Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 06

23.10.2009 (09:30) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2286×

Je něco špatně?

Z myšlenek, mě vytrhla až Angela, která mi oznámila, že za dvě minuty mi začíná biologie. Jídelnu jsme opouštěli jako poslední. Angela s Jess měly teď španělštinu, tak se semnou rozloučily před učebnou a pokračovaly dál.

Do třídy jsem přišla ještě před učitelem, a tak jsem na něj čekala u katedry. Přišel záhy po mně. Podala jsem mu papíry, které podepsal. Byl to jediný učitel, který mě nenutil se představit. Ukázal mi poslední volné místo, které bylo vedle Edwarda, a začal vysvětlovat dnešní laboratorní práci. Sedla jsem si, vyndala sešit a podívala se na svého souseda. Ten ze mě nespouštěl oči. Znova jsme byli do sebe zaklesnuti a neschopni     s tím cokoli udělat.

Pan O´Donell nás vyrušil a my se konečně odtrhli. Já celá zrudla a bázlivě jsem si zakryla tvář vlasy. Co se to se mnou jenom děje. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, navíc on se chová, jakoby o nic nešlo, možná, že vážně o nic nejde. Zase si představuji něco, co není.

Dnes jsme měli zkoumat embryonální vývoj. To by mělo jít hladce, tuhle laborku jsem již dělala. Po minutě, kterou jsem potřebovala na uklidnění, jsem se chopila mikroskopu     a dávala tam první sklíčko se vzorkem. Koukla jsem se do mikroskopu a zaradovala se,  že si to ještě pamatuji. „Morula,“řekla jsem hrdě. Edward chvíli váhal a pak; „Můžu se podívat?“se zeptal.

Krásný hlas, sametovější než ten Alicin. Koukala jsem se na něj vcelku zmateně          a omámeně, musela jsem vypadat opravdu komicky. „Jen to chci zkontrolovat.“A vzal si mikroskop sám, když poznal, že nejsem schopná ničeho. „Jo, jo jasně.“ Vydala jsem po chvíli ze sebe. Co ten se mnou dělá, to je strašné. Určit vzorek mu trvalo ještě kratší dobu než mě a hned to zapisoval do protokolu. Měl nádherné písmo, takovéto, kterým psala ještě moje babička, nic jsem nenamítala, stěží bych udržela tužku, kdyby mě při tom pozoroval.

„Měla jsi pravdu.“

„Ano, občas mi něco vyjde,“ odpověděla jsem.

Snažil se navázat rozhovor a přitom, dával další vzorek pod mikroskop.„Alice mi říkala, že jdete v sobotu nakupovat… Blastula.“

„ Jo, to jdeme. Můžu to zkontrolovat?“Podal mi mikroskop a já posmutněla. Měl pravdu. Jakoby nic jsem tam dala další vzorek a správně určila zygotu, takže ten poslední bude asi gastrula. „Zygota.“ Řekla jsem a podívala se na něj. Na tváři se mu rýsoval oslnivý pokřivený úsměv. Oněměla jsem a zatřásla hlavou, abych se uklidnila.

„Věřím ti.“ „Díky. Ty to umíš určitě lépe než já.“
„Tak to bych netvrdil.“
Další úsměv, další zatřesení. „Měl bych tě, jako Alicin bratr, varovat. Je to nakupovací maniak.“
„Říkala mi, že to řekneš.“ Usmála jsem se.
„Jo, to je celá ona.“ A zas ty smutné oči. Nebo spíš přemýšlivé. Nevím proč, ale chtěla jsem vědět, jaké myšlenky, mu na obličej dávají vrásky.

Z našeho rozhovoru nás vyrušil učitel. Který poznal, že už jsme hotovy. Až teď jsem si všimla co se děje okolo mě. Lavici od nás byl Mike, který měl pod deskou schovanou knížku, a se svou sousedkou se marně snažili přiřadit vzorky k jednotlivým vývojům. Nebyli však sami. My s Edwardem jsme byli jediní, kdo byl s prací hotov.

„No Edwarde, neměl jsi nechat Bellu taky něco udělat?“ „Bella určila tři ze čtyř, pane profesore.“ „Vážně?“ Teď se otočil směrem ke mně. „Vy jste byla ve Pheonixu                v rozšířeném programu že? Dělala jste už tento pokus?“ Trochu jsem se začervenala, byla jsem na sebe pyšná, že mi v hlavě něco zůstalo. „Ano byla jsem.“ „No Edwarde, jsem rád, že Bella sedí u vás. Hodina ještě neskončila, ale když už jste hotovy, můžete už jít.“ Složili jsme si mlčky své věci a vyšli ze třídy.

„Co máš teď za hodinu?“ Ptal se mě Edward, když jsme šli chodbou. „Mám tělocvik.“ Má noční můra. Doufám, že nikoho nezmrzačím. „Chceš doprovodit?“ „Jasně, proč ne.“

Šli jsme mlčky, nebylo to nepříjemné ticho. Dorazili jsme do budovy číslo dvě a zastavili se před šatnou. Edward jako by váhal, ale nakonec se mě zeptal. „Nechceš svést domů? Rose už všechny odvezla, já mám jako jediný dnes sedmou hodinu.“ Vůbec jsem nevěděla co říct. „Edwarde já…“ „Je to jenom návrh Bello, nic závazného.“ Asi vycítil mé rozpaky, nebo je spíš viděl, protože jsem byla opět rudá jako rajče.

Znovu se na mě usmál, ale jeho oči, jako by nad něčím přemýšlely. „Já vím, že je to jen přátelské gesto Edwarde, ale radši bych šla pěšky.“ Musela jsem mu říci pravdu. Nevím, jak to dělal, ale nedokázala jsem mu lhát, jemu ne. „Víš, mám to radši. Jízdu autem mám také ráda.“ „Ale?“ Zeptal se, jako kdyby čekal to nejhorší. Musela jsem se tomu pousmát, on ale zvážněl. „Ale autem si nemůžeš užít tu volnost z pohybu, nemůžeš to vzít zkratkou lesem a kochat se okolním světem kolem tebe“. „Lesem? Jen co jsme sem šli, jsi třikrát zakopla a to jen o své vlastní nohy, les pro tebe musí smrtící.“ Zasmál se. Já jsem se urazila a chtěla už jít do šatny. On mě ale chytil za ruku, protože nechtěl, abychom se rozešli ve zlém. V momentě kdy mě chytl, mnou projela zvláštní elektrická rána. Cukla jsem sebou a on také. Byl to velmi zvláštní pocit.

Edward se vzpamatoval jako první a dělal, jakoby se nic nestalo. Opět.

„Nechtěl jsem se ti smát, ale uznej, že když vidím něco takového, musím se o tebe bát.“ A nahodil svůj odzbrojující úsměv. Zase se objevila červeň na mých tvářích, ale já dělala, že tam vůbec není. „O mě se nemusíš bát. Přiznávám, že rovný povrch je pro mě velmi nebezpečný, ale les je něco jiného, v něm se cítím, jako doma.“ Edward pokýval hlavou, jakoby mi rozuměl a koukl se na hodinky. „Už bychom měli jít oba na hodinu. Tak se měj hezky a pozítří nashle ve škole.“ Zase se usmál a já jsem neměla ani šanci se zeptat proč až pozítří. Zítra je přece taky škola, ne? S podobnými myšlenkami jsem se došourala do šatny.

Hodina tělocviku byla procházka peklem. Jediný člověk, kterého jsem znala, byl Mike. Byla to má záchrana, hráli jsme tenis a on si mě vybral jako svou spoluhráčku. Nechápu proč. Celou tu dobu vybíral nejen své míčky, ale i ty mé. Docela ponižující bylo to, že jsem Mika dvakrát praštila pálkou. Nejhorší však nebyl tělocvik, ale rozhovor, který jsem vedla s Mikem. Asi mě chtěl zbalit, nebo já nevím v tomhle nejsem vůbec zběhlá. Měl narážky na to, jak jsme si Edwardem povídali, jako staří známý, a jak se tomu diví, protože všichni Cullenovi jsou prý nafoukaní a s nikým se nebaví. Chtěl mě jen pro sebe. Tohle chování mi připomínalo Philla. Děkovala jsem všem svatým, když hodina skončila. Celou dobu jsem se držela, abych mu jednu nevrazila. Opravdu mne vytočil. Bohužel udělal víc než to, rychle jsem se převlékla, a rychlým krokem vyšla z budovy                  a pospíchala přes parkoviště, směr les.

Nevšímala jsem si ničeho a nikoho kolem sebe. Jakmile jsem se z parkoviště dostala na ulici a poté do lesa, začala jsem utíkat. Nevěděla jsem na jakou stranu a kam, ale po delší době jsem se dostala na palouk. Uprostřed byl spadlý strom. Sedla jsem si na něj, dala hlavu mezi nohy a na mém obličeji se začaly objevovat slané kapky.

Už nikdy na něj nesmím myslet. Mike mi připomněl Philla a já teď nemůžu přestat ronit slzy. „No tak seber se Bello.“ Říkal mi můj vnitřní hlas. „Musíš přestat brečet, za to ten parchant nestojí. Podívej se na sebe, co ti provedl!“ A další se k němu přidal. „Jak co jí provedl. Sama si za to může, neměla ho provokovat. Měla to oznámit už na začátku!“ „Jo a co Reneé? Tu by kleplo.“ A začaly se hádat: „Reneé, co je jí po Reneé. Holt je tak slušňoučká holčička, že si TO nechala líbit. Je to zkrátka coura, jak řekla Reneé.“ „Coura? Bella je to nejlepší děvče. Nechápu, jak si můžeš myslet, že za něco může ona. Je to Phillova vina!“ „TAK DOST,“ musela jsem to už ukončit. Zařvala jsem to nahlas na celý les. Už vážně začínám bláznit, mé podvědomí se hádá!

Myšlenky na Philla a jiné jim podobné jsem si pracně zandala hluboko do mysli            s úmyslem je odtamtud nikdy nevyndat. Vstala jsem, utřela si opuchlé oči, rozhlédla      se a chtěla jít domů. Problém byl, že jsem nevěděla, kde jsem.

Zkusila jsem štěstěnu a šla jižním směrem. Naštěstí můj orientační smysl nezklamal     a mezi stromy jsem uviděla „náš“ dům. Zase jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo pozoroval a hlídal, jestli dorazím domů v pořádku. Vyšla jsem z lesa a pokračovala          k domu.

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 06: