Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen sen? Asi ne.. 14. kapitola (Chybíš mi...)

19.05.2011 (21:15) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1622×

14. kapitola

Začínala jsem se probouzet. Pohnula jsem se trochu do strany a zjistila, že to nejde. Otevřela jsem oči a koukla Jakovi do trika. Pevně mě objímal a já jeho. Co tu dělá? Ale je pravda, že jsem se vyspala velmi dobře. Tak aby ne, když jsem nejspíš spala s Jakem. Opatrně jsem mu jeho ruku odendala a šikovně se vymanila z jeho objetí. Sáhla jsem po mobilu a koukla se, kolik je hodin. Půl deváté. To je fajn. Otočila jsem se na Jaka. Otevíral oči.

„Měli bychom jet,“ zabručela jsem a přelezla ho.

„Mmm…“ usmál se a protáhl se na celé posteli. Triko se mu trochu odhrnulo, jak dal ruce nahoru, a vykouklo mu břicho. Mmm… Očima mě zrentgenoval a sedl si. Promnul si oči. Byl šíleně roztomilý. Neubránila jsem se úsměvu. Sáhla jsem po jeho kalhotách a oblíkla je. Urovnala jsem jejich délku a gumičkou si je utáhla kolem pasu.

„To bylo fajn, ne?“ ozval se Jake.

„Jo,“ přikývla jsem a s úsměvem šla na chodbu. Narazila jsem na Billyho.

„Prosím vás, kde máte koupelnu?“ zeptala jsem se. Ukázal na druhé dveře vpravo. „Díky,“ poděkovala jsem se a vlezla dovnitř. Umyla jsem se a prstem si vyčistila zuby. Vlasy jsem nějak učesala a svázala je do drdolu. Když jsem vyšla ven, srazila jsem se s Jakem. Začala jsem se červenat, a proto jsem rychle zmizela. Šla jsem do kuchyně, kde na mě čekala snídaně v podobě křupinek s mlékem. Bylo to dobrý a nasytilo nás to. Jake měl to samé. Billy nám dal něco na cestu a my mohli vyjet.

Už jsem seděla v autě a dívala se na Jaka, jak ho objímá. Něco si řekli a Jake šel ke mně. Nasedl do auta a vzdychl. Spokojeně se usmál a nastartoval. Ještě jsme zamávali a vyjeli.

Cesta to byla dlouhá a já třikrát usnula. Jake měl už napuchlé oči. Vypil hodně energetických nápojů. Až moc bych řekla. Do New Yorku jsme dorazili tak za ty dva dny. Jake zastavil před mým domem. Vypnul motor a vzdychl. Opřel si hlavu o volant.

„Dojedeš domů?“ ptala jsem se starostlivě. Rychle přikývl.

„Jo. Ujel jsem hodně. Tohle mě už neporazí,“ mávl rukou. Přikývla jsem a natáhla se dozadu pro batoh s věcmi.

„Tak… Děkuju. V pondělí ve škole,“ zamumlala jsem a vystoupila z auta.

„Jo. Ahoj, Nessie,“ slyšela jsem ho. Zabouchla jsem dveře a vyšla k domu. Auto nastartovalo a Jake vyjel pryč. Dneska je sobota. Teda, za pár hodin už neděle. Přesněji za dvě. Vešla jsem do domu a hned se přede mnou vřítila máma. Šťastně se zasmála a začala mě drtit ve svém objetí.

„Ahoj, mami,“ smála jsem se s ní. Tátu jsem viděla v chodbě.

„Zlatíčko moje. Už mi to nikdy nedělej,“ mumlala mi do vlasů.

„Neboj. Už nikdy,“ slíbila jsem jí a odtáhla se. Přišla jsem k tátovi a objala ho taky.

„Je ti jasné, že máš zaracha až do konce svého života,“ upozorňoval mě vesele. Rychle jsem přikyvovala.

„Já vím. Už se od vás ani nehnu,“ slibovala jsem a nedalo mi to. Musela jsem si zívnout. Unavenost a unavenost… Bože, já chci spát! Mamka mě pohladila po vlasech.

„Běž si lehnout. Zítra nám všechno řekneš,“ usmála se a já bez debat šla. Práskla jsem sebou na postel a hned usnula.

Vzbudilo mě sluneční světlo, které mi osvětlovalo celý pokoj. Zamžourala jsem do světla a podívala se na hodiny. Hm… Dvanáct. Super. Sedla jsem a protáhla se. Včera jsem byla ještě ve Forks. Tam jsem doma pořád. Chybělo mi to tam. Teď bych chtěla znova! Ani jsem se nepodívala, jestli tam stojí náš dům. Třeba až tam Jake pojede… Ne. S Jakem je přeci konec! I když na něj pořád musím myslet. Bože, jak já ho miluju. Co bych dala za to, aby se nic nestalo a já klidně s ním mohla žit! Ono by to asi šlo, ale on je prostě jiný. Zase by mě podvedl. Zase… A  já bych byla smutná. Bylo by mi to prostě líto! Komu ne?

Celý den jsem byla s rodiči v obýváku a vypravovala, co se mi stalo. Jaký je Billy a tak. Byli docela nadšení, což jsem nečekala. Na mamce jsem viděla, jak se šťastná, že mě vidí. Taky mi chyběla. I když je takhle stará. Nebo, je mladá, ale ne jako dřív. Třeba mi vůbec nechybí ty zlaté oči. Konečně jsem mohla vidět ty hnědé teplé oči. A tátovy zelené. To je fajn. Dozvěděla jsem se, že k nám přijede babička s dědou od tátovi strany. Prý o mě měli taky velkou starost a chtějí mě vidět. Já je chci taky vidět, ale docela se bojím, že se leknu nebo se začnu smát. Ne, budu hodná.

Den utekl rychle. Dost rychle na to, abych se nestihla vyspat a připravit na Aliciny otázky ve škole. A hlavně! Na něj… Stejně to přišlo a já se snažila všechno dělat pomalu, abych nakonec nestíhala. To se mi taky nevyplatilo, protože táta začal řvát, že musí do práce. Radši jsem šla. Dovezl mě ke škole a já bez pozdravu vystoupila. Řval na mě! A já to nemám ráda, když se na mě křičí. Hned u mě byla Alice.

„Nessie! Kde jsi byla? Volala jsem ti,“ stěžovala si a potom mě objala.

„Byla jsem… nemocná,“ pokrčila jsem rameny. Přikývla.

„Jake taky nebyl ve škole,“ začala s úsměvem.

„No a?“ zabručela jsem a strčila si ruce do kapes.

„Jak no a? Nessie, vždyť on tě miluje. Proč mu nechceš odpustit?“ ptala se nechápavě.

„Protože…“ vybafla jsem rychle a potom nevěděla, co říct. Protože pro mě toho moc udělal, protože se máme moc rádi, protože ho chci, protože… „Nevím, jestli to neudělá znova,“ pokrčila jsem rameny.

„A co že udělal?“ zeptala se Alice. Koukla jsem na ni a vykulila oči.

„Ty to nevíš?“ vydechla jsem nechápavě.

„Ne. Měla bych snad něco vědět?“ přivřela oči a čekala, než něco řeknu.

„Em… Jake se… vyspal s nějakou holkou, a proto mi dal kopačky. Nechtěl mě trápit,“ vysvětlila jsem rychle a dívala se před sebe. Chvíli byla ticho.

„Aha,“ zabručela. „To je fajn… Em… A víš s kým?“ zeptala se opatrně. Pomalu jsem přikývla.

„S… tou Kate,“ vzdychla jsem si a podívala se na Alice. „Ona mi to sama přišla říct. Že se omlouvá, že ho svedla ona a tak,“ mávla jsem rukou.

„A potvrdil ti to Jake určitě?“ zkoušela to.

„Jasně že! Ještě mi řekl, že při tom myslel na mě! Tse! To je docela…“ Zatřásla jsem se a přidala do kroku. Alice mě dohnala a začala se smát. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Promiň, ale to je dost,“ smála se.

„Hlavně to nikomu neříkej,“ zabručela jsem a musela se taky usmát. Ještě že ji mám!

„Jasně. Jsem tvoje nejlepší kámoška! Takže jsem na klíček. Nic neřeknu,“ zasmála se a udělala, že si zamyká pusu. Potom ho jako hodila za sebe. Přikývla jsem a protočila oči. Kolem nás projelo černé BMW. Nechci ho vidět, nechci ho vidět!

„Zbledla jsi. Děje se něco?“ ptala se starostlivě hned.

„Pojď. Musíme už dovnitř,“ řekla jsem jí rychle a vzala ji za ruku. Cupitala za mnou, ale nic neříkala.

„Em… vůbec, kde je Jasper?“ zeptala jsem se, abych ji zaměstnala, protože jak ji znám, bude chtít vědět, proč jsem chtěla jít rychle do školy.

„Přijede. On je jenom u doktora, takže tam po první hodině je tady,“ vysvětlila s úsměvem.

„Aha. Tak ho pozdravuj,“ usmála jsem se.

„Ahoj, Nessie!“ ozval se vedle mě Paul. Ach ne!

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Hele, já jdu na druhou stranu. Zatím ahoj!“ mávla mi Alice. Potom odešla.

„Jak se má naše princezna?“ zeptal se a šel nějak blízko.

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny.

„A co děláš zítra?“ ptal se dál a já se na něj nechápavě podívala.

„Co?“

„No, že bys se mnou šla nějak. Projížďka v Porsche New Yorkem, hm?“ usmíval se lišácky. „Potom večeře ve dvou. Žádný starosti. Jen ty a já. Dále bych tě odvezl domů, nebo kdybys chtěla ke mně, že jo…“ zasmál se. Nehybně jsem na něj dívala.

„Em… Paule, já nevím,“ řekla jsem přidušeně.

„Ale no tak. Chci tě líp poznat,“ usmál se.

„V překladu, chci tě poznat nahou,“ ozval se vedle nás Jake. Paul vzdychl.

„Už jsem ji skoro měl!“ zasténal. Očima jsem těkala z Paula na Jaka. Jake byl vcelku naštvaný a Paul už teď taky.

„Je to moje holka,“ zdůraznil a upřímně jsem se ani nebránila. Chtěla bych, abych byla.

„No jasně. Nechce tě,“ odfrkl si Paul. Jake se nejdřív zatvářil smutně a potom se usmál.

„Není pravda,“ stál si na svým a vzal mě za ruku. Popostrčil si mě k sobě a objal mě v pase. Natiskla jsem se k němu a přestala vnímat všechno okolo. Ježiši, to bylo příjemný!

„Ale ona nic neříká, takže je to pravda,“ zavrčel Paul.

„Neříká, protože jsi nechutnej,“ zavrčel na oplátku Jake. Paul si odfrkl a otočil se na patě. Rychle odešel. Když nebyl vidět, Jake mě pustil, což se mi nelíbilo.

„Promiň. Nesnesu, když tě vidím s jiným. A zrovna s tímhle blbečkem,“ zabručel a sklonil hlavu.

„To je dobrý. Díky, že… jsi přišel, protože… já nevím, co bych dělala,“ přiznala jsem a musela se zasmát. Mávl rukou že je to v pohodě.

„Půjdem?“ zeptal se a rukama začal ukazovat ke skříňkách. Přikývla jsem a obrátila se na patě dopředu. Ježiši, to je trapný! I on na tom nebyl nejlíp. Ruce měl v kapsách a divně se tvářil. Řekla bych stydlivě. Ale co já měla říkat. Pomalu jsme vyšli.

„Em… máma děkuje,“ řekla jsem přiškrceně. Měla jsem najednou knedlík v puse.

„Jo? To je v pohodě. Co bych kvůli tobě neudělal,“ pronesl jako samozřejmost a já se na něj koukla. Hezky se usmál. Cítila jsem, jak rudnu. Sklonila jsem hlavu a nechala spadnout vlasy přes obličej. Došli jsme ke skříňkám. Otevřela jsem ji a radši se na Jaka nedívala.

„Ness!“ zavolal na mě někdo. Obrátila jsem se za tím hlasem. Derec?

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Ležérně se vedle mě opřel o skříňku.

„Hele, nepůjdeš se mnou na ples?“ zeptal se na rovinu. Vykulila jsem oči.

„Na ples? Jaký ples?“ nechápala jsem. Pobaveně se pousmál.

„Nebyla jsi tu, když to hlásili. Příští týden je ples. Tak půjdeš?“ ptal se až nedočkavě. Nedalo mi to a já se musela podíval na Jaka. Vyměnil si se mnou naštvaný pohled. Neuniká mi něco? To proto byl před chvíli tak divný? Naštvaně práskl skříňkou.

„Nebo jdeš… s ním?“ odfrkl si a zvedl se z opření.

„Em…“ znejistěla jsem a znova se podívala na Jaka.

„Co je?“ zašklebil se na mě Jake a dělal úplně že nic. Zašklebila jsem se zpátky na něj. Nechci s Derecem jít!

„Tak co?“ naléhal Derec.

„Já… Tam nejdu,“ vymáčkla jsem se.

„Jak to?“ zabručel zklamaně.

„Já… Už něco mám. Jedeme… pryč,“ koktala jsem.

„Ani nevíš, kdy to je,“ uchechtl se naštvaně.

„Předpokládám, že je to v pátek,“ řekla jsem jistě. Přivřel oči a potom vzdychl.

„Dobře. Mohla jsi rovnou říct, že se mnou nechceš jít a je to,“ pokrčil poraženě rameny.

„Ne! O to nejde. Asi bych šla, ale vážně to nejde,“ mumlala jsem.

„Problém je v tom, že ten ples je ve čtvrtek, protože v pátek je volno,“ zabručel a rychle odcházel pryč. Aha… Tak teď jsem to asi…

„Hm…“ zasmál se vedle mě známý hlas. Obrátila jsem se na něj.

„Proč jsi mi nepomohl?“ zlobila jsem se.

„Pomáhám ti vždycky, Nessie. Ty mně nikdy,“ odsekl a potom se na mě usmál přeslazeným úsměvem.

„Jasně…“ zabručela jsem pro sebe a vzala si věci.

„A… se mnou bys nešla?“ zeptal se jako jen tak.

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen sen? Asi ne.. 14. kapitola (Chybíš mi...):