Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jednou neodoláš - 6. kapitola

02.11.2010 (20:30) • SisiHale • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1347×

Opatrně jsem to vytáhla. S užaslým výrazem jsem hleděla na to, co mi zůstalo v rukou.

„Jo!“ Otočila jsem se na patě a mířila nahoru zpět do hradu.

-

Ten starý zaprášený deník, který jsem vytáhla ze zazděné truhličky, jsem byla nucena někam schovat. Proto jsem se jako stín hnala nahoru, co nejrychleji to šlo. Musela jsem ho někam strčit. Sotva jsem zaklapla dveře, všimla jsem si malé dřevěné lavice. Okamžitě jsem ho tam založila. Zajdu pro něj zítra.

Vyběhla jsem z chodby, která vedla od schodiště, a rovnou jsem do někoho vrazila.

„Clare, no konečně! Kde jsi celý den?“ Felix mě chytil za ramena a natočil si mě tak, abych se mu dívala do očí. Mrkala jsem a neměla jsem nejmenší ponětí, co říct.

„Tam,“ ukázala jsem na dveře. Felix se tím směrem podíval a pobaveně se zase otočil zpět na mě.

„Děláš si srandu, ty celý den sedíš tady v té chodbě?“

„Ne, byla jsem se podívat tam dole,“ nechápavě jsem kroutila hlavou a oči mi visely na Felixovi.

„Kde dole? Vždyť tam nic není!“

„Ty nevidíš ty dveře?“ vypískla jsem překvapením.

„Clare, nejsi nemocná?“ Přitisknul mi hřbet jeho chladné ruky na čelo a pomalu mě začal odvádět pryč z chodby. Nechápala jsem, že ty dveře neviděl. Vždyť takové do očí bijící dřevěné vrata, by viděl i slepý. A hlavně, Alec za mnou v té kobce byl! To, co se tady děje, chápu čím dál méně. Nechala jsem se vést Felixem, neznámo kam a měla jsem nutkání se ohlížet za sebe. Slyšela jsem něčí kroky.

„Ne že bych tě měl za vyšinutého blázna, ale opravdu ti nic není?“ Zastavili jsme a Felix mě opět chytil za ramena. Odklonila jsem hlavu, abych se mu nemusela dívat do očí.

„Ty jsi je vážně neviděl?“

„Clare, podívej se na mě.“

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Popadl mě za čelist a natočil si mě tak, aby mi viděl do očí.

„Nikdo nemá ani ponětí, co se s tebou stalo, rozumíš? Nikdo ti tady nelže.“ Mluvil po tichu se soucitem v hlase. Z očí se mi opět začala drát slza ven. Hlasitě jsem vzlykla.

„Jen je toho na mě prostě moc,“ vydrala jsem ze sebe a spustila hlasitý a nezastavitelný pláč. Nějak se to na mě v tu chvíli všechno sesypalo. Lži, intriky, neupřímnost, samota, prázdno. Felix si mě přivinul do svého náručí.

„Pojď, odvedu tě za Arem.“

„Ne prosím, chci být sama,“ vzlykla jsem znova a on jen kývnul.

Felix mě opatrně dovedl až ke mně do pokoje, kde mě uložil do postele. Zachumlala jsem se do peřin a koukala na nebesa postele.

„Když bys něco potřebovala, budu někde u recepce,“ pohladil mě po vlasech a odešel.

Sotva se za ním zaklaply dveře, vyšvihla jsem se do sedu. Utřela jsem si slzy a šla do koupelny. Prudce jsem otočila kohoutkem se studenou vodou, až mě to ohodilo, jak byl ten proud silný. Opláchla jsem si obličej.

Nenápadně jsem se vyplížila ven z pokoje. Rozhodnutá dojít si pro deník ještě dnes, jsem šla ve veliké mikině, pod kterou jsem měla v plánu ho schovat. Šla jsem rychle se sklopenou hlavou. Schody jsem brala po dvou, když jsem slyšela něčí kroky, téměř jsem létala a snažila jsem se co nejrychleji dostat do chodby pro deník. Že já blbá jsem ho nevzala hned. Teď tady musím šaškovat a ještě daleko víc riskuji.

Hned jakmile jsem došla na tu záhadnou chodbu, vrhla jsem se po dřevěné lavici. Prudce jsem odtam vyškubla deník a schovala ho pod mikinu. Zpátky jsem šla už o dost klidnější. Procházela jsem se hradem s hlavou nahoře, jako by mi celý patřil.

„Clarette Navarra, co tu děláš?! Když jsem o tobě naposledy slyšel, ležela jsi na posteli v depresi!“ Zamrazilo mě v zádech. Ucítila jsem rentgenový pohled, který mi probodával záda. Zhluboka jsem se nadechla, připravena se podívat do těch temných očí.

„Také tě ráda vidím, Caiusi,“ procedila jsem skrz zuby, „nevěděla jsem, že se o mně drby roznášejí tak rychle.“

„Však tobě sklapne, smím tě doprovodit?“ Usmál se. Vykulila jsem na něj oči. V tu chvíli jsem úplně zapomněla, že něco schovávám pod mikinou. Raději jsem nepatrně pokývla, ještě by se mohl naštvat, kdybych řekla ne. Chvíli jsme šli mlčky, jenomže to nevydrželo dlouho.

„Nejsem blbec, proč tě tolik zajímá Harmony?“

„Nejsem blbá, proč mi o ní všechno tajíte?“

„Neodpovídej na otázku otázkou! Je to pro tvé dobro,“ podíval se na mě, následně však zase otočil hlavu vpřed a pokračoval.

„Je mrtvá, to je hlavní,“ nejistě se zasmál.

„Jsme tady, takže… děkuji za doprovod-.“ Už jsem stála za prahem svého pokoje a chtěla zavřít, když mě zarazil a hbitě vymrštil ruku na dveře.

„Přátelská rada – nestrkej nos do věcí, po kterých ti nic není.“ V tu ránu zmizel. Zůstala jsem stát jako opařená ve dveřích, zírající na místo, kde ještě před chvílí stál jeden z vládců. Prudce jsem přibouchla dveře.

Venku zapadalo slunce a já vytáhla ven deník. Chvíli jsem ho měla jen tak položený na posteli a tupě na něj zírala.

„Jsou to jen staré zápisky!“ okřikla jsem samu sebe a skočila na postel.

14. září 1892

Aro si myslel, že když mě bude držet daleko od toho jejich zvrhlého krmení a zabíjení lidí, že snad nepřijdu na chuť krvi. To trošku neodhadl, děda. Nejsem takové zvíře jako 101% obyvatel hradu.

Povedlo se mi velmi dobře a nenápadně (Jsi dokonalá Harmony, dokonalá) propašovat Mariu na hrad a donutit ji, aby mi vyčarovala tenhle sklep. Teď do něj jen musím dostat dostatečné množství krve, opět nenápadně a vyřešit to tak, aby do kobky směl jen Alec a já.

Je dobré, podmanit si zrovna takového milého, pomazlení hodného chlapečka, ten tady totiž bude i dávno poté, co zde nebudu já. Jane je mrcha, co mi může ublížit. Myslím, že je vhodné se mstít zrovna na jejím bratrovi.

Předtím než se Maria stala mým dezertem – jak kruté – mě ale varovala před nějakou mou nástupkyní. Blbost, má rodina byla krutě vyvražděna obyvateli tohoto hradu asi tři měsíce zpátky! Nevím, jak se jí povedlo vyčarovat ten sklep, ale to její vidění do budoucnosti zase tak horké být nemohlo. Amatérka. Teďka mi tak dochází, že by sem ani nešla, kdyby viděla do budoucnosti. Viděla by smrt... Co jsou to dnes za lidi...

Kdyby se můj tupý výraz dal nazvat zíráním, a ne čuměním úplně do blba, byla bych ráda. Nevěřícně jsem koukala, co to je za zmiji, ještě nevěřícněji na tu věc s nástupkyní a už úplně s vyvalenýma bulvama na to, že jí Volturiovi zabili rodinu! Podmanila si Aleca? Bude tu ještě dlouho po ní? Sakra! Vysvětlí mi to někdo?

Rychle jsem popadla deník do ruky a otočila na další stránku.

2. října 1892

Ano! Vše se daří tak, jak má. Alec mi do kobky pravidelně nosí lahve s krví, nikomu ani necekne a nic si nepamatuje. Kdybych ho nepotřebovala, byl by dávno mrtvý.

Jsem se sebou spokojená, pomsta se skvěle a prakticky sama rýsuje. Damonovi asi budu do smrti zavázaná, za to, že mě kousnul. Člověk by si mohl myslet, že upíři jsou chytří. Ne, nejsou!

Čistou náhodou mi darovali schopnost, která mi umožní je zničit. Zbývá několik hodin do dalšího dne. Už je to tady! Stačilo jen trochu se zamyslet, naplánovat svou vlastní rádoby smrt a můžeme rozjet vlak. Je to na nějakou tu stovku let, ale bude to velké.

Že ta mrška nikde nedefinuje, jakou má vlastně schopnost. Popadla jsem jablko, sedla si do křesla v rohu místnosti a přemýšlela jsem. Sledovala jsem jasné noční nebe posypané tisícem hvězd. Naplánovat svou vlastní smrt? Že by byla stále na živu? Volturiovi by neoblbnula! Počkat... Když je Alec doteď její pejsek, protože se dostane do kobky, znamená to, že by ho mohla stále ovládat... Do háje! Ona žije!

Okamžitě jsem na sebe zase natáhla mikinu a podívala se na hodiny. Pět minut po půlnoci? Ale tak tady se nespí!

Spěchala jsem přes schodiště temným hradem ponořeným do tmy. Alfred Hichcock by z tohohle hradu měl zajisté radost. V noci byl obzvlášť nepříjemný, studený a hororový! Přecházela jsem přes jemně osvícenou recepci, kterou vlastně osvěcovala pouze svíčka na stole.

„Už jen kousek, Clare, nebuď jak malá, nic se ti tady nestane!“ šeptala jsem si sama pro sebe, když jsem se vyděsila svého vlastního protáhlého stínu.

Zaběhla jsem za roh, vyběhla schodiště a dostala jsem se do chodby plné obrazů a knihovniček. Pořádně jsem se zaposlouchala. Z jednoho pokoje se ozývalo hlasité práskání doprovázené Andreem Bocellim a jeho Vivo por Ella.

„To bude ono,“ usmála jsem se pro sebe.

„Dále!“ ozvalo se ne dvakrát příjemně.

„Zdravím, Jane,“ pokývnula jsem, když jsem prostrčila hlavu mezi dveřmi. Povytáhla obočí a hodila přes pohovku těžký korzet.

„Co ty tu? Nemám náladu, sorry,“ štěkla po mně a dál pokračovala ve vybírání šatů ve viktoriánském stylu.

„Omlouvám se, že ruším při tak – hm, důležité činnosti. Jen potřebuju pomoct.“ Já se tak snadno nevzdám. Ignorovala jsem, že mě nevnímá a zavřela za sebou dveře od pokoje.

„Myslela jsem, že si chytrá. Mohlo ti dojít, že hledat pomoc u mě je tak nějak bezvýsledné.“ Stále pochodovala před škálou suknic a s nadřazeným tónem mi vlastně vysvětlovala, jak jsem blbá.

„Harmony byla asi o dost hloupější, když tu nechala tohle,“ hodila jsem deník na konferenční stolek a tím upoutala její pozornost. „Moc tam toho není ani jsem toho zas tak moc nepřečetla, ale i tak je to děsivé.“

Jane se na mě podívala a váhavě přešla ke stolku. Chvíli na deník koukala.

„Kde si na to přišla?!“ vyhrknula překvapeně.

„V kobce pod hradem, ale asi si ji nikdy neviděla,“ zakroutila jsem hlavou, když jsem si vzpomněla na Felixe.

Jane skočila po deníku, zabořila se mezi plesové šaty a její oči těkaly ze strany na stranu, jak rychle četla.

„Já nevím, jestli mám nadávat, brečet nebo svolat poplach!“ vykřikla zaraženě. „Ona si udělala sluhu z mého bratra!“

Kdyby to bylo možné, řekla bych si, že Jane je bílá jak stěna a ty její zabijácké oči jsou plné strachu a lítosti.

„Myslíš, že stále žije?“ zeptala jsem se opatrně. Otočila na mě svůj vyděšený pohled.

„Nemám ponětí, jen jedna věc je víc než jasná. Máš s ní něco společného.“

„Ale jak je to možný!“ Třískla jsem pěstí do stolku. „Vždyť je mrtvá přes sto let a její rodina zřejmě taky, podle toho, co jsem si přečetla!“

„Pojď!“ zavelela a chytla mě za zápěstí. Surově jako vždy. Z hrudi se mi vydralo zakvílení.

„Neskuč a pohni!!!“

„Jane! Já umím chodit!“

Podle jejího svižného kroku, kdy já jsem musela běžet, abych jí stačila, jsem usoudila, že míří za Arem nebo někým podobným. Hnaly jsme se chodbami jako dostihoví koně. Ano, doběhly jsme až do nejhonosnější chodby na hradě. Jane bez jakéhokoli zaklepání nebo něčeho podobného vtrhla do Arovy pracovny a hodila mu deník na stůl.

„Ta mrcha žije! Ona žije! A podmanila si Aleca!“ plácala páté přes deváté, zatímco já jsem se snažila chytit dech.

„Jane, jsi v pořádku? Co to je?“ Aro ji sledoval velmi podezřívavě. Damon stojící v rohu místnosti vypadal, jako by strnul.

„Kdo žije?!“ zvýšil hlas a jeho modré ocelové oči vypadaly, že za chvíli vypadnou.

„Har-mo-ny.“ Po každé slabice jsem se musela nadechnout. Opřela jsem se o opěradlo židle, na které seděl Demetri.

„Vy jste se zbláznily?!“ udiveně se na nás podíval a uvolnil mi místo. Vděčně jsem se na něj podívala a zbořila se, jako domeček z karet, na židli.

„Je-jen čti.“ Nadechla jsem se. „Opravdu jste jí vyvraždili rodinu?“

„Co to všechno má znamenat?!“ zařval nepříčetně Aro a praštil do stolu tak silně, že se na jeho masivní, tvrdé pracovní desce udělala díra. Popadnul deník a začal číst.

„Alecu!“ zahřměl.

O pár vteřin později se pomalu otevřely dveře, do kterých vešel zavolaný Alec. Koulel očima na všechny v místnosti, mně věnoval speciální, pro mě však neidentifikovatelný, pohled a zůstal stát.

„Pojď sem a dej mi ruku, hned!“ Alec přiskočil k Arovi a velmi opatrně mu podával ruku. Aro zavřel oči a zaklonil hlavu.

„Pro Krista!“

Autor: SisiHale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou neodoláš - 6. kapitola: