Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška I.

07.05.2010 (07:15) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3643×

1. Letty má narozeniny

Isabella:

„Všechno nejlepší Letty!“ přála jsem své nejlepší kamarádce k narozeninám. Podala jsem jí dárek a čekala na její reakci.

Nejdříve papír jemně rozrolovala a pak jen vykuleně zírala.

„Is, já nevím, co říct, no páni. To je nádhera, jak jsi to dokázala? To jsou přeci moji rodiče!“ do očí jí vletěly slzy.

„Čtu myšlenky, vzpomínáš? Malovala jsem je podle toho, jak sis je pamatovala, nebylo to těžké a měla jsem to udělat už dřív,“ pohladila jsem Letty  po zádech.

„Moc ti děkuji, mám tě ráda,“ objala mě.

„Vím jak moc ti chybí a říkala jsem si, že takhle je budeš mít alespoň na očích.“

„Jsi zlatá, nic krásnějšího jsem nikdy nedostala.“ Srolovala obrázek a zavázala ho stuhou.

„Pojď ke mně,“ objala jsem ji.

„Ukážu ho paní Esmé až přijde,“ najednou se celá rozzářila.

„Tak pojď nejdřív, jdeme slavit s jeptiškama,“ chytla jsem ji za ruku a táhla do jídelny.

„Všechno nejlepší Leticie!“ volaly všichni přítomní jednohlasně. Na stole čekal dort a několik dárků.

„No tak snad už nejsem malá holka, ne?“ zavrtěla hlavou nad nadšením jeptišek.

Přišla k nám matka Představená.

„Leticie, Isabello, obě dobře víte, co dnešní den znamená. Zbývá už jen rok, kdy se buďto postavíte na vlastní nohy a nebo zůstanete u nás, jako naše sestry. Je to vaše svobodná volba a vím, že vás nemohu nijak nutit, ale byla bych ráda, kdyby jste zůstaly. Každopádně přípravou si projdete, ať chcete nebo ne,“ vysypala ze sebe. Trochu nás to vyděsilo. Nejdříve jsme se podívaly jedna na druhou a představily jsme se v tom černým hábitu. Popadl nás záchvat smíchu.

„Nemusíme se rozhodovat hned, že ne?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, že ne. Máte na to, již zmiňovaný rok,“ odpověděla mi matka Představená.

„Teď pojďte konečně na ty dárky,“ chytla Letty za ruku sestra Marie Clearance a táhla ji ke stolu.

„Můj Bože,“ vyjekla Letty.

„Neber jméno Boží nadarmo,“ opravila jsem ji.

„Nadarmo? Podívej Is, mám rám k obrazu od tebe,“ vzala ho do rukou a už rozmotávala stužku. Pomohla jsem jí obrázek vsadit do rámu. Byla jsem s jeptiškama domluvená, byl to perfektní nápad. Já obraz, ony rám.

„Nepřišla jsem nevhod?“ ozval se za námi jemný, zvonivý hlas. Jako bych ho odněkud znala.

„Paní Esmé, podívejte, co mi Isabella namalovala. To jsou moji rodiče,“ chlubila se hned Letty. Já jsem si paní Cullenovou mezitím pěkně měřila. Byla přesně taková, jakou jsem ji viděla v Lettyiných vzpomínkách.

„Máš opravdu talent Isabello, jsem ráda, že tě konečně poznávám, Letty mi o tobě hodně vyprávěla,“ mile se na mě usmála a podala mi ruku. No neměla to dělat. V její mysli jsem viděla tu ženu, co se o ni starala Lettyina matka a pak ji jak nese malé děťátko někam pryč.

„Myslím, že vás odněkud znám,“ zkusila jsem nadhodit.

„Letty ti jistě o mě vyprávěla,“ zkoušela se vymlouvat.

„To ano, ale kdo je ta žena a to dítě?“ uhodila jsem na hřebíček.

„Nemám tušení o čem to mluvíš?“ vymlouvala se dál.

„Oh, já vám to neřekla, Is totiž čte myšlenky, když se vás dotkne rukou,“ vysvětlila jí Letty.

„Takže?“ vyptávala jsem se dál.

„Je to jedna známá, zachránila jsem její dítě před smrtí,“ vysvětlila nakonec s nervozitou. Nestačilo mi to, určitě lže a ví víc.

„Když to říkáte.“

„Nechtěla bys jít dnes s námi Isabello?“ zeptala se mě najednou.

„To nepřipadá v úvahu, má tady ještě spousty práce,“ odpověděla za mě matka Představená, držela mě tu jako ve vězení. Sklopila jsem jen oči a odešla jsem z místnosti. Nebo spíš vyběhla. Byla jsem naštvaná.

„No tak dobře, půjdeme Letty? Přijeli konečně mé děti, seznámíš se,“ zaslechla jsem ještě a poprvé jsem pocítila obrovskou závist vůči své nejlepší kamarádce.

„Marie Isabello, co to mělo znamenat, takhle se utíká, když je tu návštěva? Myslela jsem, že jsme tě vychovaly slušně!“ přišla za mnou matka Představená do mého pokoje.

„Tak pardon, jen mě nebaví, jak mi všichni jen lžou, myslím, že všichni moc dobře víte o mých rodičích a odkud pocházím. Proč mi konečně někdo neřekne pravdu?“ rozplakala jsem se.

„Isabello, víš moc dobře, že o tvých rodičích nic nevíme!“

„Vy možná ne, ale ona ano!“

„Isabello nepřeháněj!“

„Tak proč jste mě s nimi nepustila?“

„Pro tvé dobro a potřebuji tady pomoct.“

„Pořád samé výmluvy, mě už nebaví, jak mě tady držíte ve vězení. Vím, že jsem divná, ale ne tolik, aby jste mě nepouštěly mezi lidi. Já je nepokoušu!“ rozkřikla jsem se na ni a vyběhla jsem rovnou ven. Přeskočila jsem zídku v zahradě a utíkala lesem na své tajné místo, kde jsem mohla přemýšlet. Utíkala jsem sem vždy, když jsem byla smutná. Byl tu malý altánek v lese u studánky. Milovala jsem to tu.

Stála jsem v altánku a kochala jsem se pohledem do hlubokého lesa. Pršelo a já sledovala kapky, jak padají ze střechy. Všechno mi bylo ukradené, prolínala jsem etapy svého krátkého života. Najednou mě vyrušil nějaký šustivý zvuk. Sotva jsem se ohlídla, ležela jsem přišpendlená k podlaze altánu. Parádně jsem se praštila do hlavy, až pode mnou zapraskala prkna. Párkrát jsem zamrkala, abych si mohla toho útočníka prohlédnout. Svíral mé ruce a skláněl se nade mnou.

„Au, pust!“ zasténala jsem.

„Ani nápad!“ zazubil se na mě. Zkusila jsem vyprostit ruku, abych se ho dotkla a zjistila, na co myslí, ale byl silnější. Jeho černé oči se vpíjely do těch mých. Košili měl úplně rozhalenou, na co asi tak mohl myslet. Chce mě znásilnit?! Napadlo mě jako první.

„Kde ses tady vzal?“ Určitě na mě někde číhal a čekal na vhodný okamžik, bude to uchyl.. Byla jsem přesvědčená.

„To tvoje vůně mě sem přivedla,“ zhluboka se nadechl a zatvářil se, jakoby mu vrazili dýku do zad. Povolil své sevření a já vytrhla své ruce z těch jeho. Bylo to bez šance. Pohotově mi je chytil, propletl své prsty mezi mými a přirazil je zpět k podlaze. Kdyby tušil, jak mi tím vlastně pomohl. Teď přesně vím, na co myslí.

„Neboj se, maličká,“ řekl s úsměvem Lekla jsem se jeho myšlenek. Bojoval v nich sám se sebou, aby mě nezardousil.

„Nezabíjej mě! Prosím,“ zasýpala jsem, když přitiskl svou studenou tvář k mému krku.

„Proč bych to dělal?“ Cítila jsem jeho ledový dech na své kůži.

„Jsi upír!“ oznámila jsem mu, že to vím.

„Ale to ty přece taky, tedy alespoň částečně,“ šeptl a směřoval po mém krku až k uchu, „neublížím ti, maličká!“ zašeptal mi do něj a jemně se svými rty otřel o můj ušní boltec. Celá jsem se zachvěla. Jakoby mnou projel elektrický náboj. Přemýšlela jsem o tom, co o mě řekl. Upírka? To je blbost!

„Nejsem upír, nepiji krev!“ řekla jsem rozhodně.

„Tak ona ani neví, co je zač?! Škoda, že mi nejde číst její myšlenky,“ pomyslel si. Takže on to taky umí? Číst myšlenky a u mě mu to nejde?

„Je tak krásná, když se bojí. Co asi udělá, když ji políbím?“ napadlo ho ještě. Vůně jeho dechu mě úplně omámila.

„Neopov…“ snažila jsem se ho zastavit, ale nestihla jsem to doříct, umlčel mě svými rty a zuřivě mě líbal. Po chvíli jsem se jeho polibku poddala. Zaplavila mě jeho vůně a kdybych neležela na zemi, asi bych omdlela tou rozkoší, kterou ve mně vyvolával. I jemu se to líbilo a já se nad jeho hříšnýma myšlenkama musela červenat. Pak se konečně odtáhl a prohlížel si mou reakci.

„Jakože nedokážeš číst moje myšlenky?“ zeptala jsem se ho. Chtěla jsem to vědět.

„Nejspíš máš štít, kterej mě blokuje. A jak ty vůbec víš, že to umím?“ zeptal se nechápavě.

„Protože to umím taky!“ podívala jsem se směrem k našim propleteným rukám. Ihned mu to došlo a pustil mě. Využila jsem toho a chtěla jsem mu utéct. Sotva jsem se postavila, zavrávorala jsem a musela jsem se chytit zábradlí altánku.

„To ses tak praštila do hlavy, nebo jsi mimo z toho, jak skvěle líbám?“ Smál se mi.

„To první samozřejmě, vejtaho!“ zkusila jsem utéct, ale nedoběhla jsem daleko.

Edward:

Přijel jsem domů brzy ráno.

„Dnes má narozeniny Leticie Alvarezová. Přivedu ji k nám, počítej s tím Edwarde!“ upozornila mě má adoptivní matka Esmé.

„Fajn, půjdu tedy na lov,“ odpověděl jsem jí.

Na lov jsem vyrazil až odpoledne. Běžel jsem lesem a nasával jsem zdejší vůně, až mě přes nos praštila jedna sladká a svůdná, byla jako afrodiziakum. Přidal jsem v běhu a mířil za tou vůní. Blížil jsem se k altánu, ke kterýmu jsem dříve rád chodíval. A pak jsem ji spatřil, stála tam a rozjímala nad přírodou. Její mysl mě blokovala, nejspíš bude mít štít. Jak jsem byl rozběhlý, skočil jsem na ni a svalil ji na zem. Poloviční upírka tedy?! Je roztomilá.

„Au, pust!“ zaprosila. Snad si vážně nemyslí, že to udělám. Na to mě moc přitahovala.

„Ani nápad!“ odpověděl jsem jí, to jí musí stačit.

Prohlížel jsem si její bledou tvář a vnímal její sladkou vůni. Neuhla pohledem ani na vteřinu.

„Kde ses tady vzal?“ zeptala se.

„To tvoje vůně mě sem přivedla,“ odpověděl jsem jí popravdě a nasál jsem ji.

Bolest…

Nesnesitelná bolest…

Povolil jsem své sevření. Ihned toho využila, ale zareagoval jsem rychle a přitiskl jsem její ruce zpět k podlaze. Zvažoval jsem jestli ji zabiji a nebo ne. Tak moc mě její krev lákala. Přitiskl jsem svou tvář k její pulzující tepně na krku a vdechoval tu vůni.

„Nezabíjej mě! Prosím,“ zaprosila.

Proč bych ji měl kruci zabíjet. Tak ona ví, co jsem. Je bystrá. O sobě to, ale neví, zajímavé.

Je tak krásná, když se bojí. Měl jsem nutkání ji líbat.

„Neopov…“ snažila se něco říct, ale nestihla to. Přisál jsem se k jejím rtům a drtil je svou touhou po ní. Chvíli mi vzdorovala, ale pak se nechala a uvolnila se. Vzal bych si ji, hned a tady. Tak moc mě přitahovala. Raději jsem se odtáhl.

Zeptala se mě proč nedokážu číst její myšlenky. Jak na to přišla proboha.

„Protože to umím taky!“ zaklonila hlavu a podívala se na své ruce. Ihned mi to došlo. Má stejný dar jako Aro Volturi. Čte myšlenky pod dotekem ruky. Své ruce jsem jí vytrhl dřív, než odhalila něco dalšího. Pustil jsem ji. Pokusila se vstát, ale byla úplně mimo. Musel jsem si rejpnout.

„To ses tak praštila do hlavy, nebo jsi mimo z toho, jak skvěle líbám?“ smál jsem se jí.

„To první samozřejmě, vejtaho!“ přiváděla mě k šílenství. Urážet mě ale nebude. Zkusila mi utéct, ale neměla sebemenší šanci. Pár skoků a dohonil jsem ji.

---------------------------------------

2. kapitola

Shrnutí

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška I.: