Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná - 2. kapitola

11.08.2011 (08:30) • Arzeny • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1335×

2. kapitola

Běžela jsem potemnělým lesem. Velkou rychlostí. Vnímala jsem vše okolo mě. Slyšela jsem každé šustnutí, každý krok… Cítila jsem vůni deště ve vzduchu, kůru stromů, zvířata… Vlasy za mnou vály jako nádherný závoj…

Vyskočila jsem do vzduchu, moje tělo se rozzářilo a já - …

„Budíček!“ vytrhl mě z podivného snu křik vedoucích. Pořád jsem ten sen měla v hlavě. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a posadila jsem se na postel. Vstala jsem a přešla jsem ke skříni, ze které jsem vyndala pár svých věcí, které jsem si pak oblékla.

Pohlédla jsem na holky, stále ležící na postelích.

„Ehm, holky? Víte o tom, že je budíček?“ zeptala jsem se jich. Jenny se na mě otočila.

„Budíček? Nic jsem neslyšela. To se ti nejspíš jenom zdálo,“ zamumlala a zase chtěla pokračovat ve spaní. Vyšla jsem už oblečená z chatky a rozhlédla jsem se. Všude byla mlha, avšak já jsem viděla, jak si to k naší chatce kráčí jeden z vedoucích. Už z dálky jsem i přes tu mlhu dokázala poznat, kdo to je. Byl to Lukas, jeden z vedoucích v našem oddíle.

„Lukasi!“ zavolala jsem na něho. On se zastavil a zmateně rozhlížel. Zopakovala jsem volání.

„Halo? Je tu někdo?“ říkal zmateně. Přiběhla jsem tedy k němu.

„Jo, já. Jak to, že jsi mě neviděl?“

„A kdes byla?“

„Támhle před chatkou.“

„A to jsi mě poznala už z takové dálky? A ještě přes tu mlhu? Promiň, vůbec jsem tě neviděl. Máš skvělý zrak - jako orel.“ Usmál se na mě. „Mimochodem, proč ještě nespíš? A proč jsi už oblečená?“

„On ještě nebyl budíček?“ zeptala jsem se.

„Ne, proč?“

„Protože jsem slyšela, jak ho někdo z vedoucích křičí. Vzbudilo mě to.“

„Jen vzadu u chatek se budí dříve, včera pařili až do půlnoci, tak mají dnes budíček dřív. Jak to, že jsi to slyšela? Jsi zvláštní… Skvělý zrak, úžasnej sluch. Co by za to jiní dali. No, já už musím jít. Tak zatím!“

„Ahoj!“ křičela jsem za ním a přemýšlela nad tím, co říkal. Skvělej zrak a sluch? To se mi nepodobá… Se zamračeným výrazem jsem se vydala zpět do chatky. Už se mi nechtělo spát. Posadila jsem se tedy na postel a podívala jsem se na obrázek, co jsem měla položený na stolku. Mamka chtěla, ať si ho vezmu. Jsem na něm já, Phil a máma.

Chvíli jsem ho pozorovala, pak jsem si všimla, že ve skle můžu vidět můj odraz. Což nebylo nic zvláštního, kdyby… Moje oči! Už nebyly kaštanově hnědé jako před tím. Okolo panenek se začínaly zabarvovat do fialova…  Co je to?! Honem jsem vyštrachala z tašky zrcátko a prohlédla jsem se pozorněji. Kolem zorniček jsem měla fialovou barvu, která ale postupně směrem od zorniček slábla a měnila se na hnědou. To není možné…

„Budíček!“ křičel další vedoucí. Tipovala bych Lukase. Až teď se holky začaly probouzet. Honem jsem ještě z tašky vyštrachala sluneční brejle a nasadila jsem si je. Bylo to první, co mě napadlo. Nechci, aby mě takhle někdo viděl. Radši jsem vstala a šla si sednout na schody před chatkou. Opřela jsem se o dveře a pozorovala jsem, jak děcka začínají chodit mezi chatkami.

Přemýšlela jsem, nad tím, co se se mnou děje. Lepší sluch, zrak, mění se mi barva očí… Možná to má něco společného s tím snem. Ne… To určitě ne.

„Ahoj, Bell,“ ozvalo se vedle mě. Podívala jsem se tam a spatřila jsem Sama.

„Jé, ahoj, Same.“ Usmála jsem se na něho. Byla jsem ráda, že ho vidím.

„Proč máš sluneční brýle?“ zeptal se mě. Ale ne, jen ne tuhle otázku, prosím… Pozdě. Co mu mám říct?!

„Mám hodně citlivý oči, proto musím nosit sluneční brýle,“ odpověděla jsem. Měla jsem chuť se pochválit, jakou jsem vymyslela výmluvu.

„Ale včera jsi je neměla.“ Ou… Co teď?

„Jo no… Včera jsem si vzala kapky do očí. Jenže jsem si je jaksi zapomněla doma, takže teď musím nosit brýle.“ Jakmile jsem to dořekla, vedoucí zakřičeli nástup. Tak jsme se tam společně se Samem vydali. Když jsme se spočítali, abychom měli jistotu, že jsme všichni, tak jsme šli na snídani. Měli jsme buchty. Kuchaři se vytáhli, musím uznat, že byly vynikající.

Pár lidí se mě zeptalo, proč mám brýle, všem jsem odpověděla stejnou verzi jako Samovi. Ačkoli na Samovi šlo vidět, že tomu zcela nevěří. Tušil, že mu něco tajím. Pořád mě po očku pozoroval. Dělala jsem, že o tom nevím. Během dopoledne jsem se s ním už moc nebavila. I když se snažil navázat konverzaci, vždy jsem ho nějak odbyla. Byl z toho očividně zklamaný… Bylo mi to líto, ale tak to bude lepší. Nechci, aby se to dozvěděl, myslel by si, že jsem divná, a už by se mnou nikdy nepromluvil. A navíc by to mohl někomu říct, o což už vůbec nestojím.

Dopoledne jsme měli za úkol uvařit v lese z lesních plodů, co nasbíráme, čaj. Každý oddíl měl přinést hrneček a pak se bude vyhodnocovat, který je lepší. Já jsem se do toho moc nezapojila. Pomáhala jsem sbírat, to ano, ale zbytek jsem nechala na ostatních. Myšlenky jsem měla neustále někde jinde.

„Chceš ochutnat?“ přišel ke mně Sam a nabídl mi trochu čerstvě uvařeného čaje, čímž mě vytrhl z přemýšlení.

„Ne, díky,“ odbyla jsem ho a opět jsem si všímala svého. Zatvářil se dotčeně, ale odešel. Trápilo mě to, ale co jsem mohla jiného dělat?!

Po obědě bylo vyhodnocování, náš oddíl byl na druhém místě. Docela pěkné umístění, ale nedokázala jsem se radovat. Ten den bylo krásné počasí, tak nás vedoucí odpoledne pustili do bazénu. V chatce jsem se převlíkla do plavek a pak jsem spěchala k bazénu, kterej se začal pomalu plnit lidmi. Nepospíchala jsem do vody, ale abych ještě našla nějaké místo na rozložení mého ručníku. Nakonec tam bylo místa celkem dost. Lehla jsem si na břicho a na ručníku jsem se opalovala.

Najednou vedle mě zašustila tráva. Podívala jsem se, co to je. Vedle mě si někdo položil další ručník. A když si ten dotyčnej na něj lehl, stejně jako já, tak jsem si všimla, že je to Sam.

„Copak je, Same?“ zeptala jsem se už trochu otráveně.

„Proč se mnou nemluvíš, Bell? Co jsem ti udělal?“

„Nic… Za to nemůžeš. Neřeš to, prosím.“

„Dobrá, ale ať už je to cokoli, zapomeň na to. K čemu se s tím trápit, když je takhle krásně? Pojď do vody. Bude sranda.“ Obdivuju ten jeho optimismus. Ale má pravdu. Proč se s tím trápit?

„A víš ty co? Máš pravdu.“ Usmála jsem se. „Tak jdeme do vody?“

„Že váháš!“ Vstal a rozeběhl se k bazénu, který je zapuštěný do země. Neváhala jsem a i s brýlemi jsem běžela za ním. On do vody skočil po hlavě. Doslova. Udělal pěknou šipku. Já jsem zastavila a palcem u nohy jsem se dotkla hladiny, hned jsem měla husí kůži. Byla strašně ledová…

„Ale no tak, skákej!“ smál se mi.

„Ani náhodou! Je to moc studený!“ křikla jsem na něj. Zasmál se tomu a vylezl z vody. Měl něco za lubem, to jsem věděla jistě.

„Co chceš dělat?“ řekla jsem a měla jsem popravdě trochu strach. Šibalsky se na mě usmíval a pomalu se přibližoval. Pak mě najednou obejmul. Protože byl s tý vody strašně studenej, snažila jsem se mu honem vysmýknout. Ale držel mě pevně. Pak i se mnou v náručí skočil do vody.

„Jen počkej!“ Snažila jsem se ho dohnat, jenže on ode mě radši honem plaval pryč. Nasadila jsem vysoké tempo. Nevím, kde se ve mně ta rychlost vzala, ale za chvilku jsem ho dohonila. Chytla jsem ho za nohu a potopila. Smála jsem se jeho výrazu, když se vynořil.

Podíval se do mých očí a ztuhl. Přestala jsem se smát a chvilku jsem ho pozorovala. Pořád jen zíral do mých očí, až pak jsem si něco uvědomila. Já nemám brýle!!!