Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden musí z kola ven! - 3. kapitola

28.02.2010 (12:15) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1103×

„Jane. Tohle je moje sestra Adriana, teda vlastně Lorelain,“ usmála se na mě Sulpície a mně spadla čelist směrem dolů. Podoba v těch dvou nebyla žádná, a tak jsem na ně pořád zírala, když v tom se stal zázrak a Lorelain vypadala úplně jinak. Oči, nos, pusa, vlasy, výška úplně všechno se změnilo. Vlasy měla blond, oči stejně zvláštního tvaru, jako Sulpície, teď jsem podobu viděla a hodně velkou.

„Jak jsi to udělala?“ dostala jsem ze sebe, když se Lorelain nevinně usmála.

„No, mám takový dar,“ odpověděla pořád s tím úsměvem.

„Vlastně těch darů má víc, proto je to perla,“ vysvětlila Sulpície.

„A kolik těch darů ještě máš? Nebo spíš, jaké dary ještě máš?“ ptala jsem se, protože aby někdo byl opravdu tak výjimečný, potřebuje taky výjimečné dary.

„Umím se přeměňovat, můžu vypadat, jak chci a ani to nebolí a nepotřebuju k tomu chirurga,“ usmála se, ale pokračovala. „Mám dvacetkrát vyvinutější smysly než normální upír. Umím pohybovat s věcmi jen pomocí myšlenek. Dokážu znehybnit upíra, vymazat paměť, přimět muže, aby udělali všechno, co jim řeknu, mám štíty, jak fyzické, tak psychické a umím zastrašit ostatní, ale tohle je hodně děsivý dar, který málo kdy používám. Je jich jen pár, ale společně ty dary dokážou zabít celou Volterru mrknutím oka. Bohužel, má Aro upíra, který dokáže zablokovat skoro všechny mé schopnosti.

„A jak vypadá ten děsivý dar?“ zeptala jsem se, byla jsem totiž hodně zvědavá.

„Viděla jsi film Van Helsing?“ zeptala se a já ji na to kývnula, přece jen všechny filmy, které jsou o upírech, jsem viděla. „To je dobře, protože jinak bych ti to musela ukázat, ale vlastně tam to nevypadá tak strašně, jako na živo. Mám ti to ukázat?“ zeptala se nakonec, po své dlouhé úvaze a já na to opět jen kývla. Lorelain se pořádně nadechla a najednou, jako kdyby někomu vyhrožovala, se nakrčila do bojovné pozice, začala vrčet, otevřela pusu tak, že by to nikdo nedokázal a v puse se rýsovaly velké bílé zuby, které už na pohled byly ostré a smrtící. Její oči přitom dostaly černou barvu a i na její bezchybné tváři se ukázaly černé žíly. Vypadala skutečně jako monstrum a kdyby mě nevarovala, že mi to ukáže, tak bych utíkala, protože i tohle bylo pro upíra moc a normální zdravý mladý člověk by umřel na šok.

„Páni,“ řekla jsem vyjeveně. Bylo to opravdu neuvěřitelné, takhle jsem se nebála už dlouho. „Ale nechápu, proč ses přejmenovala z Adriany na Lorelain,“ snažila jsem se přít na její hrátky se jmény.

„Líbí se mi jména, takže není důvod, si nechávat jen jedno,“ bránila se.

„No, tak kolik si jich měla?“ ptala jsem se.

„Sedm, pokud počítáš i Lorelain s Adrianou,“ odpověděla ledabyle.

„A jak ti mám říkat?“ vzpomněla jsem si na malý problém.

„Lorelain,“ pohotově odpověděla a usmála se, ale hned se jí úsměv ztratil. „Já si ho nechci vzít, chci svobodu,“ říkala nešťastně a na to hned zvedla hlavu. Její tvář byla plná strachu. „Už mě našel,“ zpanikařila a dívala se na dveře, do kterých brzo vešel Caius. Lorelain začala couvat s očima upřenýma na Caia, který šel s nebezpečným úsměvem pomalu za ní, když mu do cesty vešla Sulpície.

„Caie, co potřebuješ, švagre?“ ptala se, jako by nic Sulpície.

„Nedělej hloupou,“ obořil se na ni Caius a snažil se ji obejít, ale ona mu v tom zabránila.

„Tohle můj vlastní pokoj, a jestli nechceš přijít k úhoně, tak bys měl jít,“ začala teď už zuřivěji Sulpície.

„Půjdu, ale s ní,“ odpověděl Caius s očima upřenýma k Lorelain, která se chudinka lepila ke stěně. Caius pro ni chtěl jít, ale Sulpície udělala to, co mi ukazovala Lorelain a proměnila se v monstrum, ale nebylo to takové, jak u Lorelain, tohle bylo jiné, zuřivější a mnohem nebezpečnější a strašidelnější. Caius leknutím uskočil, ale ještě stihnul popadnout Lorelain za ruku a vypařit se z pokoje. To už jsem začala vrčet i já, když mě ale zchladila Sulpíciina ruka.

„Ne, Jane. Caius má velkou moc. Nemůžeme nic dělat,“ řekla smutně. Divila jsem se, že na to dbá, vždyť je to její sestra!

„Je to tvoje sestra! Ty dovolíš, aby se s ní takhle zacházelo?“ ptala jsem se vyčítavě.

„Jane, kdybych něco udělala, bylo by to ještě horší,“ vysvětlovala zoufale Sulpície.

„Proč jsou muži nad námi? Proč se jim nemůžeme postavit?“ Byla jsem vzteky bez sebe.

„Tak to je a nezměníš to,“ uklidňovala mě Sulpície a jenom klidně stála a dívala se na dveře, když v tom se dokonce i mile usmála. Dívala jsem se na ni, jestli se náhodou nezbláznila, ale Aro, který právě vcházel, mi byl vysvětlením.

„Jane, běž,“ řekl a hodil na mě zuřivý pohled. Tak tohle nebude moc pěkný rozhovor. Začala jsem se potichu vytrácet z pokoje a ještě pohledem shlédla Sulpícii, která se tvářila dost ustaraně. Jen co jsem zacvakla dveře, začala ona hlasitá debata, které se říkalo hádka.

„Aro, prosím, je to moje sestra, chtěla se se mnou jenom přivítat,“ začala se bránit dřív, než stihnul, Aro něco říct. Potom šla slyšet jenom velká rána. Raději jsem šla, i když jsem se jí chtěla zastat. Utíkala jsem, co nejrychleji a nejdál to šlo, ale všude na mě doléhal nespokojený křik Sulpície a Lorelain.

Všude výkřiky prosící o pomoc, všude kolem mě. Pořád jsem jenom utíkala a utíkala, ale hlasy jsem pořád slyšela. Někdo mě stáhnul za roh.

„Demetri,“ vydechla jsem úlevou, ale v tom mě začaly drtit jeho rty. Líbil vážně dobře, ale bohužel. „Demetri… Demetri já jsem zasnoubená,“ povzdechla jsem znovu, ale teď už smutněji. Místo polibku mě Demetri objal.

„Miluju tě, Jane!“ prohlásil.

„Já tebe taky,“ usmála jsem se zamilovaně a tentokrát se vložila do líbání já. Proč to musí skončit, proč já? Pitomý Felix, ale teď se musím soustředit na Demetriho, možná je tohle naposled. Proč se jediný Demetri ke mně chová s úctou? Asi mě vážně miluje. Spokojeně jsem se musela usmát, čímž jsem se musela odlepit od Demetriho.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše, ale nepotřeboval odpověď říct, viděl jí v mých očích, a tak mě znovu spokojeně začal líbat. Kéž by tohle nikdy neskončilo, ale bohužel muselo, protože nás někdo vyrušil.

„Demetri,“ řekl skrze zuby naštvaně Felix. Vyděšeně jsem se na něho podívala. Byl opravdu rozzuřený a kdyby mohl, tak by byl vzteky rudý.

„Felixi,“ snažila jsem se ho uklidnit a šla směrem k němu, ale on mě jenom vší silou vzal za ruku a odhodil daleko za sebe. Teď mu nic nestálo v cestě, aby se vrhnul na Demetriho. „Ne, Felixi, ne!“ křičela jsem za ním, ale on jako by neslyšel. „Ne! Prosím!“ neustále jsem křičela, ale teď to bylo málo platné, Felix se s tou veškerou zlostí rozběhnul proti Demetrimu.

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden musí z kola ven! - 3. kapitola: