Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden musí z kola ven! - 4. kapitola

09.03.2010 (19:00) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

Sulpície

„Aro, prosím, je to moje sestra, chtěla se semnou jenom přivítat,“ začala jsem se bránit mnohem dřív, než stačil vůbec něco říct, ale jeho rozzuřený obličej mluvil za vše. Nebezpečně se ke mně přibližoval a stůl, který mu v tom zabránil, jednoduše odhodil a hned už stál u mě a držel mě pod krkem. Tisknul mi krk, jak nejvíc mohl. Samozřejmě mě to nebolela, ale bylo mi to nepříjemné, věděla jsem, že právě teď čte všechny moje myšlenky.

Oči mu zčernaly zuřivostí a semnou mrštil o protější stěnu. Byly jen dvě věci, které ho mohly v téhle situaci rozzuřit. Buď to, že si vzpomněl na dávnou historii, kvůli které jsem byla potrestaná, nebo ho to, kvůli čemu přišel tak rozzuřený dopálilo z mého pohledu ještě víc. Každopádně, i když jsem byla upír s velkou sebekontrolou, každý má v sobě pud sebezáchovy, takže jsem se začala bránit.

Oči jsem měla úplně černé, pud mi začernil mozek. Vrhla jsem se zuřivě na Ara a povalila ho tím na zem. Nelíbilo se mu to a taky to dal znát hlasitým zavrčením. Kdykoliv by mi to stačilo na uklidnění, ale pokud se jedná o mojí rodinu, tak tohle je málo k tomu, abych byla klidná.

Blízko nás stál stůl, a jelikož to byl můj pokoj, věděla jsem přesně, že na tom stole je sklenička plná studené vody. Ale můj manžel byl o krok napřed a byl silnější, rychle mě odstrčil, vzal skleničku a vstříknul ji na mě. Pálilo to tak silně, až jsem vykřikla bolestí. Aro, si s vítězným úsměvem namočil ruce ve vodě a chytil mě pod krkem. Zasyčela jsem a z hrdla se mi ozvalo zavrčení.

„Grázle,“ dostala jsem ze sebe, ale s ním to samozřejmě ani nehnulo. Jenom se mě pustil a odešel z pokoje.

Padal jsem k zemi a držela si svůj spálený krk. Bude tam jizva aspoň další tři dny. Sakra! Zvedla jsem se ze země a začala uklízet nepořádek. Vzala jsem ručník a opatrně utírala tu ohavně studenou vodu. Můžu být klidná, protože jeho ruka bolela víc, než můj krk. Uklízela jsem střepy a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych se mohla říznout, ale už dávno. Jak by mi slušely vrásky? Jak by vypadala má vnoučata? Jaké by to bylo, kdybych mohla umřít a odejít odtud.

Nebylo to kdysi takové. Bylo to romantické, dokud se mi nepřestal věnovat. Nemůžu za to, že semnou málo mluvil, skoro jsem ho ani neviděla. Musela jsem si hledat jinou zábavu. A proto jsem se seznámila s Juliem, byla to jeho vina, ne moje a já za to pykala.

„Pomoc mi, prosím! Ti dva se do sebe pustili a já nevím, co mám dělat,“ vtrhla mi do dveří Jane a panikařila. Nepotřebovala jsem další informace, protože jsem to vzteklé vrčení Felixe a Demetriho slyšela.

„Dost,“ řekla jsem klidně, což stačilo k tomu, aby oba dva přestali. Byla jsem sice jen žena, ale byla jsem ta vyšší a oni mě museli poslouchat.

„Co se tady děje?“ Dobře přiznávám, mluvila jsem, jako Aro.

„Olizoval mojí snoubenku,“ mluvil zuřivě Felix.

„Ona si ho nechce vzít, nutí jí k tomu,“ bránil se Demetri. Oba dva se na sebe zuřivě dívali.

„Co se tady děje?“ přišel do toho všeho rozruchu i Aro. Všimla jsem si jeho ruky, na které byly jizvy od vody, tak jsem se jemně a škodolibě usmála. Demetri natáhnul ruku k Arovi, aby si to všechno přečetl v jeho mysli.

„Milý Demetri. Felix má pravdu, je to jeho snoubenka,“ vysvětloval, Aro a Demetri svěsil ramena a odešel. Bylo mi ho líto a stejně tak mi bylo líto Jane, kterou s vítězným úsměvem chytil Felix kolem pasu a přitáhnul si jí těsně k sobě. Jane, nahodila znechucený výraz a s hlasitým vrčením se vytrhla Felixovi z objetí a utíkala pryč.

Vyčítavě jsem se podívala na Ara a myslím, že taky zrovna na to, co se událo nebyl dvakrát pyšný, ale i přes to jsem nasadila uražený výraz a odešla zpátky do pokoje. Vrátila se a uklidila střepy, které tam ještě pořád jsou. Nechala jsem se unést těmi lesklými a průhlednými střepy.

Pomalu jsem každý střep vzala a položila nahoru na stůl, ale v tom mi pomohly dvě další ruce. Jedna byla dokonalá, bílá, až průhledná a ta druhá byla vrásčitá, popálená, až z ní šel strach a děs. Věděla jsem, komu ty ruce patři, ale i přesto jsem se mu chtěla podívat do očí.

„Promiň,“ omluvil se potichu, Aro.

„Kdysi by se tohle nestalo, kdysi jsme byli jiní, tak v čem se stala chyba?“ zněl zoufale, jako by ho to manželství nudilo a ani se nedivím.

„Kde se stala chyba?!“ začala jsem ostře.

„Na začátku, když jsem řekla: ,Chci s tebou žít navěky, udělej to.‘, asi tam někde se stala chyba. Myslela jsem, že to bude tak dokonalé, jako na začátku, když jsme se poznali, ale spletla jsem se a ty jsi mě nakonec potrestal za to, že ses mi nevěnoval,“ dobírala jsem si svojí hloupost.

„Potrestal jsem tě za to, že jsi mě podváděla s tím… s tím Juliánem!“ začal křičet, Aro. Výborně, zase další hádka.

„Kdyby ses mi věnoval, nestalo by se to!“

„Kdybych si tě nevzal, nestalo by se to! A promiň, že jsem měl v té době, plno práce s tím si udržet moc!“ Na tohle už jsem musela stát ze země.

„Takže ti je milejší moc, než tvá manželka?“ zírala jsem na něj nechápavě a dost rozzuřeně.

„To jsem neřekl!“ bránil se.

„Ale naznačil jsi a myslel jsi to tak!“ Konečně mám možnost se s ním pohádat a taky toho řádně využiju!

„Nenaznačil a ani jsem to takhle nemyslel. Jsi pro mě vším! Miluju tě!“ znovu se bránil, chytil mě okolo pasu a pevně si mě se zoufalým úsměvem přitáhnul.

Zuřivě jsem se vyprostila z jeho pevného objetí. „Ale nikdy to nedáš na sobě znát,“ povzdechla jsem si nakonec a chtěla naší hádku ukončit tím, že odejdu z pokoje. Tak jsem tak učinila, ale když jsem procházela kolem Ara, chytil mě za ruku a znovu si mě přitáhnul k sobě. Snažila jsem se vyprostit, ale pořád jsme couvali, až jsem za zády cítila stěnu, na kterou mě vší silou tisknul.

„Vím, že to nedávám znát jako na začátku, ale mám své povinnosti. Vím, že se ti tak s plnou láskou nevěnuju jako kdysi, ale ze všeho nejraději, bych byl jenom s tebou a s nikým jiným,“ pomalu a potichu šeptal.

„Tak proč jsi v sále, i když tam být nemusíš? Myslíš, že ti na to znovu skočím? Myslíš, že nevím, co děláš s Renatou, když nejsi semnou. Ne Aro. Já nejsem tak naivní, jak si myslíš.“ Tohle zřejmě vůbec nečekal. Ani to čekat nemohl, nikdo o tom nevěděl. Nikdo, jenom já, Aro a Renata.

„Jak o tom víš?“ dostal nakonec ze sebe. Byl zaražený a jeho hlas taky.

„Aro, jsem upír. Cítím její vůni na tvém oblečení, vím že vždycky, když přijdeš do mého pokoje a dáš mi ruku na rameno, tak jako jsi to udělal dneska před Jane, tak jsi mě podváděl. Čteš moje myšlenky, abys zjistil, jestli nemám náhodou podezření. Připravil si mě o možnost mít děti, vnoučata, lásku, život, duši, pláč, smrt! A jediné, co teď děláš je, že se snažíš udržet manželství, o kterém víš, že přestalo mít smysl, že ho opustila láska a neustále spíš s jinou,“ vyčítala jsem mu a kdybych mohla, už bych měla slzy po tváři.

„Jak to, že jsem si to nepřečetl v tvé mysli?“ další otázka úplně z cesty.

„Ty sis to přečetl, jenom jsi tomu nechtěl uvěřit, protože to bylo až moc dokonale promyšlené a myslel sis, že je to jenom moje starost. Vím to, poznám to.“ Tímhle jsem ho dostala. Vůbec nevěděl, co má říct, co má dělat. Jenom mě zdrceně pozoroval, potom se tlak na zdi uvolnil tím, že ode mě odstoupil a sednul si na židli. Díval se před sebe, jako by ho něco opravdu moc zaskočilo, ale co čekal, že na to nepřijdu?

„Já jsem ti nechtěl ublížit,“ řekl prostě nakonec. Na to jsem jenom protočila oči v sloup a odešla se slovy:

„Ublížil jsi mi už jenom tím, že sis mě vzal.“ Pořádně za sebou zabouchla dveře a šla do zahrady, kde je klid a mír a hlava se tam vždycky po hádce dobře pročistí.

5. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden musí z kola ven! - 4. kapitola: