Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jmenuji se Ashriela: 7. kapitola – V zajetí plánů

10.06.2011 (19:30) • AndyAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1586×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zbaběle jsem utekla! Ta silná, která se stala legendou, utekla! Chtěla jsem se vrátit, ale něco mě nutilo běžet dál. Čistý instinkt mě hnal vpřed. Mohlo to být pár minut nebo hodina, než jsem zastavila. A pak jsem ucítila štiplavý pach. Pach kouře. Zničili Aleca? Nebo se něco stalo Drakeovi? Musím to zjistit. Otočila jsem se a chtěla vyběhnout zpátky, když mi někdo pevně stiskl předloktí a škubl se mnou zpátky.
„Kdo jsi?“ sykl zlostně. Je jako já? Upír? Mohu mu říct pravdu? Přes ten štiplavý kouř jsem necítila jeho pach. A tvář? Vždyť jsem k němu zády. Odpověď na své otázky jsem dostala během chvíle. Byli dva. Ruka toho druhého mi zajela do výstřihu a nahmatala chladný kov. Zlaté V zazářilo ve slunečním světle.
„Volturiová,“ zašeptal ten, který našel přívěsek.
„A důležitá, když si ji Aro označkoval.“ Tiše jsem zavrčela.
„Nikdo si mě neoznačkoval. Nikomu nepatřím,“ hájila jsem se, ale neúspěšně. I já slyšela to zoufalství smíšené se vztekem. Zabijí mě?
„Každý v gardě někomu patří. Arovi. Ani družka nenáleží svému druhovi. I ji vlastní Aro. To ti neřekli?“ sykl zase ten, který mě držel.
„Já ne. Nechcete mě už pustit?“ procedila jsem skrz zuby. Odpovědí mi bylo smýknutí ke straně. „Víte vy vůbec, s kým mluvíte?“
„S Volturiovou.“ Vztek mě plně ovládl.
„Řekli jste si o to,“ zamumlala jsem a soustředila se jen na jedno.

To stejné místo, ta stejná chvíle. Smýkli se mnou ke straně a v tu chvíli praskla větvička. Obklopili nás všichni členové gardy. Všichni, které jsem už někdy viděla. Zaslechla jsem zalapání po dechu a vzápětí jsem tvrdě dopadla na zem. Iluze se rozplynula.

„Co to bylo?“ Neptal se rozzlobeně. Byl vyděšený, a když jsem se podívala na toho za sebou, uviděla jsem jenom další strach.
„Její dar. Copak jste neslyšeli o legendě Skandinávské, Ashriele?“ Musela jsem se smát. On to podal, jako bych byla hvězda filmového plátna.
„Perfektně načasované, Drakeu.“ Usmála jsem se na něj.
„Ashriela?“ zašeptal jeden z útočníků s posvátnou bázní v hlase. Nechápala jsem je. Mám talent a stovky let jsem si udržovala území. No a co?
„Omlouváme se,“ zašeptali oba unisono. Drake na mě povzbudivě mrkl.
„A vy jste?“ Marně jsem se pokoušela zakrýt zájem ve svém hlase. Ale překvapí mě ještě něco?
„Stefan a Vladimir. Ti Rumuni.“ Na poslední dvě slova dali zvláštní důraz. Jen jsem kývla, a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem jejich šokované výrazy.
„Děje se něco?“
„Žádná agrese? Aro ti nic neřekl?“ Musela jsem se smát.
„Jak jsem řekla, nejsem ničí majetek.“ Led z mého hlasu přímo čišel.
„Ničí? Škoda,“ řekla a zastavila se vedle Drakea. Její další slova patřila jen jemu. „Uklidila jsem to tam, nikdo nic nepozná.“
„Díky, sestro,“ zamumlal a přešel blíž ke mně. Studená formálnost jeho hlasu mi vadila. „Už tě nebude obtěžovat, Ashrielo.“
„Škoda, že jsem u toho nebyla,“ odvětila jsem stejně ledově a pak ke mně dolehlo významné odkašlání.
„Pardon, ale my jsme tu taky,“ upozorňoval nás Stefan.
„Omlouvám se. Drakeu, Agnes, mohli byste?“ Kývli a měli se k odchodu, než je zastavil jiný hlas. Vladimir.
„Ať zůstanou, i jich se to týká.“ Shlukli jsme se k sobě. „Dnes už bychom hledali jen málo upírů, kterým nevadí Volturiovi. Je čas něco změnit. A pokud budete ochotni pomoci, hodně změníme.“
„Jdu do toho,“přerušili jsme ho s Drakeem unisono.
„A ty, Agnes?“ Podívala se na Stefana vševědoucíma očima.
„Nejsem z Volterry,“ zamumlala neochotně.
„Tak budeš s námi venku?“ Kývla. Agnes? Ona je s námi? Vlastně je to logické, má tu bratra.
„Ashrielo?“ Otočila jsem se na Drakea. „Jsi si jistá?“
„Neměla bych být?“
„To jsem neřekl. Máte plán?“ Otázka už byla směřovaná někam úplně jinam. K Rumunům.
„Částečně, ale s vámi jsme nepočítali.“ Jako by to bylo naplánované, všichni, i Agnes, si sedli na studenou zem. Na Stefana ihned navázal Vladimir.
„Myslím, že když budou roztržky a nepokoje za zdmi hradu, můžeme se držet původního plánu. Ashrielo, Drakeu, vy to zařídíte uvnitř a zbytek nechte na nás.“ Kývli jsme.
„Hned?“ zašeptala jsem.
„Ale nespěchejte. Co se má udělat pořádně, to chce čas.“ Vstala jsem a Drake mě napodobil.
„Rozumím,“ řekl ledovým hlasem a vyrazil zpátky.
„Ashrielo?“ Šla jsem s Agnes stranou. „Nepotkala jsi někdy takového zvláštního… no, říká o sobě, že je strážný anděl.“
„Nevím, o čem mluvíš.“ Zalhala jsem a vyběhla za Drakeem.

Cestou jsme míjeli spálený kruh. Popel už tu nebyl. Vítr ho rozvál po lese.

8. kapitola –

Autor: AndyAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jmenuji se Ashriela: 7. kapitola – V zajetí plánů: