Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jednou neodoláš - 1. kapitola

30.04.2010 (20:15) • SisiHale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1738×

Rozespale jsem zívla a naklonila hlavu k okýnku. Pode mnou se rozprostíraly italské Dolomity. Vykouzlil se mi mírný úsměv a prohrábla jsem si své neposedné platinové vlasy, které byly mírně rozcuchané. Celá natěšená jsem si do kabelky skládala knihu a vše ostatní, co jsem měla kolem sebe vytažené. Nasadila jsem si své velké, černé sluneční brýle a sledovala jsem východ slunce nad nejúžasnější zemí na světě – nad Itálií. V mikrofonu se ozvala plynulá italština z úst letušky, která oznamovala naše přistání v Miláně.

Procházela jsem letištní halou a hledala ve svém telefonním seznamu číslo  mé matky, abych jí mohla zavolat že jsem v pořádku.

„A jaké je tam počasí?“

„Úžasné mami, jako vždy,“ mou tvář stále ovládal onen euforický úsměv.

„Pozdravuj babičku, až dorazíš na místo.“

„Jistě – mami musím končit, je tu taxi. Ještě zavolám. Měj se, pa.“ S těmito slovy jsem si vyslechla matčino rozloučení a ukončila hovor. Hodila jsem mobil do kabelky a nasedla na zadní sedadlo stříbrného Mercedesu. Taxikář mi ochotně naskládal kufry do auta. S úsměvem jsem pokývla na znamení vděku a on mi úsměv oplatil. Další věc co miluji na Itálii – muže. Všichni Italové jsou temperamentní a vždy ví jak se chovat k ženám, nebo v mém případě ke slečnám.

Auto se rozjelo směrem do města. Můj mobil se na dně tašky opět hlásil o slovo – babička.

„Pronto,“ usmála jsem se a zvedla mobil. Svou babičku jsem milovala. Dokud jsme žili na Sicílii, vídala jsem jí skoro pořád. Jako malou mě asi dva roky vychovávala. Ale od doby, co se naši rozvedli a já se s matkou odstěhovala do Londýna jí vídám málo, velmi málo. Smím za ní jezdit jen o letních prázdninách a ona občas přijede na Vánoce, to je celé. Otec bydlí v Turíně, já za ním nejezdím. Občas mě navštíví v Anglii.

„Clarette, zlatíčko,“ hlesla trochu ustaraně.

„Děje se něco?“ Celým jménem mi říkala vždy když se něco dělo. Proto jsem na ní v mžiku vypálila tuto otázku.

„Máš u sebe kreditku ode mě, že?“

„Jistě.“ Jako by to bez ní šlo!

„To je dobře. Něco mi do toho tvého příjezdu vlezlo. Musím pracovně do Švédska, moc mě to mrzí.“ Aha, odtud vítr vane. Odmlčela jsem se.

„To se mám vrátit zpět domů?“

„Ne, doporučuji ti zajet do Volterry, věřím že se ti tam bude líbit,“ slyšela jsem jak se pousmála. Ovšem, Volterra. Na návštěvu tohoto skvostu se chystám už šestnáct let. Mrzelo mě sice, a to hodně, že se neuvidím s babičkou, ale můj pobyt ve městě které mě táhne už odmalička to jistě vynahradí. Chtěla jsem si ještě popovídat, ale taxi dorazilo na mnou určené místo a ten fešný Ital co seděl za volantem na mě koukal přes zpětné zrcátko.

„Ještě ti zavolám, až dorazím. Zatím se měj, mám tě ráda.“ Ukončila jsem hovor, dala jsem taxikáři patřičnou sumu euro za jeho služby a počkala, až mi vytáhne kufry ven. Vydala jsem se skrz dlážděné náměstí vpřed. Nedaleko odtud je Hlavní autobusové nádraží. Nějakou dobu jsem procházela italskými uličkami a spatřila jsem malou, velmi sympatickou kavárničku.

Na stole přede mnou stála stracciatellová zmrzlina a cappuccino s lahodnou pěnou a skořicí. Pauzička ještě nikdy nikomu neuškodila. A navíc, jsem Italka. Ona tedy matka je ze severu, z Norska, spíš se jí podobám vzhledem, ale italskou pohodu mám v krvi po otci. Hezky klidové tempo. V Itálii jsem nebyla pouhý rok, ačkoli mě se to zdálo jako příšerně dlouhá doba. Užívala jsem si každý moment a pocit toho, že jsem po několika měsících strávených v deštivém Londýně zase doma. Můj pohled zabloudil na veliké hodiny s ručičkami ze železa. Ukazovaly něco po půl deváté, tak jsem zaplatila a vydala směrem na nádraží. Táhla jsem kufry po dlažebních kostkách a po nějakém čase jsem se ptala sama sebe, proč na léto tahám tolik krámů. Ruce mě začínaly bolet, když se má postava se samolibým úsměvem vynořila před kolosální stavbou nádraží v Miláně. Jako největší hvězda jsem prošla dveřmi, táhnouc za sebou dva šíleně těžké loďáky.

„Dobrý den,“ usmála jsem se na pokladní a sundala si velké brýle z očí.  „Potřebovala bych se optat na nějaký autobus, který jede do Volterry.“

Pokladní mi můj úsměv oplatila a naťukala něco na klávesnici. Po té nějakou dobu hledala očima v obrazovce.

„Za hodinu a půl Vám jeden jede. Volterrou projíždí, mají tam zastávku,“ oznamovala a stále hleděla do monitoru.

„Senzační.“ Koupila jsem si jízdenku a vydala jsem se čekat ven, na nástupiště. Došla jsem k veliké třináctce, na kterou měl můj autobus přijet a uvelebila se na dřevěné lavičce. Z kabelky jsem po nějakém čase vylovila knihu a sluchátka. Seděla jsem, užívala jsem si sluníčka, jiného a daleko lepšího vzduchu, dokonale modrou oblohu, děj knihy a hudbu v uších.

Seděla jsem u okna a pozorovala jsem ubíhající cestu. Stromy tady v Itálii byly pečlivě sázené za sebou, všechno mělo systém. Vinice, bílá stavení a les za tím vším, to byla pastva pro mé oči. Hlavou opřená o okno autobusu jsem vzpomínala na to, jak jsem vyrůstala na podobných vinicích, jako byly ty kolem kterých jsme projížděli.

Autobus přejížděl z malých, úzkých a klikatých silniček na veliké, několika proudové dálnice a zase zpět. Cesta, ačkoli byla čtyřhodinová ubíhala rychle a já jsem se nemohla přestat kochat tou nádherou.

Začali jsme zpomalovat. Nad námi bylo strmě stoupající město. Vyhlíželo poněkud temně. Autobus konečně zastavil na štěrku, který byl před malým penzionem pod městem. Vzala jsem si kufry a s úsměvem jsem si to štrádovala na recepci. Ne, že by se těm kufrům po tom štěrku chtělo…

„Buongiorno,“ usmála se na mě recepční. „Přejete si, slečno?“

„Jasně,“ zasmála jsem se a postavila své kufry zase chvilku na zem.

„Pokoj s výhledem na město?“

„Ano,“ kývnula jsem nadšeně. Zapsala si mé jméno a předala klíč od pokoje 212.

„Druhé patro, konec chodby,“ usmála se opět. Kývnula jsem na ní a popadla své dva velké kufry. Pracně jsem ty dva loďáky vytáhla, přesněji vytlačila, nahoru. Pokládala jsem za vítězství když jsem odemykala pokoj s číslem 212 a otevřela světle hnědé dveře. Ozářilo mě světlo oranžového, téměř zapadajícího sluce které se do pokoje dostávalo skrz zářivě bílé záclony. Zabouchla jsem dveře a bezmyšlenkovitě se svalila na postel.

Chvíli jsem jen vyčerpaně pozorovala strop a pokoj. Byl celý laděný do bílé se světlým dřevem. Působil příjemně a útulně. Po chvíli odpočinku jsem se převalila na kraj postele a lovila dole v kabelce mobil.

„Ahoj!“ Zavýskala jsem do telefonu a prudce se posadila.

„Clare,“ usmála se babička „jak se ti tam líbí?“

„Je to úžasné, mám pokoj s výhledem na hrad!“

Vzrušeně jsem jí líčila veškeré mé dojmy z cesty. Válela jsem se po veliké měkké posteli tam a zpět, skoro jako ty ztřeštěné puberťačky v amerických filmech… Jen to ne. Babička mi oznámila, že nastupuje do letadla a tak musí končit.

Bodla by mi sprcha, řekla jsem si v duchu. Vytáhla jsem z kufru noční košili a taštičku s kosmetikou a napochodovala jsem do koupelny. Byla taky bílá, jako pokoj, jenom byla kombinovaná s červenou. Otočila jsem kohoutky a počkala, až se vana naplní. Nalila jsem do ní jednu z lahviček pěny. V minutě se od vany vznášely bublinky do ztracena. Naložila jsem se do své horké koupele. Bolelo mě vše. Cestování je tak ubíjející.

Když jsem zabalená v župánku vyšla ven z koupelny, venku již byla tma. Můj plán byl, do růžova se vyspat v té veliké a měkké posteli. Zachumlala jsem se do bílých peřin a převalila se k oknu. Rázem jako bych ožila. Měsíc v úplňku si pyšně visel nad hradem. Chvíli jsem ho hypnotizovala pohledem, tedy přesněji, hypnotizoval on mě. Horká letní noc…

Bleskurychle jsem se zvedla z postele a namířila ke kufru. Prudkým trhnutím jsem ho otevřela a popadla první věc co mi vlezla pod ruce – černé letní šatičky ke kolenům, s mašlí za krk. Otevřela jsem i druhý kufr a hledala své černé boty na klínu. Jen jsem zamávala s černým bolerkem a v mžiku jsem to všechno měla na sobě. V obrovském zrcadle v koupelně se lesknul odraz mých smaragdově zelených oči a mých věčně nezkrotných platinových vlasů. Ty jsem sepnula do divokého, ne zrovna pečlivého drdolu. Chvíli jsem pozorovala sama sebe a dokonce mi i jeden moment přišlo, jako bych to nebyla já. Všechno to černé oblečení tvořilo velmi silný kontrast s mou světle růžovou, až bílou pletí. Popadla jsem kabelku, nasadila černé sluneční brýle, zamkla pokoj a seběhla schody.

„Buona notte,“ křikla jsem, seskočila poslední dva schody a rychlostí blesku jsem se prohnala před recepční.

Odhodlaným a sebevědomým krokem jsem se vydala vstříc osvětlenému, strmě postavenému městu. Poblíž bran bylo ticho a nikde ani živáčka. Čím víc jsem však šla do nitra Volterry, tím přibývalo i světla i lidí. Procházela jsem mezi nimi jako anděl Smrti. Celá v černém.

„Budete si přát, slečno?“ optal se vysoký snědý muž za barem v jedné restauraci, do které mě zavedly mé nohy.

„Ano, sklenici červeného.“ Vždy jsem vypadala starší než doopravdy jsem. Za chvíli přede mnou stála sklenička s červeným vínem. Sledovala jsem dění okolo sebe. Všechny ty lidi, jejich gesta. Můj pohled se zastavil na muži který právě vešel. Křídově bílá až mramorová pleť, vysoký, velmi svalnatý. Upila jsem víno. Měl oči černé jako noc. Vypadal místní. Rozhlížel se po restauraci a jeho pohled se zastavil u mě. Pomalými kroky se chystal přiblížit ke mně. Otočila jsem hlavu na druhou stranu.

„Jasně, Felixi dělej, pohni,“ chytil ho druhý muž, o něco menší za paži a táhnul ho ven. Můj zrak opět zabloudil ke vchodu.

Naposledy se na mě podíval, jako by říkal: „Vrátím se pro tebe.“

„Viděl jsi ty oči?!“ Zaslechla jsem ještě, než se dveře zavřely.

Zaraženě jsem zazírala do sklenice s červeným vínem a sledovala její dno, které do něj bylo ponořené. Hřbetem ruky jsem jí prudčeji odsunula a bez delšího rozmýšlení pohodila na stůl dvaceti eurovou bankovku. Sebrala jsem brýle a vyběhla před restauraci. Dole nikdo, nahoře nikdo. Jen kroky které se rozléhaly spoře osvětlenou ulicí. Kroky však zněly, jako by mě obklopovaly ze všech stran.

Instinkt mi říkal, vzhůru. Vydala jsem se tedy temnými, úzkými uličkami směrem nahoru, nahoru k hradu. Kličkovala jsem mezi kamennými domy. Klopýtala na kamenných a rozbitých schodech. Nevěděla jsem proč tam jdu, nebo jaký je můj cíl. Prostě jsem šla. Začal se mě zmocňovat pocit, že jsem krokům blíž a blíž. Najednou ustaly a já vpadla do extrémně temné uličky. Ta však nevedla nikam dál. Na jejím konci byla zeď. V rohu bylo pohozených několik černých pytlů z odpadky.

Itálie, protočila jsem oči a otočila se. Vykročila jsem… a narazila do postarší ženy.

„Omlouvám se,“ vychrlila jsem rychle a chtěla jí obejít. Ona se však ani nehnula. Stála naproti mně a vpíjela do mých očí. Začala jsem jimi těkat ze zdi na zeď. Mrkala jsem jako panenka a stále cítila, jak mě její zrak upřeně sleduje. Postoupila o krok ke mně a já o krok couvla. To se opakovalo tak dlouho, dokud mé záda neucítily tvrdou a studenou zeď na konci uličky. Na sucho jsem polkla.

„Věříš v legendy?“ zachraptěla. Mírně jsem otevřela pusu, protože jsem naprosto nechápala. Uvědomila jsem si to však a mé rty se zase spojily s jednu rovnou linku. Legendy? Pustila jsem se do přemýšlení… Proč mě to sem vždycky táhlo? - Jasně!

„Upíři? Blázníte?!“ vyhrknula jsem pobaveně.

„Smích přejde.“ Nestihla jsem ani dvakrát mrknout, a byla pryč. Zmateně jsem sledovala uličku a ulici do které vedla, ale nezbylo po ní nic. Vyděsilo mě to. Vyběhla jsem z uličky a pádila jsem z kopce dolů. Na klínu se mi párkrát podvrtnul kotník. Cupitala jsem skrz ty uličky a chvílemi jsem se totálně ztrácela. Jako v bludišti. Všechny vypadaly stejně. Obklopoval mě pocit že mě někdo sleduje a stále jsem se otáčela. Najednou se přede mnou  vynořila brána. Úlevně jsem si oddychla a zklidnil se mi tep.

Normálním krokem mě mé nohy vedly po úzké asfaltové cestičce k penzionu. Světlo vycházející z recepce bylo čím dál blíž. Pomalu, docela veselým krokem jsem si to štrůdlovala do penzionu. Vyšla jsem schody a spatřila chodbu, zahalenou do naprosté tmy. Vytřeštila jsem oči a urychleným krokem dorazila ke svým dveřím. Klíčem jsem se snažila najít zámek, což šlo poměrně těžko protože se mi opět rozklepaly ruce. Otevřela jsem, prudce zavřela a zamkla. To byl můj pocit bezpečí. Sundala jsem ze sebe šaty a opět se zachumlala do postele, ale tentokrát jsem svůj zrak upírala na opačnou stranu, než bylo okno.

„Je dokonalá.“

Nevím jestli se mi to zdálo, ale asi ano. Poslední věta kterou jsem slyšela předtím, než jsem upadla do hlubokého spánku.

Seděla jsem na snídani, s mobilem připraveným na stole, kdyby náhodou, a pochutnávala si na salátu z ovoce. Popíjela u toho kávu a stále jsem váhala nad tím, jestli se mi o mé procházce jen zdálo, nebo jsem to skutečně prožila. Ale… tak živé sny, kdo to kdy viděl. Ano, skutečně jsem se vypravila nahoru do Volterry a skutečně jsem ještě rychleji běžela dolů do penzionu. Venku svítilo slunce, opět. Den jako stvořený pro obhlédnutí terénu. Po dokonalé a lehké snídani jsem si dala jen malou ranní sprchu. Tenisky, triko, džínové kraťasy, pilotky a může se jít. Tašku jsem přehodila přes rameno a s hudbou v uších jsem se opět vydala po kraji cesty před brány města.

Byl tam pěkný šrumec. Obchody, obchůdky, restaurace, trhy, suvenýry… To všechno v uzoučkých křivolakých uličkách. Procházela jsem těmi uličkami, které přes den vypadaly úplně jinak než večer. Nejen že nepůsobily tak temně… i když. Zkrátka byl v nich pohyb.

Pohybovala jsem se velmi blízko hradu. Se zájmem jsem si prohlížela některé jeho části. Dokonce, jako bych slyšela křik… Šílím!

Ale něco mi tady přeci jen nesedělo. Takový můj šestý smysl. Trochu mě ovládal pocit nejistoty. Zamyšleně jsem pochodovala po cestě a vytřeštila jsem oči. Mou tvář opět ovládnul samolibý úsměv – knihovna. Zapadla jsem do ní jak jen nejrychleji to šlo.

Shrňme si fakta:

Jsem na dovolené a sedím v knihovně.

Večer jsem se polekala nad řečmi jedné staré paní.

Jsou tady bílí lidé.

Celé je to divné.

Dobře, už si připadám jako Sherlock Holmes, problesklo mi hlavou. Pobrala jsem pár knih o historii města a do očí mi padl stůl hned u okna.  Předci jen, abych měla přehled co se děje venku.

Atmosféra knih mě pohltila. Volterra má jak zajímavou, a to velmi zajímavou, historii, tak zajímavé legendy. Až zakručení v žaludku byl signál který mě vytrhnul z mé nové závislosti. Po několika hodinách souvislého čtení mi došlo, že dneska to sotva všechno přečtu. Odebrala jsem se směrem k ne dvakrát milé knihovnici. Zeptala jsem se jí, jestli bych si mohla ty knihy vypůjčit. Ona se na mě však obořila že tohle je knihovna pro místní. Její italština byla strašně lámavá a rychlá. Neměla jsem náladu na to, poslouchat výchovné rady slušnosti. Poprosila jsem jí, slušně, o propisku a vypsala si názvy knih na ruku. Určitě tady bude knihkupectví.

Nad Volterrou bylo krásné narůžovělé nebe, které značilo pozdní odpoledne. Z toho všeho hrabání se v minulosti mi šla hlava kolem. Dnešek utekl, velmi rychle.

Procházela jsem nešťastně Volterrou s domněním, že už asi těžko najdu nějaké otevřené knihkupectví. Rozhodla jsem se tedy, že si skočím na penzion a poté si opět udělám procházku v přítmí. Byla jsem u brány když v tom mě Volterovy knihy doslova cvrnkly do nosu. V krámě ještě někdo byl. Okamžitě jsem byla tam.

Všechno tam bylo takové zašlé a velmi nepřehledné. Přistoupila jsem tedy k pultu a ze hřbetu levé ruky jsem předčítala názvy knih. Překvapilo mě, že měli pouze Upíří legendu… Ale co, pořád lepší než nic. Zaplatila jsem a s knihou v ruce jsem vypochodovala ven. Poté už opět po mé známé asfaltce do penzionu.

Seděla jsem nad plody moře, což byla má večeře pro dnešek a byla kompletně zažraná do příběhu. Na sv. Marcuse se slaví vyhnání upírů z města, od jistého dne. Škoda že Marcus už svátek měl, povídala jsem svému druhému já. Můj talíř byl prázdný a tak jsem se odebrala směrem do svého pokoje aniž bych odtrhla oči od textu. Několik klopýtnutí na schodech jsem ignorovala.

Nevím co bylo na mém pokoji zahaleném do tmy tak zvláštního, ale vždy ve mně vyvolal takový divný pocit. Dívala jsem se na námořnicky modrou oblohu. Opět se mě zmocnil ten pocit že bych večer neměla trávit zde. A to i přes to, že jsem byla neuvěřitelně napjatá jak to je s tou legendou. Hodila jsem rychlou sprchu a ještě si pořádně rozmýšlela, kam půjdu. Byla jsem sama překvapená, když jsem na sebe tahala černé volné tepláky a mikinu ze stejné soupravy. Mým cílem byl les.

Opatrně jsem se rozhlédla na obě strany silnice a svižnějším krokem jsem přešla cestu. Ten les byl temný. Dokonale temný a neuvěřitelně mě lákal. Ponořený do tmy. Šla jsem po uschlé žluté trávě a našlapovala velice opatrně. Později už jsem nešla po trávě, ale po velmi úzké a prašné pěšince která se klikatila a stoupala vzhůru. Přidala jsem do kroku.

Konečně… pár prvních stromů. V dáli jsem spatřila mlhu, která stoupala od země. Trochu tupě jsem zírala do černého lesa, a můj instinkt mi zavelel, abych se otočila, vrátila se, a naliskala si za své hloupé nápady. Udělala jsem krok dozadu a do něčeho tvrdého jsem narazila. Mé oči byly opět vytřeštěné a já se s udivením, překvapením a tak trochu se strachem otočila. Nenarazila jsem do něčeho, ale do někoho. Pusa mi spadla trochu dolů, když jsem spatřila toho muže z restaurace. Vysoký, svalnatý, bílá pleť… Jen karmínové oči neseděly. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala. Stál tam pořád. Na sucho jsem polkla. Díval se mi zpříma do očí. Nebyla jsem s to se odtrhnout od jeho pohledu.

Uteč Clarette, dělej, seber se! Okřikovalo mé druhé já mě samotnou. Ustoupila jsem krok vzad a chtěla jsem ho oběhnout. Ucítila jsem však jen silnou, velkou a mimořádně ledovou ruku na své hubené paži. Prudce mnou trhnul zpět.

„Myslíš si, že utečeš?“ zasmál se. Dobře že jsem ho pobavila, pomyslela jsem si sarkasticky.

Aspoň jsem v to doufala, že uteču. S pořádně vyděšeným pohledem jsem na něj koukala jako malé děti koukávají na čerty.

„Felixi, nebuď ke slečně tak hrubý!“ ozval se druhý hlas, vycházející z lesa. Poplašeně jsem se otočila. To byl ten druhý!

Rázem jsem však ucítila palčivou bolest v týlu. Podlomila se mi kolena a já bezvládně padala na trávu.

„Blbečku.“ Slyšela jsem ještě předtím, než jsem upadla do totální tmy.

Shrnutí

2.>>

Autor: SisiHale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou neodoláš - 1. kapitola: