Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jmenuji se Ashriela: 1. kapitola – Nechtěná

27.12.2010 (14:15) • AndyAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1926×

V prologu:

„Ta ze Skandinávie? Prý má užitečný dar.“ Aro zastavil přede mnou a vzal moji ruku. „Velmi zajímavé. Ashrielo, tvůj dar by nám mohl být užitečný. Promysli si to. Můžeš dál lovit na severu nebo tady v sále.“
Stiskla jsem rty k sobě a zamyslela se. Slyšela jsem, že členové gardy slepě plní rozkazy, ale něco na tom je. Být užitečná. Stála jsem a přemýšlela. Aro se usmál. Slyšela jsem, co dokáže. Už věděl, jak zní moje volba.

„Zůstanu.“ Sálem se prohnalo nesouhlasné mručení. Asi se někteří báli o svoji pozici v gardě. Zachytila jsem několik nepřátelských pohledů a tváře si vryla do paměti. Už vím, komu se vyhýbat.
„Výborně. Demetri, Jane, mohli byste?“ Aro kývnul na malou blondýnu, kterou už jsem znala a jednoho muže a ti se po sobě podívali.
„Ma… Bene, Aro.“ řekl muž a podíval se na Jane.
„Ma proprio ciò che è necessario,“ řekla a společně mě odvedli ven. Jenom jsme ještě uslyšeli Ara.
„Naturalmente, solo lo stretto necessario,“ odpověděl Aro. Pak jsem ho slyšela, jak si pro sebe mumlá. „Tale audacia. Lui voleva che resistere.“

Procházeli jsme chodbou a Jane se tvářila jako u mučení. Demetri naopak zářil jako měsíček na hnoji. Najednou oba zastavili. Jane se na mě zhnuseně podívala.
„Základ víš. Režim časem poznáš a pokoj bys měla mít někde támhle za rohem.“ Mávla rukou do chodby. „Ale na jednu věc nezapomínej. Jestliže odmítneš uposlechnout rozkaz, Aro tě může vyhnat nebo zabít. Ale nejčastěji žádá mě, abych trestala.“
„Proč tebe?“
„Dám názornou ukázku.“ Krátce se na mne usmála a já padla na zem v křeči. Než jsem stihla vykřiknout bolestí, přestala.
„Už chápu.“ Hodila po mně tmavě šedý plášť a odkráčela do zšeřelé chodby. Okamžitě jsem našla pokoj, který mi z dálky ukázala a zmizela jsem uvnitř. Překvapilo mne, že ve skříni už je nějaké tmavé oblečení a usmála jsem se. Převlékla jsem se a zapletla si dlouhé vlasy do francouzského copu nechýleného doleva.

Sotva jsem se zvedla, ozvalo se tiché klepání. Hodila jsem si vlasy přes rameno a otevřela. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to ten chlapec, co v sálu následoval Jane jako stín. Podíval se na mě a usmál se. Ale nebyl to vlídný úsměv. V tomhle úsměvu bylo něco jiného. Zlost, neklid, obava. Dobře ví, že nejsem nebezpečná, ale přesto by mě radši viděl v krbu nebo ve Skandinávii. Když promluvil, každé slovo vyslovil ostře, jako by doufal, že se zhmotní a zraní mne.
„Aro s tebou chce mluvit. Pojď.“ Vedl mě chodbami a já se držela v bezpečné vzdálenosti za ním. Rozhlédla jsem se.
„Ale my nejdeme do sálu.“ Zasmál se. Nahlas a chladně.
„Já to neřekl? Chce s tebou mluvit v soukromí.“ Zašel za roh a před námi byla další chodba. Úplně stejná jako všechny před tím. Zastavil u třetích dveří vpravo. Byly velké a masivní, ale dobře jsem věděla, že nikdo nemá problém je otevřít. Zaklepal.
„To jste vy?“ Aro přešel ke dveřím a odemkl. „Díky, Alecu. Můžeš jít.“
Jakmile Alec zmizel za rohem, Aro pokynul ke křeslu v rohu. Teprve teď jsem si všimla, kde jsme. Došlo mi, že Volterra, to není jenom práce a hlídky. Tahle místnost byla vysoká a těžko bych hledala kousek zdi, který by nebyl zastavěný knihami.
„Všiml jsem si, že tě neuvítali zrovna vlídně. Ale o to tu nejde. Chtěl jsem poznat působení tvojí moci v praxi. Vyvoláváš silné iluze na dálku, můžeš ošálit mysl. Co konkrétně vidí oběť?“ Podíval se na mne a já se nadechla, vysvětlení bude dlouhé.
„To, co chci, aby viděla. Když si nepřeji být viděna, nevidí mě. Někdy vůbec, někdy jsem zahalená mlhou. Podle toho, jak silně se soustředím. Když chci, aby si myslela, že je jinde, myslí si to.“ Chtěla jsem pokračovat, ale on zvedl ruku na znamení, abych byla potichu.
„Zkus to, ať vím, jak to působí v praxi.“ Silně jsem se soustředila a přemýšlela, jak dokážu, že jsem blíž, než si myslí. Ukážu mu tři iluze po sobě.

Minislovníček:

Ma… Bene, Aro. – Ale... Dobře, Aro.
Ma proprio ciò che è necessario. – Ale jen to, co je potřeba.
Naturalmente, solo lo stretto necessario. – Samozřejmě, jen to nejnutnější.
Tale audacia. Lui voleva che resistere. – Taková drzost, chtělo se mu odporovat.

Smutný je život, jímž provívá odporná chtivost jako ledový vítr. Hippokratés

2. kapitola – Noční můra

Autor: AndyAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jmenuji se Ashriela: 1. kapitola – Nechtěná: