Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XXIII.

26.11.2010 (12:00) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2981×

23. Souboj, nebo zkouška?

Letty:

Když mi Is řekla, že Aro zase někoho připravil o rodiče, vypěnila jsem. Posbírala jsem veškerou svou hrdost a chtěla jsem mu rozmlátit ciferník.

„Aha… Aro, možná si mě pamatujete! Řekl jste mi, že se nebudete divit, když budu chtít své rodiče pomstít. Tak jsem tady!“ postavila jsem se před něj, zvláštně si mě prohlížel.

„Letty, nedělej to!“ chytil mě Edward, ale byla jsem silnější a odstrčila jsem ho.

„Letty, prosím, už jsme to vyřešili, už nikoho nezabije!“ prosila mě Is a dala tu holčičku do Elisiny náruče a ta s ní odešla z místnosti.

„Myslíte si, že můžete, jen tak, připravit lidi o své blízké. Prostě mám žízeň, tak je zabiju? Tohle Vám připadá normální? Jste sobec. Co kdybych teď vzala Isabellu pod krkem a zabila ji! Před Vašima očima! Jak by se Vám to líbilo?“ syčela jsem na něj.

„Letty?!“ vyděšeně se na mě podívala Is.

„Je to tvá kamarádka, neudělala bys to!“ byl si jistý.

„Jsem novorozená, zvládla bych vyvraždit celou Vaši slavnou gardu!“ nadhodila jsem jiný argument a střelila jsem pohledem po mrňavé upírce, co vypadala, jak z dívčí školy.

„Chceš mi vyhrožovat?“ zeptal se zase Aro.

„Ne! Chci jen, aby jste nesl zodpovědnost za své činy!“ řekla jsem hlasitě a šla směrem k němu.

Isabella:

„Jane!“ vydal jediný rozkaz můj otec. Věděla jsem, co to znamená a nemohla jsem to dopustit.

„Joshi!“ poprosila jsem o pomoc přítele, protože můj štít se prostě nehnul! Jane znejistěla, protože Josh zasáhl dřív, než ona. Letty vůbec netušila o co jde.

„To je všechno, co dokážete?“ křičela na něj dál, byla už téměř u něj. Postavila jsem se jí do cesty.

„Joshi, ty posloucháš mé příkazy! Přestaň ji bránit!“ okřikl ho táta.

„Je mi líto, Aro! Ale má pravdu a nezaslouží si, aby ji nevědomky Jane srazila na kolena!“ vzepřel se mu.

Táta se postavil před trůn a vyzval tak Letty na spravedlivý souboj.

„Tati, tohle není nutný, ona se s tebou nebude prát!“ okřikla jsem ho. „Letty, on tě klidně zabije, neprovokuj ho!“ pustila jsem se i do Letty.

„Is, já chci jen spravedlnost!“ odstrčila mě Letty.

„Fajn, tak se tady třeba povražděte, ale beze mě! Já odcházím!“ sebrala jsem se a odešla.

Letty:

Is odešla pryč a Aro se postavil do útočné pozice, měla jsem školu od Emmetta – nejlepšího upířího rváče – a tak jsem se nemusela o svůj život bát. Navíc, jsem byla novorozená a tedy rychlejší a silnější. Ale vládce upírů jsem trochu podcenila.

Úžasnou obratností se mnou praštil o zem. Prasklo pode mnou pár dlaždic, ale během chvilky už jsem byla zase na nohou.

„Slušný, ale přesto se vás nebojím!“ podotkla jsem a vrhla se na něj, zkusil několik chvatů, ale nakonec jsem ho odhodila. Letěl přes půl sálu. Přihlížející obdivně vzdychli.

„Kdo tě učil bojovat, Leticie?“ zeptal se Aro.

„Emmett Cullen!“ řekla jsem jméno svého učitele.

„Slušná škola,“ řekl s úctou.

Teď už se mnou nebojoval proto, že by mě chtěl zabít, ale spíš jen ze zvědavosti, co dokážu. Prakticky se mi snažil jen bránit, několikrát dost neúspěšně. Já jsem si na něm docela vybila svůj vztek a už jsem se neměla chuť mstít. Vůbec netuším, jak dlouho jsme se mohli bít, ale když se vrátila Is, byla v úžasu, že se ještě mlátíme.

„Vždyť jste to tu skoro rozmlátili! To vás to ještě baví?“ pustila se do nás.

„Leticie je výborná bojovnice,“ pochválil mě Aro.

„Bezva, že to vím. Nechcete toho už nechat?“ prosila nás, protože přivedla i tu malou holčičku.

„Proč se perete?“ zeptala se mě, byla sladká, ale člověk a to mě trochu dráždilo.

„Testuji, jak moc se umí upíří král prát, víš?“ odpověděla jsem jí.

„To je směšné, já testuji tebe, Leticie,“ začal se hádat Aro.

„Vy si nedáte pokoj, že ne?“ zakroutila hlavou Is.

„Isabell, ukaž Leticii její pokoj, bude bydlet v tom pokoji vedle tebe. Předpokládám, že si budete chtít být nablízku,“ řekl Aro a vrátil se zpět na trůn.

Isabella:

Nestačila jsem se divit. Tak ona mu vyhlásí válku, pak téměř rozmlátí trůnní sál a nakonec ji chce ubytovat? Spíš jsem myslela, že ji odkáže na smrt.

„Občas ti vůbec nerozumím,“ řekla jsem mu.

„Jak jsi to dokázala, myslela jsem, že ti uspořádá veřejnou popravu?“ zeptala jsem se jí, když jsme za sebou zavřely dveře.

„No vlastně jsem s ním jen bojovala, nic víc,“ pokrčila rameny a střelila pohledem po Melise.

„Nechceš ji zakousnout, že ne?“ musela jsem se zeptat.

„Jasně že ne! A jak se jmenuješ, princezničko?“ sklonila se k Melise Letty.

„Melisa a princezna je tady Isabella. Ona má ráda Edwarda,“ práskla mě Mel.

„Takže Josh je volnej?“ uculovala se Letty.

„Tak trochu, zachránil tě před malou Jane, on umí blokovat dary ostatních,“ vysvětlila jsem jí stručně.

„To bych mu měla asi osobně poděkovat. A co ta malá Jane umí, vypadá neškodně, jen ty oči jsou trochu děsivý,“ byla zvědavá.

„Způsobí ti psychickou bolest. Viděla jsem to jen jednou, když tak napadla Edwarda, zkusila jsem mu pomoct, a jak jsem se ho dotkla, cítila jsem to. Bylo to hrozný.“

„To zní děsivě a to jen tak - najednou - cítíš bolest?“ zajímalo ji to.

„Jo tak nějak a její bratr Alec ti zase mozek vypne úplně, nevíš pak, co se s tebou děje. Táta je tak trochu sběratel takových exemplářů,“ mávla jsem nad tou úchylkou rukou.

„Já žádnej dar nemám a taky se mu zamlouvám, jinak by mě tady nenechal, ne?“ usmála se trochu povýšeně.

„Nejspíš se mu zamlouvá tvůj způsob boje. Tak jsme tu, tohle bude tvůj pokoj. Můj a Melisy je hned ten vedle,“ otevřela jsem dveře jejího nového pokoje.

„Hm, to vypadá slušně,“ skočila hned do postele.

„Kdybys chtěla půjčit nějaké oblečení, klidně přijď,“ nabídla jsem jí. „Já teď půjdu uložit Melisu, měla dlouhej den, tak se zatím ubytuj,“ odvedla jsem Melisu do mého pokoje.

„Já nechci jít spát!“ protestovala trochu.

„Ale andílku, musíš být přeci unavená!“ pobízela jsem ji.

„Chtěla bych, aby mi Edward zase vyprávěl pohádku o princezně,“ kladla pravidla. Někdo zaklepal.

„Dále,“ vyzvala jsem ho.

„Někdo po mně toužil?“ vešel Edward.

„Jupí, bude pohádka!“ vykřikla radostí Melisa.

„Jdeš akorát,“ přikryla jsem Melisu a usmála se na něj.

„To já vždycky. Vlastně mě sem poslal Aro, chce s tebou a Letty něco probrat,“ přiznal se, proč přišel.

„Aha. A nevíš, co má v plánu?“

„Tak to ti nepovím, ale myslím, že ho uchvátila, svým bojovým uměním. Připadal mi nadšený, i když mu skoro nakopala zadek,“ začal se smát a sedl si k Melise z druhé strany postele.

„Bála jsem se, že se povraždí,“ zamyslela jsem se nad tím.

„Ani jeden z nich by ti neublížil tímto způsobem!“ ujišťoval mě.

„To doufám, hlavně když se snažím otce změnit,“ povzdechla jsem si, protože to není jednoduché.

„Ty to zvládneš, ale neměla bys ho nechat dlouho čekat,“ poslal mě za ním.

„Jo, jasně. Tak jednu pohádku a pak spát, ano?“ usmála jsem se na Melisu, která bedlivě poslouchala náš rozhovor.

„Já chci aspoň dvě!“ zkoušela smlouvat.

„Tak jednu, ale dlouhou, co ty na to?“ mrkl na ni Edward. Choval se k ní tak úžasně, každopádně to na mě zapůsobilo.

„Až se vrátím, ať už spíš, zítra nás čekají nákupy. Musíme ti sehnat oblečení a ostatní věci. Tak ať jsi odpočatá! Dobrou noc, andílku,“ políbila jsem ji na čelo.

„A Edward nedostane pusu na dobrou noc?“ ozvala se ještě Melisa.

„Co?“ překvapila mě.

„Já v tom prsty nemám!“ upozornil mě Edward.

„Edward si taky zaslouží pusu!“ trvala Melisa na svém. Chvíli jsem váhala a pak jsem usoudila, že jedna pusa na tvář by nemusela hned všechno zkazit.

„Tak dobře, ale jen kvůli tobě,“ ukázala jsem na tu malou intrikánku prstem.

Naklonila jsem se přes postel a chtěla políbit Edwardovu tvář, ale na poslední chvíli se natočil a já své rty přitiskla na ty jeho. Nechtělo se mi odtáhnout, ale Melisa se začala smát.

„Nemuseli jste se hned líbat na pusu,“ chichotala se.

„Podvodníku!“ věnovala jsem Edwardovi rychlou myšlenku. Zasmál se.

„Promiň, neodolal jsem,“ řekl pak.

„Omluva se nepřijímá! Dobrou noc, Meliso,“ rychle jsem vyšla z pokoje a vtrhla jsem k Letty.

„Co je? Jsi nějaká mimo?“ poznala to hned Letty.

„On mě políbil!“ řekla jsem tiše.

„Kdo, Joshua?“ zeptala se zvědavě.

„Ne, Edward!“

„No výborně, já věděla, že se k sobě vrátíte!“ rozzářila svůj úsměv.

„Chce s námi mluvit Aro!“ změnila jsem okamžitě téma, protože mi bylo jasný, že Edward slyší Lettyiny myšlenky – byl jen přes zeď.

„Tati, chtěl jsi s námi mluvit?“ postavila jsem se před trůn a Letty se postavila vedle mne.

„Ano! Hlavně jsem chtěl mluvit s tvou přítelkyní,“ ukázal na Letty a vstal.

„Oč jde?“ zeptala se drze Letty.

„Leticie Alvarezová, myslím, že ti dlužím omluvu. Než mi vpadla má dcera do života, choval jsem se příliš arogantně. Bylo mi jedno koho zabiju, nebral jsem ohled na to, že tím někomu seberu někoho blízkého. S pomocí Isabelly a Elisabeth,“ vzal mámu za ruku a láskyplně se na ni podíval, „se měním k lepšímu. Ukázaly mi, že se to dá i jinak. Chtěl bych se ti omluvit, že jsem zabil tvé rodiče a to přímo před tvýma očima, i když už ti je to nevrátí! A taky bych ti chtěl slíbit, že už to nikdy neudělám. Už nikdy nezabiju nevinného člověka. Ať už proto, že se to mojí dceři hnusí, a nebo proto, že už je podezřelé, že se tady ztrácí tolik turistů. Přípravy na založení krevní banky jsou téměř hotovy, takže už nebude nutné zabíjet!“ prohlásil táta hlasitě.

„To jsem ráda, že jste dostal rozum!“ řekla Letty drze.

„Ale pořád jsem upíří král a ty by ses ke mně měla tak chovat!“ pokáral ji.

„O.K. Ale to neznamená, že Vás mám ráda!“ řekla hrdě. Já jen doufala, že mu neřekne zase něco nepatřičného.

„Jo a taky bych tě chtěl požádat, abys Isabelle pomohla s výcvikem boje! Moc jí to nejde, ona tě na oplátku naučí slušnému vychování,“ hned nás zaúkoloval.

„Tati, zítra jdu s Melisou nakupovat!“ oznámila jsem mu.

„Proč?“ zeptal se hrubě.

„Protože tu nemá žádné věci,“ vysvětlila jsem.

„Dlouho tady nebude, nic nepotřebuje a sama nikam nesmíš!“ trval na svém.

„Bude tady, dokud jí nenajdu novou rodinu, smiř se s tím a sama nepůjdu, Letty půjde se mnou! Taky potřebuje oblečení!“ trvala jsem na svém já.

„Dobře, ale pozor na slunce, Leticie! A Isabell, trvám na tom, že tady to dítě dlouho nebude!“ Víc jsem neprotestovala.

„Ty mu teda dáváš!“ drbla do mě Letty, když jsme odcházely.

24. kapitola

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XXIII.: