Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jednou neodoláš - 3. kapitola

08.05.2010 (21:15) • SisiHale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1656×

Když si všimli že mě vzbudili, Aro si stoupl přímo přede mě.

„Co jsi sakra zač?!“ vyštěkl.

„Jak je možné…“

-

„Jak je možné že jsi stále člověk!!!“ Aro zuřil, totálně. Kdyby mohl, byl by rudý jako jeho oči. Civěli na mě všichni v místnosti. Pozorovali mě pohledem napůl obdivuhodným a napůl se na mě stále dívali jako na jídlo. Marně jsem se snažila pochopit co se stalo. Aro ke mně přistoupil a začal semnou třást.

„Co jsi sakra zač?!“ zajíkal se vzteky.

„Nechápu co se děje!“

Pustil mě a opět se začal procházet po pokoji. Ostatní se natlačili trochu víc ke komodě vedle dveří, aby mu udělali prostor. Opravdu jsem byla stále člověk? Určitě. Jednak mi bilo srdce a za druhé jsem musela dýchat, abych se neudusila. Nahmatala jsem na krku jizvu která ještě pořád pálila. Caius mě musel kousnout. Když jsem ho v místnosti našla, díval se na mě jako by mi chtěl utrhnout hlavu. Jako bych ho nějak zradila. Aro se sebral a odešel z mé komnaty. Jeho naštvaný armádní krok se rozléhal po celé chodbě. Postupně se má ložnice začala vyprazdňovat po vzoru Ara.

Stále jsem nechápavě seděla na posteli.

„Svým způsobem je tvá imunita vůči nám obdivuhodná.“ Otočila jsem se nechápavě na Jane která jako jediná zůstala v pokoji.

„To nemění nic na tom že mě sereš,“ otočila se na patě a zmizela.

Pozorovala jsem krajinu z okna. Seděla jsem na parapetu a sledovala vinice, žlutou uschlou trávu, lesy a město pode mnou. Venku svítilo slunce. Jasně modré nebe které nekazil jediný mrak. Mé rozmýšlení přerušila ohlušující rána dveří které někdo prudce rozrazil. Demetri? Zvednul mě a kývl směrem ke dveřím, abych ho následovala. Tak jsem taky udělala. Popoháněl mě před sebou na chodbě jako ztracenou ovci.

„Co se zase stalo?“ vypískla jsem.

„Prostě tě chce Aro!“ surově mě tahal po schodech dolů. Stále mi tlačil do zad, abych byla rychlejší. Dávala jsem si takový polosprint a on se choval jako bych lezla po čtyřech. Na člověka se v tomto hradě pohlíží pouze jako na jídlo, že se divím.

„Ale, slečna Nelzepřeměnitvupíra je tady,“ zašklebil se ironicky Aro když mě Demetri dotlačil do trůnního sálu. Pronikalo do něj slabé sluneční světlo. Když se všichni tak slabě třpytili, vypadali spíš jako svatí nebo nějací andělé než jako upíři.

„Ještě jednou a naposledy říkám, že nevím co semnou je!!!“ vykřikla jsem a divoce jsem gestikulovala. Už mi ty vyčítavé pohledy lezly na nervy. Já se jich neprosila, aby mě sem odnesli. Vedla jsem asi pětiminutový monolog. Potom mě Marcus stopnul.

„Zabít,“ řekl stroze a zasmál se.

„Jistě, zabiješ jí a připraví nás to o věčnost ne?!“ zakřičel na něj ironicky Aro. Kdybych nevěděla že to je nemožné, myslela bych si, že mu začíná vyskakovat žíla na čele.

„Uznávám, že tvé kousky jsou velmi pozoruhodné,“ přitakával. „Ale tvou krví je načichlý celý hrad! Nevím co způsobilo to, že Caius nebyl schopný tě přeměnit, ale nejraději bych tě zabil, vycpal a nechal si tě jako exponát. Jen nevím čeho jsi ještě schopna!“

Bylo milé poslouchat to, jak mě chtějí zabít, popřípadě si ze mě udělat jídlo nebo jak pravil Aro, vycpat.

„To já taky ne!“ Můj hlas se posadil tak vysoko až jsem se tomu divila i já sama. Mutuju nebo co?!

„Co kdyby ji zkusil přeměnit někdo jiný?“ nadhodil opatrně Caius.

„Chcete mi ukousnout hlavu? Co když se mu to nepovede?!“

„Taky pravda.“

Do konverzace o anomáliích ohledně mé existence se postupně zapojili všichni. Vedli jsme opravdu debatu na úrovni. Jeden křičel před druhého, další dupal nohou s výrazným „Ne!“ a Felix byl opřený o jeden ze sloupů a četl si. Kdyby se o to, co se semnou stane mělo hlasovat, už bych ležela mrtvá. V hlavě jsem si přemítala všechny své dosavadní hříchy. Marně jsem pátrala ve svém nitru a snažila se najít jeden pádný důvod proč mi někdo udělil tento trest. Chvílemi jsem myslela že zešílím! Zabít, vycpat, zakroutit jí krkem, zakonzervovat do formaldehynu, sníst, pohřbít za živa, pustit… Padaly samé takové debilní návrhy – moment, pustit?!

„Ano!“ vykřikla jsem. Všechny oči tázavě koukly na mě. „No pustit! Říkali jste pustit!“

„Který idiot to navrhnul?!“ Aro se choval, jako by se dnes už dočista zbláznil. Třeba si myslel že jsem něco mocnějšího než upíři. Což asi těžko, vzhledem k tomu že mě můžou uspat, že mi můžou ublížit, že vlastně můžou všechno.

Nikdo v sále se nehlásil.

„Musím to opakovat?!“

„Já.“ Všichni jsme vytřeštili oči na Aleca.

„Ty?!“ vypísknul Aro.

„Vyklouzlo mi to!“ bránil se.

Aro protočil oči, jako jsem to často dělávala já a chodil, ještě pořád, tam a zpátky. Už začal obcházet celý sál dokola. Na tváří všech zde bylo vidět překvapení. Já sama jsem trochu nechápala, že to vůbec někoho napadlo.

„Má pravdu, pustíme ji.“ Aro přestal chodit pořád dokola, stoupnul si naproti mně a čekal, co udělám.

„Já bych tuhle situaci ráda vyřešila, takže bez vtipů, ano?“

„Dobře, já tě pustím a ty mi chceš nadávat?“

„Ty – Ty to myslíš vážně?“ překvapeně jsem koulela očima na něj a na ostatní.

„Aro, zbláznil ses?!“ zařval nevěřícně Caius. Div mě nepropaloval pohledem.

„Nezbláznil…,“ otočil se a šel směrem k trůnu „jen Clarette,“ otočil se dodatečně zpět na mě „pokud jen cekneš, asi tušíš jak skončíš.“ Dopochodoval k trůnu a usadil se.

Bez váhání jsem vyběhla ven z trůnního sálu a chodbou jsem proběhla až na tak zvanou „recepci“. Mé nohy mě nesly takřka samy. Byla jsem docela překvapená, že vím kde jsem. V půli cesty jsem trochu zpomalila. Stále se mi zdálo poněkud v nepořádku, že odejdu z hradu plného upírů živá, jako člověk a bez úrazu. Ještě ke všemu s povolením krále. Ono se to nějak zvtrne... Ovládala mě ale euforie, že mám možnost dožít si svůj krátký život. V hlavě jsem začala spřádat výmluvy pro babičku, matku… Není normální abych na tři dny zmizela bez ozvání. Tiše jsem doufala v to, že by mě třeba nikdo hledat nemusel. 

Sahala jsem po klice od pokoje, a vynořil se vedle mě Demetri. Tázavě jsem k němu zvedla oči. Popadnul mě za ramena a nastrčil mě do pokoje. Zabouchnul za sebou dveře a posadil mě na postel.

„Slib mi, že nikomu nic neřekneš,“ naléhal. Trochu nechápavě jsem ho sledovala, měl poněkud zvláštní výraz ve tváři.

„Zbláznil ses? Myslíš že chci, aby mě zavřeli mezi čtyři bílé stěny?!“ pobaveně jsem se smála. Posadil se na postel vedle mě a spustil. Říkal něco o tom, že by byl opravdu nerad kdyby mě museli zabít a že je naopak rád že jsem stále člověk. Nezapomněl podotknout fakt, že má co dělat aby se mi nevrhnul po krku.

Když odešel, popadla jsem jednu větší tašku kterou jsem našla v šatně. Bezmyšlenkovitě jsem do ní házela oblečení které bylo tak pečlivě vyskládané v policích a byla jsem opravdu šťastná. Hned jak se odtud dostanu ven, seženu si odvoz do Milána a už se sem v životě nevrátím. Celkově jsem uvažovala o tom, že bych se měla Itálii vyhýbat obloukem, ačkoli je to země jako stvořená pro mě.

Venku už bylo docela šero, tak jsem přehodila tašku přes rameno a zabouchla jsem za sebou dveře. Procházela jsem pomalu hradem a užívala si to. Byla jsem tady naposledy, ani mi to nepřišlo tak temné a černé. Neexistovalo nic, co by mi mohlo překazit můj odchod – snad jen Caius, který se přede mnou z nenadání vynořil. Otráveně jsem povzdechla. Přirazil mě na zeď a chytil mě pod krkem. Stěna byla ledová. Jeho stisk pevný.

„Počkám si. Budu tě sledovat, a až uděláš sebemenší chybičku, já sám tě zabiju.“ Chladnokrevně mi šeptal jeho dokonalým hlasem do ucha. Pustil mě na zem a v mžiku zmizel. Sesunula jsem se k zemi a mnula si krk.

„Clare?“ vyhrknul kolem procházející Felix. „Co se stalo?!“ ptal se starostlivě.

„Neřeš to, doprovodíš mě do haly? Nevím kudy ven.“

„Dobře.“

Mlčky jsme šli chodbami, přes schodiště až ke dveřím. Vedly do kapličky a ta vedla na náměstí. Ocitla jsem se před kapličkou. Plně jsem do plic nasála čerstvý, vlhký italský vzduch. Bylo šero, měla jsem hlad. Podívala jsem se do boční kapsy na tašce, kam jsem si dala věci z kabelky která byla v šatně a našla peněženku. Vydala jsem se hledat nějakou restauraci, né moc na očích. Bůh ví, jestli po mě třeba nevyhlásili pátrání… Tak naivní zase nejsem.

Nad talířem špaget jsem si promítala pár událostí. Respektive celé ty tři dny. Ani za mák jsem si nemohla vybavit, jak jsem se do hradu dostala. Šla jsem sama? Odvedli mě? Přiznám se, když jsem se rozhlížela kolem sebe, všichni ti lidé mi přišli nudní. Nezajímaví, zranitelní. Obyčejní.

Líně jsem napichovala na vidličku mašličky těstovin. Zajímalo mě, kam teď půjdu. Nemám v tom jasno. Pokud jsem pro své blízké zmizela z povrchu zemského, mohla bych někam odejít a žít… Pravda, pohyb na mé kreditní kartě by se asi dlouho neutajil. Lákala mě však myšlenka na to, že bych se chvíli stáhla ze světa. Mohla bych vybrat peníze a na nějaký čas odjet pryč. Někam zmizet…

„Slečno?“ Sexy mužský hlas mě vytrhnul z rozjímání. Dlouhou dobu byly mé oči upřené na neexistující bod, s tupým výrazem. Zatřepala jsem hlavou a vzhlédla k tomu muži. Byl dokonalý. Hnědé, delší rozcuchané vlasy, uhrančivý, zlostný pohled a na tváři mu panoval úsměv zmetka. Kožená bunda, sluneční brýle ve vlasech… Typovala bych mu tak pětadvacet, možná víc.

„Ano?“ zareagovala jsem po nějaké chvíli.

„Smím si přisednout?“ ptal se, se skleničkou červeného vína v ruce.

„Jistě,“ usmála jsem se.

Pravdou bylo, že co jsem byla v Itálii, nespáchala jsem žádný hřích. Objednal skleničku i pro mě. Další, co mi netypoval pouhých šestnáct. Nad slepotou mužů jsem se vždycky smála. Salvatore, měl nádherné jméno. I když, tou dobou jsem neměla ani nejmenší tušení, kam až se dnes večer dostanu.

Po nějaké době jsme se přesunuli na bar. V té restauraci ale začínala být nuda. Volterra, město plné překvapení, tak jsme se vydali hledat nějaký klub. Byla jsem mírně v náladě, ale myslela jsem si že jsem v pořádku. On se mě ale snažil nalít. Na uzoučkých rozbitých schodech všude ve městě jsem mírně klopýtala a Salvatore mě vždycky podepřel. Smála jsem se. Kousek pod hradem, na severní straně Volterry byl malý klub. Italská diskotéka… Jelo to tam.

Veliké dveře nás zavedly do šatny. Následně mohutné, železné dveře které mi Salvatore mile otevřel nás vtáhly do víru zábavy. Taneční parket byl narvaný k prasknutí. Chtěla jsem jít tančit, moc. Ale on? Ne. Místo toho mě posadil na bar. Seděl a povídal si semnou o historii Volterry, až mi byl místy podezřelý. Ovšem byl natolik šikovný že zvládal sledovat i ostatní ženy. Měl na ruce obrovský prsten s nějakým znakem. Když jsem se zeptala, odůvodnil to tím že je to rodinná památka. Lil do mě jeden koktejl za druhým a já už jsem začala ztrácet pojem sama o sobě.

Seděla jsem na baru, hlavu zabořenou do dlaní. Odmítala jsem už cokoli pít, jak mi třeštěla hlava. Hudba mi přišla moc hlasitá, všechny zvuky mi přišly hlasité. Nesnesitelný hluk který tvořily hlasy stovek lidí v místnosti mi rval uši. On, nikde. Vrávoravě jsem se postavila na nohy a potácela jsem se do úzké chodbičky na konci tanečního sálu. Prodírala jsem se mezi lidmi a kdybych mohla, všechny je pobiju k zemi. Tlak v mé hlavě víc stoupal a stoupal. Už jsem byla v té úzké rudé uličce. Musela jsem se opřít o stěnu.Ucítila jsem šílený tlak v zápěstí, někdo mě za něj chytil. Když jsem se marně snažila vysmeknout, ten někdo semnou škubnul a táhnul mě hlouběji do chodby. Různě se klikatila. Nakonec jsem se ocitla venku, za barem. Mžikala jsem očima na toho, který mě sem vytáhl. Salvatore. Prudce mě hodil na zeď a stoupnul si ke mně blízko. Velmi blízko. Cítila jsem jeho chladný dech na svém krku. Vzpomněla jsem si na Caia. Cítila jsem se nebezpečí.

„Dáš mi napít své krve, a potom odejdeš na hotel, a v klidu odjedeš z města.“ Upřeně mě pozoroval svýma ledově modrýma očima. Připadalo mi, jako by se mě snažil zhypnotizovat. Já jsem si rukou promnula oči.

„Co chceš?“ Dýchala jsem velmi přerývaně, bylo mi špatně.

Vyjeveně se na mě podíval.

„Uděláš, co ti řeknu, rozumíš? Napiju se a ty zapomeneš!“ Popadl mě za ramena a znovu semnou praštil o zeď.

„Nechej mě být!“ Šel z něj strach a já jsem opravdu chtěla odejít.

Bolest, která projela mým tělem mě donutila prohnout se v zádech. Nemohla jsem křičet, měl ruku na mých ústech, zatím co se mi zakousnul do krku. Opět mi pulzovalo v krku, jako na hradě. Chtěla jsem ho vší silou praštit a utéct pryč. Jenomže veškerá síla mě opouštěla spolu s pramínkem krve který Salvatore sál, sál a sál.

Skutečně nevím co se dělo potom. Jen že mé tělo jakoby bylo v ohni. Jako by ho někdo zapálil a já ne a ne umřít. Má kůže bolela, jako by praskala po malých rankách. Všechno klouby v těle, jako by mi někdo stahoval hodně silným provazem tak moc, až se rozdrtily. Můj krk, jako by se kousek po kousku odděloval od těla. Chtěla jsem plakat, nešlo to. Chtěla jsem křičet, ale nebylo nic slyšet. Hlava byla jako ve svěráku a všude kolem mě byl šum. Šum, ohlušující. Chtěla jsem se chytnout za hlavu, posadit se a ono to nešlo.

Najednou byla tma, ticho, žádná bolest. Nic. Jen já a mé myšlenky… Ovšem i ty po chvíli… i…ty… myšlenky… zmizely.

Shrnutí

2.<<//>>4.

Autor: SisiHale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou neodoláš - 3. kapitola: