Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jenom Sen - 16. kapitola

13.01.2010 (20:15) • vikiii111 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1236×

Bella

Až jsem už nedokázala stíhat její tempo plavání a začala se topit. Moje mysl se nekonečně dlouho zabývala Mallori a tak jsem si neuvědomovala, že se mě nikdo nesnaží zachránit. To si kluci neuvědomují, že mne topí? No jo ti kluci, nestíhají dvě věci najednou. Samozřejmě, že mi to nedošlo už dříve.

Moje poslední zásoba kyslíku se pomalu, ale jistě blížila k úplnému konci. Nedokázala jsem se už opět nadechnout. Tělo už skoro nereagovalo a nechávalo se mlátit o proud vody. Cítila jsem neskonalou bolest, která upadala na můj hrudník, jak chtěl více kyslíku, který jsem mu nemohla dopřát a poslední myšlenka, která mne napadla, byla je to pouze sen, nebo pravda?

Poté jsem už nic necítila, nevnímala a neslyšela. Vše kolem mne utichlo a černota zahalila moji mysl.

Po 1 minutě

„Bello? Bello? Bello?“ Ozval se hlas, který šel odnikud. Kdo to je?

„Bello! Vzbuď se!“ Křičel už na mne hlas. Už při druhém zavolání jsem ten hlas poznala, ale nebyla jsem si jistá, jestli slyším správně. Byla to Mallori? Nezdá se mi to? Chtěla mne utopit, tak proč se mě teď ještě snaží vzkřísit?

„Bello! No tak!“ Říkal její hlas, takovou touhou jakou jsem nedokázala pochopit, ale až teď jsem si uvědomila, že cítím nějaký další tlak na hrudníku. Už mne zase topí?

Po další dlouhé minutě

Otevřela jsem oči. Ležela jsem na pláži kde slunce pražilo a nikde na obloze ani mráčku.  Zkusila jsem si sednout, ale na poprvé mi to moc nešlo. Moje tělo bylo jak po výprasku nebo tří hodinovém tréninku v posilovně a to je vlastně skoro to samé. V zádech mi nepříjemně louplo a nakonec jsem se konečně na podruhé posadila. Moje oči, které mě neuvěřitelně pálili od mořské vody se začínali vzpamatovávat. Jedním slovem jsem se cítila strašně. Byla jsem vysušená jako Sahara a tělo jsem skoro necítil.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mne hlas opodál. Byla to Mallori v jejím hlase byl znát strach, ale proč? Čeho se ona bojí? Snad ne o mne?

„Ano, snad.“ Odpověděla jsem jí po pravdě.

„Jsi si jistá? Neudělala jsem ti nic?“

Tak tohle bylo už na mě moc. Nejdříve mne chce zabít, utopit nebo mi nějak zlámat všechny kosti v těle a teď má o mne strach? Co se s ní stalo, během několika minut?

„Ano. Jsem si jistá.“ Můj hlas mě udivoval. Nejdříve jsem ho měla jako šepot a teď je jako, kdybych mutovala. Asi se ze mě stává muž.

„Ale proč tě to tak zajímá?“

„Jsi jenom člověk a tohle by jsi zřejmě nepochopila.“

„Tak mi to vysvětli.“

„Nemůžu.“

„Proč?“

„Zapomeneš.“

Tahle věc mě zarazila, proč bych zapomínala?

„Nezapomenu.“

„Věř mi. Zapomeneš…“

Mallori

Můj den byl nejzajímavější ze všech a to jich bylo. Začalo to ráno, když jsem seděla v Edwardově pokoji. Němě jsem zírala na skleněnou stěnu a nevnímaje si pouštěla hudbu na přehrávači. Přemýšlela jsem o tom jaké by to bylo, kdybych vyjádřila Edwardovi city už dříve, než se objevil ten člověk. Změnilo by na tom něco? Asi ne.

„Mall?“  Byla to Rose, její rady mi teď nepřišli zrovna nejlepší, ale pro její klid jsem si je musela vyslechnout. Někdy se nevyplácí mít sestru upíra.

„Ano?“

„Smím?“

„Ano, není to můj pokoj Rose.“

„No jasně.“ Vešla dovnitř a ani na mne nepohlédla. Něco jsem provedla?

„Co potřebuješ?“

„Nesmíš se tak trápit.“ Začala. Jako vždy a teď to bude pokračovat jako, že je pro mě někde na světě někdo lepší a ten někdo na mne už čeká. „Pamatuj si, Edward není pro tebe. Někde daleko, nebo blízko na tebe čeká nějaký muž a ten tě udělá opravdu šťastnou.“

„Hmm.“

„No tak. Buď trochu veselá. Alice nás dnes chce vzít na nákupy. Pojeď s námi.“

„A kdo všechno jede?“

„No všichni.“

„Všichni?“

„No, tedy až na něj.“

„Ne Rose, mne se moc nechce.“

„No dobře, ale je to tvoje chyba a pak si nepůjčuj věci ode mne z šatníku.“ Usmála, vstala a odběhla pokoje než by jsi stačil mrknout okem. Měla jsem pocit, jako kdybych byla nějak divná. Nikdy jsem si moc nelibovala jako upír. Chyběli mi sny. Krásné sny o rozkvetlé louce a obřích motýlů. Dokonce i noční můry mi chyběli. Neuvěřitelné, jaké věci si člověk, teda upír uvědomí až později, když už je nemůže mít.

„Mall?“

A je to tu další člověk, co mne bude přemlouvat. Můj ty je Esme.

„Mall?“

„Ano?“

„To jsem si mohl myslet.“

Tak to nebyla Esme, ale náš poslušný sluha Alice. Jasper, ale co ten tady chce?

„Mall, nemůžeš tady zůstat napořád.“

„Chceš se vsadit?“

„Ne, možná by jsi vyhrála.“

Usmála jsem se. Jasper byl hned po Edwardovi můj nejlepší přítel. Vždycky si na mne udělal čas a to ho Alice zaměstnává jak může. Sice jsme se na začátku moc nerozuměli, ale on mi vysvětlil proč. Mohla jsem mu říct co se mi chtělo a on chápal moje pocity.

„Mall, přestaň.“

„Co?“

„Ten vztek, stesk a jak jsi smutná mě prostě ubíjí.“

„Jaspre, já za to nemůžu.“

„Mall. Nemůžeš si to tak brát. Někdo se prostě zamiluje a někdo ne. To se stává.“

„Teď mi fakt pomáháš.“

„Nezlob se. Tak pojď něco podnikneme.“

„Dáme holčičí bitvu?“ Navrhla jsem.

„No tak to jsem zrovna nemyslel.“

„A co jsi myslel?“

„No mohla by jsi jít s námi nakupovat.“

„Tak ty mě tam chceš taky dokopat?“

„No jasně.“ Usmál se.

„Dobře, ale nebudeš se mi smát za můj výběr oblečení.“

„Já? To bych si v životě nedovolil.“

„No jasně. A kdy odjíždíme?“

„Tak za deset minut.“

„Aha, tak padej. Chci se převléknout.“

„Tady? Vždyť je to Edwardův pokoj.“

„To je jedno, si myslíš, že tady nemám své věci, když je pryč? Má větší pokoj než já.“

„No jo jsi prostě vypočítavá.“

„A co jsi čekal?“ Usmála jsem se „A teď padej.“

„No jasně.“

Po čtyřech  hodinách

Celý čtyři hodiny trávit v obchodě to je na mě moc. K tomu jsem měla pořád v patách Alici s Jasprem. Dávali na mě pozor. Teda Jasper na mě, abych se někde psychicky nesložila  a Alice na Jaspra, aby náhodou někoho nekousl. Byli jsme prostě povedená trojka jak říkal Emmet. Esme a Carlistei se někam šli projít. Dnes byl docela hezký den. Nesvítilo slunce a ani nepršelo. A o zimu nebo teplo se u nás nikdo nestaral.

Domů jsme přijeli, když se skoro stmívalo. Moje oči fungovali úžasně, takže jsem viděla i bez baterie kde je můj nákup. Chvíli jsem čekala na ostatní. Někdo zamknul vchod, ale proč? Kdo by nás chtěl vykrást? Ale co, obejdu si dům, to je chvilka. Zadní vchod bude odemčený jako vždy. A to jsem nemusela mít nějakou super schopnost jako má Alice. Věděla jsem to dopředu. Vešla jsem do domu a zamířila rovnou do Edwardova pokoje, který se stal momentálně mým.

Jen co jsem vešla dovnitř poznala jsem, že je něco špatně. Něco zde chybělo a také pach se trochu změnil, místo toho aby byla všude jenom moje vůně. Byl tady i jiná. Tak známa, že jenom upír co nezná Edwarda by to nepoznal.

„Alice?“

„Ano?“

„Pojď sem!“

„Co se stalo?“

Pojď sem!“ Zakřičela jsem znovu. Zřejmě věděla na co se chci zeptat.

„Mall, já ti to nesměla říct.“

„Nesměla? Proč?“

„Je to můj bratr a chtěl se zde jenom stavit a tak jsem změnila trochu budoucnost.“

„Změnila?“ Už jsem se začínala ztrácet. „Jak změnila?“

„No při mé první vidině jsi doma zůstala a Edward sem nechtěl vůbec přijít.“ Tahle věta mi nedávala vůbec smysl, proč by Edward nechtěl přijít domů, když jsem tady já? „No a já jsem to změnila.“ Řekla s takovým nadšením, že jsem málem nadskočila.

„Alice, ale jak jsi to změnila?“

„No, byla jsi pryč.“

„A to je vše?“

„Ne.“

„A co si ještě změnila?“

„To ti říct nemůžu.“

„Proč?“

„Tajemství mezi bratrem a sestrou.“

„Alice, prosím.“

„Ne, ale můžu ti říct, že by jsi se měla přestěhovat zase zpět do svého pokoje, protože by jste se asi dva do jednoho pokoje nevešli.“ A usmála se.

„Jak to myslíš?“

„No přemýšlej. Nejsi zase tak moc hloupá.“ Řekla a odešla nebo spíše odběhla, asi už nechtěla odpovídat na moje stupidní otázky.

V ten den jsem se radši už opravdu přestěhovala zpět do mého pokoje. Jak jsem znala Alici, tak bude mít pravdu.

Konečně jsem měla vše přestěhováno (během pěti minut) a šla si sednout do obýváku. Chvíli jsem tam jenom tak seděla a poslouchala, co se děje v domě. Alice a Jasper si povídali o tom, co se jim za celý svůj dlouhý život stalo. Bylo toho zřejmě hodně. Pak jsem slyšela jak se baví Rose a Emmet. Rose pořád něco mluvila o tom jak se chce ještě změnit jejich pokoj a to se docela divím, že jí to Esme dovolila, když jsem chtěla já zatlouct nějaké obrázky do zdi měla jsem to během ani ne minuty zakázané. Tak to mu se říká nespravedlivost. Najednou jsem uslyšela jeden dobrý nápad, tedy pro mě dobrý nápad. Emmeta napadlo, že potřebujeme umýt auto a kdo jiný má více čase než já? Vstala jsem a zavolala: „Emmete! Já ti ho umyji!“

„Ať tě to ani nenapadne“ Ozvalo se seshora. „To byl můj nápad!“

„Emmete ty se, ale potřebuješ dohodnout s Rose.“

Teď jsem uslyšela ze všech pokojů hlasitý smích.

„No, jo tak si to auto jdi umýt, ale jestli na něm najdu jedinou rýhu, tak tě zabiji.“

„Jo, jo, ale Emme jestli ti to nikdo ještě neřekl já už jsem mrtvá.“ Zasmála jsem se a utíkala z domu do garáže.

Tam jsem si napustila plný kbelík vody přidala saponát a šla na to. Když jsem přicházela k autu, všimla jsem si, že něco chybí. Rozhlédla jsem se po garáži a začala vzpomínat, co to bylo. Po několikaminutovém přemýšlení mi to konečně docvaklo. Volvo. Edwardovo Volvo tady chybí. On si ho vzal.

Poprvé zase po dlouhé době jsem na něj začala vzpomínat. Byla jsem sice do něj zamilovaná až po uši, ale přičarovat si ho nemůžu, nebo ano?

„Možná.“  Co? Kdo to? Otočila jsem se prudce a on stál za mnou. Moje nohy se začali na ráz klepat.

„Co tady děláš? A kde máš auto?“

„Auto jsem nechal kousek odtud, chtěl jsem se proběhnout.“

„Aha.“

„Mallori já vím ,že se na mne zlobíš a máš na to právo, ale já se ti nemohl postavit hned, abych ti to vysvětlil.“

On si myslí, že jsem naštvaná? Je to možné?

„Edwarde já nejsem neštvaná!“

„Nejsi?“

„Ne, nejsem. Tak mě nech být. Musím jít umýt auto.“

„Aha. Byl jsem za Bellou. Málem jí napadl vlkodlak.“ Cože on začal mluvit o té dívce? Proč s tím vůbec začíná? A ještě k tomu přede mnou! „Myslím ,že se jmenuje Jackob. Přeměnil se přím před ní a…“

„Edwarde! Mě to nezajímá!“ Zakřičela jsem, sice neúmyslně, ale zakřičela.

„Uklidni se. Mall.“

„Ne neuklidím. Proč mi to vůbec říkáš, když víš, že mi to ublíží?“

„Mall, promiň.“

„Žádné promiň už nechci slyšet!“ Moje nervy se zpustili jako dravá voda. Začala jsem křičet a vyvádět jako šílenec. A mezitím, co jsem tak moc vyváděla se mi Edward omlouval, ale já nechtěla slyšet jeho omluvy. Byla jsem už tak moc rozzuřená, že jsem se proti němu rozeběhla a chytla ho pod krkem. Tenhle tah ho překvapil, ale nerozhodil. Chytl mi ruce a strčil mi je za záda. Pořádně stiskl až to zabolelo.

„Uklidni se!“ Zařval na mě a to bylo poslední, co jsem od něj slyšela.

Poté jsem se objevila na pláži, kde jsem v životě nebyla, ale byla nádherná. Slunce svítilo a písek byl bílý. Pohlédla jsem na svou kůži, čekala jsem, že budu zářit, ale nic se nestalo. Moje kůže byla krásně bílá a čistá. Skoro jsem splývala s pískem.

Ležela jsem chvíli a poslouchala šplouchání vody. Byl to můj nejšťastnější okamžik za dnešní den ze kterého mě vyrušil něčí rozhovor. Podle hlasu jsem poznala, že mluví Edward ten pes Jackob a zřejmě Bella. Chvíli se hádali a pak jsem to nemohla už vydržet. Zvedla jsem se a šla k nim. Poté jsem přestala vnímat. Řekla jsem Belle naše tajemství, a pak jsem ji zatáhla do vody a plavala. Věděla jsem, že jsem rychlejší než Edward. Plavala jsem neuvěřitelnou rychlostí. A snažila se ještě o větší. Měla jsem  v plánu nechat Bellu uprostřed moře a odplout zpět. Když jsem byla už v půlce cesty, začalo mi docházet, že za to Bella nemůže. Nemůže za to, že jsem se hádala s Edwardem a taky za věci co se mi v poslední obě přihodili. A tak jako kdyby mě někdo konečně uhodil do hlavy, mi došlo, že jenom tím jak rychle plavu Bellu topím. Zastavila jsem a pohlédla na ni. Měla zavřené oči  a už skoro nedýchala. Vzala jsem ji tedy na záda a plavala ještě větší rychlostí zpět.

Zachránila jsem ji. Když jsme tam tak obě leželi, začali jsme si povídat. Nebo spíše jsem Belle odpověděla na otázky, které měla. Teda až na jednu, poté jsem se probudila.

Byla jsem v Jasprově náručí a nesl mě dovnitř. Kde na pohovce seděl Edward.

„Kam mě neseš?“

„K tobě do pokoje.“ Odpověděl Jasper.

Když mě nesl Jasper kolem Edwarda, poslala jsem mu v myšlenkách jednu jedinou věc.

„Není mrtvá! Moc se  omlouvám. Je mi to líto.“

Autor: vikiii111, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jenom Sen - 16. kapitola: