Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 28. kapitola

08.02.2015 (08:15) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3690×

Edward:

Nevěřil jsem tomu. Nemohl jsem. Tomu, co se stalo a jak se to stalo. Proč? Proč se to vlastně stalo? Pořád dokola se ptám, ale všechny odpovědi na mé otázky jsem znal. Byla to jen má chyba. Mohl jsem za to jen a pouze já sám. Já jsem se jí nevěnoval. Já jsem s ní dost nemluvil. Já jsem si jí dost nevážil. Já jsem jí nenaslouchal. Já ji k tomu dohnal. Já jsem upír.

Křičel jsem na ni. Křičel jsem na ni, protože jsem si nic z toho nechtěl přiznat a navždy toho budu litovat. Nikdy jsem ji nechtěl zranit, ale udělal jsem to. A ne jednou. Nenávidím se.

Jsem je mrtvá chodící bytost, která si ji nezasloužila, moc dobře jsem to věděl a naivně jsem si myslel, že by se to mohlo změnit. Už tolikrát jsem pomýšlel na to, že bych ji od sebe odehnal, protože jsem pro ni takový život nechtěl, nemohl jsem jí nic dát. Tolikrát mě přesvědčovala, abych ji proměnil, a že po dětech netouží, ale já jsem věděl, že je to jen ze soucitu ke mně. A teď se to opravdu stalo. Došlo jí, že já jí nikdy nebudu moci dát dítě a dát jí plnohodnotný manželský život bez jakýchkoliv omezení. Stalo se to, co jsem pro ni chtěl, ale v tu chvíli se ze mě stal sobec, který si vyčítá, že jí v jejích přáních, že jí v jejím přání, abych ji proměnil, nevyhověl. Ale už je pozdě. Teď můžu být sobecký jakkoliv chci a je mi to k ničemu. Už je pryč a začne úplně nový život.

***

Seděl jsem v kanceláři a zpracovával podklady ohledně prostorového řešení stavby v Oslu. Ještě pořád jsem na těch papírech cítil její pach. I po těch týdnech tam byl. A popravdě, celé ty tři týdny jsem si připadal jako feťák, protože jsem si všechny její věci z její kanceláře přenesl do své pracovny, aby mě stále omamovala její vůně, dokud zcela nevyprchá. A noci jsem trávil v jejím domě, od kterého jsem měl stále klíče.

Dům neprodala a nechala tady většinu věcí. Copak jí za to nestály? Chtěla na ně zapomenout spolu se mnou? Nebo se chce ještě vrátit?

Na skleněných dveřích se ozvalo zaklepání. Až do téhle chvíle jsem si jí nevšiml. Za dveřmi stála Esme.

„Pojď dál,“ vzdychl jsem. Poslední dobou za mnou moc nechodí a má k tomu dobrý důvod. Nejsem zrovna moc zdvořilý.

„Edwarde? Jen jsem se přišla podívat, jestli už ses podíval na to zpracování.“ Skoro šeptala, jakoby se bála, že mě jakýkoliv menší podnět rozruší a bála se oprávněně. Zuřící upír je děs, ale emocionálně nevyrovnaný a psychicky na zhroucení? To je horší.

„Ne, zanesu to Markovi, až budu odcházet,“ zaskřípal jsem zuby co nejjemněji to šlo, protože ona si nezaslouží, abych si na ni vyléval svou zlost a zoufalost.

Moc dobře věděla, proč jí ty papíry nechci dát. I ona tu vůni tady cítila a nechtěla se tady zdržovat jen o chvíli déle, než to bude nutné.

Otočila se k odchodu, ale ještě těsně předtím, než se dotkla dveří, se zastavila, aby něco řekla, ale nakonec jen vydechla, obdařila mě soucitným pohledem a odešla.

Když jsem byl tady a nutilo mě to něco dělat a ne jen nečinně sedět, poměrně jsem to zvládal, ale když už jsem i já musel z firmy odejít, protože by bylo zvláštní tady být čtyřiadvacet hodin denně, byl jsem v koncích. Volný čas jsem většinou trávil u Belly, kde jsem dokázal celou noc stát uprostřed místnosti a vdechovat její vůni. Domů jsem chodil jen kvůli Esme. Na lov jsem neměl ani pomyšlení, ale když mě ostatní začali napomínat, že by si lidé mohli začít všímat, spokojil jsem se jen s laněmi ze zdejších lesů.

***

Byl to jeden z těch dnů, které jsem trávil doma. A abych se úplně nezhroutil, seděl jsem u svého piána a poslouchal sonety, které prozpěvovali ptáci venku. To mě jako jediné dokázalo na určitou dobu uklidnit. Jinak jsem byl chodící bomba. Už se ani nikdo nesnažil se mnou bavit. Alice se tedy ani nesnažila. Odmítala se mnou jakkoliv komunikovat, tedy až na naši nejhorší hádku.

Asi týden po tom, co ona odjela, přišel Alice od ní e-mail. I přes to, že jsem jí a všem ostatním zakázal s ní jakkoliv komunikovat.

„Chtěla normální život a ne, aby ji někdo z nás už nekřížil cestu,“ křičel jsem na ni.

„A ona ti to řekla? Řekla ti přesně tohle?“ oponovala zase ona a její zvučný hlas museli slyšet určitě i všechna zvířata venku.

„Vím to!“

„Jak to můžeš vědět, Edwarde? Jak? Poslouchal jsi ji vůbec někdy?“

„Já jestli jsem ji poslouchal? Já jsem...“ začal jsem, ale Alice mi do toho skočila.

„Ty nic! Kdybys to doopravdy dělal, nikdy by neodešla! Je to jen tvá chyba! Ona se jen bála a tys jí nedal prostor!“

„Dával jsem jí až moc prostoru! A vidíš, jak ho ona využila.“ Zajel jsem si oběma rukama do vlasů. Už to tu bylo zase, ten pocit bezmoci.

„Ona nic nevyužila,“ šeptla. „Jen nevěděla, co s tím dělat.“

„Moc dobře to věděla, podle toho to taky tak dopadlo.“

„Edwarde! Ty jsi tak... Bože! Nemůžeš mi zabránit, abych s ní komunikovala. Nemůžeš mi zabránit, abych se s ní stýkala. Já jsem ji neodehnala!“ Zase křičela.

„Ne? Ale to ty jí budeš narušovat a ničit život!“ ohradil jsem se a svou přirozenou rychlostí jsem se přesunul k jejímu laptopu, který jsem rozdrtil na takové kousky, které se dohromady už nikdy neposkládají, stejně jako mé kamenné srdce, o kterém jsem si byl jistý, že ho postrádám a vyskočil jsem oknem. Věděl jsem, že tímhle jsem nic nedokázal, že tímhle jí v ničem nezabráním, ale taky jsem věděl, že tohle gesto bude pro Alice natolik významné, že to vzdá.

***

Byl jsem zrovna u sebe v pokoji, když Alice o Belle dostala další vizi. Zakázal jsem jí ji sice sledovat a ona se o to po našem incidentu opravdu nepokoušela, ale poslední týden o ní dostává náhodné vize. Nelíbí se mi to. Už proto, že jsem se stal na špehování mysli Alice závislý, ale i proto, že vím, že ona sama je nevyvolává. Přicházení a odcházejí jak chtějí. I ona je z toho nervózní, ale nechce s tím za mnou přijít.

V té vizi ležela Bella na nemocničním lůžku a lékaři ji vyšetřovali. Vůbec nevypadala dobře. Tedy, byla krásná, ale scházela jí ta obvyklá jiskra v oku, pohubla a život jakoby se z ní vytrácel. Lékař zapisoval něco do karty. Zápal plic. A v tu chvíli zalapala Alice po dechu a vize se jí ztratila.

Chvíli jen tam seděla s pohledem do prázdna a prázdnou myslí a pak se nekontrolovatelně rozvzlykala. Nedalo mi to, a tak jsem se zvedl a šel za ní. Před jejími dveřmi mi zůstala vyset ruka nad klikou, ale její nářek nakonec všechno překonal.

„Alice?“

„Edwarde!“ vzlykla, rozběhla se za mnou a silně mi vzlykala do košile. „Je nemocná.“

„Já vím, vyléčí se,“ šeptal jsem a konejšivě jí přejížděl rukou po zádech.

„Ne.“

„Ale ano, lidé bývají nemocní.“

„Ale ona má zápal plic, ona se nevyléčí.“

„Alice, zápal plic je poměrně běžná nemoc, s kterou si doktoři poradí.“

„Edwarde, ty to nechápeš,“ zaskuhrala a odtáhla se ode mě.

„Co nechápu?“ Teď jsem byl opravdu zmatený.

„Poslouchej mě ano? Bella má nemocné plíce.“

„Já vím, ale to...“

„Nepřerušuj mě, ano? Nemá jen zápal plic. Má je nemocné. Jako pořád. Nikdy sis nevšiml, že se zadýchává, kašle, nebo jí není dobře?“

„Alice? Co to říkáš?“ Vyděsila mě. Natolik, že se vše uvnitř mě sevřelo a já měl pocit, že se vše kolem mě točí.

Najednou jsem si vybavil všechny ty okamžiky - když musela odejít ze schůzky s Morrisonem, jak skolabovala v Riu, když tehdy byla nemocná a nechtěla za Carlislem.

„Nechtěla tě do ničeho nutit. Nechtěl jsi ji proměnit a ona ti nechtěla přidělávat další starosti. Bála se ti to říct, protože si myslela, že bych jí pak chtěl proměnit ze soucitu a ne kvůli ní, kvůli tomu, že bys ji miloval.“

„No tak Alice, co se děje?“ Rychlým krokem jsem k ní přistoupil, chytil ji za ramena a očima na ni doslova křičel, ať už řekne, o co tady jde a ať řekne, že je to jen hloupý vtip.

„Ona umírá, Edwarde. Právě teď.“

 Ano, vím, co jsem slíbila v komentářích níže, ale bohužel... Nedokopu se k tomu. Možná někdy, ale to už stejně nebude mít cenu a čekat tady na vydání kapitoly rozhodně nehodlám. Takže alespoň přidávám odkaz na Wattpad, jak jsem slíbila. 

WATTPAD

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 28. kapitola: