Vyzkoušela jsem, jak by to vypadalo s Bellinými myšlenkami. Tak mi prosím napište, jestli se to tam hodí. V dalších kapitolách, by se množství myšlenek mělo zvětšit. (Zní to divně, ale chtěla jsem to nějak oživit.)
08.10.2009 (17:00) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2044×
Co dál?
http://www.youtube.com/watch?v=F5W3RhkI2SU
Připadala jsem si strašně špinavá, nechutná a jediné, na co jsem myslela, bylo to, co bude dál.
Z mého přemítání a sebeobviňování mne vytrhla až Reneé, která přišla z práce. Jelikož jsem jí neodpovídala, šla se za mnou podívat do mého pokoje. Když otevírala dveře, zděsila jsem se, protože jsem si myslela, že je to Phill. Máma ke mně hned přispěchala a začala se vyptávat, co se stalo. V jejích očích jsem musela vypadat strašně. Neumím lhát, ale řekla jsem jí, že ve škole je toho na mě teď dost, a že jsem jen unavená. Sice se netvářila, že mi věří, ale nekomentovala to. Nechala mě tam sedět dál a šla připravovat večeři, bylo šest. Phill se z práce vrátil až v sedm hodin, to už jsme s mamkou byly po večeři a já se teď dívala na televizi (doslovně). Phill byl hodně utahaný. Aby ne dnes prý dal pět homerunů. Jen se opět vytahoval, protože hrál za druhou ligu baseballistů a nedovedl si přiznat, že je nula. Asi proto... možná si to kompenzoval na mně nevím.
Z mých myšlenek mě probral až Phill, který si ke mně přisedl s večeří a jakoby nic si se mnou chtěl povídat. Já ho však ignorovala, jestli chce, abych to nikomu neřekla tak prosím, ale ať si nemyslí, že si se mnou může dělat, co chce. Ta trocha sebeúcty mi ještě naštěstí zbyla. Reneé si k nám přisedla a společně jsme se koukali na, ani si už nevzpomínám na co.
Samozřejmě že za mnou večer přišel, celou tu dobu jsem se modlila, aby nepřišel, aby ta včerejší a dnešní noc byla tou poslední. Já bláhová jsem si myslela, že se v něm pohnulo svědomí, a že toho lituje. Ale nepřišel se omluvit, přišel nasytit svůj chtíč, který, jak se zdálo, je nevyčerpatelný a každým dnem rostl na krutosti. Občas jsem měla modřiny snad po celém těle, v těch dnech jsem byla ráda, že vyrábějí trička s dlouhými rukávy. Ale to bohužel nepřidalo na mém „krytí“, také kdo nosí dlouhý rukáv, když je venku 20 stupňů. Reneé se to nezdálo, a tak mě nechala doma, myslela si, že jsem nemocná. To ale neměla, Phill se rozhodl, že se mnou zůstane a bude mě opatrovat. Samozřejmě, že Reneé svolila. Já se jí to snažila vymluvit, ale proč ne že? Přece je lepší být doma s někým než sama, ne? „Ten týden, byla jedna velká modřina.“
Od té doby jsem nikdy nemarodila (aspoň ne tak viditelně). Každý další den pro mě byl utrpením, nevyrovnalo se to ničemu, co jsem doposud zažila, ani starání se o alkoholika není tak hrozné jako tohle. Jediné v čem jsem byla Phillovi aspoň trochu vděčna, že si bral ochranu, asi bych nepřežila, kdybych s ním něco měla, musela bych si už vážně něco udělat.
Dny plynuly a já se nemohla na nic soustředit, ve škole se z premiantky stala tichá a hlavně propadající dívka. Snažila jsem se učit, ale místo písmenek se mi v hlavě vždy objevila jeho nechutná vrásčitá tvář. Velký špičatý nos, vystouplá brada a ty oči. Těch se snad nikdy nezbavím. Ta nenávist, chtíč, samolibost a pýcha co se v nich zračila, mne ubíjela vždy, když jsem zavřela oči. Už jsem se ani na sebe nedokázala podívat do zrcadla, nejenom, že jsem nechtěla vidět ty strašné kruhy pod očima z nevyspání, ale nedokázala jsem vidět tu trosku, tu bledou tvář, hnědé rozcuchané vlasy, neměla jsem sílu se ani upravit. Jediné co jsem nosila, byly černé věci, pohled na zářivé barvy mě zabíjel. Sprchovala jsem se třikrát denně a stejně jsem si připadala špinavá. Trvalo dva roky, dva dlouhé roky lhaní Reneé a přemáhání se, ani jsem nevěděla, kde se ta síla žít ve mně brala.
Nemohla jsem spáchat sebevraždu, už kvůli Reneé a Charliemu. Charlie, ach Charlie, nejezdila jsem k němu, jen jsem mu psala dlouhé dopisy, jak se mám skvěle, a že není vůbec nutné, abych za ním jezdila, neboť jsem ve Pheonixu spokojená. Tak moc mne bolelo mu lhát, ale já jsem musela. Nemohl mě vidět zlomenou a zničenou. Reneé, jak už to bývá u matek kamarádek, si ničeho nevšímala. Už to musela vidět, nedokázala jsem To skrývat, ale jakoby si nasadila růžové brýle a nechtěla o ničem slyšet. Phill se nejdříve bál, že to pozná, ale když nic nenamítala, pokračoval ve svém zvěrstvu dál.
Naštěstí a to mluvím zcela vážně, sem v půli třetího ročníku propadala. Známky jsem si už nestihla vylepšit (jako bych chtěla), a tak jsem propadla. Škola poslala Reneé dopis. Shrnutě v něm stálo toto: Vaše dcera už nyní nenavštěvuje státní školu ve Pheonixu, ale vzhledem k jejím výborným výsledkům v minulých dvou letech jsme ochotni napsat doporučující dopis na střední školu vámi vybranou, aby mohla vaše dcera dostudovat.
Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Jsem to já? 02:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!