Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jednou neodoláš - 2. kapitola

05.05.2010 (10:30) • SisiHale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2044×

Rázem jsem však ucítila palčivou bolest v týlu. Podlomila se mi kolena a já bezvládně padala na trávu.

„Blbečku.“ Slyšela jsem ještě předtím, než jsem upadla do totální tmy.

-

Mé oči byly pevně zavřené a rty tak přitisknuté k sobě, že tvořily jednu souvislou linku. Palčivá bolest stále projížděla mým týlem jako elektrický proud. Ležela jsem na tvrdé zemi, z mramoru nebo nějakého podobného šutru a všechno kolem bylo tak chladné. Se stále zavřenýma očima jsem hmatala zmateně kolem sebe ale všude byla jen a jen studená dlažba. Trochu jsem se nadzvedla, abych se mohla posadit a mnula si spánky. Ozvalo se odkašlání. Odlepila jsem víčka od sebe a spatřila černé kalhoty. Jela jsem pohledem až k hlavě onoho muže. Byl jako ti dva – bílá, téměř průsvitná pleť, karmínové oči, a měl delší vlasy. A přes to byl tak nějak krásný.

Nicméně, asi ti místní byli nějací divní, bez pigmentu… už mi to ani tak zvláštní nepřišlo.

„Můžete mi říct, vy dva,“ významně naklonil hlavu směrem k těm dvěma, se kterými jsem tu čest již měla. „Kde máte tu Italku? Demetri? Felixi?“ tázavě zvednul obočí a s rukama složenýma za zády chodil sem a tam.

Těkala jsem očima po obrovském chladném sále. K mému překvapení v něm bylo několik dalších lidí. Dokonce i ženy. Všichni se na mě tak zvláštně koukali. A všichni byli nádherní. Bledí, vypadali jako mrtví… ale byli dokonalí.

„Kdo jsi, mladá dámo?“ optal se mě najednou. Já jsem stále seděla někde pod ním na zemi a trochu zaraženě ho sledovala.

„Clarette Navarra,“ zadrmolila jsem rychle.

„Něco co ještě nevím?“

„Ne?“

„Ty jsi mi ale roztomile drzá. Kde jsi se narodila?!“ zvýšil hlas.

Připadala jsem si jako u velmi nepodařeného výslechu u F.B.I. v americké kriminálce. Fajn, kde je skrytá kamera? Řekněte někdo těm lidem ať si vytáhnou ty čočky z očí, děsí mě!

„Mluvím na tebe,“ připomněl se.

„Cože? Ach ano. V Palermu, na Sicílii.“

„Vím kde je Palermo! Takže ty jsi skutečně Italka?“ vytáhnul obočí.

„Si,“ zářivě jsem se usmála a hrdě kývla hlavou. Chvíli mě pozoroval, trochu zvláštně se usmíval a potom mi podal ruku. S radostí jsem se za ní chytla a s jeho pomocí jsem se dostala na nohy.

„Panebože!“ křiknul a stáhnul svou ruku zpět. Ostatní v sále se na něj trochu pobaveně podívali a potom už těkali očima mezi mnou a jím.

„Aro, co se děje?“ zeptal se zaraženě blonďák který vše v pozadí sledoval… z trůnu? Ano, vážně.

„Demetri, odveď ji, hned,“ kývnul na menšího z těch dvou mých „známých“. V mžiku byl u mě a chytil mě za paži, velmi opatrně, jako bych byla z porcelánu.

„A počítej s tím, že ji ještě budu potřebovat,“ zavolal když jsme procházeli velkými, těžkými, tmavými dřevěnými dveřmi ven ze sálu. „Živou!“ dodal ještě a my jsme zmizeli za roh. Demetri mě vedl šedými temnými a studenými chodbami a celkově ten prostor budil dojem bludiště. Začalo mi docházet kde vlastně sem. Tohle je hrad! Ano, honosné, velké a temné. To bude ono, jsem uvnitř Volterry. Neměla jsem ani nejmenší tušení že v hradě normálně žijí lidé. Zastavili jsme v úzké chodbě před dubovými dveřmi. Otevřel mi. Uvnitř bylo několik velikých knihoven a černý kožený gauč. Mezi dvě knihovny naproti dveřím bylo vměstnáno malé okýnko. Byl den, a světe div se, pršelo!

„Chvíli si tady pobudeš, Clarette,“ rozmluvil se a já ho okamžitě stopla.

„Raději Clare, prosím.“ Celým jménem mě oslovovala jen babička, a to ještě když se něco dělo. Normálně všichni používali tuto zkratku.

„Přijdu si pro tebe, Clare.“ Na poslední slovo kladl speciální důraz. Zabouchnul za sebou dveře a já poslouchala cvaknutí zámku.

„Jako zvíře v kleci,“ řekla jsem sama sobě a vrtěla hlavou. V tom mým týlem opět projela slabá vlna bolesti. Zabořila jsem se do sedačky a rozhlížela se kolem sebe. Ta Demetriho „chvíle“ se táhla celou věčnost. Nervózně jsem začala chodit po pokoji a zkoumala všechny ty knihy. Některé kusy mi opravdu vyrážely dech. Některé byly psané ještě latinou, jiné vypadaly jako tisícileté rozepsané bible a další měly tak pět tisíc stran a tří centimetrovou vrstvu prachu navrch. Jsem na hradě, řekla jsem si. Škubnula jsem hlavou když se opět ozvalo cvaknutí dveří a stál v nich Demetri. Mlčky bok po boku jsme mířili zpět do sálu.  Nebyla jsem si jistá jestli jdeme stejnou cestou, všechno mě tady mátlo.

„Co jste tam řešili?“

„Dozvíš se,“ odbyl mě stroze. Jako by ho tam vyměnili.

Opět jsme prošli těmi dveřmi a v sále bylo ticho. Hrobové ticho. Demetri mě nechal stát veprostřed sálu a sám odešel k ostatním, kteří stáli vedle trůnu toho blonďáka.

„V zájmu vědy něco vyzkoušíme,“ pousmál se Aro a vstal ze svého trůnu. „Možná to trochu zabolí,“ dodal tak jako mimochodem. Vykulila jsem oči a nechápala co po mě k čertu chce.

„Jane, drahoušku?“ Mile se usmál na blondýnku napravo která mohla být zhruba tak stará jako já. Vykročila z řady a upřeně se na mě zadívala. Rázem však padla v bolestných křečích k zemi a Aro žasnul. Pár mužů k ní přiskočilo a já jsem si přikryla ústa rukou, abych nevyjekla.

„Tak tohle je povedené,“ smál se Aro na celou síň. „Zdá se, že tady milá Clarette odráží všechny naše schopnosti, jako nějaké zrcadlo.“

Volterra slouží jako cvokhaus? O čem to pořád mluví?!  Zírala jsem na Jane která se sbírala z podlahy a kdyby mohla, asi by mě zabila pohledem. Stejně tak ten mladý kluk co stál vedle ní. Ten se však rázem objevil vedle mě. Otočila jsem se na něj a má hlava se vymrštila prudce doprava až mi křuplo v krku. Tvář se mi začala zalévat horkem a má ruka jakýmsi reflexem vystřelila na ni. On mi právě dal facku!

„Tohle už odrazit nedokáže,“ smál se jako by objevil vodu na Marsu a otočil se na Ara. Nasupeně jsem na něj koukala a má ruka zatnutá v pěst se vymrštila k jeho tváři. Než jsem se nadala, byla složená za mými zády a já se tou bolestí prohnula.

„Alecu, už to přeháníš!“ vykřiknul ten velký, Felix tuším.

Uznala jsem že s Alecem asi nebudeme kamarádi.

„Hele, hoši, ne, že bych se s vámi nějak nudila nebo tak něco. Ale pusťte mě a já -.“ Já jsem se zasekla s otevřenou pusou a začala jsem si spojovat všechny fakta. „A já si dočtu…“ Šeptala jsem tiše pro sebe.

„Panebože!“ vykřiknula jsem a jako opařená zůstala stát. Červené oči, krása, bílá pleť, hrad… byl jich plný sál.

„Upíři,“ vydechla jsem s úžasem. Nastala chvíle ticha. Dlouhá chvíle ticha. Rušil ji jen můj dech.

„Začíná být nebezpečná, mrcha,“ sykla Jane.

„Dej si pohov,“ kývnula jsem na ní drze a pak mi došlo kdo to je. Odvrátila jsem hlavu na opačnou stranu. Jane vrčela.

„Bystré dítě,“ ozval se dosud neaktivní jedinec na trůnu číslo 3. Aro i blonďák na trůnu číslo 2 jen souhlasně přikyvovali.

„Co s tebou?“ Aro se opět ujal slova a obcházel mě kolem dokola.

„To že odtud odejde nepřipadá v úvahu.“

„Ale zabít jí, to je škoda, podívej se na ni,“ odporoval mu Aro.

„Potom zbývá jen jediná možnost.“

„Asi ano Marcusi.“

Mírně jsem přivřela oči a poslouchala jejich rozhovor a snažila jsem se pochopit co chystají. Přeměnit mě. Jane si pohrdavě odfrkla když se naše pohledy srazily. Stejně tak Alec.

„Já chci pryč,“ ozvala jsem se.

„Utopické,“ zasmál se Marcus.

„Jako by to bylo možné…“ přidal se blonďatý.

„A není?“ kroutila jsem hlavou.

Sál propuknul v hrdelní smích. Připadala jsem si jako na pranýři.

„Jane! Alecu! Odveďte tady slečnu do komnaty a zajistěte vše, co bude potřebovat. Než budu potřebovat já jí.“ Aro rozdal rozkazy a „porada“ se rozpustila. Jane mě za sebou vláčela jako kus hadru napříč celým hradem. Obyčejné schody dolů, úzké točité schody nahoru, velká okna, malá okna… Hrad byl docela zajímavý.

„Já to zvládnu sama!“ vyštěkla jsem po ní a vysmekla jsem svou ruku z jejího sevření.

Zvolnila tempo a došli jsme do chodby kde byly po stranách všude nějaké dveře. Procházeli jsme chodbou až nakonec, kde jsme se zastavili. Druhé dveře od konce.

„Tohle bude asi tvoje,“ konstatovala a otevřela.

Vešla jsem. Postel s nebesy. Tmavý dřevěný, řezaný nábytek, velké okno s tmavými záclonami… nádhera.

„Kdybys potřebovala, prostě zavolej. Nebudu tu s tebou tvrdnou celej den,“ poznamenal Alec a ve vteřině už tam nebyl.

„Asi tak.“ Jane se řídila jeho vzorem.

Zabouchla jsem dveře a posadila jsem se na postel. Hlavou se mi honilo, kolikrát už mi volala matka nebo babička. Jestli ještě vůbec někdy v životě uvidím někoho známého, nebo jestli tohle má být můj nový život. Pravda, žít na hradě není nic špatného. Ale navěky jako upír? To se mi moc nezamlouvalo. Ozvalo se zaklepání. Překvapeně jsem sebou trhla.

„Dále.“ K mému překvapení se zpoza dveří vynořil Felix. Nečekala jsem že budu mít návštěvy. Trochu zmateně jsem se rozhlížela kolem a on jako poleno stál přede dveřmi.

„Dlužím ti omluvu,“ vypadlo z něj. Pobaveně jsem vytáhla obočí.

„Za co?“

„To já jsem tě praštil do hlavy. Nedošlo mi, že ti to ublíží.“

Třeba ti upíři nejsou jen bezcitné zrůdy, jak se o nich všude píše. Vyzvala jsem Felixe aby se posadil na křeslo v rohu místnosti. Zvědavě jsem se ho vyptávala na různé věci ohledně upírů a on mi ochotně odpovídal. Docela jsem se divila že je ta slavná věčnost ještě nezačala nudit.

„Musím jít, ještě mám práci,“ rozpomněl se najednou. Kývnula jsem a rázem po něm zbyla jen rána, jakou se zabouchly dveře. Natáhla jsem se na postel. Myšlenky se mi zatoulaly k přeměně člověka na upíra. Zajímalo mě, jak to asi probíhá. Napadaly mě nejrůznější scénáře. Zakručelo mi v břiše a došlo mi, jak velký mám hlad. Rozhodla jsem se tedy, že si trochu projdu hrad.

Chtěla jsem jít alespoň trochu stejnou cestou jako když mě Jane vedla sem, ale nešlo to. Byl do doslova nadlidský úkol. Ten hrad byl velmi chaotický.

„Jane? Alecu? Nebo někdo?!“ volala jsem do větru, když jsem se ocitla na chodbě která vedla do několika dalších.

„Co zas?“ ozval se za mnou otrávený Alecův hlas. Ta jejich rychlost.

„Mám tak trochu hlad,“ vysvětlovala jsem.

„Heidy s lidmi přijde až k večeru.“ Chystal se odejít.

„Jsem člověk!“

„V tom případě mám taky hlad.“ Praštil se mnou o zeď a odmítal mě jakkoli pustit. Nebyla jsem schopná jediného slova. Mé smaragdové oči se vpíjely do jeho karmínových a opačně. Usmál se.

„Prosím tě, kecám, dělej,“ popadnul mě za zápěstí a vyšli jsme. Mírně sadistický, problesklo mi hlavou. Nechala jsem se jím vést, protože jakékoli pozorování cesty pomíjelo efektu. Všechno tu bylo stejné, tečka. Dezorientace nade mnou držela svou ruku.

„Jsi jen na obtíž, abys věděla,“ spustil. „Je to otrava, aspoň dokud budeš člověk.“

„Tvé druhé jméno je Milý že?!“ podotkla jsem sarkasticky. Je pravda že byl jen upřímný a věřím že má lidská natvrdlost je tady všechny asi trochu vysírala. Tahal mě po schodech dolů do nějakého sálu.

„Tohle je něco jako recepce.“ Nechal mě pod schodama a jen vítr a mísa v jeho ruce byly známkou toho že se vůbec hnul.

„Jediné jídlo co tu máme.“ Kývnul na mísu s ovocem a posměšně se zašklebil. Stála jsem s mísou v ruce a nevěděla jsem, jestli to myslí vážně nebo ne. Jelikož nenásledoval žádný výbuch smíchu, asi jsem opravdu zůstala odkázána na pár kusů ovoce.

„Ještě něco?“

„Doprovod.“

„Cože?!“

„Nemyslel sis, že tam zpátky trefím sama.“

„Otravná!“

Popadla jsem červené jablko a potom ještě hroznové víno abych trochu zahnala hlad. V pokoji byly ještě dvoje dveře. První vedly do koupelny, opravdu velké koupelny. Druhé byly dveře od šatníku. Zůstala jsem před nimi stát a tupě jsem civěla na hromádky mého oblečení, které byly pečlivě vyskládány dovnitř.

Okamžitě jsem se rozhodla skočit do velké vany. Venku už bylo trochu šero a tak jsem rovnou popadla velké triko na spaní.

Seděla jsem v plné vaně, kolena přitisknutá k bradě a opět jsem byla ponořená do svých vlastních myšlenek. Abych se probrala, několikrát jsem se ponořila na dno vany. Začal se mě trochu zmocňovat pocit strachu. Můj šestý smysl jako by mě opět varoval. Přetáhla jsem přes sebe tričko a s ručníkem na hlavě jsem šla do pokoje. Neměla jsem tušení kdy by má přeměna měla proběhnout, tak jsem si šla lehnout.

„Měl bych se představit.“

Vystřelila jsem z postele jako řízená střela a stočila zrak směrem odkud vycházel ten hlas. V rohu mě z křesla pozorovaly dvě rudé oči. Ze tmy vystoupil blonďák z trůnu a podal mi jeho chladnou mramorovou ruku.

„Caius Volturi.“ Pokývnula jsem, že beru na vědomí. I po pár minutách co pokojem vládnulo ticho jsme tam stáli a on stále držel mou ruku. Škubnula jsem jí k sobě a on ji konečně pustil.

„Jsem docela unavená.“

„Klidně si lehni,“ řekl a posadil se  zpět do křesla.

Myslela jsem že mu dojde že bych chtěla být o samotě. Nicméně jsem si stejně lehla a otočila se k němu zády. Cítila jsem jeho pohled na sobě. Jeho přítomnost ve mně vyvolávala docela smíšené pocity. Byl takový moc vážný.

„Přemýšlela jsi už o přeměně?“ Jeho hlas. Byl dokonalý. Přetočila jsem se směrem k němu. Nikde jsem neviděla ty červená světýlka… Mžikala jsem očima ale nic.

„Neumím si to představit,“ řekla jsem naprosto popravdě. Ve tmě zazářil bílý úsměv a pocítila jsem mírný vánek. Ležel na posteli za mnou a odhrnoval mi z krku platinové prameny mých vlasů. Zírala jsem do tmy, ve které ještě před chvílí seděl.

„Pocítíš to na vlastní kůži.“

Jeho studené prsty jemně přejížděly po mém krku. Zrychloval se mi tep. Jeho úkol byl tak snadný, pro něj. Přeměnit mě. Už od začátku mi bylo divné proč přišel. Mohlo mi to dojít hned. Zhluboka jsem dýchala. Naposledy přejel prstem po mé krční tepně a rázem jsem cítila štiplavou, nesnesitelnou bolest na krku a jeho chladné rty. Křičela jsem bolestí. Nějakou dobu jsem měla pocit, že mi krk shoří. Ale po nějaké chvíli už jako by to chladlo. Čekala jsem že ucítím jak mi mrzne kůže, nebo tlak v očích důvodem jejich změny, ale nic z toho se nedělo. Stále jsem dýchala. Klidná proměna.

„To snad ne!“ řval někdo v mém pokoji. Rozespale jsem se přetočila na druhou stranu a kouknula kdo to je. V mém pokoji stál k smrti vytočený Aro a celá jeho garda.

„Rozhodně není chyba na mé straně!“ hájil se Caius.

Když si všimli že mě vzbudili, Aro si stoupl přímo přede mě.

„Co jsi sakra zač?!“ vyštěkl.

„Jak je možné…“

Shrnutí

1.<<//>>3.

Autor: SisiHale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou neodoláš - 2. kapitola: