Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jenom SEN - 14.kapitola

07.11.2009 (17:15) • vikiii111 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 811×

Osoba

Bella

Osoba, která vypadala jako z mého snu. Sen, ano můj sen. Povzdechla jsem si. Jenže on byl otočený zády, tak jak můžu vědět, že je to on? Postavou by odpovídal, dokonce i hlasem, ale může to být kdokoliv. Vztala jsem ze země a začala se přibližovat k tomu muži. Jackob, nebo spíše teď vlk ze mne nespouštěl oči. Vrčel. Vrčel pořád hlasitěji, až mi z toho běhal mráz po zádech, ale nezbavovala jsem se šance, že se ho dotknu. Neklid ve mne pořád narůstal. Připadalo mi, že vždy, když udělám další krok on ho udělá také. A já se k němu nikdy nedostanu tak, abych zjistila jestli je to pouze sen nebo skutečnost.

Edward

Sen o, které jsem si myslel, že není zkutečný. Se stal opravdovým a já slyšel její hlas. Sice pouze z dálky, ale slyšel. Bylo to jako by stála vedle mne. Nádherná, něžná a okouzlující. Dívka z mých snů. Poslední dobou jsem se toulal po lese. Sám a sám. Touhou pronásledován na každém kroku.A každý krok, každá sekunda patřila pouze jí. Nemohl jsem se vrátit domů, protože bych nezvládl mysl Mallori. Její myšlenky byly prázdné, zarmoucené a nenávistné proti té dívce. Jednou za mnou byl Emmet, ať se vrátím zpět domů, že má Esme o mne strach. Bolelo mne to u srdce, ale nemohl jsem se vrátit. A tak jsem se toulal dál.

Jednou, jsem se odvážil přijít domů. Mé oblčení bylo skoro roztrhané a i když jsem dobrý lovec, měl jsem pár cákanců krve na své bílé košili. Můj příchod byl velmi tichý. Nikdo nebyl doma a já se pohodlně pustil do převlékání. S klidem jsem si prošel dům a prohlédl si změny. Rosallie si konečně vynutila větší postel, která se do jejího a Emmetova pokoje vůbec nehodila. Esme musela vyvádět nebo jí za to Rosalií něco slíbila?

Alice a Jasper neměli nic nového. Tedy nic nového, co by bylo vidět. Neměl jsem moc náladu Alici prohledávat skříň. Když už jsem si myslel, že jsem snad prohledal vše. Sešel jsem dolů a zamířil rovnou ke dveřím. Byli zamčené. Jak to? Nechtěl jsem, aby se na mne Esme zlobila mnohem více než teď a tak jsem zamířil k zadním dveřím, přes kuchyni. Vedle dveří byl šikovně narafičený vzkaz ve, kterém stálo:

Milý Edwarde vím, že jsi přišel domů jenom na skok. Všem se moc stýská a doufáme, že se brzy vrátíš. Já,i když jsem věděla, že přijdeš jsem na tebe nemohla čekat. Nikdo neví, že jsi tady byl. Pouze já. Něco jsem ti tady nechala, doufám, že to využiješ rozumně. Nezapomínej sny se mohou někdy vyplnit. S láskou Alice.

Její dopis mne zahřál u srdce, které mám už nějakou dobu zamrzlé jako ledovcovitá kra. Pohlédl jsem znovu na text, kde stálo: něco jsem ti tady nechala. Porozhlédl jsem se po kuchyni a zaměřil zrak na něco povědomého. Na kuchyňské lince ležel papírek. Zvedl jsem ho. Byla ne něm napsaná adresa. Hleděl jsem upřeně na ten kus listu. Nic mi ta adresa nepřipomínala. Nic, ale Alice musela mít nějaký dobrý důvod, aby to napsala. Hned pod listem leželi známe klíče. Klíče od mého Volva. Co má Alice zalubem? To nevím, ale poslouchat moji mladší sestřičku se většinou vyplácí. Vyšel jsem tedy ven a zamířil si to rovnou ke garáži. Nasedl do Volva a ujížděl pryč. Moje předtucha mi radila odtamtud odejít, nebo spíše utéct. Bylo to správné rozhodnutí? Nevím.

Jel jsem dlouhou ulicí domů. Všechny byli stejné a přesto tak odlišné. Něco mne táhlo až k tomu poslednímu na konci ulice. Napětí ve mne stoupalo. Čas, který mi připadal už teď jako dlouhý se ještě zdloužil. Bylo to jako jet nekonečně dlouhou ulicí a ty nevidíš nikde konce. Něco ve mne mi našeptávalo, otoč to auto. Nic tam není, ale já tomu nechtěl věřit.

Zaparkoval jsem kus od domu a chvíli jsem před ním stál. Nevěděl jsem co teď. Chtěl jsem pustit nějakou muziku, která by mě trochu odreagovala. Zapnul jsem rádio a chtěl pustit nějaké cd, ale žádné tam nebylo. Otevřel jsem tedy přehrádku u spolujezdce ve které by měla být cd s muzikou. Našel jsem tam pouze jedno. A hned pod ním další vzkaz. Otevřel jsem ho tedy.

Ahoj Edwarde jsem ráda,že jsi mne poslechl. Někdy se mě tě nepodaří přemluvit, ale tentokrát mi to vyšlo. Jsi před nějakým domem. To víme oba. Asi mne za to jednou zabiješ. Asi jí to ještě nedošlo, vždyť je mrtvá. Pomyslel jsem si. Ale já to musela udělat! Když vydržíš chvíli před domem někoho uvidíš. Nezapomeň jsi jenom její sen.

S láskou opět Alice.

Sehnul jsem se, abych dal dopis zpět do ohrádky,ale všiml jsem si pohybu. Z domu vycházela dívka. Ta dívka, která mne okouzlila. Chvíli jsem jí pozoroval, jak si to pomalu míří do lesa. Její krok nebyl rychlí jako Mallořin a ani tak pomalý jako u jiných lidí. Její nohy se do sebe neustále zaplétaly a ona pořád zakopávala. Měl jsem potřebu jít za ní a podepřít, aby pořád nepadala, ale nemohl jsem. Když už byla dál. Vystoupil jsem pomalu z auta a běžel za ní do lesa. Chvíli jsem přemýšlel jak to udělat, nemohl jsem se od ní držet daleko. Byla jako můj osobní magnet, který si mne neustále přitahuje blíže a blíže. Šel jsem za ní pomalu a nedával pozor co leží pode mnou a najednou se ozvalo. KŘUP. Šlápl jsem na větev, já pitomec. A tak začal náš rozhovor. Nebyl nějak moc dlouhý, trval jenom pár minut. Dokud se do toho nezapletl ten pes. Pochopil bych, kdyby začal vyvádět, ale on se před ní proměnil. A v jejích očích se náhle objevil strach. Nikdy v životě jsem se o někoho tak moc nebál. Bylo to jako, když vidíte někoho padat. Chcete ho chytit, ale nemůžete. Nedokážete to. Moje mysl jako by zamrzla. Nemohl jsem se hnout. Nemohl jsem se vůbec na nic soustředit. V tom najednou zakřičela: „No tak mi pomoc!“

Konečně jsem se dokázal pohnout. Běžel jsem opravdu rychle. Tak rychle jako nikdy v životě. Doběhl jsem těsně před ní a těsně před toho psa. Ta dívka, Bella se začala přibližovat a já čekal kdy se mne dotkne.

Vlk se rozběhl a skočil po mne. Bella  křičela a já se snažil, aby se jí nic nestalo. Jackobovi myšlenky se zaměřovali jenom na mne. Bylo v nich hodně nadávek a stížností. Nikde v jeho hlavě jsem nenašel nic o Belle. Nic o tom, že by se o ní bál. Nic. To já, já ten ztuhlý kámen jsem se o ní bál. Bál více než o svůj život.

„Jackobe!“Zařval jsem ne něj.

Nemůžeš si brát co chceš pijavice. Ozvalo se v jeho myšlenkách.

„Nic ti neberu!“

Bereš! Bell! Zavrčel na mne Jackob.

„Bella není tvoje! Víš co s ní teď je?“

V Jackobových očích se objevil smutek a starosti.

Bella. Došlo mu pomalu v myšlenkách. Otočil hlavu za Bellou, která ležela na zemi. Omdlela.

Chtěl jít pomalu za ní,ale já jsem mu v tom zabránil. Opět jsem si stoupl před ní a začal jí bránit.

Uhni mi pijavice. Zavrčel znova.

„NE!“

Ne?

Jackob se nahnul pomalu ke druhému skoku.

„Narušíš smlouvu!“

To mi je jedno!

„Jackobe?“ Věděl jsem čí je to hlas. Vůdce smečky. Quila.

Jackob se otočil a prudce zavrčel. Pote se koukl ke mne a pomalu odcházel za hlasem svého vůdce. Teď tady ležela Bella. Samotná, v lese.

Přišel jsem k Belle a vzal jí donáručí. Šel jsem pomalu a klidně lesem až k jejich domu. Zazvonil jsem na dveře a chvíli čekal, než mi přišel otevřít nějaký muž. Byl starý asi jako Carlistei, možná o něco starší. Asi Belly otec. Pohlédl na mne a pak na Bellu. V jeho očích se objevila starost. Pohlédl opět na mne.

„Pane Swane, vaše dcera omdlela v lese. Našel jsem jí tam a teď vám ji nesu.“

A začal jsem mu jí podávat do náruče. Přebral jí trochu s námahou a při doteku s mojí kůží se zaklepal.

„Ty jsi od Cullenů?“

„Ano.“

„Nechceš jít dál? Moje manželka ti udělá čaj. Musí ti být zima.“

Zřejmě si to musel myslet, když jsem měl tak ledové ruce.

„Já nevím, nebudu vás obtěžovat?“

„Ale jistě, že ne. A navíc mi musíte říci co se stalo v tom lese.“

Musel jsem se trochu soustředit co pan Swan říká. Pořád jsem měl oči upřené na Bellu. Měl jsem o ní strach.

„Tatí?“ Ozvalo se najednou za mími zády. Otočil jsem se a za mnou stála mladá dívka. Nebyla stará jako Bella. Bylo jí méně.

„Co se tady děje?“

„Ale nic. Jenom tvoje sestra, měla další úraz.“

„Aha. A ty jsi kdo?“

„Veroniko! Chovej se slušně! Tenhle mladý muž ti zachránil sestru.“

„Aha. Ano,Bella si vždycky někoho najde, kdo jí zachrání.“

„Promiňte nechci rušit, ale budu muset jít.“

„Pročpak? Bojíte se nás?“  Ozvala se opět ta mladá dívka.

„Ne promiňte budu muset opravdu jít. Můj otec už na mne čeká.“

„No jistě máte svoje vlastní starosti. A opravdu nechcete, jenom na čaj?“

V tom okamžiku se začala Bella hýbat a pomalu se probouzet. Nechtěl jsem, aby si mě pamatovala. Nechtěl jsem, aby na mne měla takové vzpomínky. Stačí jí pouze sny.

„Moc se omlouvám, ale budu muset opravdu jít. Náčelníku Swane, slečno.“

Rozloučil jsem se a pomalu odcházel. Šel jsem pomalu, abych slyšel co se bude dít. Bella se zřejmě probudila, slyšel jsem její hlas. Sice hodně potichu, ale slyšel. Mluvila o mne a o Jackobovi.

Už jsem seděl v autě a cítil se hrozně a zároveň úžasně. Nemohl jsem zapomenout a i když nevím jestli si mne bude pamatovat byl jsem šťastný. Tři pocity se ve mne zmítali jako na horské dráze.

A kam teď? Domů? Pryč? Kamkoliv? To nevím,ale vím, že Alici něco dlužím a není to málo.

Autor: vikiii111, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jenom SEN - 14.kapitola: