Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Johamovy dcery - 2. - (S)hledání

17.10.2010 (18:45) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2139×

Anahi:

Naše kroky vedly spolehlivě do míst, kde jsme mohly potkat jedinou bytost, která by nám mohla poradit. Nahuel. Potřebovaly jsme s ním mluvit. Jediné, na čem jsme se totiž byly schopny zatím shodnout, bylo, že chceme náš život změnit. Nechtěly jsme se už dál skrývat v džungli a odlehlých místech jen proto, abychom mohly potvrdit svou pověst démonů. Chtěly jsme okusit něco jiného – nového. Když už se nám naskytla tak trochu vynucená volnost, nehodlaly jsme ji jen tak promarnit.

Ale jak najít někoho, o kom víte jen to, že jste z části příbuzní? Musely jsme se spolehnout na náš instinkt a čich. A kde začít? Pamatovala jsem si poměrně přesně, kde jsme na něj narazili minule. Je to sice už téměř stočtyřicet let, ale mohli se tam zatím vrátit. Nebo tam o nich třeba najdeme nějakou zmínku, vodítko, kam se vydat dál.

Snažily jsme se Yerin smutek rozptýlit, ale příliš se nám to nedařilo. Opravdu otce milovala. To mohl vyléčit jen čas.

Byly jsme na cestě třetí den, když jsem ucítila vůni upíra. A nebyl daleko. Sestry se začaly rozhlížet stejně nervózně jako já. Měly jsme sice přesilu, ale proti upírovi by nám moc nepomohla. Naše síly by byly stěží vyrovnané.

Mezi stromy se mihlo zářící tělo, jak na ně občas dopadl zbloudilý paprsek slunce. Vzápětí jsme za sebou uslyšely vrčení. Otočily jsme se jako jedna a zíraly do tváře urostlého svalnatého mladíka a černými vlasy. Měl ostražitý výraz, ale jak se na nás díval, pomalu ho uvolňoval. Usmála jsem se na něj: „Bratře, dlouho jsme se neviděli.“

Nakrčil nos a kývl na pozdrav: „Anahi. Co tady děláte?“

Huilen se postavila vedle něj a stále zuřivě sledovala okolí. Došlo mi, že hledá našeho otce: „Joham už tě strašit nemusí, Huilen. Postarali se o něj Volturiovi.“

Huilen proběhlo tváří uspokojení a Malen chytila Yerimen, aby se po ní nevrhla.

Nahuel naznačil Huilen, aby se držela zpátky. I když ona byla plnohodnotný upír a podle lidských let starší než on, jejich dvoučlennou rodinu zjevně vedl Nahuel: „A co tu tedy děláte?“

„Hledáme tě. Chceme tě požádat o rozhovor a radu. Chceme využít naši svobodu a zkusit žít jinak. Nechceme se už dál schovávat a rády bychom trochu poznaly svět.“

Nahuel se na nás díval, jako by zvažoval, jestli nechystáme nějakou léčku. Nakonec však přikývl: „Můžete nás doprovodit do naší chýše. Poobědváme a promluvíme si. Uvidíme, co pro vás můžu udělat.“

Bylo zajímavé vidět, že se opravdu dá žít na jednom místě déle než pár dní. Chýše Nahuela a Huilen nebyla nic přepychového. Stejnou byste nejspíš našli u kteréhokoli kmene v Amazonii. Ale bylo tu pár detailů, díky kterým se dala chýše nazývat domovem. Huilen sice krčila nos, když kolem nás pobíhala a dávala do kotlíku visícím nad otevřeným ohništěm různé přísady, ale nám přišla vůně, která se už brzy kolem nás nesla, omamná. Ne, že bychom nikdy neochutnaly lidské jídlo. V rámci Johamových pokusů se ho do nás samozřejmě snažil nacpat. Krev nám rozhodně voněla víc. Tohle tady, ať už to bylo cokoli, mělo ale své kouzlo.

Huilen spokojeně zpovzdálí sledovala, jak nám chutná. Pokud budeme chtít žít s lidmi, měly bychom se asi taky naučit vařit, přemýšlela jsem.

Nahuel moje myšlenky přerušil, když začal vyprávět o jejich setkání s jedním upírským klanem, který žil v Olympijském pohoří na severním kontinentě.

„Byli to ti nejcivilizovanější upíři, které jsem kdy poznal… Pokud myslíte svá slova vážně, mohli by vám pomoct.“

Huilen přikývla. Podle mě si oddechla, že nám Nahuel nenabídl, abychom se k nim připojily. Takhle měla jistotu, že budeme bezpečně daleko od jejího milovaného synovce: „Ano, mají všechno. Luxusní dům, auta, šaty… dokonce chodí do školy a jejich vůdce do práce.“

Zavrtěla hlavou nevěřícně a obdivně zároveň.

Nahuel se zadíval do ohně: „Mě nejvíc zaujalo, že jeden z nich – Edward dokázal zplodit dceru a svou partnerku Bellu po porodu zachránil přeměnou.“

Zadíval se na nás: „Kdyby se Joham snažil, nemusely naše matky zemřít.“

To nám málem vyrazilo dech. Překvapeně jsme se po sobě podívaly. Dokonce i Yerimen zmizel z tváře žal. Pokud Nahuel nelže… ale proč by to dělal? Naše matky mohly žít – i když jako upírky. Znamenalo to, že jsme mohly být spolu. Zatracený Joham! Kdyby jen trochu přemýšlel, soucítil... Ale on je bral jen jako inkubátory. Neznamenaly pro něj vůbec nic.

Nahuel se zadíval na Huilen: „Mohli bychom vás doprovodit, co říkáš, Huilen?“

Netvářila se právě nadšeně. Zaslechla jsem její mumlání o tom, že se jí nechce znovu se trmácet takovou dálku, ale Nahuel dělal, jako by nic neřekla. Věděl, že ho samotného jít nenechá. Ušklíbla jsem se na sestry a ony mi úšklebek oplatily. Rozumněly jsme si beze slov. Řekla bych, že Huilen má syndrom přehnaně starostlivé matky. Jejich nabídka nám ale skvěle hrála do karet. Nemusely jsme se starat o to, co budeme jíst a složitě hledat cestu. Navíc nám Nahuel svou přítomností ulehčí seznamování s těmi zvláštními upíry. Bude zábavnější vykonat tu dlouhou cestu s někým, kdo nás může rozptýlit. Být jen se sestrami se po těch letech stalo takovým stereotypem, že jsem občas opravdu toužila je opustit. Jenže na to jsem je příliš milovala – nebo jsem možná za svou láskou schovávala zbabělost.

Při běhu jsme se moc bavit nemohli, ale kdykoli jsme zastavili, žádaly jsme Nahuela, aby nám řekl o Cullenových něco víc. Čím víc jsme slyšely, tím víc jsme je toužily poznat. Byly jsme si jisty, že o nikom takovém Joham nikdy nemluvil. Kdyby je potkal, jistě by nám jejich existenci nedokázal zatajit. Byli příliš výjimeční. Také jsme se cestou dozvěděly důvod Huileniny nechuti vrátit se. Když jsme je potkaly, byli vlastně na cestě od nich. Trochu se u nich zdrželi po návštěvě Volturiových, kdy tak tak zabránili krveprolití. Na zpáteční cestě ještě navštívili další známé, a tak se Huilen opravdu těšila domů. Nepobyli tam díky nám ani týden a vyrazili znovu na cestu.

Když jsem se na Cullenovy zeptala Huilen, viděla jsem, že z nich není tak nadšená jako Nahuel. Viděla jsem u ní zvláštní strach. Neodolala jsem a pátrala, čeho se může týkat. Nakonec jsem přišla na to, že se nějak váže na tu poloupíří dívku – Renesmé. A pak mi to došlo. Ona se bojí, že se do ní Nahuel zamiluje a rozhodne se zůstat. Musela by si pak vybrat. Buď se vzdát své milované džungle, nebo synovce. Těžké rozhodování. Potichu jsem se zasmála – tak tohle jsem jí nezáviděla.

Nahuel nás vedl na velkou mýtinu obklopenou pohořím. Tam na nás čekali. Ani jsme se moc nedivili. Nahuel se zmínil, že mají mezi sebou několik talentů a jedním z nich jsou i vize o budoucnosti. Věděli, že nás mají čekat a co po nich budeme chtít.

Malen zavzdychala, když spatřila blonďáka, který mohl být klidně filmovou hvězdou. Vystoupil trochu z řady a s oslnivým úsměvem přivítal Nahuela a Huilen: „Vítáme vás, přátelé. Co vás k nám přivádí zpět tak brzy?“

Využily jsme toho, že se bavili spolu, a zvědavě jsme přehlížely řadu osmi upírů. Čtyři páry, ale nikde ani památka po tom poloupířím dítěti, o kterém mluvil Nahuel. Pak nás uhodil do nosu zvláštní pach. Byl tak odlišný a kořenitý… Nikdy jsme takový necítily. Začaly jsme se otáčet, abychom našly jeho původce. Objevily jsme ho ve křoví na kraji lesa. Dívaly se odtamtud dvoje oči. Jedny obrovské, vlčí a druhé malé hnědé. Že by to bylo to dítě? Ale co znamenalo to zvíře? Snad nejsou tak blázniví, aby si vzali jako chůvu vlka, ne?

Byla jsem zkoumáním téhle záhady tak zaujata, že do mě musela Malen strčit, aby mi dala najevo, že blonďák mluví na nás. Zakřenila jsem se na ni. No jistě, ona z něj nespustila oči.

„Dobrý den, jmenuji se Carlisle a tohle je moje rodina. Pokud opravdu stojíte o změnu života, můžeme vám (aspoň ze začátku) pomoct. Budete ale muset dodržovat pár pravidel. A to hlavní je, že nebudete lovit lidi. Aspoň ne ve Forks a okolí.“

Podívala jsem se na sestry a jako jedna jsme přikývly. To by neměl být velký problém, pokud nás nenechají hladovět.

Carlisle se usmál: „Dobře. A je tu ještě něco. Nejsme jediné mystické bytosti v tomhle kraji.“

Pokynul k vlčím očím a křoví se rozhrnulo. Vyšel z něj vlk, ale jaký? Byl obrovský – větší než průměrně vzrostlý dospělý. Přesto vypadal jako beránek. Na jeho zádech seděla asi pětiletá holčička, která se nesla jako maharádža na slonu. Krásné měděné vlasy se jí stáčely v lokýnkách do půli zad a byla půvabná tak, jak jen malé děti můžou být. Dívala se na nás zvědavým pohledem. Rychle jsem střelila pohledem k Nahuelovi a jeho výraz mi dal vědět, že to ona je to dítě. Renesmé. Huilenina tvář se stáhla obavou smíšenou s bolestí. Ještě pár let a bude tu riziko, že jí ho odvede.

Jenže Nahuel se tím pohledem díval ještě na jednu ženu. Ta malá z ní měla stejně tolik, co z muže po její pravici. Bella a Edward – nepochybovala jsem o tom. Láska z nich sálala na hony. Nedokázala jsem se ovládnout a pocítila okamžitě bodnutí závisti. Od blonďáka s vlnitými vlasy, stojícího v pozadí vedle malé střapaté upírky, se ozvalo varovné zasyknutí. Překvapeně jsem zvedla obočí. Co se mu nelíbí?

Než jsme vyrazili zpátky, zeptala se Carlisleova partnerka Esmé, jestli si nechceme zalovit: „Olympijské pohoří oplývá zvěří tak, že není problém tu narazit na medvěda nebo pumu. Nikdo je tu nesčítá.“

Trochu jsem nakrčila nos. Že by se mi chtělo hned zkoušet novou dietu… Ale Malen její nabídku přijala za nás za všechny. Zřejmě si chtěla šplhnout, i když mi bylo jasné, že u Carlislea nemá šanci. Jen prostě toužila po lásce. A tady jí měla před sebou tolik… Koneckonců jednou začít musíme, pokud se má náš život změnit, a tahle chvíle je stejně dobrá (nebo špatná) jako každá jiná...

Chtěla bych moc poděkovat Adě1987, že má se mnou trpělivost a chce se jí do čtení.

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Johamovy dcery - 2. - (S)hledání: