Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 10

21.11.2009 (21:45) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2100×

Neodcházej

Hudba

Pondělí, jak strašný to den pro někoho, kdo očekává to nejhorší. Ráno jsem ani nevěděla, kdy jsem vstala. Vše už jsem měla nacvičené, a tak jsem během mých ranních aktivit mohla přemýšlet. Což vzhledem k mé situaci nebyl zrovna moc dobrý nápad.

Vůbec nechápu, co se to se mnou děje. Tohle přeci nejsem já. Ani ve snu (a to je mám dost fantasy) mě nenapadlo, že se budu jednou zabývat tak malichernou záležitostí, jako jsou kluci. Ani jsem nečekala, že to přijde takhle brzy. Je jasné, že každá dívka sní o svém princi, který ji zahrne láskou a bude ji milovat, dokud je smrt nerozdělí, já jsem však jiná. Po tom všem čím jsem si prošla, jsem na to ani nepomyslela. Nejsem si jistá, jestli něco takového chci. Mám chtít někoho, kdo je tak krásný a chytrý, určitě i moc laskavý člověk, jako je Edward?

Nedovedu si nás dva představit spolu. Zatím. Nechápu, co na mě vidí on. Vždyť jsem jen troska. Možná, že kdyby věděl, co se mi stalo, utekl by ode mě. Jenže chci mu to říct? Chci to říci vůbec někomu? Na tyto dvě otázky ještě neznám odpověď. Vše záleží na tom, jak se dnes ke mně bude Edward chovat a jestli mě nechá vysvětlit mu tu sobotní událost.

V půl osmé jsem opouštěla náš dům a šla pomalu do školy. Dorazila jsem tam mezi posledními. Cullenovic auta stála už na parkovišti, stejně tak i všech ostatních. Naštěstí byla většina studentů už ve škole, a tak potkám jako první Alice. Je to jistá výhoda, aspoň budu vědět, co se dělo o víkendu u nich doma.

Zdálo se, že si s Alice ale moc nepopovídám. Byla jsem zkoušená. Trvalo to snad půl hodiny. Učitel mě zkoušel z celé látky minulého pololetí, aby si ověřil, že jim v následujících hodinách budu stačit. Nic tak stresujícího jsem pár měsíců už nezažila. Nakonec jsem se vracela do své lavice s úsměvem na tváři a s dvojkou v učitelově sešitě.

„Jsi dobrá Bello,“ řekla mi Alice, když jsem si sedala.

„Díky. To je hlavně Edwardova zásluha, bez něj bych to asi nedokázala.“ Odpověděla jsem jí.

„Njn. Budeš mu asi muset poděkovat.“ Zašklebila se na mě Alice. Určitě mi tím naznačila, že…

„On něco o víkendu o mně říkal, že jo?“

„Možná.“

„No tak Alice, řekni mi to.“

„Hm, ale jenom proto, že vás mám oba strašně ráda a tohleto vás musí oba ničit.“

„Ale? Určitě po mně budeš něco chtít, nemám pravdu?“ Vytušila jsem její záměry.          Na Alicině obličeji se roztáhl úsměv.

„Prokoukla jsi mě. Plánuji párty. Ale neboj, je to až příští pátek. Na Valentýna. Bude se to konat u nás doma. Pozvu i ostatní ze školy, ale ty bys tam určitě nechtěla, a tak teď budeš muset.“ Nevím, jak ví, že bych ji odmítla, ale měla pravdu. Nikdo by mě nedostal na jeden z nejromantičtějších večírků, jaký kdy může být. Navíc, když to bude mít pod palcem Alice, bude to opravdu; no trhlé a přeslazené. Ale já to vážně chci vědět.

„Tak jo, platí Alice.“ Alice nadšeně zavýskla.

„Díky ti Bello. Užijeme si to,“ mrkla na mě a začala mi povídat o víkendu. „Když jsem se vrátila v sobotu domů, čekala na mě doslova smršť otázek. Edward byl hrozně zvědavý, nikdy před tím jsem ho neviděla takhle nedočkavého. Ale nebyla bych to já, kdybych ho trochu nepotrápila. Odmítala jsem mu cokoli říci do té doby, než jsem pozdravila Jaspera a zbytek rodiny. Než jsem si všechny věci pomalounku naskládala do své skříně, a konečně se dočkal, když jsem rozdala poslední dárky.“

„Na co se tě vyptával Alice.“

„Vždyť se k tomu už dostávám. Ptal se na to, co si o něm myslíš. Jestli nejsi na něj naštvaná. Jestli mu někdy dokážeš odpustit jeho zbrklost. Zdali ho budeš mít ještě ráda jako dobrého přítele a zda by nebylo lepší, kdyby odešel. Tu poslední část jsem mu hned rozmluvila, že je to přeci úplná hloupost.“
„A jak si mu na všechny ty otázky odpověděla?“

„No, popravdě jak jinak. Ale na to, jestli ho máš ráda, jsem mu řekla, že by se na to měl zeptat tebe. Nevím ale, zda mi věřil. Celou neděli byl opět zalezlý ve svém pokoji           a odmítal se s kýmkoli bavit. A když z něj dnes ráno vylezl, vypadal jako zralý pro hrobníka. On je totiž úplně zabedněný a vůbec mě už neposlouchá. Měla by sis s ním promluvit, než budete mít biologii Bello. On to asi potřebuje slyšet z tvých úst.“

Nestihla jsem na to nic odpovědět, protože skončila hodina a všichni, včetně Alice,          se zvoněním se rozprchli, aby si stihli užít těch pět minut přestávky.

Alice mi tím co řekla, úplně rozhodila myšlenky. Trvalo mi celou cestu na chemii,            než jsem si je zase utřídila. Jelikož mám dost času před španělštinou, zkusím najít Edwarda a promluvit si s ním. Snad mě pochopí.

Po vleklé hodině chemie byla přestávka. Rozloučila jsem se s Angelou už před učebnou a vydala jsem se prozkoumávat školní budovy.

Trvalo mi pár minut, než jsem našla Emmeta, který mi prozradil, že je Edward na školních pozemcích u parkoviště. Něco mi říkalo, že také ví, co se mezi námi děje.

Edward seděl na lavičce. Byl venku sám, což se není čemu divit, protože během první hodiny začalo pršet a ještě nepřestalo. Nemohla jsem utíkat, protože bych určitě na tom kluzkém blátě spadla, a tak jsem byla promočená, když jsem k němu přistoupila. (Ještě že jsem měla na sobě bundu.)

„Bože Bello, co tě to napadlo chodit takhle v dešti. Chceš dostat zápal plic?“ Edward, jakmile mne zahlídl, se okamžitě zvedl a táhl mě zpátky do tepla.

Když jsme byli v hale, otočil se na mě a pravděpodobně chtěl vědět, co mu chci.            Já jsem však byla zaujata jeho dokonalým promáčeným vzhledem. Kapky vody mu stékaly z jeho vlasů a vůbec nebylo poznat, že právě proseděl takových pět minut na prudkém lijáku. Jelikož je od přírody bílý, nebylo na něm znát, že by mu byla zima, dokonce se ani netřásl. Jeho ledový dotek, který nyní jediný dával smysl, mne opět vrátil do reality. Pravděpodobně se na mě celou tu dobu díval, ale takovým tím ochranářským pohledem.

„Blázníš Bello? Proč si tam za mnou šla?“ Aha musím teď něco říct, tak jo. Nacvičovala sis to celou hodinu chemie, tak to teď snad zvládneš.

„Já jsem si s tebou chtěla promluvit. Víš, o té sobotě.“ Edwardovou tváří proběhlo strašně moc emocí. Nakonec na ní zůstala jen jedna, nezájem.

„Není o čem mluvit Bello. Byl jsem hlupák, nemyslel jsem to vážně. O nic nešlo.“            On chtěl tímto způsobem odejít, já mu to však nedovolila. Dnes už ne.

„Já tě nenechám zase utéct, Edwarde.“ Edward se zastavil a otočil se zpátky ke mně. Na jeho tváři se maska nezájmu moc dlouho neudržela a znovu promluvil, teď už s naléhavostí v hlase: „Tak co mi chceš Bello.“

„Chci ti říci, že kdybys mne tenkrát nechal trochu se vzpamatovat, možná by ses dočkal odpovědi.“

„A jaká by to byla?“ Jeho zájem zdá se rostl. Jen tak dál Bello.

„Já… já jsem ti jen chtěla říci, že to cítím stejně tak jako ty.“ Nedokázala jsem v tu chvíli myslet na nic, než na jeho odpověď a můj zběsilý srdeční tep.

Edward chvíli váhal. Pak ke mně přistoupil a…

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 10: