Jak to pokračuje mezi Rosalií a Jacobem? Řeknou si o svých citech? Tahle kapitola je o něco kratší, ale to snad nevadí. :)
18.01.2012 (18:45) • Tyynuse • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1249×
Jacob
Seděl jsem pod stromem a přemýšlel. O ní. Poslední dobou jsem o ničem jiném nepřemýšlel. Chtěl bych jí to všechno říct, ale prostě nemůžu. Nebo jo? Kdybych jí to řekl, tak by to asi nedopadlo dobře. U ní nemám šanci. Ona má toho svého… Počkat, jak se vlastně jmenuje? No, to není důležité. Prostě někoho má.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo tiché šustění listí. Otočil jsem se a k mému údivu tam stála Rosalie. Podíval jsem se na ni s vykulenýma očima. Ona na mě koukala se stejným údivem v očích. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem na ni prostě jenom koukal…
Rosalie
Z toho jeho pohledu jsem usoudila, že je taky stejně překvapený, že mě tam vidí. Chvíli jsme tam stáli a koukali na sebe. Čekala jsem, kdo to ticho prolomí. Jacob to očividně neměl v plánu. Takže to zbylo na mě. Zhluboka jsem se nadechla.
„A… ahoj, Jacobe,“ vykoktala jsem. On se na mě zase usmál. Tak krásně. Ach. Nejradši bych se mu vrhla do náruče.
„Ahoj, Rosalie,“ řekl s úsměvem. „Co tady děláš?“ Nevěděla jsem co říct. Měla jsem v plánu si něco malého ulovit, ale to byla stejně jenom záminka.
„No, já jsem chtěla být chvíli sama, ale tady to asi taky nepůjde.“ Nemyslela jsem to špatně a nebyla jsem si jistá, jak to vyznělo.
„Aha. Tak já klidně můžu odejít, jestli chceš.“ Nechtěla jsem, aby odešel, ale nemohla jsem tam s ním dál zůstat. Já se mu ale nechci pořád vyhýbat. Přeci můžeme být aspoň kamarádi. Na tom není vůbec nic špatného.
„Ne, to ne. Klidně tady zůstaň.“ Sedla jsem si blízko něj, ale udržovala jsem mezi námi určitou vzdálenost. On se na mě stále jenom usmíval. Asi byl rád, že mě vidí. Já jsem byla taky ráda, tak jsem mu úsměv oplatila. Když jsem byla s ním, vůbec jsem nemyslela na Emmetta. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli se to dozví. Hrozně jsem se chtěla k Jacobovi přitulit, ale nemůžu to moc přehánět.
To, že se na mě usmívá, nemusí znamenat, že by mě mohl chtít.
„A co tady děláš ty?“ zeptala jsem se ho.
„Já jsem taky chtěl být sám, ale je lepší, že jsi tady ty.“ Z toho, co řekl, jsem byla vážně překvapená. On je rád, že jsem tady s ním. A já jsem věděla, že jsem taky ráda, i když jsem si to nechtěla přiznat.
Nevěděla jsem, o čem si s ním mám povídat. V jeho přítomnosti jsem byla celkem nervózní.
„Víš, Rose, já bych se ti chtěl omluvit. Za to, jak jsem se k tobě choval. Je mi to vážně líto,“ řekl. Páni! Tohle jsem vážně nečekala, ale ulevilo se mi.
„To je v pohodě, ale díky,“ řekla jsem s úsměvem. On mi úsměv oplatil. Přisunul se ke mně blíž a podíval se na mě. Líbilo se mi to. A moc. Přemýšlela jsem, co mám dělat, ale zůstala jsem u něj. Znovu se usmál a jeho rty se ke mně naklonily. Ale to už bylo moc. Chtěla jsem, aby mě políbil, ale to prostě nejde. Kdyby se to Emmett dozvěděl, mohl by ho klidně zabít.
„Ne, Jacobe. Promiň.“ Vstala jsem a upíří rychlostí běžela domů. Celou cestu domů jsem myslela na něj. Chudák Emmett, pomyslela jsem si. Vážně jsem ho litovala, ale nemůžu za to, co cítím.
On si za to, že ho už nemiluju, částečně může sám. Poslední dobou si mě totiž nevšímal. A mě to takhle prostě nebaví. Jacob je na mě tak milý. A tím svým chováním si mě získává. Mám ho ráda, možná i víc než ráda. Uprostřed cesty jsem trochu zpomalila, protože domů jsem nespěchala. Šla jsem pomalu a přemýšlela jsem. Za sebou jsem uslyšela něčí kroky. Přesně jsem věděla, kdo za mnou stojí. Otočila jsem se.
„Jacobe. Já… už musím jít domů,“ řekla jsem mu.
„Proč se mi vyhýbáš, Rose?“ zeptal se mě a smutně se na mě podíval. Já jsem taky zesmutněla. Chtěla bych tam s ním být klidně celý den. Ale proč bych vlastně nemohla? Já si přeci můžu dělat, co budu chtít! Nikdo za mě rozhodovat nemůže.
„Prosím, zůstaň tady. Aspoň chvilku.“
Usmála jsem se na něj a řekla jsem:
„Tak dobře.“
„Děkuju,“ řekl. Posadil se pod nejbližší strom. Poklepal na místo vedle něj. Sedla jsem si vedle něj. Chvilku jsme byli oba zticha. Usmívali jsme se na sebe. Byla jsem s ním moc ráda. A on se mnou nejspíš taky.
Jacob
Byl jsem šťastný, že je tady se mnou. Chtěl bych ji políbit, ale už jednou mě odmítla a určitě by to udělala znovu. Zatím nebudu moc spěchat, ale jednou možná…
Začínám si myslet, že ke mně taky něco cítí. Chtěl jsem si s ní o něčem povídat, ale nevěděl jsem o čem. Měl bych jí říct, že jsem se do ní otisknul? Ale abych toho potom nelitoval. Nakonec jsem se rozhodl. Nebudu to před ní tajit.
„Rosalie, já ti musím něco říct…“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Tyynuse, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jedním úsměvem mě nezískáš 3. kapitola:
Chudák Emmett, ale na druhou stranu... Mají být neštěstní oba, nebo jen on? Jsem zvědavá, jak to s nimi dopadne.
Děkuju vám. Další díl čeká na schválení.
moooc hezký,kdy bude další díl??
úžasný,honem další
skvělý díl
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!