Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jmenuje se Katherine Pierce - 1. kapitola

22.06.2013 (16:00) • Athenodora • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1997×

Ano, jsem to já Katherine Pierce. Právě jsem jela ve svém novém, kradeném autě do Forks. Jedu do zcela neznámého města. Byla jsem připravená na každou překážku a byla jsem ji připravená překonat. Právě jsem minula velkou ceduli s nápisy FORKS. A jsem tady. Obyvatelé města se po mně ohlíželi a vrhali po mně nepřátelské pohledy. Nejspíš tu nejsem pozvaná? Usmála jsem se dychtivě. Teď mi zbývalo najít si nějaký luxusní dům, ale v tomhle městě to bude těžké jej najít.

Než jsem stačila odbočit tak, jsem zaslechla houkání policejního auta. Zajela jsem ke kraji chodníku a vypnula motor. Čekala jsem docela dlouho, než se ten policista ke mně uráčil přijít. Zaťukal mi na okno černovlasý muž. Mohlo mu být tak třicet let, víc ne. Stáhla jsem okýnko auta a mile se usmála.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil mě.

„I já vám přeji krásný den,“ řekla jsem polohlasně. On si vytáhl žlutý blok a něco si do něj zapisoval. „Chci vidět doklady,“ řekl. Tohle se dalo očekávat – doklady. Bohužel jsem je neměla a nestála jsem dnes první den o nějaký problém.

 „Nechcete vidět doklady,“ řekla jsem mu a dívala jsem se mu do čokoládových očí.

„Nechci vidět doklady,“ zopakoval po mně. Tak se mi to líbí.

„Zapomeňte, že jste mě viděl.“

„Zapomenu, že jsem vás viděl.“ Tím jsem to ukončila, zavřela jsem okénko a šlápla na plyn. Ten šerif se mi odklidil z cesty a nebude nadále působit problémy. Projela jsem město křížem krážem, ale něco volného jsem nenašla. Vypadalo to, že si to budu muset obstarat. Zvedly se mi koutky rtů.

 Jak jsem tak jezdila po městě, tak mi vyhládlo. Neměla jsem chuť vysávat lidi, tak jsem si to zamířila rovnou městské nemocnice. Zastavila jsem na parkovišti a vylezla z auta. Okolo moc lidí nechodilo. Zamkla jsem auto a šla ke vchodu nemocnice. Moje boty hlasitě klapaly o beton. Otevřela jsem dveře a porozhlédla se po nemocnici. Nadechla jsem se a v tu ránu jsem ucítila spousta krve. Měla jsem co dělat, abych se vůbec ovládla.

Vůně vycházela z horního patra. Přešla jsem chodbu jako nic. Šla jsem nahoru po schodech a doufala, že se už brzy občerstvím. Pohlédla jsem letmo za sebe a najednou jsem vrazila do bělovlasého muže. Ten se mi okamžitě omluvil. Já jsem mlčela. Mně totiž fascinovaly jeho oči. Jeho oči byly zlatavé, až medové. Nosí kontaktní čočky?

„Omlouvám se vám. Potřebujete něco?“ zeptal se mě. Opravdu jsem netušila, kam jdu, a dle jeho bílého pláště, co měl právě na sobě, to bude doktor.

„Vlastně ano,“ přiznala jsem a dvakrát zamrkala. On vyčkával na mou odpověď.

 „Kde tu najdu krevní banku?“ on ztuhnul jako kámen.

„Em... vy jste dárce krve?“ optal se nechápavě. Já zavrtěla hlavou.

„Ne,“ odpověděla jsem krátce.

„Tak proč tam chcete jít?“ otravoval mne nadále. Zakoulela jsem očima a ihned jsem se mu do jeho zlatých očí podívala.

„Kde je ta krevní banka,“ zopakovala jsem. On mi šikovně odpověděl.

„Jděte támhle vpravo a dveře číslo osmdesát.“ Drobně jsem se usmála a pro jistotu mu řekla.

„Zapomeňte na mne,“ řekla jsem mu. On na mne chvíli koukal jak na němou a pak mi uhnul pohledem.

„Slečno, jste v pořádku? Cukalo vám v oku.“ Zatnula jsem nespokojeně zuby a zhluboka se nadechla. Teď musím zachovat klid, nebo ho prostě sníst.

„Sporýš,“ zamumlala jsem neslyšně.

„Sporýš?“ zopakoval po mně nechápavě. Jak to mohl vůbec slyšet! S tímhle člověkem není něco v pořádku. Kmitla jsem očima na jeho cedulku na plášti a tam stálo: Dr. Cullen. Cullen, co to je za hloupé příjmení?

„Mělo by mi to být líto?“ fňukla jsem.

„Co by vám mělo být líto.“ Mám opravdu velký hlad a tenhle moula mi to jen stěžuje. Vytasila jsem svoje upíří zuby a vrhla se na něj. Než jsem mu stačila prokousnout krční tepnu, tak on se mi mrštně vyhnul a posléze mě přirazil ke zdi. Měl ohromnou sílu, ale jak to vždyť to je člověk. Nebo to může být lovec upírů.

„Co jste zač!“ prskla jsem na něj.

„Ne, co jste vy zač!“ překřikl mě. Polkla jsem a věděla, že jsem v nevýhodě.

„Jsem upír,“ odpověděla jsem pohrdavě. On vyvalil oči a přejel po mě očima.

„Co jste vy, odpovězte mi. Já vám své tajemství prozradila.“ Syčela jsem a pokoušela se mu uniknout.

„To, co jste řekla.“ On je taky upír! Musí být o mnoho let starší, když má takovou sílu. Znova jsem vytasila upíří zuby a ukázala mu svou upíří tvář. On mě náhle pustil.

„Co to máte s obličejem?“ Ignorovala jsem jeho otázku, odhodila jsem ho na konec chodby. Pak jsem rozrazila okno a ladně vyskočila. Nenamáhala jsem se nastartovat auto. Okamžitě jsem se rozeběhla pryč z nemocnice.

Autor: Athenodora, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jmenuje se Katherine Pierce - 1. kapitola: