Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 07

01.11.2009 (11:30) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1892×

Kdo jsi?

Šla jsem na jih a naštěstí můj orientační smysl nezklamal a mezi stromy jsem uviděla „náš“ dům. Zase jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo pozoroval a hlídal, jestli dorazím domů v pořádku. Vyšla jsem z lesa a pokračovala k domu.

Jakmile jsem otevřela dveře, praštila mne do nosu vůně spáleného jídla. To se určitě Charlie zase snažil něco ukuchtit. Pomyslela jsem si a zamířila rovnou směr kuchyň. Mé úvahy se ubíraly správným směrem.

Charlie stál u trouby a snažil se zachránit poslední zbytky z přismahlých a očouzených ryb. Radši jsem ho vystrkala z kuchyně a poslala ho do obýváku. Charlie ani neprotestoval, zapnul si televizi a snažil se ignorovat mé vzdechy, když jsem musela celý obsah pánve vyházet do záchodu. Vyndala jsem z mrazáku novou várku ryb, začala je péci a než se vše opeklo, stihla jsem už tak rozvařené brambory předělat na chutnou kaši.

Večeře probíhala v tichosti. Po ní jsem Charliemu nezapomněla poděkovat za tu nádhernou koupelnu. On mi však řekl, že nebýt Esme, tak bych jí tam ani neměla. Musím jí v nejbližší příležitosti poděkovat. Což bude celkem brzy, protože mi Charlie povolil jet s Alice v sobotu nakupovat. Byl rád, že jsem si našla kamarády. Nikdy jsem žádné neměla a najednou se o mě stojí fronta. Kolem desáté jsem se vydala na kutě.

Ráno jsem zaklapla budík, ještě než zazvonil. Dnešní noc jsem opět nespala. Charlie za mnou té noci přišel asi, no bylo to zkrátka hodněkrát. Mluvila, nebo jsem spíše křičela ze spaní. Zdály se mi noční můry. Většina z nich byla jako obvykle o Phillovi, ale pár z nich bylo odlišných.

Byla jsem v lese, na mé oblíbené louce, ležela jsem uprostřed ní a užívala si okolní krajinu. Něco se pohnulo mezi stromy a já se okamžitě vymrštila a snažila se najít původce toho zvuku. Nic jsem však nezahlédla. Vstala jsem tedy, a šla jsem se kouknout k tomu místu, odkud vycházel ten prazvláštní zvuk. A zase nic. Otočila jsem se a chtěla se vrátit, zpátky na své místečko a pokračovat v nic nedělání, ale chytly mě něčí ruce. Chtěla jsem se otočit, ale nedovolily mi to. Chtěla jsem začít křičet, ale ztratila jsem hlas. Najednou mne pustily a já jsem začala utíkat daleko od nich. Ale ony i s jejich majitelem mne pronásledovaly. Zakopávala jsem o každý keř o každou větev, která se mi dostala pod nohy. Já však stále utíkala, ale můj pronásledovatel mi pořád dýchal na záda. V momentě, kdy mne dohnal a otočil mne proti sobě, jsem se probudila. Tuto noční můru jsem měla ještě hodněkrát.

Takže ráno, když jsem zaklapla ten budík, a zamířila rovnou do koupelny. Mé kroky mířily neomylně rovnou k zrcadlu. Ten pohled stál opravdu za to. Rozčepýřené vlasy, kruhy pod očima, můj obličej zkrátka prozrazoval, co se dělo tuto noc. Vypadala jsem tak trochu, jako v době mého utrpení. (Už se o tom nechci zmiňovat, jako ty měsíce s Renée byly mým temným obdobím, měsíce s Phillem byly mým obdobím utrpení.) Ještě, že dneska nebudou ve škole Cullenovi, takhle mě vidět a zvlášť Edward. Už zase jsem nad ním přemýšlela. Nesmím, zkrátka nesmím přemýšlet nad klukem, kterého znám jeden den.

Bylo to opravdu zvláštní. Jako bych znala Cullenovi celou věčnost. Dalo se s nimi normálně hovořit bez zbytečných pubertálních výlevů. Jako by jim nebylo kolem 17, ale tak 20, možná i třicet let. Já ale osobně nemám co říkat, mě lidé většinou typují podle chování na 22, takže asi proto jsou mi bližší oni. No jo, přiznejme si to, už se na ně těším…

Po ranní očistě jsem zamířila do kuchyně. Přišla jsem o něco dříve než předešlý den, takže byl Charlie ještě doma. Nekomentoval dnešní noc, jen si spokojeně četl ranní noviny a usrkával kávu. Tohle jsem na něm zbožňovala. Nerýpal do věcí, o kterých věděl, že je ještě nejsem připravená povědět. Nevšímal si věcí, které se ho netýkaly, nebo je spíše nechtěl ani vidět. Za tuto jeho povahovou vlastnost jsem byla opravdu ráda. Jako obvykle jsem posnídala cornflaky s mlékem a vyrazila do školy. Venku mne do očí praštily sluneční paprsky. Dnešní den byl z jedněch výjimečných, celý den mělo býti hezky. Byla jsem na to připravená. Na sobě jsem měla krátké tmavě červené tričko, jeansy a pohodlné boty. Nemám ráda cokoli na podpatcích.

Ve škole byla… nuda. Měla jsem špatnou náladu, navzdory slunečnému počasí, které vydrželo až do odpoledních hodin, nebo jsem ji měla, protože tu nebyli Cullenovi? Nevím. Angela byla jediná, která mi ten den ve škole nějak zpříjemňovala. Obě jsme se lépe poznaly. Teď už vím, že se jí líbí jeden zdejší kluk. Ben se jmenuje. Je do něho úplně zblázněná, ale nemá odvahu mu to říct, nebo ho někam pozvat. A i když jsem jí domlouvala, aby to aspoň zkusila, zeptat se ho jestli by nešel na rande, pokaždé to zamítla. Budu s tím muset něco udělat. To že já zanevřela na kluky, neznamená, že to Angele nepřeji, ba naopak, budu se snažit nějak Bena donutit, aby ji pozval on sám. Musím to ještě pořádně promyslet, možnými s tím pomůže Emmet, ještě nevím.

Po nekonečně dlouhé škole jsem dorazila domů. S hrůzou jsem zjistila, že už nemám žádné knížky, které bych neměla přečtené. Poslední dva roky jsem se totiž ke knize ani nepřiblížila a teď, když se můj život otočil o stoosmdesát stupňů k lepšímu, tato posedlost knihami se mi vrátila. Napsala jsem Charliemu lísteček na lednici a zamířila jsem směrem do zdejší malé knihovny. Na perfektně zásobenou knihovnu, bych musela až do Seattlu a tam se člověk dostane jen autem, takže jsem se musela smířit s místní, jak už jsem řekla mnohem menší knihovnou. V knihovně bohužel neměli nic, co bych už nečetla. Musela jsem si půjčit knížku, kterou znám skoro nazpaměť. Kniha se jmenuje Zločin a trest. Cestou zpátky domů opět začalo pršet.

Nevím, jak a kdy se to stalo, ale zdá se, že jsem se zbláznila. Kdykoli někam jdu, nebo jen opustím dům či školu, mám pocit, že mě někdo pozoruje. Jak jsem se blížila domů, přidávala jsem na rychlosti. To samozřejmě znamenalo, že jsem padala více, než je u mne obvyklé. Zavřela jsem v rychlosti za sebou dveře a teprve až v mém pokoji s knihou od Dostojevského jsem se uklidnila. Po třech kapitolách jsem dala knihu na noční stolek a šla udělat Charliemu a mně večeři. Nemohla jsem přeci dopustit, aby se Charlie znovu pokoušel sám něco ukuchtit.

Charlie přišel domů se špatnou náladou, prý se v lesích přemnožili medvědi. Zakázal mi vstup do okolních lesů. Přemlouvala jsem ho, ale byl neoblomný. Po večeři a po zprávách jsem šla spát.

Usínala jsem s úsměvem na tváři ze tří důvodů. Ten první byl, že zítra zase uvidím Cullenovi, jak Edward říkal. Doufám, že dodrží slovo, protože další den bez Culenových by znamenal, že bych se unudila k smrti. Druhý důvod byl, že zítra má už být zase pod mrakem. Nějak mne omrzelo slunce, vždy jsem ho zbožňovala, a proto jsem se občas netěšila do Forks. Nyní jsem si to věčně deštivé a vlhké místo oblíbila, skvěle korespondovalo i s mojí náladou. A nakonec jsem si během dne uvědomila, že k Edwardovi necítím nic jiného než čisté a nijak falešné přátelství. Jsem ráda, že jsem nemusela porušit to, co jsem si předsevzala.

Ráno bylo hektické, zaspala jsem, protože se mi v noci opět zdály ty noční můry víc o té v lese a míň o Phillovi. Ani jsem se nestihla nasnídat, Charlie už šel dávno do práce, já jsem si stihla maximálně vyčistit zuby, převléci se do černého trička a kalhot a dokonce se mi i podařilo se učesat a udělat si culík. Do školy jsem doslova běželopadala. Na školní parkoviště jsem dorazila za dvě minuty osm hodin. Bylo zde mnoho aut, ne jako když jsem tu byla naposled. Byly tu i dvě, která se velmi lišila od ostatních starých „vykopávek“. Červené Ferrari California a tmavě modré Volvo XC60. Musela to být auta patřící Cullenům. Neměla jsem čas na obdivování, musela jsem utíkat směrem k učebně, kde jsem za jednu minutu měla mít španělštinu. Přiřítila jsem se do učebny, celá zadýchaná. Učitel tu ještě nebyl, přišel o dvě minuty později, kdy už jsem seděla v lavici vedle Emmeta. Když mne Emmet spatřil, udýchanou a zpocenou, rozřehtal se na celou třídu. Musím mu to někdy oplatit. Pan McCaurtney si vzal slovo a já se celou hodinu snažila ignorovat Emmeta. Byl to nadlidský výkon. Vyprávěl mi různé vtípky, všelijaké příhody, které se staly u nich doma, a dělal na mne obličeje. Já si však s vypětím všech sil udržela chladnou masku. Po španělštině následovala chemie s Angelou a Jessicou, pak fyzika s Mikem a k mé radosti jsem měla i angličtinu s Alice. Ta mi řekla, že je na mě Emmet naštvaný. Celou hodinu jsme si z něj dělaly srandu. Na oběd mě Alice pozvala k jejich stolu. Přijala jsem její pozvání, neboť jsem chtěla poznat Jaspera a Rosalie.

Po hodině jsme tedy zamířily do jídelny. Šly jsme si stoupnout do fronty. Já si dala k obědu pizzu a Alice si dala jen salát a džus a zamířily jsme ke stolu. Všechny hlavy se za mnou otáčely. Hm, bezva, nestačí, že jako nová mám popularitu tak na půl roku zajištěnou, oni na mě musí ještě víc zírat. Dyť jdu přece jen ke stolu Cullenů! Nechápu, že je každý má za výstřední a nafrněné. Já si spíš myslím, že oni (plus Angela a doufám, že i Ben) jsou spíše mnohem lepší lidé než třeba Jessica a spol.

Alice mi představila zbytek osazenstva u stolu a začali jsme si povídat. Jasper byl celou dobu takový ten tichý pozorovatel, a s Rosalie jsme si moc nepadly do oka. Alice mi vysvětlila, že jí trvá déle, než někoho přijme do kruhu přátel. Takže to prozatím nebudu nijak řešit. Edward se ke mně choval normálně a společně s Alice jsme se smáli Emmetovi, který se se mnou odmítal bavit, dokonce se na mě nechtěl ani podívat.

„No tak Emmetku. Koukni se na mě.“ Přemlouvala jsem ho a zadržovala přitom smích. „Ani za nic,“ a dělal, jakoby měl něco moc důležitého ve svém talíři. „Hele Edwarde, mám pocit, že to jak ti Emmet včera říkal, že jsi největší bručoun z rodiny, už není pravda.“ Jen tak jsem nadhodila. Emmet zvedl pomalounku hlavu, podíval se na ostatní u stolu, kteří se nyní nahlas pochechtávali, a s už předstíraným smutkem v očích řekl.

„“ Vlastně nakonec nic neřekl, protože Edward vedle mě vydal takový divný zvuk, připomínalo to vrčení, opravdu zrovna v té chvíli, kdy mi Emmet chtěl odpovědět. Po tomto „vrčení“ se Emmet a Rosalie odporoučeli z jídelny. Koukala jsem na Edwarda a snažila se přijít na to, co ten prazvláštní zvuk vyvolalo. Edward jen zakroutil hlavou, jako by se chtěl zbavit mého pronikavého pohledu a upozornil nás všechny, že za pět minut nám začínají další hodiny. Alice měla teď mít historii a Jasper šel na hodinu aritmetiky. S Jasperem a Rosalií nemáme společné hodiny, protože oni dva chodí o rok výše než mi. S Edwardem jsme také zamířili na další hodinu, měli jsme mít opět biologii.

Všichni už byli na svých místech, když pan O´Donell přivezl do třídy televizi. Třídou projelo radostné zašumění. Video bylo věnované životu a práci Charlese Darwina. Bohužel jsem nic z toho nevnímala.

S Edwardem jsme si během nastavování videa povídali. Z mého culíku se uvolnil pramen vlasů a Edward byl velmi pohotový a neposedný pramen mi zastrčil za ucho. Projel mnou opět elektrický proud. Byl úplně stejně silný, jako ten první, ale nyní jsem nebyla v zajetí Edwardových očí, a tak jsem mohla vnímat víc věcí najednou. Až teď jsem si uvědomila, jak je Edwardova ruka chladná. Dnes přeci není moc velká zima, podle předpovědi 10 stupňů to není tak málo. Tak proč? Podívala jsem se na Edwarda a pozorovala v jeho obličeji nechápavý výraz. Pan O´Donell konečně našteloval video, zhasnul světla a pustil ho. Na Edwarda jsem se ještě chvíli dívala, pak jsem se otočila směrem k televizi, podložila si rukama hlavu a začala uvažovat. Edward si jen povzdychl. Po celou dobu filmu jsem cítila Edwardův pohled na mých zádech.

Film skončil, skončila hodina a mé uvažování nabralo správný směr. Aspoň myslím.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 07: