Rosalie už se konečně rozhodla, že to Emmettovi řekne. Ale zatím neví, jak mu to má říct...
Tahle kapitola není moc dlouhá, ale snad to nevadí. Budu ráda, když zanecháte nějaký komentář. :)
05.02.2012 (18:15) • Tyynuse • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1218×
Vešla jsem do domu a šla do pokoje. Nevěděla jsem, jak to mám Emmettovi říct, ale věděla jsem, že říct mu to už prostě musím. Byla jsem z toho celkem nervózní. Nikdy by mě nenapadlo, že mu budu muset tolik ublížit. Ubližovalo to i mě. Pak se na něj nebudu moct ani podívat. Bude mě za to nenávidět. Určitě…
Nikdo z mé rodiny nikoho nepodvedl. Já se za sebe tak stydím. Jak jsem vůbec mohla dopustit, aby to zašlo až tak daleko? Emmett si tohle nezaslouží. A nikdy mi to neodpustí.
Tentokrát jsem, dá se říct, doufala, že za mnou Emmett přijde. Zatím jsem ho ale vůbec neslyšela. Bože! Už to chci mít za sebou. Kéž bychom pak zůstali aspoň přátelé… Ale to se určitě nestane. Celá moje rodina na mě bude naštavná, ale já doufám, že je to přejde. Nikoho by ani nenapadlo, že bych něco takového mohla udělat. Já bych tomu taky dřív nevěřila, protože jsem moc milovala Emmetta. Nikdo jiný na světě pro mě nebyl důležitější. Ale teď tohle místo zabírá Jacob. Neříkám, že pro mě nikdo jiný není důležitý. Těch osob je strašně moc, ale Jacob je právě teď ze všech nejdůležitější. Ach, Jacobe, kdybys jen věděl, jak moc mi chybíš…
Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Je to snad Emmett?
„Pojď dál,“ řekla jsem, i když jsem vlastně nevěděla, kdo je za těmi dveřmi. Dveře se otevřely. K mému překvapení do pokoje vešel Edward. Co tady chce? Zase mi bude říkat, jak jsem hrozná? Na to fakt nemám náladu.
„Co chceš, Edwarde? Teď nemám náladu na nějaký hádky,“ řekla jsem celkem naštvaně. Potřebuju, aby přišel Emmett a ne Edward.
„Rose, já jsem se nepřišel hádat. Promiň za to předtím. Já vím, že to teď nemáš moc lehký.“ No, to určitě! Tohle on nemůže vůbec znát.
„Ale to není pravda, Rosalie. Já to znám taky.“ Tak nenávidím, když mi čte myšlenky!
„No, dobře. Já se taky nechci hádat a taky se… omlouvám,“ řekla jsem, i když jsem svoji chybu uznat nechtěla. Edward se nepatrně usmál.
„Jsi si jistá, že to Emmettovi chceš říct už teď?“ zeptal se. Já sama ani nevím.
„Nechci, Edwarde. Ale budu muset. Nemůžu mu dál takhle lhát. Mě už to nebaví a navíc to vypadá, že už začíná něco tušit. Sám jsi to říkal.“
„Dobře, jak myslíš. Ale řekni mu to nějak opatrně, aby z toho nebyl úplně na dně.“ Pak se zamyslel a pokračoval. „No, ono je to vlastně jedno. Byl by z toho na dně, i kdybys mu to řekla bůhvíjak opatrně." Povzdechla jsem si. Edward měl vždycky pravdu, i když jsem si to mnohokrát nechtěla přiznat…
„A dávej bacha, Rose. Emmett je opravdu silný,“ dodal Edward. Strnula jsem. Pak jsem jen nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Ne, to by Emmett neudělal. Takový on není.“
„Ve vzteku je upír schopný všeho. To moc dobře víš, Rosalie.“ Měl pravdu. Tohle vím, ale nedokázala jsem uvěřit tomu, že by Emmett mohl ublížit Jacobovi. To by neudělal.
„Jak myslíš.“ Edward se otočil ke dveřím a pomalu odcházel.
„Edwarde?“ Koukl na mě.
„Ano, Rose?“
„Děkuju ti,“ řekla jsem. Edward se na mě usmál a kývl. Zavřel za sebou dveře.
Přemýšlela jsem, jak bych to měla říct Emmettovi, abych mu tím ublížila co nejmíň. Ale nedokázala jsem na nic přijít. Asi to nějak opatrně ani nejde.
Najednou se otevřely dveře a do pokoje vešel Emmett. A už je to tady, pomyslela jsem si. Jak mu to mám jenom říct? Bylo pro mě tak těžké mu něco takového říct. Vzchop se, Rose. Musíš mu to říct, našeptával mi hlásek v mé hlavě.
„Ahoj, miláčku,“ pozdravil mě Emmett.
„Ahoj.“ Nedokázala jsem ze sebe vymáčknout něco víc. A už vůbec ne miláčku nebo něco podobného. Prostě to nešlo. Emmett si sedl vedle mě na postel. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Pořád mi na něm moc záleží a vždycky bude…
„Emmette,“ začala jsem. „Já ti potřebuju říct něco moc důležitého… Asi mě potom budeš nenávidět, ale musím ti to říct.“ Cítila jsem se hrozně. Emmett se na mě podíval takovým zvláštním výrazem. Nedokázala jsem odhadnout, co si asi myslí.
„Co se děje?“ zeptal se. Vypadal, že je celkem klidný. Zatím…
Zhluboka jsem se nadechla. Nevěděla jsem, jak mám začít.
„No, já… Asi sis všiml, že v poslední době se něco změnilo.“ Emmett už nebyl tak klidný. Nechápavě na mě koukal a čekal, co ze mě vypadne…
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Tyynuse, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jedním úsměvem mě nezískáš 9. kapitola:
úžasný ,kdy bude pokračování ??
skvělý
chudák Emmett je mi ho líto ale co se dá dělat
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!