Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jednou neodoláš - 4. kapitola

15.05.2010 (13:15) • SisiHale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1690×

Najednou byla tma, ticho, žádná bolest. Nic. Jen já a mé myšlenky… Ovšem i ty po chvíli… i… ty… myšlenky… zmizely.

-

Jednou rukou jsem si silně mačkala oba pulzující spánky. Připadalo mi, jako by mi do hlavy z každé strany někdo mlátil pánví a v uších jsem slyšela miliony zvonečků, které vydávaly šíleně vysoké tóny. Po tvářích mi tekly slzy, jak moc to bolelo. Když jsem otevřela oči, dlouho mi nešlo zaostřit. Jednak za to mohly slzy a za druhé jsem měla všechno jako rozkouskované. Rozsekané. Jako by byl můj zrak nějaké nesložené puzzle. Navíc sluneční paprsky, které na to místo pronikaly skrz okno mě pálily v očích. Pálily mě mé dásně. Má pleť byla nepřirozeně bílá, bělejší než kdy předtím. Docela mě přestává bavit se budit stále, někde jinde bez nejmenšího náznaku vzpomínky na předcházející večer…

Oči už začínaly trochu zaostřovat a já jsem zpozorovala pokoj. Hotelový pokoj, který mi byl tak povědomý… Jsem v penzionu pod Volterrou! Vyšvihla jsem své tělo do sedu… Rozhlížela jsem se po pokoji, byl úplně stejný. Okno s výhledem na hrad. Hrad…

Hlavou mi probleskla včerejší událost. Bylo mi jasné, že ve městě je nějaký nový upír. Jiný upír, protože neměl karmínové oči a do restaurace došel za světla. Navíc se mu podařilo něco udělat s mou osobou. Nějak jsem se necítila ve své kůži. Ještě jednou jsem si tedy promnula spánky a odebrala se do koupelny.

Procházela jsem polední Volterrou a s hrůzným výrazem sledovala veškeré postranní uličky. Mířila jsem nahoru, ke kapličce, do hradu. Přišlo mi docela podstatné o tomto Ara informovat. Ačkoli slunce přímo pálilo, já jsem si potahovala rukávy v šedé sportovní mikině a klepala se zimou. Můj krok byl velmi  svižný. Za nedlouho mě dovedl až na náměstí před kapličkou. Při vstupu jsem si sundala sluneční brýle. Nikdo v ní nebyl.

Byla jsem v koncích. Ani při nejmenším mě nenapadalo, jak se dostat dovnitř hradu. Až teď mi došlo, jak nepromyšlený můj tah byl. Sesunula jsem se v kapličce na zem a opřená o zeď jsem si mnula dásně. Bez efektu. Chtěla bych si je vytáhnout a oškrábat je o koberec. Dát si něco kyselého. Po chvíli jsem se musela zvednou a chodit. Ryla jsem si nehty všude po kůži, protože mě nesnesitelně škrábala…

„Do prdele, co to se mnou provedl?!“ klela jsem a v kapli kopla do zdi. Zaskřípaly dveře a v nich se objevila Heidy s asi tuctem turistů.

„Tebe mi seslalo samo nebe!“ vykřikla jsem a vydala se za ní.

„Copak tě přivádí zpět?“ zeptala se trochu překvapeně.

„Mám důležité zprávy pro Ara… Navíc, potřebuju pomoct.“

Nebyla ze mě dvakrát nadšená, ale vedla mě spolu s ostatními lidmi dolů, do trůnního sálu kde za chvíli všichni zemřou. Pach jejich krve byl tak… lahodný. Začal mě svrbět nos. Škrábala jsem si ho, jako dlouholetá feťačka šňupající všechno možné. Došli jsme po kamenných schodech dolů na tu jejich recepci. Heidy nechala jít dav před námi a mě si odtáhla stranou.

„Co se ti stalo?“ zeptala se, když si všimla mého počínání.

„Já ti to potom vysvětlím,“ řekla jsem a křečovitě si začala škrábat dásně, opět. Chovala jsem se jako retard. Ale všechno bylo tak nesnesitelné.

Z trůnního sálu se ozýval srdcervoucí křik. Nějak mi nevadil, jen ta hrozná bolest dásní. Čekala jsem za dveřmi, abych se náhodou nepřipletla mezi potravu. Člověk po člověku umíral a s tím se i snižovala hlasitost křiku. Nakonec zbylo jen ticho…, které přerušil smích upírů. Zaváhala jsem, zda-li mám vstoupit. Nakonec jsem rozrazila dveře a odhodlaně vešla do místnosti. Pohledy všech na mě zůstaly stát. Caiusův nenávistný, Marcusův neutrální a Arův extrémně překvapený…

„Aro, potřebuju pomoct,“ hlesla jsem zoufale a do očí se mi draly první slzy.

„Kdo ti to provedl?“ zeptal se tiše a pomalu se snášel z trůnu dolů. Bylo na mě vidět, že to nejsem já. Že mi někdo něco udělal.

„Já nevím… Je tady nějaký další upír. Včera mě našel v baru a p-potom mě kousnul... Teď mě strašně bolí dásně a škrábe mě nos a je to hrozné. Je to k nevydržení. Navíc mi voní lidská krev, a v další chvíli se mi z ní chce zvracet, nevím co mám dělat.“ To už z mých očí kapalo víc a víc slz.

„Pojď se mnou.“ Chytil mě kolem ramen a vyšli jsme z místnosti. Za námi zůstal je šepot ostatních.

„Ani náhodou si netroufám říct, co se s tebou stalo…“ mumlal Aro a myšlenky měl v jedné z mnoha knih, které se válely na velikém stole.

Ten tlak v dásních se nedal vydržet. Měla jsem už okousané snad všechny nehty, ale pořád a pořád dorůstaly. I zuby jsem začínala mít ostřejší a slyšela jsem kroky snad každého na hradě. Začínalo mi z toho být zle, čím dál víc. Dveře se prudce rozletěly na stranu a stál v nich Alec, kterému Aro poručil aby mi donesl ovoce. Okamžitě jsem vystartovala po velikém, lesklém zeleném jablku. Mé dásně se trochu uklidnily, jak to jablko bylo kyselé. Ale stále jsem v nich měla tlak.

„Myslím, že ještě nejsi přeměněná,“ konstatoval a odtrhnul oči od knížky.

„Jako že-,“ zarývala jsem nehty do své levé ruky „že se měním v upíra?!“

„Ne, v upíra určitě ne. To probíhá úplně jinak. Kdo tě kousl, Clare?!“

„Já nevím, měl takové modré oči, vůbec jsem si nemyslela že by to mohl být upír. Nemůžu si vzpomenout na jeho jméno… Sol, Sel, Tor… vůbec nevím,“ šeptala jsem potichu a přerývaně dýchala.

„Salvatore?!“ Aro vykulil oči.

„Ano,“ přitakala jsem tiše.

„Který z nich?!“ Začínal panikařit.

„Jak který z nich? Jmenoval se Salvatore!“

„Máme problém.“ Aro mi povyprávěl o dvou upířích bratrech. Jsou to prý trochu jiní upíři, smí se pohybovat na slunci díky prstenům, lze je zabít pomocí dřevěných kůlů… Stefan a Damon. Ať to byl kterýkoli z nich, jestli ho ještě jednou uvidím, utrhnu mu hlavu. Vystřílím do něj zásobník dřevěných kulek a potom ho ukopu k smrti. Při pomyšlení za na zabíjení mě opět začaly bolet dásně. Tak moc bych chtěla aby to skončilo! Zarývala jsem si nehty do tváře, ale Aro mi chytil ruku, abych si neublížila. Křečovitě jsem mávala jeho rukou, kterou mě držel.

„Clare? Clare!!!“ Upadla jsem do ticha.

Když jsem se probudila, venku byla tma. Byla noc. Mě už, kupodivu, neovládala tak nesnesitelná bolest a nic mě neškrábalo. Škrábání vystřídal oheň v krku. Bohužel, už jsem si ho nemohla rozdrásat do krve, pokud bych nechtěla přijít o hlasivky.

Na to, že byla noc jsem viděla velmi dobře. Ty dunící kroky celého hradu už ustaly. V pokoji u mě nikdo nebyl. Měla bych jít za Arem, optat se ho, co se mi zase stalo.

Bloudila sem pro mě neznámou částí hradu. Ty točité schody vedly stále dolů, dolů a dolů. Jsem si jistá, že tady jsem ještě nebyla. Svíral mě pocit nejistoty, ale zároveň mi v rukou pulzovalo, jako bych mohla vytrhávat stromy ze země. Začínalo být už opravdu divné, že ty schody vedou stále dolů a žádná chodba. Tady tuto část hradu jsem nikdy nenavštívila. Ohlížela jsem se za sebe. Prudce jsem se otočila zpět a hlavou to narvala přímo do dřevěných dveří.

„Kurva,“ zaklela jsem a mnula si čelo. Bylo poškrábané. Ale jak jsem ho tak mnula, rázem se škrábance vytratily. S překvapením jsem chvíli hleděla na své ruce a poté se opřela do těžkých, dřevěných dveří.

Místnost, do které jsem vešla byla neuvěřitelně zašlá. Kolem zdí bylo několik zavřených, mohutných skříní a truhlic. V rozích kamenného, zplesnivělého stropu byly pavučiny husté jako mlha. Žádné světlo. Jen jedna hořící pochodeň. Zabrala jsem do dveří, abych je mohla zavřít. Přitom jsem s nimi bouchla, že se strop téhle kobky div nesesypal.

Na konci místnosti, byl nějaký lesklý povrch. Vypadal tak, pod nánosem prachu, stoleté špíny a nesčetného množství pavučin. Přešla jsem k tomu, a nataženým rukávem jsem se snažila z toho ten bordel dostat. Bylo to zrcadlo. Málem mi vypadly oči z důlku, když jsem se viděla.

Má pleť byla tak bílá, že pomalu vypadala, že svítí. Oči, stále smaragdové byly rozšířené, veliké. Celé tělo bylo jako z porcelánu. Bez nejmenší chybičky. Žádná jizva, škrábanec, nic. Jen bílá, lesknoucí se pleť. Žádné kruhy pod očima z vyčerpání, žádné náznaky okousaných nehtů… Vlasy jsem měla husté. Už ani zdaleka nebyly tak neposedné jako dřív. Úhledné prameny platiny se spouštěly podél mého těla jako mráčky. S takovou lehkostí.

„Co to se mnou, sakra, udělal?“ ptala jsem se zjevně svého odrazu.

Odtrhnula jsem oči od té dívky v zrcadle a mířila jsem k malé dřevěné a tak nejméně sto let staré stoličce, stejně staré, jako všechno tady. Posadila jsem se a zkoumavě si prohlížela všechno kolem. Ty skříně tady musely být nehorázně dlouho. Mé zvědavé já se opět hlásilo ke slovu. Stoupla jsem si tedy, a zamířila k největší skříni vůbec. Z počátku jsem se dveřmi nemohla ani hnout, protože jejich železné panty byly zteřelé a zrezivělé. Potom jsem trochu silněji škubnula, dveře se rozrazily na obě strany a já jsem se ocitla uprostřed velkého prachového mraku. Couvala jsem ke zdi a kašlala, protože se mi ten stoletý humus dostal do plic.

Mžikala jsem očima, protože prach se začal pomalu usazovat. Skříň byla plná lahví. Zašlých lahví a plných lahví. Přistoupila jsem zpět ke skříni, a jednu jsem opatrně vytáhla. Bylo v ní něco kalně červeného. Jako první mě napadla krev. Ale ta by se vysrážela, ne? Nehty jsem zaryla do korkového špuntu a vytáhla jej ven. Když jsem přičichla k lahvi, bylo mi jasné co v ní je. Červené víno! Tahle tajemná kobka byla plná chlastu!!! Musel být všude kolem, ve všech skříních. A skutečně – když jsem lítala ze strany na stranu a otevírala skříně, byly v nich jen lahve. Nestačila jsem valit oči. Zajisté to muselo sloužit jako úschovna, o které nikdo nesměl vědět. Jen… Proč je v hradu plném upírů alkohol? Hodně starý a zašlý alkohol? Alkohol na upíry nepůsobí.

Posadila jsem se zpět na stoličku s otevřenou lahví v ruce. Je tady něco zvláštního, co nevím. Velké hradní tajemství. Jak jinak bych si to měla vysvětlit? Záhadně se po roce vrátím a všechno je vzhůru nohama. Babička záhadně nemá čas, matka mi volala jen jednou za den a nějaká stará paní mluví o upírech den předtím, než si mě odvedou do hradu. To, co se tady děje není normální.

Člověk by si ani nepomyslel, jak rychle se dá půl flašky vypít. Všimla jsem si ještě tří truhlic, které byla naskládané na sobě. Zajisté v nich také bylo víno, ale i přesto jsem je chtěla otevřít. Šouravý krok mě dovedl před ně. Popadla jsem první a zatáhla s ní k sobě, aby spadla. Jen tak – tak jsem se vyhnula tomu, že mi těžce dopadající truhla rozmačkala všechny prsty na nohou. Spadla zámkem na podlahu, a já nebyla schopná ji převrátit zpět. Další truhla byla také zamčená, a tak jsem jí po vzoru té první shodila na zem. Opět zaduněla celá kobka. Ozvalo se zařinčení skla. Byla jsem však nepozorná, a ani v nejmenším jsem si nevšimla toho, co začalo z truhly vytékat.

„Jejda,“ uchechtla jsem se a dala veškerou sílu do toho, abych otevřela poslední truhlu. Bylo v ní asi patnáct lahví. Menších než byly ty na víno. Popadla jsem jednu z nich a opět jí otevřela. Ta vůně jako by mě omámila. Začalo mi nesnesitelně pulzovat v dásních a nos udeřila kovová vůně. Pod očima jsem cítila tlak, jako když bych se chtěla rozbrečet. Stála jsem uprostřed té kobky a i přes to, že jsem byla mimo smysly jsem sváděla vnitřní boj sama se sebou.

Vždy jsem z toho měla fobii, hrůzu. Štítila jsem se cizí i vlastní. Bála jsem se toho, i když mi to nikdy nic neudělalo. Najednou to ale bylo jako něco, co musím za každou cenu mít. Nechtěla jsem. Ne.

Mé tělo bylo líně, nezvladatelně opřené o kraj truhly. Má hlava v ní byla zabořená, jako kdybych zvracela. Už jsem z ní tahala třetí láhev krve, ale mé tělo stále nemělo dost. Krev byla studená, a mě přišlo že dokonale hasí ten oheň v mém krku. Dásně se zklidnily. Byla jsem jako v transu a chtěla jsem víc. Zároveň má lidská část, byla znechucena.

Když jsem si uvědomila, co dělám, prudce jsem odskočila ke dveřím. Oddechovala jsem, jako bych se právě vynořila ze dna moře a do očí se mi draly slzy. Hystericky jsem křičela na celou kobku, jak jsem nechutná.

Okusovala jsem si kůži kolem palce. Nevěděla jsem, co mám dělat s rukama. Můj zrak se tupě ubíral směrem ke truhle a tomu lákadlu. Proklínala jsem, nevím kterého z těch dvou Salvatorů, za to, co semnou udělal. Schoulená v rožku jsem truchlila sama nad sebou.

Dost, musím přestat. Něco se se mnou stalo, a pevně věřím že zjistím co. S tou nějakou úchvatnou schopností si sama vyléčit zranění toho hajzla najdu, a sama, vlastnoručně, dlouze a bolestně zabiju. Zemře mi v rukou. Možná bych mu vlastně měla poděkovat, protože mě učinil něčím nadlidským. Ale když mi pořád teče krev, tak to asi zase takové „bum“ nebude.

Vymrštila jsem se na nohy a rozhodla se, že ukončím to své dobrodružství tady hluboko pod Volterrou. Rozrazila jsem dveře, a s udivením zůstala civět na Aleca.

„Co tu děláš?“ zavrčel.

Super, co mu mám teďka říct? Vypila jsem tři lahve krve, páč jsem měla absťák a teď se chystám odejít!

„Zabloudila jsem,“ nevinně jsem se usmála.

„Clarette,“ jeho hlas zněl tak nějak hrubě.

„Co tady děláš ty?“ vypálila jsem, přičemž jsem ho zarazila. Jeho ústa zůstala mírně pootevřená. Natočil hlavu.

„To se ti mám jako zpovídat?“ Arogantní, jako vždy.

Mlčky jsme tam stáli. Čekala jsem, že mě třeba pustí, nebo tak něco. Místo toho šel proti mně, čímž mě zatlačil zpátky do té špinavé kobky. Hbitě za sebou zavřel dveře.

„Co to má znamenat?“ Měřila jsem si ho pohledem. Jeho oči byly temné jako les v noci. Černé jako noc sama.

„Nemám čas, nechej mě odejít!“ Prudce jsem do něj strčila, až jsem se sama sobě divila jakou mám sílu. Ani ta s ním však nepohnula. Snažila jsem se ho jakkoli obejít, ale rozpřáhnul ruce. Chytil mě za ramena a tlačil až k zrcadlu naproti dveřím. Neměla jsem z něj strach, přišlo mi to otravné.

„Alecu!“ vykřikla jsem a bušila do něj pěstmi.

„Sklapni.“ Hbitě mi chytil obě ruce, spojil mi je v zápěstí nad hlavou a druhou ruku mi přikryl ústa. Nevěřícně jsem na něj valila oči.

Sklo jen zařinčelo, když se pod náporem mého těla zrcadlo po malých, rozbitých kouscích sunulo k zemi. Cítila jsem štiplavou bolest v zádech. Alec se mnou vždy zacházel jako s kusem hadru. Stáhnul svou ruku, kterou mi držel ústa zpět.

„Nenávidím tě, abys věděl!“ Pořádně jsem se nadechla a křičela po něm.

„Já tebe víc.“ Sebevědomě a arogantně se usmál. Připomněl mi Salvatora, který mě napadl.

„Co sakra chceš?“ vyštěkla jsem.

Jeho ruka se opět vymrštila a já čekala, že mou tvář zase oblije horko, jak mi vrazí. Ale ne. Jeho ruka jemně pohladila mou tvář. Obočí mi vyletělo samým překvapením nahoru, pozorovala jsem ho velmi zaraženě. Ačkoli jsem měla stále nutkání vysmeknout se mu z jeho sevření a uzdravit si jizvy na zádech, nijak divoce jsem sebou nemlátila ze strany na stranu. Chtěla jsem ho zabít pohledem. Naše oči se opět vpíjely do sebe. Byla jsem jím tak zaujatá, tím pohledem, že jsem nevnímala to že jsou si naše tváře blíž a blíž.

„Clare,“ špitnul tiše. Následně jsem ucítila jeho mramorové, studené rty, jak se opatrně dotkly těch mých. Projelo mnou jakési něco, a nebyl to ten chlad. Něco zvláštního. Byla jsem mimo. Tolik jsem ho nenáviděla, a teď a tady mě líbal. Velmi vášnivě a temperamentně. Jeho jazyk mapoval má ústa a opačně. Mírně mě kousnul do rtu.

Rázem mi pustil ruce a odtáhnul se s úšklebkem.

„Mám co jsem chtěl, zatím…“ zvesela se zasmál a couval ven z kobky.

Chvíli jsem nechápala… Idiot! Omyla mě vlna nenávisti, která říkala: „Clare, zabij ho, teď a tady!“

„Ty hajzle!“ Popadla jsem jednu z lahví s krví a prudce jsem jí po něm mrštila.

Shrnutí

3.<<//>>5.

Autor: SisiHale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou neodoláš - 4. kapitola: