposud Alice chovala normálně, myslím, že to bude vše v pořádku.

Alice zastavila před domem a já se musela uklidnit. Poznala to na mně, a tak mi dala trochu času. „Bude to, jako nic uvidíš.“

„Díky Alice. Ví Edward, že sem přijedu?“ Zeptala jsem se.

„Ne to neví, zakázala jsem všem, aby mu to nějak řekli, či naznačili. Sice jim to přišlo divné, ale myslí si, že jste se pohádali, a tak to dál nerozváděli.“

„To je asi dobře.“

„Tak co, půjdeme?“

„Ano, už to nebudeme odkládat.“ Trochu se mi zatřásl hlas, ale pořád jsem se cítila dobře, a když budu mít u sebe Alice, nenastane žádný problém. Aspoň doufám.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 13: