Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 17. kapitola

27.08.2011 (07:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2656×

17. kapitola

EMMETT

Domů z práce jsem se vracel s podivnou směsicí pocitů. V okolí žaludku ležel těžký a nepříjemný osten nervozity, v hlavě mi čím dál víc burácely zbytky včerejší zuřivosti a tím víc se umocňovaly, čím blíž jsem domovu byl. Kromě toho jsem ještě nejspíš trpěl řádnou dávkou netrpělivosti, která se projevovala hlasitým bubnováním prstů o volant pokaždé, když mě dopravní předpisy přinutily zastavit na stopce nebo u semaforu. Jako by si prostě celé moje tělo uvědomovalo, co na něho doma čeká, a nevědělo, jestli se na to těšit nebo to proklínat. I když… blíž jsem byl nejspíš k té druhé možnosti.

Když jsem dnes ráno odcházel, Tanya ještě v klidu pochrupovala, rozvalená na posteli jak dlouhá tak široká, make-up rozmazaný po celém obličeji, vlasy neupraveně se povalující na polštáři – a samozřejmě z ní taky táhl alkohol a zatuchlina na sto honů. Div se mi z toho nezvedal žaludek.

Jasně, sice jsem ji mohl vzbudit hned tehdy v šest ráno a všechno, co jsem si pečlivě celou noc připravoval a chystal, na ni vybalit hned. Jenomže už jsem bohužel po tolika letech zkušeností věděl, že kdybych ji vytáhl z postele v takovém stavu a ještě se dokonce pokoušel jí do hlavy něco natlouct, účinek by to žádný nemělo, protože by po násilném probuzení byla vytočená ještě víc než kdykoliv jindy. Což už by i na mě bylo trochu moc.

S povzdechem jsem odbočil na jedinou cestu vedoucí k naší ulici a hlavou se mi při tom míhala jedna myšlenka za druhou. Nejmíň posté už jsem si v duchu omílal všechny ty předem nachystané věty, co jsem se jí chystal říct. Dobře, sice jsem věděl, že jakmile budu stát naproti ní, celá situace se změní a já stejně nakonec ze svých osnov sklouznu k prosté improvizaci, ale to podvědomí, že jsem se předem kvůli ní aspoň takhle snažil, mi dodávalo odvahu a možná i trochu toho tolik potřebného klidu. A aspoň mě to nenutilo myslet v jednom kuse na moji vele-úžasnou šéfovou, která dneska pěnila snad ještě desetkrát víc a která mě už od božího rána jen stále víc a víc vytáčela. Udělej tohle, zaběhni pro tamto, vyřiď to a to a to, a pak zajdi ještě pro to a zajeď tam a tam, a pohni tím zadkem, jsi moc pomalý, s takovou bych ti nejradši dala padáka a blablablá… její hlas už se mi v hlavě slíval dohromady.

Dneska jsem ale měl tak pitomou náladu, že už jsem hodně krát měl strašnou chuť jí něco hodně, hodně nepěkného odseknout a jako malé a uražené děcko odpochodovat pryč z její společnosti. Což jsem si samozřejmě dovolit nemohl, vzhledem k tomu, že jsem ještě pořád nějakým způsobem potřeboval uživit domácnost. Ale odolat tomu strašnému nutkání… jó, tak to byla fuška.

Snažíc se opět nemyslet na ten její zpropadeně dokonalý ksicht, kterému bych někdy nejradši vrazil facku, jsem zaparkoval venku před garáží a s hlubokým nádechem vyskočil ven z auta. Kupodivu bylo při pohledu na klidně působící dům docela lehké přesměrovat zase všechny myšlenky jiným směrem a uvědomit si plnou tíhu zodpovědnosti, jaká na mě v posledních letech čím dál víc doléhala.

S povzdechem jsem se odporoučel dovnitř a dost hlasitě na to, aby Tanya slyšela, že jsem doma, jsem za sebou zavřel dveře. Odložil jsem si věci vedle botníku a pak už jsem své kroky nechal, aby se samy ubíraly směrem, kterým tušily momentálně hlavní objekt celého mého zájmu.

Tiše jsem zaklepal na dveře jejího pokoje.

„Co je?“ ozvalo se zevnitř protivné zahučení.

Nic lepšího jsem si fakt nemohl přát, pomyslel jsem si se značnou dávkou sarkasmu. Znovu jsem se zhluboka nadechl, marně se snažíc pobrat všechnu odvahu i autoritu z pouhého vzduchu, a tiše vešel dovnitř.

Tanya ke mně z postele zvedla pohled a její obočí se okamžitě nespokojeně stáhlo k sobě. Postřehl jsem, že obličej už měla pečlivě vyčištěný, oblečení taktéž čisté - a dokonce už ani tak nepáchla tím barovým odérem, z čehož jsem si úlevně pomyslel, že byla aspoň natolik taktní, aby si dala sprchu.

„Musíme si promluvit,“ oznámil jsem jí nekompromisně a pomalu za sebou zavřel dveře, aby si Bella nemusela vyslechnout tuhle nepříjemnou… diskuzi.

„Jestli tím svým promluvit opět myslíš poučovat mě, byla bych ti opravdu vděčná, kdyby ses otočil a šel si po svých.“ S posledním slovem sklonila pohled dolů na své nehty, které si právě pečlivě pilovala do dokonalých obloučků.

Nebral jsem ji vůbec na vědomí. Všechno ve mně začínalo vřít už jen při pohledu na její lhostejný výraz, na ten postoj, s jakým se k celé téhle věci stavěla… Udělal jsem pravý opak toho, co mi řekla, a namísto odchodu jsem se opřel o zeď a ruce založil na prsou.

„Pominu to, že jsi zase celou noc byla někde venku a nikdo jiný krom tebe netušil kde. Pominu i to, že jsi večer ignorovala všechny nepřijaté hovory, kterými jsem asi tak dvě hodiny obšťastňovával tvůj mobil, a i to, že se právě tváříš, jako by se nic nedělo. Ale že ses zase někde sjela a ožrala skoro do nevědomí, to už vážně trochu přeháníš.“ Poslední slovo jsem doslova vyplivl.

Mohutně přetočila oči v sloup a s povzdechem zakroutila hlavou ze strany na stranu. „Nech toho, Emmette. Nemáš právo mi něco přikazovat nebo zakazovat – jsem totiž plnoletá, pokud jsi to ještě nestihl zaznamenat,“ ušklíbla se uštěpačně.

„Tady nejde o to, jestli jsi plnoletá nebo ne.“

„Ne? Tak o co tedy jde?!“ vyštěkla podrážděně a v očích se jí mihl náznak značného nesouhlasu.

„Jde o to,“ snažil jsem se, aby můj hlas zněl oproti jejímu klidně a nenuceně, ale přes všechny pokusy z toho stejně nakonec vylezlo jen tiché vrčení, „že nejsi sama, na koho tvoje radovánky vrhají špatné světlo. To, že se v nějakém klubu opiješ a vyvádíš tam blbosti, to bych ještě přežil. Ale že vlezeš někam, kam chodí místní lidi, je od tebe fakt rána pod pás.“ Celé tělo se mi napjalo pod přívalem zuřivosti, která se najednou objevila v ještě větší a drtivější síle, když jsem si vzpomněl na soucitný výraz Edwarda Cullena a patrnou podrážděnost v obličeji jeho bratra, když ji v noci dovezli.

„A to si jako myslíš, že pokaždé, když někam jdu, nejdřív vlezu do klubu, přinutím je vypnout hudbu a hlasitě na celý objekt začnu křičet, jestli tam náhodou není někdo z Forks?!“

„Když už, tak bys mohla mít dost slušnosti na to, aby ses neožrala natolik, aby ses pak lepila na doktora Cullena a jeho rodinu.“ To už jsem doslova prskal vzteky. Cítil jsem, jak se mi krev samou zuřivostí hrne do obličeje, a neměl jsem ani trochu chuti k tomu, abych se pokoušel sám sebe trochu zklidnit. „Nedokážeš si ani představit, jaké máš štěstí, že si to, tedy snad, nevzal nijak špatně a nezavrhl naši rodinu rovnou. Víš vůbec, co by to mělo za následky? Nejen že bych s největší pravděpodobností přišel o práci, protože jeho sestra by určitě neváhala ani vteřinu a vyhodila by mě v prvním možném okamžiku, ale co by se asi stalo, kdyby se Edward nadále odmítl scházet s Bellou? Teď, když už konečně po těch letech začala dělat nějaké pokroky. Co by se jí asi stalo, kdyby se na ni najednou vykašlal? Co kdyby spadla ještě hloub, než byla předtím?!“

„Už zase!“ vyštěkla hlasitěji než já, pilník odhodila do rohu postele a prudce se vyhoupla na nohy. „Už zase jenom Bella. Už zase jenom Bellin klid. Už zase jenom to, aby ona byla v bezpečí!“

„Nech toho, Tanyo, víš moc dobře, že –“

„Ne, Emmette, to ty toho nech!“ Zabodla mi ukazováček do hrudi a nevědomky se i postavila na špičky, aby byla blíž mému obličeji, když na mě plivala další a další přívaly slov. „Celou dobu myslíš jenom na ni. Celou dobu si myslíš, že tím, že ji budeš opečovávat jako nějakou skleníkovou kytku, jí nějak pomůžeš. Ale tohle není pravda. A ty to víš! Jí prostě nepomůže nic, můžeš ji najmout a zaplatit sto padesát různých psychiatrů, ale ona stejně nikdy nebude normální. Je to jenom ubohá lidská holka, které se nikdy v životě nic nepovedlo a ani niky nepo–“

Vrazil jsem jí facku tak silnou, až jsem cítil, jak jí pod mou dlaní tvář okamžitě zahořela. Ale rozhodně jsem neměl v plánu se jí za to omlouvat. Obličej mi ztvrdnul, všechny svaly v něm jako na povel ztuhly a já jsem cítil, jak mnou prostupuje hodně, hodně silná nechuť k ní, k vlastnímu dvojčeti.

„Bella je naše sestra, Tanyo,“ oznámil jsem jí, jako by to doposud nevěděla. Tep se mi mezitím vyhoupl výš, než by bylo zdravé, a cítil jsem, že už mi chybí jen málo k dalšímu výbuchu vzteku a zuřivosti.

A když Tanya se rty semknutými v přísnou linku pomalu zavrtěla hlavou a snížila se zpět do svojí přirozené výšky, musel jsem se opravdu hodně ovládat, abych jí nevrazil facku ještě jednu.

„Jediné, co nás s ní spojuje, je matka,“ řekla klidně, v jejím hlase jsem neviděl ani stopy po jakýchkoliv emocích. „Matka, kterou ona nikdy nepoznala, protože ji zabila. Copak to nechápeš? Ona není jako my. A nikdy taková ani nebude!“

Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se ovládl, ale i tak jsem neměl ani zdaleka pocit, že to pomohlo. „Jak můžeš něco takového říct…“ hlesl jsem tiše, pevně zatínajíc zuby. „Naše matka měla štěstí, že vůbec přežila náš porod. Náš, Tanyo. Víš moc dobře, že to se stává jen opravdu výjimečně a je to tak docela zázrak. A když potom otěhotněla podruhé, i když jen s člověkem, její tělo už na to bylo prostě moc slabé. Nemáš právo z toho někoho obviňovat!“

„Ale mám,“ hlesla. Pak mě naposled propálila vyčítavým pohledem a bez jediného slova vyběhla ven z pokoje. A nechala mě tam stát. Samotného, rozzuřeného a naprosto vytočeného.

***

EDWARD

„Bože, to je taková kravina…“ Jasper si pohrdlivě odfrkl a nechápavě zakroutil hlavou. „Proč v té televizi někdy nedávají něco normálního? Vždyť je tohle úplná blbost.“

„Co v půl třetí ráno čekáš?“ opáčila Rose pobaveně. „Ale taky bys místo toho mohl dělat něco užitečnějšího. Všem by bez tvého stěžování si hned bylo líp.“ Prsty zaťukala na tlustý svatební katalog, co měla na klíně, a jízlivě se na něho ušklíbla. „A myslím, že Alice by nějakou tvoji pomoc taky ocenila.“

Jasper protočil panenky, nicméně bez námitek namířil ovladač na televizi a jednoduše ji vypnul. Pak se k ní nenápadně přitočil a pohlédl jí přes rameno.

„Hele, nechceš mi doufám říct, že na sobě budu muset mít tohle.“ Při posledním slově se znechuceně zašklebil a chvíli jsem měl dokonce dojem, že začne předstírat, že zvrací. Když ho ale Rosalie sjela káravým pohledem, rychle se zase stáhnul. „Jen jsem tím chtěl říct, že by mi úplně stačilo, kdybych se ženil v obleku. Jako minule,“ bránil se rychle.

Rosalie něco zamumlala a s protočením očí otočila katalog na další stranu. „Tohle by vyhovovalo?“

„Jsem snad ženská, abych měl růžového motýlka?“

„A můžeš nějak dokázat, že jsi opravdu chlap?“ rýpnul jsem si se smíchem.

„Hahaha, vy jste dneska zase vtipní.“ Zatvářil se skoro až ublíženě. Zapadnul do pohovky vedle Rosalie a založil si ruce na prsou.

„Na ženicha nevypadáš zrovna šťastně,“ zasmála se Rose a dloubla ho loktem do žeber. „Být tu Alice… no nevím, jestli by po tobě ten prstýnek naštvaně nehodila.“

„Bud ticho, jo? Prostě si jen myslím, že se kolem té svatby až moc nadělá. Znovu jsme se zasnoubili teprve včera a vy už teď prudíte se všema přípravama. Vždyť takhle to nikdo nedělá!“ namítl, v obličeji nabubřelý výraz. „Ani Alice se netvářila, že by na to nějak strašně moc spěchala.“

„Ale my jsme vám slíbili, že vám přichystáme dokonalou svatbu, tak se do toho nepleť a radši ohledně toho moc nekecej. Platí?“

„Hmm…“

Nad Jasperovým chováním jsem mohl jen s úsměvem nevěřícně zakroutit hlavou. Jeden by řekl, že když už se někdo zasnoubí, bude z něj sršet láska, vroucnost a radost na sto honů, bude šťastný a veselý a všechno to kolem, tak jak to bývá vždycky. Ale on se chvílemi tvářil, skoro jako by to bylo za trest.

Ještě si s Rosalií vyměnil několik jízlivým poznámek, ale ty už jsem příliš nevnímal, protože jsem s povzdechem svou pozornost obrátil zpátky k počítači. Už pěknou chvíli jsem sepisoval sáhodlouhý email svému druhému a kromě Belly momentálně taky jedinému pacientovi, který mi ze své dovolené v Karibiku před pár hodinami napsal, že tam potkal jeho dávnou přítelkyni a že se po dlouhém odloučení dali zase dohromady. Popisoval mi, jak je šťastný, popisoval mi, jak úžasné dny po dlouhé době zase konečně zažívá a že si myslí, že po příjezdu už moje služby nebude potřebovat.

Nad lidmi, kterým se stalo něco podobného, jsem se vždy musel usmívat. Bylo krásné sledovat, jak láska vždy zahojí všechny rány. Byla skoro jako kouzelný elixír, po kterém se tomu, kdo se ho napil, život najednou obrátí úplně vzhůru nohama. Vždycky jsem se domníval, že tohle je jenom knižní obrat, který ve skutečnosti nefunguje a který byl vymyšlený jenom proto, aby lidi měli v co věřit. Ale potom, co jsem už na ostatních tolikrát viděl, jaké láska skutečně dělá zázraky, jsem musel své domněnky chtíc nechtíc přehodnotit.

Zběsile jsem ťukal do klávesnice jednu větu za druhou, přál jsem mu hodně štěstí, povzbuzoval ho v jeho činech a samozřejmě jsem nesměl zapomenout připsat, jak mě těší, že se ohledně své psychiky dokázal probojovat až do bodu, v jakém byl schopný představit si sám sebe jako partnera, protože jsem ze sezení s ním věděl, že právě tohle byla jedna z věcí, která mu dělala obrovský problém. Vlastně bych téměř mohl považovat za svůj vlastní úspěch to, že jsem ho různými terapiemi až sem přivedl. A měl jsem z toho obrovskou radost.

Zrovna jsem pod text dopisoval ještě několik vět na rozloučenou, když mi v kapse začal hlasitě zvonit telefon. Pohled mi překvapeně sklouzl na hodiny nad televizí, které nehlásily ani tři ráno, a nechápavě jsem se podíval na displej telefonu, zvědavý, kdo mi takhle v noci může volat.

Když jsem zaznamenal cizí číslo, jen jsem pokrčil rameny a přiložil si telefon k uchu.

„Prosím?“ Snažil jsem se, aby můj tón zněl aspoň trochu unaveně – přeci jenom bych teď pro kohokoliv jiného měl mít půlnoc, že...

„Doktor Edward Cullen?“ ozval se z druhé strany milý ženský hlas.

„U telefonu.“

„Omlouvám se, že vás ruším takhle v noci,“ hlas na druhé straně nezněl ani tak moc omluvně, jako spíš strojeně, neosobně, „ale právě nám na pohotovost dovezli vaši pacientku, konkrétně se jedná o Isabellu Swanovou. Pravděpodobně šlo o pokus o sebevraždu, a proto je nutné, abyste co nejdříve dorazil, jinak k ní pošlou nemocničního psychologa.“

V tu chvíli jsem cítil, jak se uvnitř mě něco bolestně zhroutilo…

Ano, ano, ano, já vím, že ten konec mnoho z vás nechápe, připadá vám náhlý a urychlený, a vím, že by mě za něj většina z vás asi zabila, ale jinak to nešlo. Slibuju, že další kapitola bude už o víkendu a že v ní naleznete aspoň část vysvětlení.

Jinak, povídku ještě doopravdy nepozastavuju a skutečně doufám, že k tomu ani nakonec nebude muset dojít. Prostě jsem jenom nějakou dobu nebyla ve formě, a neprojevovalo se to jenom v psaní, byla jsem podrážděná a skoro pořád na někoho doma naštvaná, a prostě jsem se jenom nedokázala pořádně soustředit na povídku, což mě po měsíci, kdy jsem se ani jednou pořádně nevžila do toho, co píšu, jenom ještě víc dodeptalo. Teď už ale můžu s klidem říct, že potom, co jsem si ujasnila pár věcí, už mám o něco větší chuť to hodit na papír a kapitoly by snad i mohly teď přibývat rychleji.

Moc Vám děkuji za povzbudivé komentáře, které jste mi tu minule nechali, hodně mi pomohlo vědět, že o povídku stojíte.

A ještě dvě věci, které jste si přáli ujasnit. 

Noss, Tanya není úplná upírka, je Emmettovo dvojče, a tím pádem i ona je poloupír. 

Rezule, ohledně toho chození do baru, tak jak jsi říkala, že byli v baru i hned v první kapitole, tak tam jsem tehdy jednou nebo dvěma větičkama zmiňovala, že tam Edward a jeho rodina mají pití zadarmo, protože majitelem je syn Edwardovy bývalé pacientky. A protože chtějí působit lidsky - a to znamená vděčně za takovou nabídku - občas se tam zastaví. Toť důvod, proč tam chodí. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 17. kapitola: