Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jednou neodoláš - 5. kapitola

21.05.2010 (19:00) • SisiHale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2050×

„Mám, co jsem chtěl, zatím…“ zvesela se zasmál a couval ven z kobky.

Chvíli jsem nechápala… Idiot! Omyla mě vlna nenávisti, která říkala: „Clare, zabij ho, teď a tady!“

„Ty hajzle!“ Popadla jsem jednu z lahví s krví a prudce jsem jí po něm mrštila.

-

Nasupeně jsem dupala po těch podělaných točitých schodech, ve snaze dostat se co nejdál od té kobky. Pan Casanova mi utekl dřív, než jsem po něm stihla vyházet celý arsenál lahví.

Říká se, že nenávist je určitý druh vášně. Nikdy! Nevím, o co mu šlo. Jestli teďka bude chodit po hradě a vyřvávat, čeho se mu povedlo dosáhnout, najdu způsob jak ho zničit. Popravdě, vůbec nevím, kam mám namířeno. Napadlo mě, že bych mohla zajít za Arem, jestli už konečně něco zjistil. Jen bych mohla dojít do další podobně smrduté místnosti a narazit tam třeba na Marcuse. Ne, pane bože, jen to ne. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala tyhle myšlenky a konečně vyšla na chodbu.

Myslím, že dnešní den už se nemůže víc pokazit. I když, den. Sotva jsem spatřila první okno, ukázalo se, že venku je ještě tma jak v pytli. Přeci jen bych za tím Arem mohla zajít. Být a zároveň nevědět co, to je frustrující! Bloudila jsem chodbami a snažila jsem se na někoho narazit. Místo toho jsem poslouchala jen své vlastní kroky. Lituji, že mezi mé schopnosti nepatří něco jako třeba vidění skrz zdi nebo něco podobného…

V tuto chvíli bych si ze všeho nejvíc přála, abych se vzbudila a zjistila, že to celé je jen jedna nekonečná noční můra. Po tom množství úrazů co jsem tady utrpěla, bych musela být vzhůru už hodně dlouho.

Konečně jsem došla do velmi honosné chodby. Bylo mi jasné, že tady sídlí jen ti nejvyšší. Tři mušketýři, nad tou myšlenkou mi ucukly koutky. Slyšela jsem nějaké hlasy v místnosti napravo. Udržovala jsem si dostatečný odstup, ale i přesto jsem velmi dobře slyšela.

„Mám právo si ji odvést, je úplně stejná jako Harmony!“ Nějaký hlas si tvrdě hájil své. Očividně dával najevo, že neustoupí. A ten hlas mi byl povědomý…

„Damone, a pamatuješ si také, jak Harmony dopadla?!“

Při těch slovech ve mně zamrazilo. Spíše, při tom oslovení - Damon. Damon Salvatore, byl ten, který ze mě udělal to, co ani Aro neví, si mě chce odvést. Tam za těmi dveřmi sedí upír, který mě proměnil v tohle. Ano, v tohle, protože to jinak nejde říct. A Aro? Ten zajisté ví, co semnou je. Udělalo se mi špatně.

Kdo je to Harmony? Rozhodným krokem jsem se vydala ke dveřím a vtrhla jsem do místnosti. Byl v ní, Aro, Damon, Felix a Caius. Když jsem pohledem zabloudila na Damona, připadala jsem si, jako bych zkameněla. Mé tělo nebylo schopné se hnout, já jsem nebyla schopna ze sebe vydat jednou hlásku. Ten jeho ocelový pohled.

„Zdravím, blondýnko,“ zašklebil se na mě.

Tázavě jsem se podívala na Ara.

„Je to on, že ano?“ zeptal se, když se naše pohledy srazily. Kývnula jsem.

„Nebavte se o mně, jako bych jí zabil,“ složil ruce pod prsa.

„Blbý vtip! Co ten tu dělá? Co vůbec řešíte?“vyhrknula jsem. Schválně, budou lhát, nebo mi to vyklopí?

„Damon si chtěl dát svačinku, smím-li to tak říct, a teď zjistil, že to nebylo poprvé, co jsi potkala upíra,“ Aro kýval hlavou jako bych byla úplně omezená. Felix se díval všude, jen ne na mě. To je potom jasné.

„Kdo je Harmony?!“ vyštěknula jsem.

„Kdo?“ usmál se pobaveně, Aro.

„To nemyslíš -.“ Nějak jsem nevěděla, co říct. Damon a Caius si vyměnili velmi zvláštní pohled. Fajn, rozhodují tady o mně beze mě. To je pěkné. Dotáhli mě do Volterry, zahryznuli mě, pustili mě, zakousl mě někdo další a teď si mě ještě odveze, mohl by opět ve spaní. Jistě, ani bych se nedivila tomu, kdybych se probudila někde mimo tenhle hrad. V místnosti bylo hrobové ticho.

„Ptala jsem se, co tu dělá?“ odkašlala jsem si, abych přerušila to ticho. Budu ignorovat to že ze mě dělají blbce, zjistím si o Harmony něco sama. A já vím, že toho zjistím hodně.

„Přijel na ples,“ řekl, Aro úplně normálním hlasem. Jako by oznamoval počasí.

„Ples?!“ Nechápavě jsem se rozhlížela po místnosti.

„Také máme svou kulturu,“ odfrknul si Caius.

Bez jakéhokoli slova jsem opustila Arovu pracovnu. Ruce jsem měla od těla jako panenka Barbie a pochodovala jsem po schodišti na obyčejnou chodbu. Byla jsem zaražená. Nejlepší by bylo, něco se dozvědět o historii upírů, ale to bych četla věčnost. Napadlo mě, že z Demetriho bych mohla vymámit něco minimálně o Harmony, ale nevím, kde teď momentálně je. Určitě bude lítat někde po hradě. Než ale navštívím někoho tady, měla bych se zkulturnit.

Vycházela jsem z koupelny s ručníkem přes hlavu a sušila si vlasy. Něco málo, co jsem tady nechala, protože se mi to nechtělo tahat s sebou, mi zůstalo ve skříni. Doufám, že mi brzo Damon vrátí moji tašku s oblečením. Nějak mám okno, kde zůstala. Popadla jsem úplně obyčejné trubkové džíny a tričko s barevným potiskem. Když jsem se otočila a sundala si ručník z hlavy, vykřikla jsem leknutím.

„Co tu zas chceš?!“ zařvala jsem nepříčetně na toho malého parchanta Aleca, který se rozhodnul mě psychicky deptat.

„Čekal bych milejší přivítání,“ zašklebil se, jak to umí jen on.

„Dobře, ještě mileji tě vyprovodím – vypadni!“ ukázala jsem na otevřené dveře ven.

„Clare, předci mě nenecháš jen tak samotného brouzdat po hradě,“ řekl na oko smutně.

„Máš pravdu,“ přitakala jsem soucitně, „počkej tady.“

Vysušila jsem si vlasy a sepnula je do divokého drdolu. Tedy, pokoušela jsem se o to, ale ty vlasy ne a ne se rozcuchat. Co bych teď dala za pořádně rozcuchané vlasy. Jestli mě čeká dokonalost až do konce života, pokud tedy skončí, věřím, že mě to po čase začne značně nudit. Vyšla jsem s úsměvem z koupelny.

„Tak, a můžeš mě doprovodit za Demetrim,“ zářivě a falešně jsem se usmála. Jeho úsměv ztuhnul. Párkrát zamrkal a potom se poraženě zasmál.

„Jsi svině,“ hlesnul a kývnul ke dveřím, ať ho následuji.

„Předem ti říkám, že pokud mě hodláš dovést do nějaké další kobky, rovnou zapomeň na mou spolupráci.“ A tak jsme procházeli hradem. S vodopádem sarkastických poznámek jsme rýpali jeden do druhého. Nevím, jak si mám vysvětlit tu rivalitu mezi námi, ale baví mě to. Provokace a popichování, to byl můj koníček už od dětství. Při vzpomínce na dětství jsem se mírně zasekla. Vlastně, už ani nějak nevím, jak dlouho jsem nemluvila s nikým z rodiny. Trochu mě to zamrzelo a já jsem posmutněla.

„Copak, copak? Emo mood?“ zasmál se Alec.

„Drž hubu,“ sykla jsem stroze.

Došli jsme do chodby plné dveří a obrazů. Sem tam byla i nějaká knihovna s křeslem. Jediná věc, která se mi na tom hradě líbila, ovšem jen místy. Ta architektura. Tolik jsem byla zabraná do obrazu na konci chodby, že jsem ani nevnímala že Demetri vystřídal Aleca, který zmizel. Ta dívka, spíš už tedy žena na tom obraze… Vyzařovalo z ní charisma a temperament. Demetri na sebe upozornil odkašláním.

„Ach, promiň. Ona tu žila?“ optala jsem se a tázavě poukázala na obraz.

„Jo, jen chvíli. Harmony poté zemřela,“ přitakával tiše. Harmony? Ta temperamentní černovláska, s černýma očima a pohledem mrchy, co stála zapřená o balkónek, lemovaná noční oblohou, byla Harmony? Ta, co má být podobná mě?! Zůstala jsem nevěřícně koukat na obraz.

„Co jsi chtěla, Clarett?“ optal se Demetri a opět mě vytrhnul z mých myšlenek. Definitivně jsem zakroutila hlavou a obrátila se k němu.

„Nemohli bychom to řešit někde v soukromí? Tady na chodbě to je -.“ Ještě jsem ani nedokončila větu a on otevíral dveře od svého pokoje. Zasmála jsem se a vkročila do místnosti. Tedy, to nebyl pokoj. Vypadalo to spíše jako nějaké luxusní apartmá. Ve srovnání s tímto jsem spala v kabinetu pro košťata. Hm, Aro by mě mohl přestěhovat na tuhle chodbu.

„Posaď se,“ pobídnul mě a ukázal na sedačku.

„Jo, díky.“

„Tak, copak tě sem přivádí?“ sednul si vedle mě. Zabořila jsem se hlouběji do gauče a uvažovala o tom, jak začít. Vyklopit to na něj jen tak, by asi nebylo to nejlepší.

„Zvědavost, myslím, že ty jediný bys mi mohl něco říct.“ Nemá cenu si vymýšlet. Skutečně jsem si to myslela.

„Kdo je to Harmony?“ Nakonec sem to na něj předci jen, vybalila. Trochu zaraženě se na mě podíval.

„Proč se ptáš?“

„Demetri prosím,“ zoufale jsem na něj koukla a doufala, že to zabere.

„Clarett, podívej se. Harmony byla ta nejzlejší lidská bytost, kterou jsem kdy viděl. Byla ztělesnění zla samotného. Neměla v sobě ani špetku svědomí, a na neštěstí na ní nepůsobil žádný náš dar, tedy, kromě daru který, má Jane. Jednoho dne ale prostě odešla a den na to ji našli mrtvou před branou města. Ona sama však měla snad tu nejzrůdnější schopnost, jako jsem kdy viděl.“

„Jaká byla ta schopnost?“ vyhrknula jsem ze sebe okamžitě. Chtěla jsem vědět víc, protože to co mi právě Demetri řekl, mi nestačilo. To jsem si mohla odvodit selským rozumem. On však na místo toho mlčel.

„Dobře, tak jinak. Kousnul ji taky Caius?“

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Myslím, že bude lepší, když půjdeš.“

Zůstala jsem na něj civět, jako by mi právě sdělil, že někoho zabil. I když, to by mě asi ani tak nepřekvapilo, jako to že mě chtěl vyhnat ze svého pokoje.

„Demetri!“

„Clarett, mám tě moc rád na to, abych ti toho řekl víc, pochop to!“

„Dobře,“ řekla jsem a vstala. Nechtěla jsem být nepříjemná, protože jsem se dozvěděla aspoň něco. Jen to mojí osobě prostě nestačilo. Uvnitř mě se bilo, co teď udělám. Napadlo mě, že bych to měla přestat řešit. Zvědavost tady ve Volteře mě už tak stála dost. Než jsem úplně odešla z pokoje, kývnula jsem na Demetriho a zmizela jsem.

Urputně jsem se snažila přijít na někoho, kdo by mi byl schopný aspoň trochu vysvětlit to, co se tady děje. Podle toho co jsem viděla na obraze, a toho co mi řekl Demetri jsem si Harmony nijak podobná nepřišla. Byla můj pravý opak! Ještě ke všemu říkal, že byla špatný člověk. Moment, ona opravdu byla člověk?

Zamyšleně jsem se plížila po chodbách s výrazem Anděla Pomsty a ta slavná Harmony mi ne a ne dát pokoj. Navíc, proč jí mají vyvěšenou v chodbě, když byla tak zlá? Ozvěna v chodbě upoutala mou pozornost. Došla jsem na chodbu, na které bylo schodiště vedoucí do kobky. V hlavě se mi začal rýsovat scénář. Ta kobka, je jediná místnost ve hradě, ve které je alkohol. A alkohol, nepůsobí na upíry. Ale na druhou stranu, tam byla i krev. Při pomyšlení na ni mě mírně zaškrábalo v krku. Zacouvala jsem zpět na rozcestí chodeb, abych se ujistila, že tady nikdo není a urychleně jsem vyrazila ke dveřím na schodiště. Ty jsem za sebou opatrně zacvakla a mířila opět, hluboko pod Volterru. Tato část hradu byla oproti zbytku docela ošuntělá.  Nevím, proč jsem se smála jako pako, když jsem scházela dolů. Ani vlastně nevím, proč jsem tam šla. Instinkt. Zatlačila jsem do hrubých dřevěných dveří a opět se ocitla v té kobce. První asociace byl Alec, druhá byla krev. Takové pozitivní věci.

Jedna část mě, zřejmě dost veliká část, si myslela, že zde najde odpověď. Ona si to nemyslela, ona v to doufala. Zkoumavě jsem prohlížela kobku a snažila se přijít na co nejmenší detaily. Každá prkotina nakonec mohla dát dohromady souvislou věc. Jediné, čeho jsem si zatím všimla, byl odporný veliký pavouk na jedné z těch hustých pavučin.

„Fuj.“ Po zádech mi přeběhl mráz. Štítila jsem se toho. Otočila jsem se zpět ke dveřím a obhlížela je. Byly staré. Špatně zazděné. Nedivila bych se, kdyby si tu kobku stavěla sama Harmony. Popocházela jsem blíž a civěla jsem na další hustou pavučinu v rohu. Byl pod ní uvolněný jeden z kamenů, které tvořily zeď. Vystoupila jsem na malou stoličku a s nechutným výrazem jsem hřbetem ruky odhrnovala pavučinu a následně tahala ven kámen. Pustila jsem ho na zem a při dopadu tupě zaduněl. Protože jsem do díry po kameni neviděla, stála jsem na špičkách a slepě v ní hmatala. Zděšeně jsem stáhla ruku, protože jsem měla pocit, že mi po ní lezl  pavouk. Naštěstí to byl jen pocit. Proto jsem ruku vrátila a nahmatala něco malého, jako cukrem posypaného. Když jsem to vytáhla, tak to byl klíč. Nebyl posypaný cukrem. Byl jen tak rezavý, že se drolil.

Každý klíč má někam zapadnout. Nesnáším se. Moje zvědavost je někdy vážně otravná. Malý klíček, skoro rozdrobený mi přidal jen dalšího brouka do hlavy.

Už to bylo hodně dlouho, co jsem byla v kobce. Chodila jsem sem a tam, jednu stěnu jsem dokonce prohmatala celou, ale už v ní nebyl uvolněný žádný kámen. Vyzkoušela jsem klíček na obě truhly, které se válely po zemi od mé poslední návštěvy. Začínala jsem si myslet, že díra ke klíči v té kobce vůbec není. V tom případě jsem nahraná, a můžu ho zahodit, protože nejsem nadlidská bytost, abych měla sílu převrátit na ruby celý hrad. Tedy, spíš nejsem ani člověk, ani upír. V kobce bylo šest velkých skříní, plných lahví. Typuji, že v každé té monstrózně veliké skříni mohlo být kolem stovky lahví, určitě. Ten klíč patřil k něčemu, co je tady schované.

Vyskládala jsem už čtyři skříně. Přesněji řečeno, prohrabal jsem je. Musela jsem už být cítit chlastem, jako kdybych si ho sama vyráběla, a stále jsem neměla nic. Nic kam bych ten klíč dala.

Končíš Clare, končíš. Mluvila jsem si sama pro sebe. Tady v kobce jsem už moc dlouho. Budou mě hledat. Určitě. S pocitem prohry jsem tedy opouštěla kobku. Sotva jsem otevřela dveře, zůstala jsem nevěřícně civět před sebe. Nebyl tam Alec, nebo někdo podobný. Visel tam obrázek. Maličký obrázek. Vůbec jsem si nemohla vybavit, jestli tady byl nebo ne. Byl na něm strom, strom pohupující se ve větru. Spíše tedy v pořádné vichřici, protože se nakláněl prudce doleva. Sundala jsem ho, ale nic pod ním nebylo. Žádný zámeček, nic. Pověsila jsem ho tedy zpět a vyšla prvních pár schodů. Otočila jsem se hned potom, co se ozvala rána. Ten obrázek spadnul.

Zírala jsem na ten strom naklánějící se na zemi prudce doleva. Zvedla jsem oči a spatřila nejčernější zeď na světě. Zkoumala jsem si pohledem, každou její část a uviděla jsem to. Dole, těsně nad zemí něco bylo. Byla to blbě nalepená tapeta. Černá tapeta, ale bylo vidět, že je tak blbě nalepená schválně. Okamžitě jsem k ní přiskočila a zaryla do ní nehty. Seškrábala jsem jí a zbytek utrhla. Pod tapetou byla do zdi vložená skříňka. Malá dřevěná skříňka se zámkem stejně zrezivělým, jako byl ten klíč. Neváhala jsem a otevřela ji. To, co jsem uvnitř viděla, mi vyhnalo srdce až do krku. Opatrně jsem to vytáhla. S užaslým výrazem jsem hleděla na to, co mi zůstalo v rukou.

„Jo!“ otočila jsem se na patě a mířila nahoru zpět do hradu.

Shrnutí

4.<<//>>6.

Autor: SisiHale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou neodoláš - 5. kapitola: