Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jinosvět 6. kapitola

11.02.2013 (20:15) • kikibellavinterova, TynaJacobBenova • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1436×

Žije! V tu chvíli jsem byl sice rád, ale taky mi došlo, že si ji nikdy nezískám. Rozhodl jsem se žít znovu, nebudu se užírat a přinutím Bellu žárlit. Nevěděl jsem, jestli mám zůstat, než se probere. Nakonec jsem se vydal na lov. Nachytat nové myšlenky.

Pohled Belly

Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem rozmazaně, proto jsem párkrát zamrkala. Byla jsem v hezkém pokoji. Stěny byly světle modré, moderní nábytek, nejnovější elektronika atd. Podle pachu jsem hádala, že jsem u Cullenových. Náhle se otevřely dveře. Byla to Esmé.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptala se.

„Už líp. Děkuju za záchranu,“ odpověděla jsem.

„Měla bys poděkovat Edwardovi. Teď ale lež. Stejně šel na lov. Udělám ti něco k jídlu,“ řekla a vydala se do kuchyně. Sedla jsem si, opřela se o křídlo postele a přemýšlela o rodičích. Co všechno mi řekli, jestli to mysleli vážně. Všechny vzpomínky mě bolely. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Ano, byly to slzy smutku.

„Nesu ti to jídlo. Až ti bude líp, zajdeš si na lov… Co se stalo?“ řekla mi s mateřskou láskou. Nahrazovala mi mamku, kterou mi zabil Moatas.

„Nic, jenom… Nechci tě s tím zatěžovat. Už takhle jste toho pro mě udělali dost,“ řekla jsem. Kdyby Esmé nebyla upír, neměla by šanci mě slyšet nebo mi dokonce rozumět.

„Můžeš mi to říct. Nikoho nezatěžuješ, ba naopak. Jsme rádi, že máme nového člena do rodiny. Obzvlášť Emmett.“ Její odpověď mě překvapila, ale také potěšila.

„Když jsem byla mimo, mluvila jsem s rodiči. Dávali mi na výběr. Mohla jsem tam s nimi zůstat, ale já si vybrala tu druhou. Musím navždy svět zbavit Moatase za každou cenu.“

„Chápu tě. Ale měla bys ses najíst.“

„Už jdu a děkuju,“ řekla jsem a pustila se do jídla. Esmé šla dolů za ostatními. Esmé byla výborná kuchařka. Hned jak jsem dojedla, vzala jsem tác a odnesla ho umýt dolů do kuchyně. Samozřejmě že mě to nenechali umýt. Emmett a Jasper hráli nějakou hru, a tak jsem se šla na ně podívat. Byla sranda je pozorovat. Co myslíte??? Kdo vyhrál? Nikdo, byla odveta. Takhle se to opakovalo pořád dokola. Nechápala jsem, jak je to může bavit pořád dokola. Hodně jsem se nasmála. Úsměv mi zmizel, až když se ve dveřích objevil Edward. Naše pohledy se střetly. Chtěla jsem si s ním promluvit.

„Edwarde, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala jsem se ho. Jenom přikývl a vydal se do svého pokoje. Mlčky jsem se vydala za ním. Zastavil se u velkého okna a díval se ven. Zavřela jsem za sebou dveře a začala. „Chci ti poděkovat za záchranu. Esmé říkala, že jsi to byl ty, kdo se mě vydal hledat. Děkuju,“ řekla jsem.

„Nemáš zač,“ odpověděl stručně a rychle.

„Ale pár věcí mi nejde do hlavy. Proč jsi mě šel hledat? Proč jsi tehdy z ničeho nic zmizel?“ zeptala jsem se a čekala na odpověď.

„Bello, já… když jsem četl ten dopis, uvědomil jsem si, jak jsi pro moji rodinu důležitá. Nemohl jsem se dívat, jak jsem ostatním ublížil.“

„Edwarde, já…“ nakousla jsem větu, ale nemohla jsem ji doříct.

„Dost. Taky vím, že nikdy si mě nepustíš k tělu. Proto jsem se rozhodl, že budeme žít dál, jako by se nic nestalo. Nerad bych ti lhal.“ Jak to mohl tak v klidu říct? A já husa jsem mu chtěla říct o svých citech.

„Nejspíš si to zasloužím. A docela tě chápu. Bude to tak lepší. Držím palce, aby sis našel konečně upírku, která tě bude mít ráda, ale hlavně aby ti neskočila na každou věc, co řekneš.“ Už jsem to nevydržela a začala zvyšovat hlas.

„Laskavě na mě nekřič. Nejsem tvůj majetek.“ Tak jestli jsem si myslela, že mi víc ublížit nemůže, tak jsem se spletla.

„Vypadni! Nemíním se s tebou hádat. Pokouším se najít správné slovo, které by tě vystihlo. Je tu jeden problém, takové slovo neexistuje.“ Už jsem vážně byla naštvaná.

„Co si sakra myslíš?!“ zakřičel na mě.

„Já?! To jsi vážně tak pitomej? Měla jsem na výběr. Mohla jsem tam zůstat, ale já husa si vybrala tebe. Že by život bez nebe nešel. Jak vidím, tak jsem ti naletěla. Už víš, proč mám strach z lásky? Ne? Bojím se toho, že se do někoho zamiluju a on mi pak zlomí srdce. Ano, povedlo se ti to…“ Zbytek jsem už nezvládla říct. Tváře jsem měla celé mokré od slz. Nemohla jsem zůstat s ním v jednom pokoji, ba dokonce v jednom domě. Věděla jsem, že nemůžu ubližovat ostatním, ale Edward mi nedával na výběr. Proto jsem se rozhodla se jít proběhnout, rozmyslet si, co a jak a pak to říct ostatním. Nevěděla jsem, jestli tam můžu, ale vydala jsem se na Edwardovu louku.

Pohled Edwarda

Vydal jsem se na lov, abych si provětral hlavu. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší Belle říct, že je konec. Stejnak to tak chce, tak co. Chytil jsem si dvě pumy a vydal se pomalu domů. Bella byla v obýváku s Emmettem a Jasperem. Musela si mě hned všimnout, neboť se mi zadívala do očí.

„Edwarde, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se. Jen jsem přikývl a vydal se k sobě do pokoje. Zastavil jsem se u velkého okna a čekal, co po mně bude chtít.

„Chci ti poděkovat za záchranu. Esmé říkala, že jsi to byl ty, kdo se mě vydal hledat. Děkuju.“ řekla.

„Nemáš zač,“ odpověděl jsem stručně a rychle.

„Ale pár věcí mi nejde do hlavy. Proč si mě šel hledat? Proč jsi tehdy z ničeho nic zmizel?“ zeptala se a čekala na odpověď.

Bello, já… když jsem četl ten dopis, uvědomil jsem si, jak jsi pro moji rodinu důležitá. Nemohl jsem se dívat, jak jsem ostatním ublížil.“

„Edwarde, já…“ nakousla větu, ale nenechal jsem ji to doříct.

„Dost. Taky vím, že nikdy si mě nepustíš k tělu. Proto jsem se rozhodl, že budeme žít dál, jako by se nic nestalo. Nerad bych ti lhal.“ Věděl jsem, že jí ublížím, ale nedala mi na výběr. Už se nechci užírat. Chci začít žít.

„Nejspíš si to zasloužím. A docela tě chápu. Bude to tak lepší. Držím palce, aby sis našel konečně upírku, která tě bude mít ráda, ale hlavně, aby ti neskočila na každou věc, co řekneš.“ Už to nevydržela a začala zvyšovat hlas.

„Laskavě na mě nekřič. Nejsem tvůj majetek.“ Musel jsem to udělat tak, aby mi uvěřila.

„Vypadni! Nemíním se s tebou hádat. Pokouším se najít správné slovo, které by tě vystihlo. Je tu jeden problém, takové slovo neexistuje.“ Už vážně byla naštvaná. To bylo dobře, ale něco mi říkalo, že je to špatně, ale nechtěl jsem si to přiznat.

„Co si sakra myslíš?!“ zakřičel jsem na ni.

„Já?! To jsi vážně tak pitomej? Měla jsem na výběr. Mohla jsem tam zůstat, ale já husa si vybrala tebe. Že by život bez nebe nešel. Jak vidím, tak jsem ti naletěla. Už víš, proč mám strach z lásky? Ne? Bojím se toho, že se do někoho zamiluju a on mi pak zlomí srdce. Ano, povedlo se ti to…“ Zbytek už nezvládla říct. Tváře měla celé mokré od slz. Bylo mi jí líto. Toužil jsem se jí omluvit a obejmout ji, ale nemohl jsem. Ještě víc by se to pokazilo. Okamžitě vyběhla pryč. Musel jsem vymyslet nějaký plán.

Její slova mě ranila, ale horší na tom bylo to, že je to pravda…

Doufám, že se vám to líbilo. Vaše kikibellavinterova a TynaJacobBenova

Autor: kikibellavinterova, TynaJacobBenova, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jinosvět 6. kapitola: