Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 26. kapitola

30.06.2014 (14:15) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3345×

Stála jsem tam. Přímo uprostřed. Nohy se mi třásly a dech zadrhával. Někde z povzdáli jsem i přes kvílení větru a kapky deště bubnující o kapotu auta a rozbouřené moře pode mnou stále slyšela vyzvánění mého mobilu. Počasí jako by vystihovalo mou náladu a pocity.

Nikdy jsem takové lidi nechápala. Stále jsem nemohla pochopit, jak se někdo může rozhodnout udělat něco takového, ba dokonce se k tomu odhodlat. Pohrdala jsem takovými lidmi. Dobrovolně totiž obětovali něco, pro co by ostatní zabíjeli. Něco, co ostatním nebylo dopřáno. Svůj život.

Ovšem teď? Jednala jsem úplně stejně. Byla to pro mě zdrcující situace, na kterou můj mozek nebyl připravený. Na kterou jsem já nebyla připravená. A tak jsem to pochopila.

Nepřemýšlíte. Prostě jednáte a najednou už je pozdě něco změnit.

Vítr mi neustále zacuchával vlasy a déšť mi je smáčel. Určitě jsem byla celá mokrá, ale necítila jsem to.

Najednou se někde blízko ozval hrom a já leknutím udělala krok do strany. V tu chvíli jsem se z té euforie dostala a trvalo jen vteřinu, než jsem si byla plně vědoma toho, co právě dělám. Byla jsem zmatená. Jak jsem se mohla dostat do takové situace? Spustila jsem hysterický pláč a chtěla se otočit k autu, když se znovu ozvalo vyzvánění mého mobilu a do mě udeřil silný proud větru. Zakřičela jsem a udělala další krok. Tentokrát do prázdna.

Žaludek se mi najednou zhoupl a ve snaze vyrovnat rovnováhu a porušit tak i všechny zákony gravitace jsem zběsile rozhodila rukama a zachytila se za jedno z ocelových lan, které drželo konstrukci mostu do La Push pohromadě. Pro mě ještě pozdě nebylo.

Když jsem tvrdě dopadla přes zábradlí zpět na silnici, na relativně pevnou půdu pod nohama, opřela jsem se o zábradlí zády a začala se smát. Nevěděla jsem proč. Už jsem neplakala, jen se smála.

Jakmile jsem toho byla schopná, nasedla jsem zpět do auta a jela domů, kde na mě vše zase dolehlo, a já usnula vyčerpáním a s promáčeným polštářem.

***

Když jsem se probudila, cítila jsem se jako přejetá tankem, a i když jsem si až moc dobře uvědomovala, co všechno se včera stalo, tak zaprvé jsem tomu nemohla uvěřit a za druhé jsem si nechtěla přiznat. Ale bylo to tak. Nevymyslela jsem si to.

Zrak mi padl na mobil. Už nezvonil. Až příliš rychle jsem po něm hmátla, ale zastavila jsem svůj ukazovák v půlce gesta. Najednou jsem se bála a nevěděla jsem, čeho víc, jestli toho, že od něj tam nic nebude, nebo naopak. Když jsem gesto zopakovala, mobil mi oznamoval osm nepřijatých hovorů a dvě sms. Všechny nepřijaté hovory a jedna sms byla od Alice.

Bello, zůstaň doma! Nedělej hlouposti!

Alice mi jednou říkala, že ohledně mě nevidí čistě, ale neví proč. Měla takovou teorii, že to souvisí s mou nemocí. Teď ale zcela určitě věděla, co chci udělat ještě dřív než já sama.

Promiň. Nevěděla jsem, co jiného na tohle napsat.

Druhá sms byla od Angely.

Čauky, zůstávám ve škole, nechceš za mnou přijet na víkend?

Nevěděla jsem, jestli jí budu schopná všechno povědět a ke všemu se přiznat, tak jsem neodpověděla.

Vstala jsem z postele a zamířila dolů do kuchyně, abych se napila. Ale když jsem uviděla, co leží na jídelním stole, zůstala jsem zírat. Na hromádce tam bylo naskládaných asi deset tabulek různých druhů čokolád a u nich byl vzkaz.

Promiň, ale musela jsem se ujistit, že jsi neudělala hloupost.

P.S.: Prý je to nejlepší lék na takové věci. Nevěděla jsem, kterou máš ráda.

A.

***

Další dny jsem nebyla schopná fungovat. Jen jsem plakala a hystericky se smála a plakala. A můj stav se zhoršoval. Jak duševní, tak i zdravotní. Záchvaty kašle byly čím dál tím častější, delší a bolestivější a já si začala říkat, že možná je to dobře, že jsme se rozešli, že to tak mělo být. Byla jsem si téměř jistá, že to přijde každou chvíli, a já toho Edwarda alespoň ušetřila. A to mě uklidnilo a začala jsem normálně fungovat.

Alice mi napsala, že ji to strašně mrzí, ale že s ním musela odjet mimo město, a že ihned, jak bude moct, tak že za mnou přijde. Zrovna teď bych ji potřebovala. Na čtvrtek jsem totiž byla objednaná u doktora Stevense. Carlislea jsem opravdu zatěžovat nechtěla, i když se nabídl. A i přesto, že jsem byla smířená a klidná, tentokrát to nebyla Angela, kterou jsem u sebe potřebovala vždy, když jsem tam šla. Byla to Alice.

Když jsem tam šla, byla jsem relativně klidná, a když jsem šla zpět, tak ještě víc.

„Slečno Swanová, těžko se mi to říká, ale už minulé výsledky vašich testů nebyly dobré a obávám se, že i tyto nebudou o nic lepší. S největší pravděpodobností… Tedy, podle dnešního vyšetření vašeho stavu… s největší pravděpodobností.“ Doktor zapíchl pohled na mou kartu, která před ním ležela rozevřená, a ztratil řeč.

„Kolik? Jsem smířená. Ptám se jen, protože jsem hodně věcí ještě nestihla, a tak chci vědět, jak moc si mám pospíšit,“ řekla jsem pevným hlasem. Bála jsem se, že se mi zlomí, ale nezradil mě. Zvládnu to.

„Měla byste si pospíšit. Hodně. Možná týdny, měsíce…“

***

Proč jsem to udělala? Nevím. Ale tak nějak jsem cítila, že bych to měla udělat. Že to bude také mé poslední rozloučení. A bez něj jsem odjet nechtěla.

A tak jsem s krabicí v náruči stála před domem Cullenových. Bylo ještě brzo a já jsem doufala, že budou všichni v práci nebo pryč. Původně jsem krabici chtěla nechat na prahu a odjet. Ale ve dveřích se objevila Alice, která byla doslova v sekundě u mě a objímala mě.

„Ach, Bello, co tě to napadlo?“ řekla bych, že vzlykala, ale popravdě jsem tomu nevěnovala pozornost, protože se mi zdálo, že se jeho postava mihla za oknem.

„Promiň.“

„Co tady vůbec děláš? Zrovna jsme se vrátili. Musel na lov. Sebralo ho to,“ šeptla, ale věděla jsem, že jestli je opravdu v domě, i tak nás moc dobře slyší.

„Alice, je mi to líto. Nemohla jsem.“ Poslední větu jsem jen naznačila rty.

„Chápu to. Neboj, já tady vždy budu.“

„Já vím, za to ti děkuju. Víš, je to taky to, proč jsem tady. Já… odjíždím. Ještě dnes. Tady už být nemůžu.“

„Cože? Proč? Jak jako odjíždíš?“ chytla mě za ramena a vytřeštila očí.

„Vždyť víš, že tady už to pro mě nemá cenu.“

„Nemá cenu? To myslíš vážně? A co já? Co Rose a Esme? Ta ti to nikdy neodpustí. Nedělej to.“

„Alice, ty víš, že tě, že všechny vás miluju, ale já musím, víš. Má to víc důvodů. Budu ti psát, slibuju. Budeš mě kdykoliv navštívit… jen…“ vzlykala jsem a po tvářích mi tekly slzy. Tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala.

„Bello, tak neodjížděj. Nemusíš,“ objala mě znovu.

„Alice, teď mě dobře poslouchej, ano?“ Přikývla. „Včera jsem byla u Stevensona, chápeš to?“ Mluvila jsem pomalu a na každé slovo dávala důraz. Nechtěla jsem nic prozradit, když je v domě, a doufala jsem, že Alice pochopí, že si má chránit myšlenky. „Nesmíš to nikomu říct, ano?“

„Řekl mi, že… že bych si s návštěvou jeho dcery měla pospíšit, protože jí nezbývá moc času. Alice, pochopila jsi to?“ Opravdu jsem nevěděla, jak jí to říct.

„Ach, je mi to tak líto. Já… kdybych mohla něco udělat…“ Padla mi kolem krku a objala mě tak silně, že jsem myslela, že zapomněla na to, že jsem člověk.

„Nemůžeš. Ty ne. Sbohem, Alice. Dej tohle prosím Edwardovi a řekni mu, že mě to mrzí.“

„Můžeš mu to říct sama.“

„Já vím… slyší nás. Já jen… musím jet, víš? Budeš mi chybět. Řekni ostatním, že mě to mrzí.“ Naposledy jsem ji objala, nechala ji tam stát a spěšně nasedla do auta.

***

Ještě ten den jsem si zabalila nezbytné věci a napsala Angele sms, že přijedu.

Nechtěla jsem být nějak teatrální, ale cítila jsem, že ještě poslední věc musím udělat. Ze zabalených věcí jsem ještě vytáhla notebook a napsala rychlou výpověď, kterou jsem odeslala přímo Edwardovi na mail.

Ještě jednou jsem obešla celý dům a vyjela jsem.

Další kapča. Opět o velkém ehm... Tak nějak teď nevím, jak psát. Vím, co chci napsat, ale nějak mi to nejde.

Nevím, kdy bude další. Po měsíci praxe máme teď celkem záhul, tak proto přidávám už teď, abyste nemuseli čekat nějak dlouho.

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 26. kapitola: