Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XVIII.

15.10.2010 (20:30) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2951×

18. Nevítaná návštěva

Edward:

Vyběhl jsem do tmy, pořád mi v hlavě zněl Bellin hlas. ‚Je konec!‘, ‚Nech mě prosím být!‘, ‚Já už žiju jinej život!‘, ‚Je tu někdo jiný!‘.

Bolelo to a neskutečně moc. Hlavou mi neběželo nic jiného než těchto pár vět. A ta poslední bolela nejvíc. Někdo jiný? Kdo to mohl být? Felix, Alec nebo Demetri? Kdo další se skrývá v útrobách toho hradu? Běžel jsem dlouho a brzy se přede mnou objevilo moře, vůbec nic jsem neřešil, skočil jsem do vody a plaval. Bylo mi jedno kam, prostě jsem jen pokračoval dál. Nemyslel jsem na nic, jen na Bellu a těch pár vět. Třeba to nemyslela vážně.

Když jsem vylezl na pevninu, došlo mi, že jsem nechal Letty doma samotnou, ale teď už jsem se nechtěl vracet. Bylo už odpoledne. Jak dlouho jsem vlastně běžel a plaval? Carlisle bude jistě už doma a o Letty se postará. Teď jsem se teprve rozhodl, co dál. Půjdu za ní, i když mě bude nenávidět, uvidím, že je spokojená a šťastná. A hlavně uvidím jeho. Kdo to může být?

Nabral jsem zase tempo a spěchal do Itálie, musel jsem se skrývat, protože v Evropě dnes svítilo slunce. Dost mě to zpomalovalo, budu tam nejdřív večer.

Nemohl jsem se dočkat, až Bellu zase uvidím.

Letty:

„Nikdo to tam nebere! To bude průšvih!“ oznamovala jsem Carlisleovi.

„Zkoušej to dál,“ pobídl mě a odešel.

„Tak to každopádně.“ Byla jsem nervózní. Po chvíli telefon někdo zvedl.

„Ehm, dobrý den, mohla bych, prosím, mluvit se slečnou Isabellou?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Obávám se, že to právě nepůjde,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Je to nesmírně důležité!“ naléhala jsem.

„Můžu vám zavolat jejího otce,“ navrhla žena na druhém konci drátu.

„No... no tak dobře.“ Někomu jsem to říct musela. Ale s ním jsem se mluvit bála.

„Aro Volturi, prosím?“ ozval se jeho milý hlas po nějaké době.

„No, ehm, dobrý den. Já jsem Isiina kamarádka z Irska a potřebovala bych jí něco důležitého říct,“ nemohla jsem se najednou vymáčknout.

„Má dcera se zrovna zdokonaluje v boji, takže nemůže přijít.“ Byl neskutečně milý. Jak mohl být vrah?

„No mně stačí, když to budete vědět, ale musíte jí to říct. On tam totiž běží Edward Cullen, bude tam někdy večer,“ spustila jsem.

„To je ten, co jí ublížil?“ vyzvídal.

„Jo, to je on. Prosím, řekněte jí to. Je to důležitý, musí na něj být připravená,“ prosila jsem.

„Dobře, řeknu jí to. Naslyšenou,“ rozloučil se a položil to.

„On jí to neřekne,“ přišla Alice.

„Ale vždyť mi to právě slíbil,“ nechtěla jsem jí věřit.

„Měla jsem vizi,“ ujistila mě.

„A kruci, mám to zkusit znova?“ podívala jsem se po telefonu.

„Ne, ono to nějak dopadne a Bella si aspoň uvědomí své city!“ usmála se na mě Alice.

„No, když to říkáš.“ Stejně jsem byla pořád nervní.

Isabella:

Moje první hodina ‚sebeobrany‘ probíhala docela poklidně. Sledovala jsem, jak spolu zápasí postupně Jane s Heidy, pak Jane s mamkou a nakonec mamka s Heidy. Snažila jsem se pochytit co nejvíc. Netušila jsem, jak dlouho může taková upíří hodina boje trvat a je to dobře, protože trvala hodin několik! Když mě konečně taky pustily do toho jejich ringu, tak jsem nakonec nepředvedla nic a i mrňavá Jane se mnou slušně zametla. Byla jsem z toho smutná.

„Neboj, brzy ti to půjde,“ uklidňovala mě mamka.

„Jsem slabší než vy!“ věděla jsem ten pravý důvod.

„Na síle nezáleží, uvidíš, že to brzy zvládneš,“ pokračovala mamka. „Pro dnešek to stačí, běž si odpočinout,“ ukončila to konečně.

„Děkuju,“ potřebovala jsem sprchu.

„Tak jak ti to šlo, Isabell?“ Potkala jsem tátu na chodbě.

„Nic moc, jsem úplně levá,“ postěžovala jsem si a doufala, že mi teď nenastrčí bodyguardy.

„To nic, ono ti to brzy půjde, Elise to taky trvalo trochu dýl,“ taky mě uklidňoval a teď už to zabralo. Políbila jsem ho na tvář a utíkala s úsměvem do té sprchy.

Když jsem se vrátila do pokoje, jen tak v županu, čekala tam na mě mamka.

„Holčičko, otec ti vzkazuje, že čeká nějakou návštěvu, a že se máš vhodně obléct,“ pověděla mi.

„Snad né zase nějakej ženich?“ zadoufala jsem, že se mýlím.

„To asi ne, ale prý máš vypadat perfektně,“ usmála se.

„Bezva, a to Alice dneska odjela.“ Co si asi vezmu na sebe?

„Neboj, poradím ti.“ Pohladila mě po vlasech a otevřela skříň.

Nakonec jsme vybraly dlouhé černé šaty s krajkou. Pro takovéhle příležitosti mi je vlastně Alice pořídila. Ještěže jsme byly v tom Miláně, jinak bych neměla, co na sebe.

Do sálu jsem přišla s matkou.

„Koho to čekáme, tati?“ Byla jsem zvědavá. Jedním očkem jsem mrkla na Joshe, kterého jsem dnes viděla poprvé. Kouzelně se na mě usmál a já možná zčervenala. Pak někam odešel.

„To je překvapení, bude tady každou chvilku,“ tajil to táta. Nikdo vlastně netušil, kdo má přijít. Postavila jsem se vedle otcova trůnu a mamka se posadila na svůj trůn. Netrpělivě jsem čekala, koho to uvedou.

Najednou se prudce rozrazily dveře. Nebo spíš on je najednou prudce rozrazil. Přestala jsem dýchat a divoce se mi rozbušilo srdce. Oči všech upírů směřovaly ke mně, místo k němu. Táta mě chytil za ruku a pevně ji sevřel.

Edward:

Rozrazil jsem dveře trůnního sálu a vešel. Moje oči stanuly na Belle. Vypadala vyděšeně, její srdce bilo jako o závod, ale přesto byla tak kouzelná.

„Co si přeješ, Edwarde? Obávám se, že tvoji rodiče už jsou zpět v Irsku,“ promluvil Aro.

„Musím mluvit s Bellou,“ řekl jsem mu pravdu.

„Řekl bych, že princezna Isabella si s tebou nepřeje hovořit,“ odpověděl mi výsměšně.

„Proč to nenecháš na ní?“ Začal jsem být naštvaný. Aro se na ni podíval a pořád ji držel za ruku.

„Nemáme spolu o čem mluvit, Edwarde!“ řekla důrazně. „Odejdi prosím!“ dodala myšlenkou.

„Musím ti něco říct, mezi čtyřma očima,“ mluvil jsem k ní.

„Já to nechci slyšet!“ řekla rázně. Mohla mi zkoušet lhát, ale její srdce ji prozrazuje. Tep jí pulzoval tak rychle, že kdyby nebyla částečně upír, mohla by dostat infarkt. „Bello, prosím,“ žadonil jsem a vykročil jsem k ní.

To ale Aro rychle zarazil.

„Jane!“ zněl jeho jednoduchý rozkaz a mou mysl spoutala neskonalá bolest, pomalu jsem se kácel k zemi.

Isabella:

Edward se v bolestech zhroutil k zemi. Bolelo mě ho takto vidět.

„Je tohle nutné?“ zeptala se mamka.

„Ublížil naší dceři!“ ospravedlnil to otec. Jane mezitím pořád týrala Edwardovu mysl.

Už jsem to nemohla vydržet, vytrhla jsem svou ruku z té otcovy a rozeběhla jsem se se slzami v očích k Edwardovi.

„To stačí!“ křikla jsem. Klekla jsem k Edwardovi a položila jsem ruku na jeho tvář. Cítila jsem tak prudkou bolest, že jsem ucukla.

„Tak dost!“ položila jsem ruku znovu na jeho tvář a zkusila jsem roztáhnout svůj štít, abych ho ochránila, ale nedařilo se mi to. Chránila jsem jen sebe. „Tati, prosím!“ podívala jsem se na svého otce.

„Jane, stačí,“ řekl konečně. Edward po chvilce otevřel oči.

„Ty ses o mě bála?“ usmál se svým pokřiveným úsměvem. Joshův úsměv byl podobný, ale ne takový.

„Jo, už to tak vypadá, měl bys odejít,“ šeptala jsem. Pohladil mě po tváři.

„Ne bez tebe,“ řekl a pořád ležel na zemi.

„Isabello!“ okřikl mě otec a já tiše vstala a vrátila se k němu.

„Tak vstávej, brácho,“ podal Edwardovi ruku Josh, aby mu pomohl na nohy. Nevšimla jsem si, kdy se vrátil. Edward na něj vyjeveně zíral, ale pomoc přijal.

„Ty?“ zeptal se po cvilce Edward.

„Šťastné shledání bratrů Masenových,“ podotkl s nadšením otec.

„Jak dlouho jsi tu?“ obrátil Edward veškerou pozornost na Joshe.

„Už dva roky,“ odpověděl mu pravdivě, „přišel jsem, když Gabriela zemřela,“ dodal.

„Takže to Gabriela tě proměnila?“ docházelo všechno postupně Edwardovi.

„Jo, byla jednou z nás,“ řekl smutně Josh.

„A tady jsi proč?“ zeptal se Edward. Všichni bedlivě naslouchali jejich rozhovoru.

„Nevěděl jsem, co dál, a tohle se mi zdálo jako vhodné místo pro ztracenou duši,“ šibalsky se na něj usmál.

„O tom si můžete popovídat jindy, ne?“ přerušil je táta. „Proč jsi vlastně přišel, Edwarde?“ zeptal se ho znovu.

„Už jsem přece říkal, že kvůli…“ najednou se odmlčel.

„Kdysi jsi mě žádal, abych nastoupil do tvé gardy, Aro. A tak jsem tady, pokud máš ještě zájem,“ vypadlo z něj. Tohle nikdo nečekal. Josh se na něj zděšeně podíval a já jsem zase přestala dýchat. Snad mi ho sem táta nenastěhuje!

-----------------------------------------

19. kapitola

Shrnutí

Děkuji za komentáře u předešlého dílku. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale měla jsem důležitější věci na práci. Přece nemůžu zanedbávat svůj život.

Doufám, že se dílek líbil, a že jste napnutí, jak Aro Edovi odpoví. :D

Zanechte mi, prosím, zase nějaký ten komentář, děkuji jeanine.

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XVIII.: