Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem jenom člověk, ale co vy...? 2.kapitolka

17.12.2009 (13:30) • KateCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 862×

Kapitola druhá:

To snad není pravda…!

Znovu se mi zdál pořád stejný sen. Oči se na mě dívali asi  dvě sekundy ale pak zmizeli a já jsem uslyšela ránu. Než jsem začala cítit bolest, něco chladného mě rychle, a s velkou opatrností vyprostili z rozmačkaného vozu. Chtěla jsem pootočit hlavou, abych se podívala, kdo mě vytahuje. Když jsem byla ale venku, tak jsem teprve teď začínala cítit bolest na boku. Ležela jsem na trávě. Bílá ruka se ode mě odtáhla a já jsem se rychle podívala za ní. Jeho oči mě však zhypnotizovali. Pak byla zase tma. Oči zmizeli. Kde jsou? S křikem jsem se probudila. Než ke mně mamka stačila přiběhnout, zase jsem se ponořila do spánku. Konečně jsem spala klidně až do rána.

***

Ráno byla zase obloha zatažená od šedých mraků. Byla jsem velmi ospalá ale do školy jsem musela. K snídani jsem si udělala vajíčka se slaninou. Mamka i Georg byli už v práci. Sbalila jsem si penál a pár nových učebnic, jejichž seznam mi poslali předem. Pláštěnku jsem si vzala do ruky a vykročila ze dveří.  Zatím jen mrholilo a tak jsem si pláštěnku na sebe nebrala. Rychle jsem skočila do auta. V autíčku jsem si zatopila a pustila rádio. Tašku jsem si hodila na zadní sedadlo a uvelebila se v sedačce. Cesta mi trvala 15 minut, protože jsem jela velmi pomalu a dvakrát jsem zapomněla odbočit. Když jsem se konečně dostala před budovu školy, z mrholení se zatím stal déšť. Před školou se už začali lidí a na parkoviště bylo skoro plné. Volné místo bylo až úplně v zadu a bylo vedle dvou krásných a nových sut. První bylo černé, nejspíš Volvo. Druhé bylo stříbrné ale značku jsem nepostřehla. Přes déšť jsem sotva viděla na krok. Rychle jsem vystoupila, vzala batoh a vykročila do deště.  Šla jsem k nejbližším dveřím. Měla jsem štěstí, byla to kancelář. Vstoupila jsem dovnitř kde bylo krásně teplo. Za malým pultíkem seděla starší paní s blond vlasy a červeným melírem. Na sobě měla bledě-modrou halenku.

,,Přejete si?“  zeptala se mě.

,,No, ehm, já jsem si přišla pro rozvrh.“ rozkoktala jsem se.

,,Ano, vy jste slečna Swanová, že?“

,,Ano, řekla jsem otráveně. No jistě! Všichni čekali až přijede dcera jediného úspěšného podnikatele ve Forks. Ten den tedy začíná.

,,Doufám, že se vám tu bude líbit.“ řekla mi ještě, když mi podávala rozvrh.

,,Děkuji. Myslím, že se mi tu bude líbit. Nashledanou.“ odpovědla jsem a odešla. Déšť snad ještě zesílil. Podívala jsem se na hodinky, které mi ukazovali, že mám ještě 10 minut. To bylo zoufale málo, protože nevím, jestli jsem schopná v tolika budovách, najít tu správnou třídu. Teď by se mi hodila nějaká pomoc. Rozešla jsem se k první budově. Kolem mě právě běžela jakási dívka s černými vlasy. Zastavila se přede mnou.

,,Ahoj…“ usmála se na mě.

,,Ahoj…“ odpověděla jsem jí ostýchavě. Angličtinu jsem se v Česku učila od čtvrté třídy, ale stále jsem nebyla kdoví jaký expert. Dívka si asi všimla mého nejistého hlasu a natáhla ke mně ruku.

,,Já jsem Alice…“ podala jsem k ní taky ruku a stiskla. Alice mě držela asi o dvě sekundy víc, než bylo třeba. Byla velmi hezká. Kratší vlasy měla hezky učesané do stran a v nich měla zasazenou malou stříbrnou čelenku. Na krku se jí houpal krásný zlatý řetízek s přívěškem v podobě srdce. Vypadal jako diamant. Chtěla jsem se dotykem přesvědčit, jestli je taky tak tvrdý.

Možná to byl opravdu diamant. Na sobe měla černé kalhoty a kozačky. Na vršek si vzala bílou blůzku a na ní měla šusťákovku. Nehty měla krásně upravené. Na každém nehtu měla malý stříbrný kamínek. Stisk povolil a ona se na mě zářivě usmála. Byla krásně opálená, čemu jsem se hodně divila, kde se tady ve Forks opálila, když tu Slunce vysvitne jednou za měsíc.

,,Já jsem Kate…“ představila jsem se jí.

,,Určitě by si chtěla doprovodit na hodinu, že…?“ zeptala se mě a já jsem přikývla.

,,Teď máš matiku se mnou. Vím to, protože o tobě celej Forks mluví už asi čtrnáct dní…“vysvětlila mi. To mi na náladě nepřidalo. Šli jsme skoro až dozadu.

,,Moc díky, bez tebe bych do třídy asi už nedorazila…“ poděkovala jsem jí, ještě než jsme vešli dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla za Alicí. Měli jsme ještě čas, tak tam učitel nebyl. Jako kdyby všichni čekali, až přijdu. Každý kdo se předtím s někým bavil, otočil hlavu ke dveřím a ztichl. Alice šla dál ke své lavici bez zastavení a já jsem klopýtala za ní. Hlavy všech ve třídě se pohybovali za mnou. Spolu s Alicí jsem dorazila až do zadní lavice.

,Ať už se prosím přestanou otáčet…‘ prosila jsem si v duchu. Jedna hlava po druhé se otáčela zpět k ostatním a pomalu začínala tichá konverzace.

,,Uf…“ položila jsem si hlavu na lavici. Alice se posadila vedla mě.

,,Jé… promiň… nemusím tady sedět jestli nechceš…“ vykoktala jsem rychle, protože jsem si neuvědomila, že tohle je asi Alicina lavice.

,,Ne… ne… alespoň tu budu mít kamarádku.“ řekla zamyšleně. Asi nebyla duchem moc přítomná. Nechala jsem jí v klidu přemýšlet. Taky nemám ráda lidi, kteří se snaží navázat konverzaci, když o to viditelně nestojím. Pár jedinců ve třídě bylo stále otočených směrem ke mně a asi si mysleli, že je to nenápadné. Alice seděla na židli úplně nehnutě. Z batohu jsem si vytáhla rozvrh a snažila se ho naučit. Za malou chvilku do třídy vešel učitel. Byl to rozložitý muž a knírkem. Na sobě měl oblek s kravatou. Na první pohled to vypadalo, že si o sobě hodně myslí. Všichni ztichli a vstali.

,,Posaďte se“ řekl učitel. já se ale vydala za ním ke katedře.

,,Dobrý den…“ pozdravila jsem.

,,Ááá… slečna Swanová, že…?“ zeptal se, i když odpověď znal.

,,Ano… to jsem já.“ odpověděla jsem a nálada mi kolísala na nule.

,,Pojďte, představím vás.“ řekl a ukázal k tabuli. Třída byla tichá, jako by v ní ani nikdo nebyl.

,,Hlavně ať je to rychlý…“ brblala jsem si.

,,Třído… chtěl bych vám představit Kate Swanovou… je tu nová a neumí moc anglicky, tak se k ní chovejte mile.“ Koukala jsem se do tváří všech ve třídě. Nikomu se na tváři neobjevil ani ždibec výsměchu nebo něčeho takového. Smíchem…tak by u nás asi reagovali moji bývalí spolužáci.

,,Můžete se jít posadit“ řekl tišeji pan učitel. Málem jsem se k lavici rozeběhla, jen abych už byla pryč od těch pohledů. Padla jsem na židli a zkoušela ignorovat pohledy kluků.

,,V pohodě…?“ zeptala se mě Alice starostlivě.

,,Jo…“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem.

,,Nemám ráda, když mě někdo pozoruje“ dopověděla jsem. Povzbudivě se na mě usmála a přesunula pohled k učiteli, který začal výklad.

***

Hodina ubíhala pomalu. Tu a tam se na mě ještě někdo otočil, ale já se to pokoušela ignorovat. Když zazvonilo, rychle jsem si sbalila věci. Alice byla taky rychlá a obě jsem vyšli ze třídy. Teď jsem měla chemii.

,,Tamhle je učebna chemie. Uvidíme se v biologii ve čtvrtý hodině. Počkám na tebe po dějepisu u dveří. Zatím pa a zvládni to…“ mrkla na mě a pak se vydala opačným směrem než byla chemie. Pomalu jsem se otočila a vydala se směrem, který mi ukazovala. Vešla jsem do třídy a hledala volnou lavici.

,Prosím,prosím…ať je nějaká vzadu volná…‘prosila jsem zase nějakého neviditelného. Tady bylo docela přeplněno. Naštěstí byla poslední lavice u okna prázdná. Vyšla jsem směrem k ní, ale v půli cesty se přede mě postavil jeden kluk. Byl se mnou i na matice.

,,Ahoj, já jsem John…“ usmál se na mě. Pro někoho byl určitě hezký, ale já jsem jeho krásu nedokázala ocenit. Kluky nemám odjakživa ráda. Už od školky, kdy mi braly kostky a rozcuchávali vlasy.

,,Kate…“ představila jsem se.

,,Tak jak se ti tu líbí…?“ zeptal se mě. Zřejmě chtěl začít nějakou konverzaci. Přemýšlela jsem, jestli mu nemám říct, že mu moc nerozumím a odejít. Nechtěla jsem však negativně zapůsobit a tak jsem se do konverzace začala nutit.

,,No…zatím ok. Ještě není konec dne, tak se nechám překvapit.“ řekla jsem.

,,Určitě se ti tu bude líbit. Pokud ti teda nevadí déšť…“ usmál se a já taky.

,,Ne… déšť mám ráda. Někdy, když prší, si klidně stoupnu do největšího lijáku. Baví mě to.“

,,Aha… to já déšť moc rád nemám, ale zvykl jsem si…“ Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět, tak jsem se vydala zase k lavici. John šel vedle mě.

,,Kdyby si potřebovala poradit, kde co je a tak, klidně řekni…“ nabídl se mi. Asi se mu líbím. U mě ale neuspěje.

,,Dobře… díky…“ usmála jsem se a začala si vybalovat. Když jsem si vytahovala penál, vypadl mě nový, ještě neobalený sešit.

Shýbla jsem se pro něj a když jsem zase zvedla hlavu, do třídy vcházeli dva další žáci. Byli to kluci, asi bratři, protože si byli velmi podobní. Bavili se spolu a nikdo s jich nevšímal. Ani je nepozdravili. Rychle jsem přejela pohledem prvního. Byl… no… krásný… Špinavě bond vlasy vypadali jako po melíru. Byl vysoký a měl pěkně vypracované tělo. Na sobě měl džíny a košili s jedním nezapnutým knoflíčkem jak dole, tak nahoře. Byl krásný. Opravdu až nezvykle. Teprve potom jsem upřela pohled na druhého. Nedíval se přímo na mě ale i tak mi někoho připomínal. Pak, jakoby mě někdo kopl do břicha, jsem zalapala po dechu. Ty oči. Ty černé oči, o kterých se mi celé noci zdá, ty oči, které mě vytáhli z nabouraného auta, právě ty oči se na mě právě podívali. Udělala jsem malý krok dozadu a rychle jsem se musela zachytit lavice, abych nespadla. Dech se mi zrychlil a srdce se mi divoce prodíralo ven z hrudi. Od té chvíle, co oba přišli do třídy, uplynulo pár sekund. Začala jsem rychle dýchat a přesně v tu chvíli se na mě podíval i ten druhý. Oba mě pozorovali se zájmem, potom s překvapením a pak se na jejich tváři objevil zmatek. S pohledem upřeným na mě došli až ke své lavici, která byla před tou mojí. ,Sakra… mám si přesednout…?‘ přemýšlela jsem. Ne… to by jim připadalo divný. Začala jsem krotit jak svůj dech, tak i výraz. Ten ,,můj“ zničeho nic zakýval hlavou jako souhlas, ale s nikým se nemluvil. Po pár vteřinách jí zase zavrtěl.

,Třeba má takový tik‘ myslela jsem si. Ten blonďák se na mě otočil.

,,Ahoj…já jsem Jasper a tohle je můj brácha Edward“ řekl v úplném klidu, kterého mi právě moc scházelo. Edward…krásné a zvláštní jméno. Takové tajemné. Edward se na bratra zuřivě podíval a pak se podíval na mě, v očích stále rozzlobený výraz. Vypadal nebezpečně, ale já jsem žádný strach nepocítila. Cítila jsem se s ním bezpečně. Ani nevím proč. Možná proto, že mě zachránil. Nevím. Dech se mi už zklidnil. Oba čekali na mou odpověď.

,,Ehm…já jsem Kate.“ odpověděla jsem rychle. Edwardův výraz se změnil a teď vypadal přátelštěji, i když v očích pořád byla vidět trocha zloby. Teď by se mi tu hodila Alice.

,,Znáš Alici…?“ zeptal se mě Edward ale pak se mu výraz zase změnil. Vypadal vystrašeně a taky zvědavě. Ani já jsem takhle rychle nedokázala měnit náladu. Jak na to ale přišel???

,,Jo… seznámili jsme se před školou…máme spolu pár hodin.“ odpověděla jsem a už nad jeho divným chování nepřemýšlela. Nechci se vyptávat jako nějaká pipka. ,,Alice je super. Chodím s ní.“ řekl Jasper. Tak to by mi tu asi nepomohla, protože by se k němu určitě tulila. Edward se uchechtl a já jsem na něj zmateně pohlédla. Jasper do něj lehce strčil.

,Kdy konečně zazvoní…?‘ ptala jsem se sama sebe. Crrrrr! Super…! Jasper i Edward se postavili k lavici a já je napodobila. Do třídy vpochodovala učitelka středního věku a vesele se usmívala. S tou snad budu vycházet dobře. Zbytek hodiny uběhl jako první hodina, až na jednu výjimku. Představení bylo stejné, pohledy taky, jen moje myšlenky byly uplně někde jinde. U Edwarda. Je to opravdu on, co mě zachránil…? Proč byl tak rozzlobený, když mě uviděl…? Je mu snad líto, že mě zachránil…? Naneštěstí jsem ne žádnou z těchto otázek neznala odpověď, takže jsem se brzo začala soustředit na výklad.

***

Celou hodinu jsem kontrolovala čas. Moc jsem potřebovala z téhle třídy vypadnout. Tu a tam se ke mně jeden nebo druhý natočil. Já jsem ale dělala, jako by nic. Když konečně zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy jako střela. Všichni mě pozorovali. V tu chvíli mě to bylo jedno. Dějepis byl na druhém konci chodby. Vykročila jsem rychlím krokem. Jak jsem šla rychle a soustředila se jenom na dveře od učebny, ani jsem si nevšimla hloučku kluků, kteří seděli na lavičce před třídou.

,,Ahoj krásko…“ řekl mi jeden z nich, ale jako pozdrav jsem to nebrala.

,,Zdar…“ odpověděla jsem.

,,Nechceš doprovodit do třídy…“ pokoušel se ke mně vetřít.

,,A můžu vědět, s kým mám tu čest…? Nebo nemáš jméno…?“ začala jsem ostře.

,,Oh… škrábe…“ začal se smát i s ostatníma debílkama. Pokrčila jsem rameny a vešla do třídy. Poslední lavice byli obsazené, ale předposlední byli prázdné. Sedla jsem si směrem  k oknu. Jsem zvědavá, co tu bude za lidi. Zatím se mi zdá dobrá Alice a její kluk Jasper, i když ten byl hodně zvláštní. Edward…na toho jsem se dívala jinak. Jako na zachránce. Mého strážného anděla. Třída se pomalu začal a naplňovat. Holky byli ve skupinkách po čtyřech a povídali si. Kluci byli všichni nalezlí u vchodu a strkali do pozdně přicházejících žáků.

,,No…Emmett… ten u mě vyhrává.“ pronesla jedna z hloučku holek.

,,Jo Emmett…“přisvědčila další.

„Pochybuju holky, že některá z nás trumfne Rosalii“ řekla smutně další.

,,A co Edward…? Ten se vám nezdá dobrej…?“ pokračovala jedna hnědovlasá a sympatická dívka.

,,No…ten je až moc divnej. A nedívá se na nás zrovna přátelsky…“

,,Hm… a Jasper už má Alici… vždyť není vůbec hezká…!“

,,Máme prostě smůlu holky“ uzavřela konverzaci na tohle téma ta sympatická dívka. Dál jsem neposlouchala, protože jsem už moc nerozuměla. Tuhle hodinu jsem se nemusela ani představovat. Dějepis mě bavil, ale teď jsem nad ním nepřemýšlela. S myšlenkami jsem byla na hony vzdálené dějepisu.

Asi byli tři bratři. Edward,Jasper a Emmett. Edward byl sám, Jasper měl Alici a Emmett Rosalii. Poznala  jsem jen dva ze tří bratrů, ale i tak jsem věděla, že jsou všichni něčím zvláštní. Najednou ke mně přiletěl lísteček. Zvědavě jsem se otočila, odkud letěl. Usmívala se na mě ta hnědovlasá dívka. Lístek jsem rozložila. Bylo tam napsáno: Ahojik,já jsem Sára. Ty jsi Kate, že…? Nepůjdeš se mnou a holkama na oběd…???

Asi bych měla jít, abych tu  měla alespoň nějaký kamarády. Vytáhla jsem tužku a odepsala: Klidně. Ale nevím jestli to bude ještě dneska. Musím si zařídit ještě nějaký drobnosti. J

Možná se mnou chtěla jít Alice. Ta se mi zdála jako dobrá kamarádka. Zmačkala jsem papírek do kuličky a hodila ho Sáře na lavici. Odpověď přilétla rychle. Ok. Tak snad zítra . J

Usmála jsem se na ní a dál sledovala výklad. Učitel Morgan byl asi třicetiletý chlap se sportovní postavou. Byl veselí a pořád se usmíval.Už jsem se těšila na Alici. Když zazvonilo, tak jsem jako obvykle vylétla ze třídy. Alice už přicházela. Šla jsem jí naproti. Obě jsme se na sebe usmáli.

,,Tak jak si se měla…?“ zeptala se mě.

,,No…až na ty pohledy od všech čumilů docela dobrý…“ odpověděla jsem jí.

,,Co budeš odpoledne dělat…?“ Zaváhala jsem. Asi bych měla s něčím pomoct doma mamce.

,,Budu asi doma pomáhat. S vybalováním a tak.“ vysvětlila jsem.

,,Aha…“ pronesla už zklamaně. ,,A měla by si zítra čas…?“ ,,To asi ano...tolik na vybalování toho nemáme…“ usmála jsem se. Společně jsme se vydali k biologii.

,,Tak, jakej je Jasper…?“ Zeptala jsem se jí, když jsem si vzpomněla na chemii. ,,Ehm…?“ Její výraz ztvrdl a zvědavě se na mě podívala. ,,Jak znáš Jaspera…?“ zeptala se zvědavě.

,,Sám se mě představil…“ vysvětlila jsem.

,,On sám se tebou začal bavit…?“ ptala se.

,,Jo…nevadí, že…?“ zeptala jsem se.

,,Ne… to ne…jen…on se s lidma moc nebaví.“

,,Aha…“ pochopila jsem.

,,Ale je fakt úžasnej. Mám ho moc ráda. Máme k sobě hodně blízko.“ řekla šťastně.

,,Aha…“ Bylo tady všude tolik lásky. Došli jsme ke třídě. Zase jsme si sedli spolu.

,,Ty máš pak tělák, že..?“ zeptala se mě po chvíli Alice. ,,Jo… myslím…“ zapátrala jsem v paměti nedávno učenej rozvrh.

,,Jo... pak už máš volno. Pan  Stanley je někde v zahraničí a tak budeš mít volnou hodinu.“ oznámila mi dobrou novinku.

,,Jdeš pak na oběd…?“ ptala se. Když budu mít volno, mamce nebude to nebude vadit.

,,Ok. půjdu ráda. Jde ještě někdo s námi…?“

,,Jo… Jasper, Edward a Emmett jdou taky. Udělali si volno. Znáš Emmetta, ne…?“

,,Jen jsem o něm něco slyšela. Je to třetí bratr…?“ zeptala jsem se. Alice se usmála.

,,No… víš, oni nejsou pokrevní bratři. Všichni jsou adoptovaní.“ Vykulila jsem oči.

,,Ale… vždyť jsou si tak podobní… tedy Edward i Jasper… Emmetta jsem ještě neviděla.“

,,Ano… jsou si velmi podobní.  Ale bratři to nejsou. Asi shoda náhod.“ usmála se.

,Pochybuji…‘myslela jsem si. V biologii byla celkem nuda. Alice nemluvila. Asi byla zase ponořená do svých myšlenek. Ponořila jsem se sní. Edward…

,Sakra…proč na něj pořád myslím?‘ ptala jsem se sama sebe.

,Protože se ti líbí, že…?‘

Co…???  ,Nech toho…‘ okřikla jsem svoje podvědomé já.

,A proč…? Copak nemám pravdu…? Je to tvůj anděl. Měla by ses s ním víc seznámit‘

,Jo jasný…a nezapomněla si na něco…? Co ten jeho pohled…hm…?‘

,Asi měl špatnou náladu…to se stává, ne…?‘

,Jo…to se stává…a já právě nemám náladu se o tom bavit…!‘

Fakt zvláštní. Asi jsem hodně zoufalá, když si povídám sama se sebou a ještě k tomu se vlastně na sebe naštvu. Učitel pořád mluvil a mluvil a mě se to nechtělo překládat. Čmárala jsem si po deskách sešitu. Neumím kreslit ale i přesto mě to baví. Načmárala jsem dvě poloviny srdce s rukama, (no…já vím že jsem magor…) které se po sobě natahují ale nedosáhnou. Konečně zvonek. Tentokrát jsem ze třídy nevyletěla, ale počkala jsem na Alici. Ospale jsem zívla.

,,Nuda co…?“ zeptala se mě s úsměvem Alice. ,,Hm…hlavně když tomu pořádně nerozumíš…“ úsměv jsem jí oplatila. Alice byla prostě veselá holka.

,,A odkud že jsi…? Někde ze střední Evropy, že…?“ ,,Jo…z České Republiky…“

,,A to jste se přestěhovali tak daleko…? To by se mě nechtělo.“

,,No…mamka si to moc přála, a já nechtěla být její brzda.“

,,A co kamarádi…?“ zeptala se zvědavě.

,,No…já jsem vlastně moc kamarádů neměla. Nemám ráda obyčejný a nudný holky, co se pořád baví o celebritách od rána do večere a ani nejdou ven.“ ,,Obyčejný…? Tak to se se mnou nudit nebudeš.“ tajemně se usmála. Já jsem nasadila nechápavý výraz ale nevyptávala jsem se. Jídelna byla někde u konci školy. Moc lidí tam nebylo. Alice vypadala, že někoho hledá. ,,Jé…ty asi čekáš na Jaspera, že…? Nemusím tu být, jestli mě tu nechceš. Můžu se najíst až doma…“

,,Co blázníš…? Ještě si ani nepoznala Emmetta…“ zakřenila se na mě.

,,Co…? Ti tři budou sedět s náma…?“ zeptala jsem se rychle.

,,Jo…“ odpověděla váhavě. ,,Nevadí ,že ne…?“ udělala na mě psí oči.

,,Ne…to je v pohodě…“ ujistila jsem jí rychle. Na obličeji se jí znovu objevil úsměv a šla dál k okýnku.

Edward…bude tam i Edward…nenene…,Klid…! To je jedeno jestli tam bude ne…? Vždyť je to normal kluk.‘ ,Tím si nejsem  tak jistá…!‘ odpověděla jsem si v duchu. ,Teď mlč…!‘ poručila jsem si a nasadila klidný výraz. Došla jsem k okýnku.

,,Přejete si…?“ zeptala se mě starší a silnější paní a bílém.

,,Sodovku. To mi stačí. Děkuji.“ odpověděla jsem a podala jí peníze. Alice se nabrala málo jídla a vydala se k jednomu zadnímu stolu. Kluci tam ještě nebyli. Sedla jsem si vele Alice čelem k vchodu. Otevřela jsem si sodovku a začali ji pomalu upíjet.

,,Ty nebudeš jíst…?“ zeptala se mě udiveně Alice. ,,No…nějak mám staženej žaludek…“ breptala jsem nesmysly.

,,A z čeho…? Není ti špatně…? Klidně tě odvezu domů.“ strachovala se o mě.

,,Ne…to je v pohodě. Asi ta změna prostředí.“ jsem dobrá lhářka.

,,Aha…klidně mi řekni. Mě by to nevadilo. Ráda jezdím v autě .“ usmála se na mě. Usměv jsem jí oplatila a znovu usrkávala z plechovky.

,,Kluci přijdou tak za minutku. Jsou trochu pomalí.“ znovu se usmála. Byla velmi veselá osůbka. Po minutce se opravdu objevili ve dveřích. První šel Jasper. Usmíval se a díval se jenom na Alici. Za ním šel Emmett. Velký hromotluk s tmavými vlasy. Měl velmi vypracované tělo s velkými svaly. Na sobě měl džíny. Svým adoptovaným bratrům se také velmi podobal. Když prošel dveřmi, upřel na mě svůj pohled. Byl to ale přátelský pohled. A pak (žaludek se mi opravdu ZNOVA sevřel), jsem ve dveřích poznala Edwarda. Tentokrát se nemračil, ale ani neusmíval. Jeho obličej působil jako maska. Rychle jsem se podívala na plechovku a dělala, že si čtu složení. Jasper přišel k Alici, které ihned vstala. Dali si pusu na tvář a sedli si vedle sebe.

,,Ahoj Ali…!“ pozdravil Emmett Alici.

,,Ahojík…tohle je Kate…“ představila mě. Trošku jsem zčervenala a podívala se na Emmetta.

,,Nová kámoška??? Jakto že si to neřekl Jaspere…!“ vytkl Emmett bratrovi. Nechápala jsem, proč by o tom měl Jasper vědět, že jsem se zkamarádila s Alicí. Jasper se na Emmetta dotčeně podíval a pak měl pohled jen pro Alici.

,,Já jsem Emmett..“ podal mi Emmett ruku. Stiskla jsem. ,,Kate…“ pod jeho dotykem mi naskočila husí kůže. Vůbec nevím čím to bylo, ale zima tu nebyla. Edward se přitoulal k nám.

,,Ahoj všichni“ řekl a posadil se na židli proti mně. Oči jsem měla sklopené. Nevěděla jsem jestli byl ten pozdrav určen i mě.

,,Znáš Kate…?“ zeptal se Emmett Edwarda. ,,Ano…potkali jsme se na chemii.“ odpověděl a stále se na mě nepodíval. Bylo mi tu trapně, protože jsem si připadala jako křen.

,,Odkud jsi…?“ ptal se mě Emmett. Asi jsem mu byla sympatická.

,,Máš zvláštní přízvuk.“

,,Z České Republiky. To je ve střední Evropě.“ vysvětlovala jsem mu.

,,Jo…to vím….tam jsem byl na svate…ehm…na světový výstavě…“ řekl ale myslím že to nedokončil. Něco vynechal. Zatvářila jsem se rozpačitě,ale dál nevysvětloval.

,,Na jaký výstavě…?“ ptala jsem se. ,,Ehm…no…v Praze…na Titaniku…“

,,a proč si jel až do Prahy…?“ vyptávala jsem se dál. ,,Jsem jel kolem.“ prostě se vymlouval. Kecal. Nechtěla jsem být nepříjemná, tak jsem jenom řekla ,,Aha…“ Alice se dívala na Edwarda, ale ten pohledem pořád uhýbal.

,,Co kdyby si s náma jela na výlet, Kate…?“ zaptala se mě Alice. Pořád ale pozorovala Edwarda.

,,Ehm…“ byla jsem překvapená. ,,A kam…?“

,,Do Olympie.“ odpověděla.

,,Ehm…“ přemýšlela jsem, kde to přesně je.

,,Já nevím. Nechci překážet.“

,,Vždyť tě zvu. Samozřejmě že nebudeš.“ zdůraznila poslední slovo slabým zasyčením. Pořád se po očku dívala na Edwarda.

,,Zeptám se…“ odpověděla jsem nejistě.

,,Ale jestli nechceš…“ začala se smutným hlasem.

,,Jistě že chci…“ ujistila jsem ji.Zdála se mi jako výborná kámoška, kterou jsem pořádně nikdy neměla. Chtěla jsem ji více poznat.

Dopila jsem svou sodovku a Alice měla taky snězeno. Konečně jsem se odvážila podívat na Edwarda. Měl na mě upřený pohled. Nebyl nepřátelský, ale ani ne moc uklidňující. Teď jsem ale už byla stoprocentně ujištěná, že je to on, kdo mě zachránil. V duchu jsem si přehrávala sny a moji autonehodu. Edwardovi najednou potemněli oči a zase svůj pohled odvrátil. Alice se zvedla a odnášela svůj tác k okýnku. Následovala jsem ji a přitom vyhodila svou prázdnou plechovku. Jasper byl hned u Alice a já jsem si stoupla z její druhé strany.

,,Kde se loudáš Edwarde…?!?!?!“ volal na něj Jasper. Edward se pomalu zvedl a šouravým krokem se loudal k nám. Emmett si stoupl ke mně.

,,Jak se ti tu líbí…?“ ptal se zvědavě.

,,Zatím to jde…a je fajn, že jsem tu hned poznala tolik přátelských lidí. Třeba jako tebe.“ Šťouchla jsem ho do ramene. Byl pevný. Skoro tvrdý. To bylo asi jeho svaly. Užasle se na mě podíval a já jsem sklopila oči. Asi mu to nebylo příjemné.

,Seš blbá…takhle do někoho strkat.‘ nadávala jsem si. ,,Chceš svézt domů…?“ ptala se mě Alice.

,,Ne… mám tu auto.“ Po očku jsem se podívala na Edwarda.

,,Dobře, jak chceš. Ale zítra tě svezu…“ křenila se na mě. ,,Ok…ahojik zítra.“ usmála jsem se na všechny, i když na Edwarda jsem se skoro nepodívala. Otočila jsem se a vyšla směr moje autíčko. Když jsem došla ke konci parkoviště pomalu jsem se otočila. Všichni stáli tam, kde byli, když jsem odešla. Jenom Edward něco nepřetržitě drmolil. Vypadalo to, že je dost nazlobený, ale přesto ho všichni ignorovali a pozorovali mě. S rozpaky jsem se otočila, ale neubránila jsem se, abych se znovu nepodívala. Tentokrát byla nazlobená Alice a dívala se přísně na Edwarda. Něco mu vysvětlovala. I když Alice byla hrozně malá, Edward se před ní krčil a mlčel. Když Alice skončila, všichni se na mě znovu podívali.  Rychle jsem se obrátila a už se neohlédla. Když jsem nastoupila do auta, zapnula si pás a posadila se, vzala jsem si mobil a sluchátka a pustila si svoje oblíbené Evanescence. Celou cestu domů jsem si broukala známé písně. Když jsem dojela domů, šla jsem dovnitř stále se sluchátku v uších. Doma jsem jen pozdravila mamku, řekla pár vět o tom jak se mi tu líbí, a pak jsem se vymluvila na bolavou hlavu od stresu a šla si lehnout.

,Ještě že mám v pokoji klíč, abych se mohla zamknout.‘ říkala jsem si v duchu a padla na postel. Muzika mi nepřetržitě hrála v uších, ale mě se zdálo že jsou moc potichu, tak jsem vytáhla hlasitost na maximum a ponořila se do víru hudby, kterou miluji. To všechno jen proto, abych nemusela přemýšlet nad Edwardem a nad jeho celou rodinou.

Prosím komenty...Kate

Autor: KateCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem jenom člověk, ale co vy...? 2.kapitolka: