Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 4. kapitola

07.06.2011 (18:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3440×

4. kapitola

EDWARD

„Vážně jsem nechtěl,“ zaslechl jsem jakoby tlumený hlas, který sem i navzdory několika stěn pronikl z kuchyně. Jasně jsem v tom zvuku rozeznal Patricka. Jeho tón byl tichý, snad ještě tišší než jindy, a zdálo se mi, že se v něm zračila i jakási nepatrná dávka studu. Ta taky nebyla zrovna něco, co bych u něj slýchával denně. Ve většině případů, když už teda někdy promluvil, to bylo spíš jenom takové tiché, nepatrné mumlání, kdy vehementně klopil oči k zemi a snažil se dělat, že je neviditelný. Ne snad že bych se tomu zrovna divil. Vlastně jsem mohl být rád, že z něj alespoň někdy něco vypadne.

„Ale prosím tě, to se mohlo stát každému.“ Konejšivý hlas zcela jistě musel patřit Jasperovi. Podle toho, jak zněl, jsem si docela přesně dokázal vybavit úsměv a jiskřičky v očích, které se mu tam bezpochyby nevědomky vytvořily. Stejně jako skoro nepatrné ďolíčky ve tvářích, které z něj i navzdory jeho údajnému věku a tělu dvacetiletého muže dělaly spíš dítě než někoho, kdo by měl mít jakousi zodpovědnost.

Pomalu jsem se otočil k oválnému zrcadlu, které viselo na stěně hned vedle dveří, a zatímco jsem se nahnul k věšáku, abych pověsil vlhkou bundu, přičemž mi několik kapek utkvělo na předloktí, jsem se zadíval na svůj věrný odraz a pokoušel jsem se co nejvíce soustředit.

Ze všeho nejdřív jsem se zhluboka nadechl. Sice jsem si při tom připadal jako na nějakém relaxačním cvičení vedeném jakousi společností pro podporu zdravého života, ale snažil jsem se na to nemyslet a namlouvat si, že je to správná věc. Košile se mi na hrudi napnula, když jsem do plic nabral čerstvý vzduch, a když jsem vydechoval, opět se vrátila do toho starého, pokrčeného volného tvaru.

Tohle byla jedna z prvních věcí, které jsem udělal pokaždé, když jsem dorazil po dlouhém pracovním dni domů. Nebyl jsem unavený ani vysílený, jako by byl jakýkoliv jiný člověk. Ale tímhle prostým gestem jsem se naučil kontrolovat své myšlenky natolik dobře, že jsem se dokázal pořádně soustředit na to, na co jsem doopravdy potřeboval. Všichni problematičtí pacienti, kteří mi vždy hlodali v hlavě a já jsem se jich ani za nic nemohl zbavit, jako by mávnutím kouzelného proutku zmizeli.

Před rokem – v době, kdy jsme se sice ještě označovali za rodinu, ale ve skutečnosti jsme jí nebyli a jen jsme měli prostě společné soužití, které by se dalo označovat spíš za dlouhodobé a věrné přátelství než za rodinné vztahy – mi to ještě nevadilo. Klidně jsem byl schopen celou noc prosedět u skleněné stěny, dívat se ven a při tom se snažit si pospojovat všechno, co mi kdy na sezeních kdo řekl, zjistit jejich problém a následně také přijít na způsob, jak to zastavit. Přišlo mi hloupé pouze předepisovat prášky na snížení deprese, strachu, úzkosti nebo čehokoliv jiného. Jistě, nějaký účinek to vždy mělo, pacienti se cítili uvolněně, zbavili se stresu a vypadali, že jsou v pohodě. Jenomže to nebyla tak docela pravda. Nevycházelo to z jejich nitra, nebylo to reálné. Ten stav vyvolávala pouze tableta, kterou spolkli.

Proto jsem nikdy nikomu nenabídl, aby ke mně přestal docházet, dřív než jsem si nebyl stoprocentně jistý, že se mi s nimi podařilo navázat opravdovou komunikaci a pomoct jim ve všech ohledech.

Ale dnes už tomu bylo jinak. Po té strašlivé nehodě, po které Liss s Patrickem přišli o oba rodiče, se u nás všechno změnilo. Jako by byli to lepidlo, které nás i navzdory jejich nevědomosti a zdánlivého nezájmu stmelilo dohromady. Chovali jsme se teď doopravdy jako ta rodina, kterou oni přesně potřebovali. Nemuseli jsme se nijak přetvářet, o to nikdo z nás ani náhodou nestál, ale oni si nás skutečně dokázali každého zvlášť získat a probudili v nás ty dlouho neprojevované city, které k sobě blízcí lidé mívají. A i když se to zatím příliš nedařilo, věřili jsme, že jsme pro ně připravili přesně takové domácí prostředí, jaké jim pomůže se z toho pocitu bolesti a obrovské ztráty dostat. Jen to prostě potřebovalo čas.

Odtrhl jsem pohled od svého obličeje a zadíval jsem tam, odkud jsem stále slyšel tlumenou konverzaci. A pomalu jsem se vydal tím směrem také.

Cestou jsem slyšel několik tlumených zvuků, jako cinknutí nádobí nebo dutý úder, jak někdo skříňku zavřel o něco prudčeji, než by se slušelo. Když jsem se o několik vteřin později konečně octl ve dveřích kuchyně, první, co upoutalo pozornost, byly desítky a desítky menších i větších střepů rozprsknutých po podlaze snad celé místnosti. Pravděpodobně mísa, ve které jsme většinou nechávali ovoce.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a nechal jsem své mimické svaly, aby mi vytáhly rty do širokého úsměvu.

„Ahoj.“ Patrickova odpověď byla spíš jen tichoučké pípnutí, ale to mě už nepřekvapovalo. Ještě nikdy se nestalo, aby na mě vesele zahalekal přes celou místnost, jako jsem to dělal já. Na to prostě ještě stále neměl.

„Edwarde, vezmeš Patricka nahoru, než to tu uklidím?“ Jasper vykoukl ze dveří do komory a jeho blonďatá hříva vlasů mu spadla do obličeje. Jak se zdálo, v každé ruce něco držel, a tak si trochu nemotorně odhrnul neposlušné prameny loktem. „Mimochodem, nevíš, kam dala včera Esmé vysavač?“ Lehce se zamračil a natáhl pravou ruku s přípravkem na mytí oken k horní poličce, kam to položil. „Tady není.“

„Netuším,“ prohodil jsem jeho směrem s pokrčením ramen a pak se otočil zase zpátky k Patrickovi. Jasper ho předtím vysadil na kuchyňskou linku, aby bosým chodidlem na nějaký střep náhodou nešlápl a my tu tak nemuseli mít nějaký nežádoucí problém.

Nohy mu visely ochable dolů a i ramena měl skleslá. V kombinaci s jeho nepřítomným výrazem působil skoro až mučednicky. Cítil jsem, jak se mi obočí starostlivě stáhlo k sobě – jako pokaždé, když jsem ho viděl v podobném stavu. Ale rychle jsem se vzpamatoval a několika pečlivě volenými kroky jsem se dostal až k němu.

„Liss je nahoře?“ zeptal jsem se se zájmem, když jsem si ho bez sebemenší námahy vyhoupl na ruku a on se mě pro jistotu chytil okolo krku, aby neztratil rovnováhu. I když už mu brzy mělo být devět, jeho postava byla ještě stále malá a hubená, že by se klidně mohl vydávat za šestiletého a nikdo by neměl ani to nejmenší podezření, že tu něco nehraje.

Nic mi neřekl. Jen v odpověď na mou otázku pokrčil rameny a pak mě v klidu nechal, abych s ním vyšel schody až do dalšího patra a zamířil k jejich společnému pokoji.

Přede dveřmi jsem se ale na okamžik zastavil. Přenesl jsem všechnu Patrickovu váhu na pravou ruku a tou levou jsem několikrát zaklepal. Přeci jenom jsem měl všechnu úctu k Lissinu soukromí, které jsem nechtěl nějak narušovat. A i když si Patrick jejím místem pobytu nebyl jistý, já jsem z místnosti jasně slyšel pravidelný tlukot srdce a tichý dech.

Žádná odezva se ale neozvala, a tak jsem s mírným zamračením pomalu otevřel dveře a škvírou nakoukl dovnitř.

Jako vždy se tu po podlaze válelo pár kusů oblečení a sem tam jsem zahlédl i papíry s poznámkami do školy nebo nějakou knihu. Pokračoval jsem pohledem na psací stůl, na němž stála široká obrazovka nového počítače, přes poličky s knihami – výběr od pohádek přes současné výstřelky až k Shakespearovi -, až jsem se pohledem zastavil na rozházené posteli, kde z růžové peřiny a několika různých polštářků vykukovaly dlouhé blonďaté vlasy.

Liss usnula.

„Už máš hotové úkoly?“ zašeptal jsem k Patrickovi a pomalu zase vycouval z pokoje, abych ji nevzbudil.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Tak jo. Počkej na mě dole v obýváku, dobře?“ Opatrně jsem se sehnul, abych ho postavil zpátky na zem, a jakmile přikývl, že mi rozumí a váhavě se otočil, počkal jsem, až dojde ke schodišti, a pak jsem znovu co nejtišeji otočil kulatou klikou a vešel jsem dovnitř.

Patrickovu školní tašku jsem nemusel hledat dlouho. Stačilo se jednou rozhlédnout a okamžitě jsem ji zaznamenal ledabyle pohozenou vedle jeho postele. Obezřetně jsem prošel kolem Liss a popadl jsem světle modrou aktovku. Při cestě zpátky mě ale něco přinutilo se na chvíli zarazit.

Moje nohy se zastavily na místě a oči se zaklesly do jednoho jediného bodu. Lissina smetanově bílého obličeje. Byl to její výraz, co upoutalo mou pozornost.

Teď, v době, kdy se nacházela někde, kde se realita odsouvala až na druhé místo a kde nadvládu nad jejím vědomím přebíraly sny, jsem její obličej skoro až nepoznával. Byl klidný, tichý, uvolněný. Nejevil ani ty nejmenší známky sebemenšího znepokojení nebo problémů, které se v jejím věku snad každým dnem násobily. Nebyly tam ani stopy po té tvrdé masce, kterou permanentně nasadila přes svou pravou tvář vždy, kdy se střetla s pohledem někoho jiného. A hlavně na mě neupírala ty pronikavě šedé oči, které vždy dávaly jasně najevo, že má svoji hlavu a že i když je nám vděčná za to, že se o ni staráme, v některých věcech si nenechá poroučet…

Opatrně jsem přikročil až k ní, narovnal jsem skrčenou pokrývku tak, aby jí zakrývala bosé nohy, a pak jsem se se smutným pousmáním zase vytratil pryč.

Když jsem se octl na chodbě a zavřel jsem za sebou dveře, neubránil jsem se tichému povzdechu. Kéž by tak vyrovnaně mohla vypadat pořád.

* * *

Směsice několika různých pocitů, která se mě zmocnila o dva dny později, mě samotného dost podstatně zarážela. Bylo teprve dopoledne, otevřenými okny mi do pracovny pronikal čerstvý vzduch vonící po dešti a spolu s ním také šedivé světlo, které měly na svědomí husté mraky plující po obloze a pomalu vyčkávající na vhodný okamžik, kdy by mohly znovu obohatit tohle pochmurné město dalším letním lijákem.

Na první pohled se vše zdálo normální. Když jsem přijel a vstoupil do budovy kliniky, připadal jsem si ještě úplně stejně jako jindy. Cestou jsem úsměvy a pokýváním hlavy zdravil kolegy z ostatních oddělení, sem tam jsem přidal přání hezkého dne, podržel jsem dveře výtahu postarší paní pomalu se belhající o berlích a do kanceláře jsem se dostal s dobrou náladou z nově začínajícího dne.

Pak jsem mi ale do ruky padla světle modrá složka ležící už od včerejška na mém stole. Zbrusu nová, bez odřených rohů, až na jeden jediný papír úplně prázdná. Ale to zdánlivé znepokojení nepocházelo přímo z ní samotné, bylo vyvolané bílým štítkem ve spodním levém rohu, na kterém bylo napsané jedno jediné jméno. Isabella Marie Swanová.

Několik vteřin jsem jen dokázal pozorovat svůj úhledný rukopis, sledovat každý oblouček a linii písmen, aniž by mi hlavou proletěla jakákoliv smysluplná myšlenka. To až později jsem si postupně začal vzpomínat na rozhovor s jejím bratrem a na to všechno, v čem se zrovna její případ bude lišit od všech ostatních. Na to, co mi působilo nemalé rozpaky.

Nejen pro ni by mohl být fakt, že nejsem tak docela stejný jako ona, možná trochu znepokojující. I já jsem se totiž cítil poněkud zvláštně, když jsem pomyslel na to, že o mně bude vědět úplně všechno. Že jsem druh, který má s tím jejím společnou tak maximálně podobu. Že jsem predátor, který by se nemusel umět ovládnout. Že jsem někdo, kdo by jí klidně mohl ublížit, než aby jí pomohl… Jak by tohle mohlo fungovat? Neměl bych Emmetta Swana poprosit, aby své sestře našel někoho jiného? Co když svou podstatou naprosto zničím celou její léčbu ještě před tím, než pořádně začne?

Na jednu stranu jsem se snažil sám sebe uklidňovat a přesvědčovat o tom, že by to mohlo být právě naopak a tahle vzájemná upřímnost by nakonec mohla přeci jenom přinést prospěch. Že to možná bude o něco lepší, když už má dva sourozence toho druhu, který je podobný tomu mému, a ona se mi třeba svěří s věcmi, které měla jinému doktorovi strach říct, protože by ji kromě už dosavadních pochyb o jejím psychickém zdraví označil ještě za někoho, kdo si přetváří skutečnost a má halucinace.

Jenomže na stranu druhou… Kde jsem bral tu jistotu, že se mě nebude bát? Klidně by se mohlo stát, že by vešla do dveří a hned po tom, co by mě spatřila, by strachy utekla. Přeci jenom jsem o ní nevěděl skoro nic. Až na pár základních údajů, které mi o ní poskytl její bratr, jsem si ještě nemohl vytvořit žádnou jinou představu o jejím chování, o jejích reakcích a o tom, co jí připadá normální a co ne. Nemohl jsem předem předvídat, jak na co bude reagovat. Tohle u většiny lidí, kteří mě navštěvovali, nedokázala ani Alice. Neznala je a navíc se rozhodnutí podobných lidí mění ve většině případů tak rychle, že to ani ona nestíhala vždy zaznamenávat a zároveň se ještě věnovat svému osobnímu životu. A právě to byl jeden z důvodů, proč už jsem ji o pomoc v těchto ohledech neprosil. Tím dalším potom bylo také to, že jsem se bál, že by někde mohla vidět neúspěch a že by mě to jen zbytečně znepokojilo a i přes mé úsilí by to ovlivnilo přístup, jaký jsem k pacientům měl.

Zhluboka jsem se nadechl a znovu jsem složku odložil na místo, odkud jsem ji vzal. Nemohl jsem se zabývat podobnými úvahami tak brzo, tak unáhleně a bez jediného důvodu. To bylo naprosto neprofesionální.

Pohledem jsem zabloudil raději k nástěnným hodinám a další vlna nepříjemné napjatosti se mi rozlila v okolí břicha, kde kdysi byl žaludek, když mě ručičky ujistily, že je přesně půl jedenácté a tři minuty. A že tady vlastně už každou chvíli budou.

Rychle jsem se vyhoupl na nohy, abych zavřel okno, kterým už dovnitř pronikal lehce nepříjemný průvan, a pak jsem se ještě dost puntičkářsky ujistil, že všechno je na těch místech, na kterých by to být mělo. Polštářky na pohovce počínaje a láhví vody na malém stolku konče.

Zrovna jsem se vracel zpět ke svému stolu a chystal jsem se posadit do polstrované židle, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

Nadechl jsem se o něco hlasitěji než jindy a dal si záležet, aby úsměv, který se mi rozlil tváří, byl dostatečně přívětivý a nepůsobil ani zdánlivě děsivě. Doopravdy jsem si z celého srdce přál, aby naše první setkání proběhlo hladce.

A pak jsem nově příchozí zvoláním zvučného „Dále!“ vyzval k tomu, aby pomalu vstoupili dovnitř.

Opět moc děkuji za nádherné komentáře. Jste skvělí. :))

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 4. kapitola: