Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jenom SEN-13.kapitola

21.10.2009 (16:45) • vikiii111 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1209×

vlk,člověk a kdo ještě...

bella

Hudbu,kterou jsem slyšela byla nádherná a ochromující. Nemohla jsem na ní zapomenout a tak se mi neustále odehrávala v hlavě. Dokonce jsem si ji začínala i broukat. S Mikem jsme si pravidelně volali a také jsem s ním byla vybírat oblek nebo něco takového. Nemohla jsem pochopit jak si mohl tak dlouho vybírat mezi motýlkem a kravatou. Bylo to jako naschvál. Moje sestra si ani nevolala s Jackobem a ani s ním nebyla vybírat žádný doplňky.

Dnes jsme měli odjíždět na letiště. Mike už u nás byl od rána. A to jsme měli odlétat až v půlnoci. To ještě odbavování a nástup do letadla. Jackob měl na nás čekat na letišti. Docela jsem své sestře záviděla. Měla veliké štěstí.

„Bell? “Mike už zase něco chce.

„Ano? “

„Já vím, že je toho na tebe moc,ale mohla by jsi... “

„Co bych mohla? “Musela jsem se usmát, většinou jsem to já, kdo se začíná červenat. Jenomže tentokrát to byl Mike.

„Mohla bys. Mohla bys mi říct kde je záchod? “

„Jo jistě. Je na konci chodby. “ Mike vstal ze země kde seděl, místo, aby si sedl vedle mě na postel. Připadala jsem si jako malé dítě.

„Díky. “Řekl mezi dveřmi a už zmizel. Na chvíli jsem si oddechla. Konečně klid.

„Bello? “Kdo mě chce zase otravovat? Pomyslela jsem si .

„Ano? “

„Ahoj já vím, že jsme se dlouho neviděli, ale mohu dál? “Ozval se hlas, který jsem dlouho chtěla slyšet. Byl to Jackob, ale co tady dělá?

„Ahoj Jackobe. Tady! “ Zase se trefil do špatných dveří.

„Jé tak tady jsi. “

„Už zase utíkáš před mojí sestrou? “

„No,jo. “

„A jak to, že nečekáš na letišti? “

„No byl jsem si jistý, že tady potřebuješ moje služby. “

„Jaké služby? “

„No já nevím třeba budu moct od tebe odhánět ženichy. “ Musela jsem se usmát nad jeho pořád veselou náladou.

„Ale Jackobe to by se mohlo stát za chvilku. Já tady někoho mám. “

„Tady? “

„Jo!Ale... “Než jsem stačila odpovědět na jeho otázku. Popošel ke dveřím mých skříní a začal jednu po druhé otevírat. A přitom křičel: „Kde ho schováváš? Kde? “

Musela jsem se začít z plna hrdla smát. Jackob bez váhání také a skočil ke mně na postel.

„A koho jsi si to vybrala na tu slavnou svatbu? “

„Já no Mika. “

„Mika? To jméno odněkud znám. “

„Je to možné. “

„Halo? “

„Tady Miku. “

„Jo no jo. Tady jsou ty dveře. “

Nechápala jsem jak mi mohli dát tak špatně umístěný pokoj. Nelišil se moc od ostatních. Měl typické bílé dveře a byl v dlouhé chodbě, kde byli také jenom a jenom samé bílé dveře. A jak budou milenci chodit do mého pokoje a hledat ho, to tedy opravdu nevím. Musela jsem se pousmát nad tou myšlenkou. Když jsem uslyšela zaskřípání dveří, rychle jsem shodila a to mi věřte, že mi to dalo práci. Shodila jsem Jackoba z postele. Ten na mě hodil nechápající pohled, ale jenom vešel Mike do pokoje okamžitě pochopil moje starosti.

„Ahoj Miku. “Pozdravil Jackob a hodil po mne očkem.

„Ahoj a ty jsi? “

„Já jsem Jackob. “

„Aha a co tady děláš? “Při tom se na mě koukl Mike pohledem to si děláš srandu.

„Já no přišel jsem Belle něco dát, ale jelikož jsi tady tak to nepůjde. “

„Ne a proč? “

„No je to trochu osobní. “

„Aha,ale to je moje holka.“

A teď jsem nezůstala jediná s pusou dokořán. Jackob na mě koukl a já zavrtěla, že ne.

„Ale Miku s ní chodím já. “ A hodil na mě opět ten pohled.

„Bello? “

Tentokrát jsem už nebyla vykolejená, ale naštvaná, jak mohou něco takového tvrdit a ke všemu oba!

„No tak Bells. Řekni mu o nás! “

„Bello? “

Teď už jsem to nemohla vydržet. Zvedla jsem se a začala na ně oba dva křičet jako pominutá.

„Napadlo vás někdy, že by jste se mohli také zeptat mě? “

Oba se na sebe koukli jako kdybych byla magor.

„Bello? Uklidni se vždyť je to jenom sranda. “A teď to řekli dokonce oba najednou. Jak sehraný pár.

„Opravdu moc vtipné. “A než jsem mohla slyšet jejich odpověď nebo něco takového. Už jsem běžela dolů po schodech a rovnou ven. Cestou jsem ještě potakala tátu, kterému jsem jenom řekla, že se jdu projít. A že se vrátím do odjezdu.

 Běžela jsem do nedalekého lesa. Nebo spíše dopajdala jsem se do nedalekého lesa. Tam jsem šla po nějaké cestě, kterou jsem ani moc nesledovala. Jednoduše jsem šla rovnou za nosem. Cesta byla dlouhá a já ani nevnímala čas. Mohlo uběhnout skoro dvě hodiny možná více. A já pořád šla dál. Několikrát jsem zakopla, takže jsem měla hnědé kalhoty. Najednou jsem zaslechla KŘUP.

Otočila jsem se, ale za mnou nikdo nestál a tak jsem se radši ujistila a zavolala jsem.

„Halo? Je tam někdo? “Chvíli jsem čekala a pak se ozval hlas.

„Promiňte, že vás sleduji, ale zdálo se mi to vtipné. “

„Kde jste? Nevidím vás? “

„Já jsem docela blízko, ale docela daleko. “

Otáčela jsem se dokola, ale nikoho jsem neviděla. Nikdo jenom já a ten pustý les.

„Jak moc blízko jste? “

„Hodně blízko. “Ozvalo se mi za uchem. Otočila jsem se zprudka. Něco jsem cítila na zádech, ale v okamžik, kdy jsem se otočila. Nikdo za mnou nestál. Byla jsem jako blázen. Trpěla jsem samomluvou a ještě ke všemu mě někdo osahával. Nejdříve mám divné sny a hned poté slyším hlasy bože já jsem opravdu blázen.

„Proč se mi neukážete? “

„Nevím. Nejsem si jistý jestli by jste to unesla. “

„Co unesla? My se známe? “

„Ano známe se. “Ano známe se. Jeho hlas jsem už někde slyšela.

„Kdo jste? Já vím ,že vás znám! “

„Ano známe se. Nemůžu se vám ukázat Bello. “

„Vy znáte moje jméno? “

„Ano znám, vždyť jsme skoro přátelé. “

„Přátelé? “

„Ano. “Tentokrát jsem slyšela v jeho hlase co si smutného.

„Bello?! Kde jsi? “

„To jste nebyl vy, že ne? “Zeptala jsem se, ale nikdo neopověděl. Zkoušela jsem se zeptat znova, ale zase nic. Otočila jsem se za tím voláním, které se neustále přibližovalo.

„Bello?! “ Byl to Jackob jako by nevěděl, že ho nechci zrovna teď vidět.

Udělala jsem jeden krok dopředu a zavolala mu nazpátek.

„Tady Jackobe! “

Když už byl Jakob skoro u mne koukal na mě opravdu podivně. Takový pohled jsem ještě u něj neviděla.

„Bello? S kým jsi to mluvila? “

„Mluvila? “

„Ano něco jsem slyšel. “

„Jackobe, nebuď blázen s nikým jsem tu nemluvila. “

„Bello nelži mi! “Teď už na mě Jackob křičel.

„Jackobe uklidni se! “

Jenomže už bylo pozdě. Jackob se začal strašně klepat a třást. Bylo to jako v mém snu. Jenomže to bylo hodně jiné. Jackob tam na mne nekřičel.

„Bello! “Uslyšela jsem zase ten hlas s kterým jsem si tady povídala.

„A prý,že si s nikým nepovídáš, že? “A to byla poslední slova, která Jackob řekl. Poté, už to nebyl Jackob, ale vlk. Ohromný, rudohnědý vlk.

Lekla jsem se a udělala několik kroků zpět. Vlk mne, ale pronásledoval. A tak jsem se rozběhla.

„No tak mi pomoc! “Křičela jsem na hlas, kterým jsem si tak dlouho povídala.

V tom jsem zakopla. Otočila jsem se abych viděla na vlka, který se blíži. Jenomže můj výhled clonila jakási osoba.

Autor: vikiii111, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jenom SEN-13.kapitola: