Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 20. kapitola

29.12.2013 (18:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2717×

Nerozmýšlela jsem se ani sekundu, jen mé nohy protestovaly. A když se mi je konečně podařilo rozhýbat, doběhnout bez pádu do předsíně a rozrazit dveře, Edward už byl téměř na konci příjezdové cesty a stále odcházel pryč. Všechno uvnitř mě se sevřelo a píchlo mě u srdce. Odchází.

Teď, nebo nikdy.

Seběhla jsem schody.

„Počkej!“ Bylo to to jediné, na co jsem se v tuhle chvíli zmohla. Doufala jsem, že to bude alespoň malinko stačit.

Zastavil se.

„Neodcházej, ne kvůli mně,“ šeptla jsem a tak nějak podvědomě jsem věděla, že mě slyší. Je přece upír.

Upír. Najednou mi to slovo připadalo naprosto normální a běžné. Jako bych to používala denně celou věčnost.

„Musím. Je to kvůli tobě, Bello. Kvůli tobě, protože že nemůžu ohrožovat, dál už ne,“ řekl o něco hlasitěji než já. Přesto jsem ho slyšela a v jeho hlase jsem poznala něco, co mi dávalo naději, ale i tu jsem musela využít správně, jinak bych ho ztratila. Navždy.

„Ne! Sakra, Edwarde, já vím, co chci! Tak neříkej, že je to kvůli mně.“ Teď už jsem rozhodně nešeptala. Zuřila jsem. Je tak paličatý.

„Správně. Dělám to pro tvoje dobro. Dělám to kvůli sobě, abych tě před sebou ochránil.“ Ani o píď se za celou tu dobu našeho rozhovoru nepohnul. A najednou znovu odcházel.

Ne! Vše uvnitř mě se bouřilo a křičelo. Mělo to skončit, ale to jsem nemohla za žádnou cenu dovolit. Když jsem si představila, že tohle samé jsem chtěla udělat já jemu, měla jsem chuť si nafackovat. Jak pošetilá jsem byla.

A teď jsem ztrácela nadějí. S každým krokem, který on udělal, má naděje odcházela s ním. Poslední šance.

„Blázne! Poslouchej mě, sakra!“ křikla jsem a věděla jsem, že kdyby se znovu nezastavil, přišla by ode mě jen lavina nadávek. Zabralo to.

Na tak, Bello! Do toho! popouzel mne vnitřní hlas. Poslední šance. Jinak ho ztratíš.

Zavřela jsem oči.

„Miluju tě.“ Bála jsem se. A proto jsem nechala oči zavřené. Bála jsem se, protože tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekla a ani jsem k nikomu ještě nic takového necítila. Popravdě, ani jsem to neměla nikdy v plánu. Ale hlavně jsem se bála, jeho reakce. Jestli i po tomhle odejde, tak to vidět nemusím.

A najednou jsem na tváří cítila něco ledového. Snad špičky jeho ledových prstů? S větším přinucením, jsem otevřela oči, abych se přesvědčila, jestli to nejsou jen ledové kapky deště a já si to nevysnila. A opravdu. Déšť to byl. Ale nebyl tam sám. Edward stál přímo přede mnou. Ruce v divné poloze, jak kdyby se mě chtěl dotknout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Zíral na mě jako na zjevení.

Neodešel.

„Miluju tě,“ vydechla jsem znovu. Nevěděla jsem, co přesně říct, ale věděla jsem, že tohle řekne všechno za mě.

„Ach, Bello,“ vzdychl a při tom kroutil hlavou ze strany na stranu.

„Neopouštěj mne, nezvládla bych to.“

Nic neříkal, jen stále kroutil hlavou. Najednou se mi na tváři mihl ten dokonalý nepřekonatelný úsměv a vrhl se na mé rty.

Mezitím se strhl pořádný liják, ale v tu chvíli nás to nemohlo nijak rozhodit. Bylo mi jedno, že si nejspíš uženeme pořádnou rýmu, že na nás zcela jistě z okna nenápadně kouká má milá sousedka a já zcela jistě budu mít přednášku o správném chování. Zůstal a byli jsme spolu.

Když si můj mozek usmyslel, že promáčení už jsme dost, odtáhla jsem se od Edwarda a nechala jsem ruce, které byly do teď vpletené v jeho vlasech, sklouznout přes jeho dokonalou tvář, široká ramena a svalnaté paže a k dlaním. Jemně jsem mu stiskla dlaň a pomalu ho vlekla do domu. Byl jako hypnotizovaný, šel za mnou jako beránek.

Dovedla jsem ho až nahoru, do mé ložnice, kde jsem ho postavila k nohám postele a jemně mu zatlačila do hrudi. Se žuchnutím se na ni posadil a nepřestával se na mě dívat. Nechala jsem ho tam sedět a přešla jsem ke dveřím, abych je mohla zavřít. Bez rozmyslu jsem je také zamkla na dva západy a klíč se proletěl skrz okno, které jsem následně také zavřela na kličku. Jako kdybych ho mohla zastavit. Pak jsem se vrátila k němu.

Sedla jsem si na něj obkročmo a prsty se dotkla jeho dokonalé mramorové tváře. Každá dívka by za takovou vraždila. A Edwardovi oči najednou ztmavly. I při jemném světle, které poskytovala lampa na opačném rohu místnosti, jsem si byla jistá. Edward jako by si tu změnu uvědomoval, cítil ji, sevřel víčka pevně k sobě a odvrátil ode mě tvář.

„Ne,“ šeptla jsem a mírně se naklonila, abych mohla prsty přejet po víčkách, které pod mým dotykem roztály a on se znovu natočil ke mně.

„Neodvracej se ode mě,“ zaprosila jsem a dál zkoumala hloubku jeho hlubokých očí.

„Jsem zabiják, Bello.“

„Nevěřím,“ šeptla jsem a znovu se vrhla na jeho rty. Při tom jsem ho povalila na postel.

„Jsi tak křehká, mohl bych…“ Jeho hlas byl přiškrcený.

„Pšš…“ Začala jsem mu rozepínat knoflíčky na košili. Ztuhl, ale toho jsem si vůbec nevšímala a pokračovala jsem dál.

Jeho ruce mi přes stehna sjely až k lýtkům. Přitáhl si mě blíž k sobě.

Když jsem ráno procitla, něco mě příjemně pálilo do nahých zad. Byla jsem zmatená, to ještě sním? Slunce ve Forks? Abych se přesvědčila, přetočila jsem se na záda, ale následně jsem se vrátila do své původní polohy, protože slunce, které opravdu okupovalo mou ložnici, mi teď už nepříjemně svítilo do očí.

Najednou jsem si uvědomila, co jsem dělala v noci. Na tváři mi automatický vyrašil ruměnec a já jsem se pro sebe usmála.

„Tohle ti sluší.“ Ten hlas bych poznala, i kdyby kolem mne mluvilo milion dalších lidí. Krásný.

Překvapeně jsem se zase přetočila, přichytla si přikrývku na prsou a posadila se.

Seděl tam, ve stínu, v mém oblíbeném houpacím křesle jako bůh a na tváři měl potutelný úsměv.

„Ty jsi zůstal!“ vykřikla jsem se širokým úsměvem a rychle se řinula k němu. Bohužel se mi dlouhá přikrývka zamotala pod nohy a já jsem padala přímo na něj.

„Zamkla jsi mě tady, pamatuješ?“ zasmál se a přitáhl si mě výš do náruče.

„Hupsí,“ zakřenila jsem se a snažila se alespoň napodobit psí oči.

Jen se smíchem zakroutil hlavou a líbnul mne do vlasů. Přivřela jsem oči a užívala si to. Přesně takhle jsem si to vždycky představovala. Tohle bylo ještě lepší. Cítila jsem se uvolněná, šťastná, zamilovaná…

„Edwarde?“

„Mmh?“

„Můžu mít pár otázek?“ Ztuhl.

„Pár?“

Zasmála jsem se. „Jen tak milion nebo dva.“ Znovu jsem se pokusila o psí oči.

„Dobře, ale jen, když mě přestaneš takhle oblbovat,“ zavrněl mi do ucha a následně se kolem nás rozvířil vzduch a se žuchnutím jsme přistály na posteli, která se s hlasitým vrzáním posunula o dobrý metr. Výchovná přednáška mě určitě nemine.

„Nemusel bych se udržet a…“ líbal mne na krk.

„Dobře, otázky nikam neutečou,“ vydechla jsem šokem z letu a obmotala kolem něj nohy.

„Hmm… já si je radši poslechnu,“ řekl a úsměvem a velice jemně se vymanil z mého sevření. Zase byla polonahá, a tak mě zabalil do přikrývky, přitáhl si mne do náruče a opřel se i se mnou o pelest.

I když jsem byla rozmrzelá, že náš druhý plán nevyšel, spustila jsem.

„Víš… co teď bude? S námi?“ šeptla jsem a zaklonila hlavu, abych mu viděla do očí.

„Mno… to vážně nevím. Jelikož jsem tady uvěznění, bez čehokoliv, nejspíš brzy umřeme hlady.“ Zasmál se.

„To není vtipné,“ pokárala jsem ho. Omluvně se usmál a líbl mě na temeno.

„Ale… ty nepotřebuješ jíst, je to tak?“

„Technicky vzato, ne. Lidské jídlo ne.“

„Jak to tedy je? Máte nějaké… výhody, o kterých nevím?“

„No… Záleží na tom. Jsme hodně rychlí. Tak, že se kolem tebe budu pohybovat v okruhu deseti metrů a ty mne ani nezahlédneš. Taky silní. O tom by mohl vyprávět Emmett,“ zasmál se.

„Nespíme.“

„Nikdy?“ zalapala jsem po dechu.

„Ne… taky nestárneme.“ Váhavě se na mne podíval a když viděl, že reaguji poměrně normálně, jeho obličej se uvolnil.

„Kolik ti je, Edwarde?“

„Sedmnáct.“ Páni! Jsem téměř o tři roky starší, než on.

„Jak dlouho?“

„Řekněme, že už jsem vystudoval několik středních a vysokých škol.“

„Dobře?“ Tohle byl vcelku velký pojem, ale přemítala jsem, jestli třeba věk není pro upíry… citlivé téma. Položila jsem tedy jinou otázku.

Edward byl velice sdílný a na každou otázku mi více – méně odpověděl. Myslím, že jsem toho věděla celkem dost. Alespoň ty základní věci, co bych určitě vědět měla. Potřebovala jsem všechno vstřebat, než přijde další vlna.

Jen jsme leželi v posteli, už něco přes dvě hodiny, a užívali si vzájemnou blízkost. Slunce už dosahovalo až ke dveřím. Najednou mne něco napadlo.

„Edwarde?“

„Mmm?“ zamumlal mi do vlasů a jeho dech mne pošimral. Musela jsem se zasmát.

„Víš, jak jsi říkal… no, to s tím slunce. Ukážeš mi to?“

„Tohle. A ty bys chtěla?“ Horlivě jsem přikývla a posadila se vedle něj do tureckého sedu.

„Víš, nevím, jestli tě to nevyděsí…“

„Ale prosím tě! Viděl ses někdy v zrcadle? Nevím, co dalšího by mě mohlo vyděsit,“ zasmála jsem se a naklonila hlavu na stranu v očekávání.

„Tak dobře. Jen pamatuj, že kdybys chtěla utíkat, tak dveře jsi zamkla ty a ty jsi taky vyhodila klíč oknem.“ Přikývla jsem.

Velmi pomalu vstal z postele a přemístil se k paprskům slunce, které teď skoro olizovaly komodu. Povzdychl si a podíval se na mě. Zavrtěla jsem se nedočkavosti, což na jeho tváři vyvolalo ten pokřivený úsměv.

Když natáhl svou dlaň do slunečních paprsků, oněměla jsem úžasem. Jeho kůže byla jako pokryta tisícem diamantů a těmi nejmenšími a nejdokonaleji vybroušenými ploškami, které slunce odrážely a třpytily se.

Omámeně jsem vstala z postele a přešla k tomu úžasu. Jeho dlaň jsem uchopila do svých a otáčela s ní tam a sem. Žádné diamanty, jeho pokožka byla dokonale hladká.

„Vážně se nebojíš? Ani toho, co jsem? Že k životu potřebuju krev? Vážně nebudeš utíkat?“ řekl nevěřícně.

„Blázínku,“ zasmála jsem se. „Miluju tě.“

„Miluju tě.“ Jeho hlas byl pro mě jako balzám na duši a ještě když řekl tohle…

„Tak blázínku, jo? To už jsem někde slyšel.“ V očích se mu nebezpečně zablesklo a následně jsme opět dopadli na postel, ovšem z druhé strany, takže se s vrzání vrátila na původní místo. Vsadím se, že má milá sousedka má sepsanou svou řeč. Zasmála jsem se.

Edward mne pod sebou jemně uvěznil a pokračovali jsme tam, kde jsme v téhle poloze skončili předtím. 

Oh, so sweet!

Ano, ano, po nějaké době je tady! Tři dny se radujme! Tak nějak jsem vám chtěla udělat radost, když jsou teda ty svátky. Kapča sice není moc dlouhá, ale za to sladká jako p... no, prostě moc. :) Pro někoho až moc, co? Přesto doufám, že vás to alespoň trošku potěší.

Doufám, že se vám líbila a slibuju, že nejpozděj zítra začnu pracovat na další. ;) Ne-li dnes.

MyLS

P.S.: Slavíme DVACÍTKU! Fu! Vůbec nemám páru, jak se tahle povídka protáhne... původně neměla mít ani tu dvacítku a teď? No, uvidíme. ;)

vloženo: 27. 12. 2013

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 20. kapitola: