Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 08

08.11.2009 (10:00) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1740×

Komplikace

Film skončil, skončila hodina a mé uvažování nabralo správný směr. Aspoň myslím.

Byla jsem sama se sebou spokojená. Ani jsem netušila, že se ve mně najde tolik kreativity. Nasadila jsem masku typu „já tu nejsem“ a naposledy jsem se koukla do Edwardových očí. Nyní se v nich mísila nechápavost s fascinováním. Zvedla jsem se od stolu a namířila jsem si to směrem k mé poslední hodině. Ze třídy jsem vyšla jako první   a modlila jsem se, abych přežila další hodinu tělocviku.

Nevím, jestli mé nadání na modřiny je nakažlivé, ale nikomu bych ho nepřála. Hráli jsme pro změnu basketbal, já se držela hodně vzadu, daleko od všech nebezpečných hýbajících se věcí a lidí, ale stejně jsem opouštěla šatnu s dalšími modrofialovými skvrnami. Vyšla jsem pomalým krokem z budovy, vzala to přes parkoviště, kde jsem pohledem zavadila o ta nádherná auta, a chtěla jít domů.

Obě auta se ale náhle rozjela směrem ke mně. Ferrari mne objelo. Jel v něm Emmet     s Rosalií, která řídila. Nezatvářila se moc hezky, když mne zahlédla. Modré Volvo u mě ale zastavilo. Vystoupila z něj Alice a nabídla mi svezení. Ráda jsem souhlasila, nenechám si ujít možnost být s mými kamarády. Alice však neřídila. Řídil Edward a jediné volné místo, bylo vedle něj. Alice s Jasperem seděli vzadu.

Za pár minut jsem byla před svým domem. Trvalo to velmi krátkou dobu, protože Edward jezdí jako šílenec. Nebála jsem se rychlosti ani možnosti ztráty končetin po naražení do okolních stromů. Já totiž v hlouby duše věděla, že se mi s Edwardem nemůže nic stát. Ještě jsme chvíli debatovali o škole a kolem třetí hodiny jsem byla doma jak já, tak i Cullenovi.

Zkoušela jsem se vyřešit úkoly, které nám učitelé zadali na příští hodiny ke zpracování, ale nechápala jsem vůbec nic. To budou zas známky. V pět jsem své marné pokusy vzdala a šla vařit večeři. Společně s Charliem, který přišel z práce v šest hodin, jsme si dali večeři. Dnes jsem dělala ryby v těstíčku zabalené do zeleninového trojobalu. Ten recept jsem zkoušela poprvé a Charliemu chutnal.

Po večeři jsem se utábořila v pokojíčku, pustila jsem si tvrdou hudbu (nejlepší na vypnutí a přemýšlení) a začala jsem dumat nad tím, proč nechodí Cullenovi do školy, když je slunečno. Podle Jessicy, které jsem se ptala na tělocviku, podnikají vždy výlety s rodinou. Včera prý jeli zdolávat zdejší hory. Záviděla jim, sama se mi k tomu i přiznala, její rodiče by s ní nikdy nikam nejeli. Nevím, jestli je to pravda, ale všichni brali výlety Cullenů jako samozřejmou věc. Já byla výjimkou (jako vždy). Díky tomu jsem si připadala trochu paranoidní. Znám je tři dny a už si myslím, že jsou bůhvíco. Měla bych s tím přestat, i když jsem neuvěřitelně zvědavá, proč se tak chovají. Proč jejich dotek studí a další maličkosti, kterých jsem si stačila všimnout.

Nevím ani jak a kdy jsem usnula, ale ráno jsem vypadala otřesně. Snažila jsem se dát do kupy celou hodinu, nakonec jsem s výsledkem byla spokojená. Vlasy byly zatočeny do drdolu, který držela jehla, obličej jsem nechala tak jak je. Po dlouhé době jsem se vyspala, noční můry se staly přes noc pouhými neklidnými sny. Má pleť teď byla svěží jako kdysi, stále bílá, ale když máte za matku albínu, nepomůže vám k opálení ani věčně rozžhavený Pheonix. Převlékla jsem se do mých modrých jeansů a tyrkysového trička s dlouhým rukávem a šla dolů za Charliem. V kuchyni jsem strávila obvyklých deset minut a hned po tom, co Charlie odjel, jsem šla do školy.

Dnešek uběhl rychle. Na angličtině mne bavila Alice, na ostatních hodinách Angela, překvapivě i fyzika nebyla tak špatná. Alice mi opět nabídla svezení, takže jsem byla doma velice brzy. Během cesty mi nabídla doučování, viděla, jak se potýkám s učivem, a tak mám v pátek odpoledne program.

Odpoledne probíhalo jako každé jiné, stala se z toho taková rutina. Uvařila jsem, něco jsem si přečetla. Kolem sedmé přijel Charlie.
„Ahoj Bello. Hm, co to tu voní.“

„Uvařila jsem jen špagety. Jaký byl den?"

„Ale jo, docela to šlo. Pomalounku se snažíme zbavit les těch medvědů. Jen nás zarazila taková věc.“

„Jaká?“ Tohle mne zajímalo.

„No víš, jak jsem ti říkal, že jsou přemnožený, tak dneska jsme jich napočítali jen třista z původních třistapadesáti. Vůbec nevíme, kam se těch padesát medvědů podělo. Ale to je jedno, my hlavně doufáme, že už se nevrátí, ještě dalších padesát a můžeš znovu do lesa.“

„To je moc dobře. Tak já už půjdu spát. Dobrou.“

„Dobrou Bello,“ Charlie už mě dál nevnímal. Jedl večeři a při tom se začetl do dnešních novin.

Já jsem šla zpět do pokoje. Hodinu jsem strávila v koupelně a pak si šla lehnout do postele. To co Charlie dnes řekl, mne zarazilo, ale ne natolik abych se tomu nějak věnovala.

Ráno jsem se probudila do sychravého pátečního rána. Nepamatuji si, co se mi zdálo. Jediné, co mi zbylo po dnešním snu, jsou jen útržky; louka pokrytá rosou, já stojící na kraji, ruka, která mne pronásleduje, Cullenovi pokukující z povzdálí, déšť padající z šedé oblohy, strach a štěstí. Opravdu nevím, co z těchto věcí mám vyvodit. Chvíli jsem jen tak odpočívala v posteli, ale po třetím zapískání budíku jsem ho zaklapla a vstala. Šla jsem do koupelny, pak jsem se šla převléknout do mých jeanů a dlouhého fialového trička, seběhla jsem do kuchyně, kde jsem si dala jednoduchou snídani z cornflaků a zamířila jsem do školy.

Měla jsem dnes španělštinu, chemii, etiketu s občankou, zeměpis a dějepis. Všechny předměty probíhaly hladce. Na španělštině mě Emmet tak rozesmál, že nás učitel na zbytek hodiny rozsadil. Na obědě jsem seděla u stolu s Angelou, Jess, Mikem a jeho partou. Když jsem odcházela z jídelny, zastavila mne Alice a nabídla mi svezení. Měla tu dnes totiž své vlastní auto a chtěla se pochlubit svým miláčkem. Žluté porsche 911 se lesklo na parkovišti. Hned jsem Alice pochválila za dobrý výběr barvy a auta. Jela jsem jen já a ona. Jasper jel s Edwardem.

„Moc se těším na dnešní odpoledne Bello,“ povídala mi Alice, když jsme jely ke mně domů. „Ano, to já taky, doufám, že mě něco naučíš a nebudeš po mě chtít, abych s tebou šla nakupovat.“ Zhrozila jsem se. „Ne, neboj Bello, toho si dost užijeme zítra.“ Alice se na mě mile usmála. Po chvilce ticha Alice pronesla: „Líbí se ti Edward?“ Tím mě dost zaskočila. „No já nevím, proč se mě na to ptáš?“ „To já jen tak… Už jsi doma, tak ahoj za hodinu Bello.“ Musela jsem rychle vystoupit a Alice s jejím porschem už byla ta tam. Nevím, proč se mě na to ptala, ale teď jsem nad tím nechtěla přemýšlet.

Šla jsem domů a začala jsem uklízet celý dům.

V momentě, kdy jsem otřela poslední smítko prachu v mém pokojíku, se ode dveří ozval zvonek.

Věděla jsem, že je to Alice, protože Charlie dnes pracuje přesčas, asi kvůli těm medvědům, volal mi to, když sem byla ve škole, takže jsem se ani nepodívala z okna a utíkala jsem otevřít. Na schodech byl můj běh přerušen zpropadeným schodem. Byl to tvrdý pád. Ke dveřím jsem se dobelhala jen s velkými obtížemi a při otevírání dveří jsem stále měla na obličeji bolestivou grimasu.

„Ahoj. Doufal jsem, že mě přivítáš trochu veseleji. Alice zapomněla, že má dnes hodně práce, a tak tě budu doučovat já.“ Edward se na mne celou tu dobu usmíval svým dechberoucím úsměvem a zřejmě očekával, že mu odpovím. Já tohoto úkonu však nebyla schopna. V hlavě jsem měla dočista vygumováno a musela jsem si připomínat, že člověk potřebuje kyslík. Edward asi (určitě) poznal, že teď ze mě nic nedostane. „Jestli ti to nějak vadí, stačí říci jedno slovo a já odejdu.“ Nechtěla jsem, aby odešel, ale nebyla jsem natolik uklidněná, abych řekla něco více než: „Ne, ne jen pojď dál.“

Edward vešel, a hned pokračoval v „rozhovoru“: „Tak trochu jsem si přál, abys mne přivítala vlídněji, netváříš se moc spokojeně.“

„Já jsem před chvílí totiž opět pocítila svou nešikovnost, jsem ráda, že jsi tady,“ neubránila jsem se začervenání.

Edward se pousmál: „Já jsem zase rád, že měla Alice velmi neodkladnou práci… Takže s čím bys chtěla pomoci?“ On snad se mnou flirtuje. Jejda. Nic takového nesmím! „No, nejde mi matika a angličtina, možná že bychom se mohli podívat i na španělštinu. Díky tomu, že sedím s Emmetem, toho moc neumím.“

„Máš štěstí, na tyto předměty jsem ten pravý. Takže začneme s výukou?“

„Jo, jasně. Půjdeme ale do mého pokoje, jestli ti to nevadí, mám tam už všechno nachystané.“

„Mně to vadit rozhodně nebude, rád si prohlédnu tvůj pokoj.“

Šla jsem tedy nahoru do pokoje. Edward se držel těsně za mnou. Cítila jsem velmi zvláštní pocity, nic podobného jsem ještě nezažila. A to sem si myslela, že dnešek uteče rychle. Každý schod a každý můj krok mi připadal nekonečný. Na jednu stranu se mi chtělo běžet do pokoje a utéci od Edwarda, na druhou stranu se mi chtělo se otočit a vší silou ho obejmout. Naštěstí jsem se ani pro jednu z variant nerozhodla.

V pokoji jsme si sedli na zem před postel, kde už byly učebnice s papíry. Edward se vrhl do vysvětlování. Zpočátku jsem absolutně nic nechápala, ale Edward mi to dokázal tak bravurně vysvětlit, že jsem za tři hodiny dohnala zameškané a nové učivo.

Po celou dobu jsme byli naproti sobě. Ve chvílích kdy mi Edward vykládal učivo, jsem se přistihla, že na visím doslova na každém jeho slově. Bylo to nesnesitelné, být tak blízko a nesmět se ho dotknout, ten pocit, který ve mně vyvolával jeho pronikavý pohled. Možná jsem se unáhlila, když jsem si určila, že se neupnu na žádného kluka. Vždyť on nebyl jako ostatní kluci ze školy. On byl zkrátka unikát.

Edward se na mne neustále usmíval, a když jsme potom skončili s látkou, se mi podíval do očí a trochu se ke mně naklonil. „Víš, já. Někdy se mi zdá, že ke mně něco cítíš, ale zase někdy to vypadá, že jsem ti naprosto lhostejný. Ty víš, že k tobě něco cítím. Určitě si to poznala a Alice ti to stoprocentně také řekla, ale já se bojím, že když teď něco udělám, pokazím tím naše přátelství.“

Nejdříve jsem nevěřila svým uším, on mi vyznává city, ale potom jsem pochopila, proč to říká a co tím myslí. Já opravdu ještě nevím, jestli bych s ním chtěla být víc než kamarádka.

„Řekni něco prosím,“ Edward byl velmi smutný. Na jeho obličeji se objevila vráska, já jsem však nenacházela ta správná slova, abych mu mohla nějak odpovědět.

„Neměl jsem ti to říkat, vyplašil jsem tě. Jsem naprostý hlupák. Znáš mě necelý týden a já od tebe žádám, abys mne měla ráda. To je tím, že já si připadám, jako bych tě znal snad celý svůj život. Já, promiň,“ Edward se ode mne odtáhl, rychle vstal a odešel.

Já jsem ještě chvíli vstřebávala, to co se teď stalo. On se mi tu přiznal, že mě má rád, já jsem mu však nic neodpověděla a on si musel myslet, že k němu nic necítím. A odešel. Já jsem tak… tak hloupá. Jak jsem ho mohla jen tak pustit, aniž bych mu odpověděla!

Seděla jsem ve stejné poloze hodně dlouho. Ze země mne vyhnal až zvuk policejného auta. Charlie se vrátil z práce v dobré náladě. Nachystala jsem mu večeři a tvářila jsem se, jak nejlépe jsem uměla. Charlie byl bohužel dnes extrémně všímavý. „Stalo se dnes něco Bello?“

„Ne nic, jen mne bolí hlava. Asi půjdu spát dřív.“

„Tak dobře, ale je pátek večer, měla bys někam jít. Utužit nová přátelství.“ Charlie byl neodbytný.

„Víš, oni mají všichni už program, a navíc se musím vyspat na ten zítřejší nákupní maraton.“ Byla jsem opravdu pohotová.

„Ano, na ten jsem dočista zapomněl, tak tedy dobře. Dobrou noc Bello.“

Konečně mě nechal odejít. V rychlosti jsem vyběhla schody a pokračovala do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a dala si půlhodinovou sprchu. Když jsem na sebe nechala proudit tu horkou vodu, celá jsem se uklidnila. Bohužel, jakmile jsem vystoupila ze sprchy, už mne zaplavovaly myšlenky. Oblékla jsem se do pyžama a šla si lehnout do postele. Při nastavování budíku jsem zjistila, že je teprve osm hodin.

Usínala jsem s hlavou plnou výčitek a nevyřešených otázek.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 08: