Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jenom Sen -15. kapitola

02.12.2009 (18:45) • vikiii111 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1072×

Mallori a kdo ještě?

Bella

Probudila jsem se v otcově náručí. Moje oči, které by v jasném světle nikdy nic neviděli, spatřili osobu odcházející někam pryč. Pohlédla jsem na otce, který na mě koukal ustaranýma očima. Nevěděla jsem co se děje a ani co se stalo. Byl to jako, když skočíte do vody. když letíte máte oči otevřené, ale když se dotknete vodní hladiny a potápíte se jsou oči zavřené. Takto jsem se cítila. Pamatovala jsem si jenom Jackoba a toho muže.

„Tati?“ Řekla jsem ochraptělým hlasem, nevěděla jsem jak dlouho jsem byla mimo. A dnes, pokud je ještě dnes jsme měli letět za moji sestrou na svatbu.

„Ano Bell?“

„Já… Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Upřímně Bell, nevím. Přinesl tě jeden chlapec.“ Charlie, když řekl slovo chlapec, zněl v hlase nějak divně.

„Kdo to byl?“

„Byl to jeden ze sourozenců Cullenových.“ Ozvala se Veronika, která stála za otcem.

„Aha.“

Odpověděla jsem. Nikdy jsem nic neslyšela o Cullenových a už vůbec ne o jejich dětech. Přemýšlela jsem, jestli je opravdu odněkud neznám, ale jak jsem pátrala v mysli nic jsem nenašla, ani zmínku. Nic.

„Tati možná, bys mě mohl pustit na zem.“

Zasmála jsem se. Cítila jsem jak se mu klepou ruce. Už nebyl nejmladší a tak mne radši pustil na zem, bez námitek. Půda pod mými nohami se nejprve trochu otřásla a zhoupla, ale nakonec byla zase na svém místě.

„Tak kdy vyrážíme? Jo a Bello, když příště půjdeš do lesa, vezmi si sebou GPS navigaci “

Veronika, i když jsem se ztratila tak měla dobrou náladu a kdyby mě někdo zabil dělala by si legraci, že se určitě ještě proberu a vyhrabu se ven z hrobu.

„Tak jdeme dovnitř?“

Zeptala jsem se. Oba dva se na mě podívali, v jejich očích byla zvědavost a já moc dobře věděla jaké mají otázky, jenomže jsem ani na jednu z nich nemohla odpovědět, dokud si to neurovnám v hlavě. Veronika chtěla ještě něco říct, ale já se otočila a šla do svého pokoje. Slyšela jsem Mika a nevlastní mamku jak se baví v obýváku. To o mě nemá Mike ani trochu strach? Povzdechla jsem si a začala pomalu šlapat schody. Jeden po druhém a při tom jsem počítala. Bylo jich osmnáct. Vypochodovala jsem až nahoru a tam se zasekla na předposledním schodě. Měla jsem hlavu skloněnou a tak jsem viděla pouze schody, schody moje nohy, a pak jsem uviděla něčí cizí bosé nohy. Vzhlédla jsem a uviděla Jackoba. Jeho pohled byl zaměřený, chladný a teď potom, co jsem ho viděla jako vlka, tak i nebezpečný. Hleděl pořád na mne a já nevěděla co mu mám říci. A i kdybych teď měla roubík a zavázané ruce, připadala bych si lépe než v téhle situaci. Chtěla jsem kolem Jackoba projít, ale on se mi postavil do cesty. Zkusila jsem ho popostrčit, ale když se dotkla moje ruka jeho holé hrudi, které jsem si všimla až teď. Málem jsem se spálila. Byl vařící jako plotna.

„Bello, musíme si promluvit.“

Řekl tichým vyčerpaným hlasem. V tu chvíli mi bylo Jackoba líto, ale nemohla jsem s ním mluvit. Stejně jako s Chárlím a Veronikou, musela jsem si to rozmyslet. Nic, víc jsem po nich všech nechtěla.

„Jackobe, teď ne.“

Odbyla jsem ho a zkusila opět kolem něj projít, ale můj pokus byl odražen.

„Bello, prosím.“

Nikdy jsem neviděla Jackoba tak zranitelného. Byl jako štěně.

„Jackobe…“

„Bells, prosím tě.“

Zašeptal zoufale. Pohladila jsem ho po obličeji a chytla jeho ruku.

„Později, musím si to nechat promyslet.“

Pustila jsem ho a prošla kolem něj. Tentokrát bez jakékoliv známky toho, že by mě chtěl zadržet. Šla jsem rychle k sobě do pokoje, kde jsem se svlékla z oblečení, které jsem ušpinila v lese. Měla jsem pocit jako kdyby mě někdo přejel parním válcem a tak jsem si lehla na postel a hluboce oddechovala. Nohy, které jsem měla unavené chůzí skoro nereagovali, když jsem chtěla vstát, ale nakonec poslechli. Dobelhala jsem se do sprchy a zapnula ji. Proud, který se řinul mě příjemně osvěžil. Chtěla jsem přemýšlet, co se stalo v tom lese, ale nedokázala jsem to. Moje myšlenky se pořád ubírali k tomu muži. Pořád jsem doufala, že to byl on. On, který mi tak chybí.

Po mé půlhodinové sprše jsem konečně vylezla ven. Tělo jsem měla rozpařené. Lehla jsem si tedy opět na postel. Oblečení, které jsem tam měla hozené bylo pryč. Nepostřehla jsem ani, že u mě v pokoji byla macecha. Skoro jsem začínala usínat, ticho a klid ,které se rozléhalo domem, bylo neuvěřitelné. A pak jsem zřejmě usnula.

Seděla jsem na slunci, na pláži ve Pheonixu. Pláž byla jednou z nejnavštěvovanějších. Všichni věděli proč. Písek byl bílý a moře bylo průzračně čisté. Nikdo nemohl odolat. Nikdo. A já nebyla výjimkou. Jenomže pláž, byla volná. Rozhlížela jsem se a pak zachytila v dálce osobu. Přicházela pomalu ke mne. Najednou jsem uslyšela hlas.

„Bello?“

Ten hlas jsem znala. Jackob! Otočila jsem hlavu a on za mnou stál. Byl nádherný. Na sobě měl plavky. Jeho vypracovaná postava byla uchvacující a to byl Jackob mladší než já.

„Musíš se rozhodnout.“ Řekl něčí cizí a zároveň známí hlas.

„Rozhodnout? Jak rozhodnout?“

„Bell. Ty víš jak.“

Nepochopila jsem jak to mysleli. Bylo to velmi matoucí. Na jedné straně zněl  ten nádherný hlas, ale já nevěděla kdo ho říká. A na té druhé stál Jackob. Můj přítel, co se nikdy nevzdává.

„Věř mi, Jackobe nevím.“

Můj hlas byl roztřesený. Mezi kým se mám rozhodnout?

„Bell, víš kdo tě dnes v lese napadl. A jaký k tomu měl důvod?“

Znovu jsem si vzpomněla na ten les, hlas a muže. Nic jiného se mi nevybavovalo. Teď už jsem věděla komu patří ten hlas. Muži, ano tomu muži z lesa.

„Ale to byl omyl. Viď Jackobe?!“

„Ty jsi tak naivní. Jak si můžeš myslet, že to jeden z nich myslí vážně. Co jsi pro ně oba. Pro jednoho jídlo a pro druhého jenom pohlazení než se zamiluje pořádně. Nic víc.“

Tenhle hlas jsem nikdy neslyšela. Byl jako moje vnitřní já. Jako moje svědomí. Jenomže svědomí nikdo neslyší, tohle bylo jiné. Všichni to slyšeli a všichni se také otočili. Stála tam žena. Tak krásná jako kdyby ji vytvořil sám ďábel.

„Mallori nepleť  se do toho, nemáš ani pravdu.“

„Jak to můžeš vědět? Tak kdy jí kousneš? Kdy ochutnáš její krev? Kdy?“

Pohlédla jsem na muže , který se tvářil jako socha. Přemýšlela jestli bych mu měla něco říct, ale neodhodlala jsem se k tomu. Pohlédla jsem tedy na Jackoba. Byl také ztuhlý a tvářil se jako kdyby mu někdo píchnul do zad dýku. Jeho pohled byl nepřítomný. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Ani jeden z nich nechtěl nic říct na svoji obhajobu. Nic. Pohlédla jsem tedy na Mallori. Smála se. Její úsměv byl zahořklý a plný nenávisti, ale ke komu?

Zvedla jsem se tedy z ručníku a zamířila k ní. Koukala na mne, jako kdyby mě chtěla zabít, i když možná ano. Ale na tohle jsem nemohla myslet, ne teď, když jsem k ní pochodovala a chtěla jí nějak ublížit. Už, už jsem byla u ní v tom se jeden z nich probudil.

„Nedělej to Bell.“ Řekl tichým hlasem Jackob. „Nedělej to kvůli mne. Prosím.“

Nevěděla jsem o čem to mluví, ale za chvíli jsem to poznala. Hnala jsem se rovnou do náručí smrti. Smrti s andělskou tváří, která mi nabízela rychlou a velmi nepříjemnou smrt. Utopení.

Přišla jsem tedy k Mallori. Její úsměv se ještě více rozzářil.

„Jak rychle chceš zemřít? Řekni. Jak?“

„Zemřít? Měla bych?“

„Ty jsi tak strašně naivní.“ Její slova mě čím dál tím více překvapovala. A než jsem stačila cokoliv postřehnout, jakýkoliv pohyb. Držela mne za ruku a táhla mne do vody.

Její kroky byli od mých velmi sebevědomé a přímé. Nezakopávala a ani jí moc nezdržovala voda jako mne. Byla jsem jako její pejsek na vodítku, tahala mne za sebou.

Čím dál jsme šli tím více vody přibývalo. Více a více až jsem jí měla už pod hlavou. Chtěla jsem něco říct, ale nenapadal mě slova, která by ji mohla nějak zastavit. Pokračovali jsme dál a dál, až…

Autor: vikiii111, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jenom Sen -15. kapitola: