Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 11

19.01.2010 (14:45) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1705×

Děláš mi to těžké

Edward chvíli váhal. Pak ke mně přistoupil a zašeptal mi do ucha:

„Jsi hodná, že si mi to řekla, ale tohle nemá budoucnost. Nevydrží to a já nechci, abys na konci trpěla. Tuhle konverzaci si necháme pro sebe ano? Uvidíme se u oběda.“ A s touhle nadílkou slov mne chtěl opustit. Já jsem se ho, ještě otřesena jeho slovy, pokusila zadržet:

„Vždyť si mi říkal,že cítíš to samé. Jaký je v tom tedy problém? Já to nechápu.“ Řekla jsem a měla slzy na krajíčku.

„Je dobře, že ničemu nerozumíš Bells. Nechci, aby to zašlo moc daleko, já…,“ nestihl to dokončit, protože ve mně se smísilo neštěstí se vztekem:

„Tak proč si mi to vůbec říkal, proč si prostě… Fajn. Slibuji, že o tomhle rozhovoru se vážně nikdo nedoví. A teď kdybys mě omluvil,“ rychle jsem ho obešla a spěchala na dívčí záchody. Edwarda jsem nechala za sebou. Naposledy jsem se po něm ohlédla, když jsem utíkala za roh chodby.

Na záchodech jsem se zavřela do kabinky a konečně jsem pustila slzy. Naštěstí pro mě, nikdo na záchodech nebyl. Vyšla jsem z toalety a postavila jsem se před zrcadlo. Zírala jsem na sebe a nemohla jsem uvěřit, co se právě stalo. Musela jsem se však co nejrychleji sebrat, protože zvonilo za takovou minutu a Emmet na mě nesměl nic poznat. Upravila jsem se a vyšla z dívčích záchodů.

Chodba byla tentokráte plná lidí a já jsem se vydala na španělštinu.

Když jsem procházela chodbou, zjistila jsem, že Edward stojí tak dvě třídy od dívčích záchodů a pozoruje mě. Nechápala jsem ale proč. Jestli mě má rád a strachuje se o to, jestli jsem v pořádku, nebo se jen snaží zjistit, jestli dodržím svůj slib. Nicméně jsem dělala, jako kdybych ho nikdy neznala a pokračovala v cestě.

Na španělštině Emmet jako obvykle celou hodinu vtipkoval. Já jsem se snažila smát jeho vtipům, ale moc mi to nešlo, byly to spíše takové skřeky. Emmet se mě tak v půli hodiny zeptal, jestli mi něco není. Nesměla jsem dopustit, aby přišel na to, co se mezi Edwardem a mnou děje. Odpověděla jsem mu, že jsem slyšela nový vtip, ale on mě ještě nepustil ke slovu. Emmet mi tedy dovolil říci ten vtip a pak jsem ho, asi za trest, musela zbytek hodiny bavit já. Trochu mi to zvedlo náladu, ale ne o moc.

Po hodině jsem šla na oběd. Nesedla jsem si však ke stolu Cullenů, protože tam už seděl Edward a já bych asi nevydržela sedět půl hodiny vedle něj. Prohlédla jsem si jídelnu a našla jsem osamocenou Angelu. Seděla daleko od Jessicy a ostatních.

Přisedla jsem si k ní a vyptávala jsem se jí, co se stalo, že je tu sama a vypadá jak boží umučení.

„Ale… Ben se mi strašně líbí. Pořád se na sebe usmíváme a povídáme si. Ale vždy když by mě mohl někam pozvat, vycouvá. Já vážně nevím, co si počít. Pořád přemýšlím, jestli mě má vůbec rád. Jestli by se mnou chtěl chodit,“ odpověděla mi Ang.

Já jsem věděla, že se Benovi líbí Angela. Ten den, kdy naposledy chyběli Cullenovi, jsem s Benem mluvila. Snad jsme ani neměli jiné téma než jejich „vztah“. Ben je velmi plachý, ale má Angelu opravdu rád.

„Já jsem s Benem mluvila. Má tě rád Ang. Ani nevíš jak moc. Ale je to strašpytel. Jako všichni chlapi. Když něco chtějí, nikdy to nedotáhnou do konce. Když mají někoho rádi, radši strčí ocas pod nohy a utečou, než aby o tu dotyčnou bojovali. Chlapi jsou prostě srabi.“ Řekla jsem Angele a ani jsem si neuvědomila, že jsem si vylévala zlost na Edwarda. Také jsem ho celou tu dobu pozorovala. On jakoby věděl, o čem se bavíme, otočil se, koukl na mě kajícným pohledem, vstal a odešel z jídelny.

„O čem to mluvíš Bell?“ Zeptala se mě Angela a já jsem se jí zase věnovala.

„Promiň Angelo. Tohle se samozřejmě netýká Bena. Myslím, že nemusíš na nic čekat. Klidně i dnes bys ho mohla někam pozvat. Určitě řekne ano. Kluky musíš popostrčit.“ Mrkla jsem na Angelu a ta se jen usmála a řekla mi, že už bych měla jít na další hodinu; biologii.

Vůbec se mi nechtělo ani vejít do třídy. Nechtěla jsem sedět vedle Edwarda a zároveň to bylo jediné, po čem jsem v tuto chvíli toužila.

Vešla jsem do třídy a čekalo mě nemilé překvapení. Na místě, kde donedávna seděl Edward, nyní byl Mike. Vypadal velmi šťastně až moc, řekla bych.

„Co tu děláš Miku?“ Zeptala jsem se ho, když jsem si sedala.

„Cullen si to se mnou vyměnil. Prý chce být o samotě, nebo něco takového. Říkal, že budeš ráda, když budu sedět vedle tebe já, a ne on,“ odpověděl mi Mike. Podívala jsem se do zadu a opravdu tam Edward seděl. Na tváři měl zase ten jeho neproniknutelný obličej a díval se směrem dopředu.

Celou hodinu mě Mike doslova otravoval svými řečmi. Nestačí, že to mám každou hodinu tělocviku a výtvarky, teď ještě přibyla biologie. Upřímně ani nevím, co povídal, poslouchala jsem totiž výklad profesora. Navíc jsem se co chvíli dívala na Edwarda. Občas se naše pohledy střetly a my byli v pasti. Většinou nás zachránil učitel, protože vyvolával Edwarda, aby mu řekl správnou odpověď na položené otázky. Nechápu, jak mohl znát odpověď, když se celou dobu soustředil na mě, ale já to neřešila.

Proč mi to dělá tak těžké. Chová se, jako kdyby ke mně něco cítil, kdykoli se však přiblížím moc daleko, tak uteče.

Jak zazvonil zvonek, vymrštila jsem se z lavice a šla jsem na chodbu. Odtud jsem zamířila rovnou do šaten. Říkala jsem si, že by nemělo smysl se s Edwardem hádat o tom, jestli je to pro mě nebezpečné; chodit s ním, nebo ne. Rozhodně ne dnes.

Tělocvik byl docela dobrý. Modřiny jsem měla jen já.

Z šatny jsem vycházela jako první. Trochu jsem pospíchala, protože jsem už chtěla být pryč ze školy. Potřebovala jsem si už konečně utřídit myšlenky a to ve škole, kde jsem věděla, že je Edward, moc nešlo. Vyšla jsem na parkoviště a zamířila jsem k bráně. Cestou jsem prošla kolem Edwarda. Opíral se o volvo a zřejmě čekal na ostatní, aby je mohl svést domů. Nevšímala jsem si ho a koukala jsem na jinou stranu. Když jsem kolem něj procházela, povzdychl si, ale já jsem dělala, že jsem nic neslyšela a šla jsem dál.

Cestou domů jsem měla opět pocit, jakoby mě někdo pozoroval. Nevěnovala jsem tomu pozornost a ten pocit jsem zahrabala někam hodně hluboko do mysli. Celou dobu jsem přemýšlela o něm. Nevím,          co mě to vlastně popadlo. Nikdy jsem nestála o žádného kluka a teď se div nepřetrhnu, abych s ním aspoň jen mluvila.

Doma jsem udělala večeři a uklidila dům. Zvláštní, kolik činností si člověk najde, když nechce na nic myslet. Když přišel Charlie z práce, povečeřeli jsme a on si pustil televizi. Jediné, čeho si všiml, bylo, že jsem dnes nějaká zamlklá a smutná. Řekla jsem mu, že je to z toho, jak máme ve škole hodně učiva, a učitelé nám dávají domácí úkoly. Nechal to tedy být a věnoval se svému baseballu.

Dnešní noc jsem moc nespala. Pořád jsem se převracela a nemohla jsem Edwardovu tvář dostat z hlavy.

Ráno jsem vypadala opravdu otřesně. Trvalo mi deset minut, než jsem zamaskovala ty kruhy pod očima. Převlékla jsem se, nasnídala a vyšla ven. Bylo zataženo a mrholilo, takže když jsem dorazila do školy, byla jsem celá promoklá.

Hodiny, které jsem měla před obědem, mi utíkaly rychle. Na hodině dějepisu se mi jen Alice omlouvala za včerejší Edwardovo chování. Říkala, že to prý měla předpovídat. Prý neočekávala, že bude Edward reagovat tímto způsobem.

Na obědě jsem si sedla vedle Jess a Angely, která byla zrovna zabrána do rozhovoru s Benem. Mike se snažil navázat konverzaci, ale já ho intenzivně ignorovala. Ani jsem neměla hlad, a tak jsem přehazovala jídlo z jedné strany na druhou. Už se dokonce i chovám jako Cullenovi, šílený. Za tu dobu strávenou ve školní jídelně, jsem se jen párkrát podívala k jejich stolu. Vypadali spokojeně. Jediné co bylo jiné, byl zasedací pořádek. Normálně sedí Edward vedle Alice a vedle mne, tentokrát byl vtěsnán mezi Emmeta a Jaspera. Alice na něj nevraživě koukala a Edward jí to oplácel. Ostatní si toho ale nevšímali a bavili se mezi sebou.

Vůbec se mi nechtělo z jídelny, až přemlouvání Angely mě dostalo od stolu. Nechtěla jsem jít na výtvarku. Zase sedím s Mikem. Už jsem na něj alergická; a navíc je to kruhová učebna, takže Edward sedí jakoby naproti mně. Angela mi musela slíbit, že jakmile bude Mike dotěrný, zakročí; sedí totiž také vedle mě.

Dorazily jsme do učebny a usadily se na svá místa. Mike přišel chvíli po nás. Místnost už byla skoro naplněna. Chvíli před učitelkou přišel i Edward a poslední opozdilci. Celou dvouhodinovku jsme malovali zátiší; džbán a u něho byla mísa s ovocem. Docela se mi to povedlo. Angela odváděla Mikovu pozornost, když to občas přeháněl jako třeba; „Miku, už si viděl ten nový film…“; „Miku, jak ti jde ta seminární práce z dějepisu…“ a podobné otázky, na které Mike samozřejmě odpovídal a Angela mi tak darovala chvíli klidu.

Jakmile zazvonil zvonek a učitelka sebrala naše výkresy, šla jsem domů. Cestou k vstupním dveřím mě Edward předehnal, hned ale zpomalil. Nevěděla jsem, co chce dělat. Edward mi otevřel dveře a já jsem prošla do deštivého odpoledne. Za chvíli mě Edward znovu předešel a zamířil si to do svého auta. Po celou dobu se na mě ani jednou nepodíval a nedal na sobě nic znát. Byla jsem trochu vyjukaná a trvalo mi delší dobu se vzpamatovat. Byl tak chladný a odtažitý, vůbec to nebyl on. Navíc mě toto gesto trochu zaskočilo. Nikdy jsem si nemyslela, že i taková drobnost, jako je podržení dveří, vám může rozbušit srdce. Zatřásla jsem hlavou a snažila se vzpamatovat. Bohužel se mi to moc nepodařilo, spíše mi to přitížilo, protože se mi ještě ke všemu teď motala hlava.

Šla jsem přes parkoviště. Cestou jsem pohlédla na volvo. Edward seděl na místě řidiče a doslova mě propichoval pohledem. Stočila jsem hlavu a trochu přidala do kroku. To jeho chování je den ode dne divnější.

Dny plynuly. Úterý se přehouplo na středu, ta zas na čtvrtek a ani jsem nezaregistrovala, že už je konec školního týdne. Věci se trochu zhoršily. Alice už ani nemluvila s Edwardem; na obědě si sebe už ani nevšímali. Zbytek jejich rodiny, jakoby se nakazil tou jejich sklíčeností a naštváním. Emmet už ani nevtipkoval.

Mike byl den ode dne otravnější a ani Angela s Jess ho nedokázaly moc zkrotit. Edward se choval ještě odtažitěji a já jsem zase byla čím dál tím víc smutnější.

Nejlepší na celém týdnu byl fakt, že jsem se stala dobrou dohazovačkou. Angela mi řekla, že ještě ten den, kdy jsme měly rozhovor v jídelně, pozvala Bena do kina, a ten souhlasil. Nyní jsou nerozlučná dvojice. Jsem ráda, že to alespoň někomu vyšlo.

Víkend pro mě nebyl dlouhý. Spíš se mi zdálo, že utíká příliš rychle. Uklízela jsem celý dům, vyprala jsem prádlo a vařila jsem pro Charlieho. Zaplnila jsem každou volnou minutu, ale kdykoli jsem dokončila nějakou činnost, mé myšlenky se opět stočily k Edwardovi.

Ani jsem se nenadála a bylo pondělí. Věci se měly změnit. Už Edwarda nedokážu jen tak ignorovat. Musím udělat něco, co ho přiměje, aby změnil své rozhodnutí ohledně nás dvou. Doufám, že mi s tím Alice pomůže.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 11: