Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden musí z kola ven! - 2. kapitola

17.02.2010 (10:30) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

Rodinné setkání

Odtrhla jsem se od Demetriho a vběhla Alecovi do náruče.

„Kde jsi byl?“ ptala jsem se vyděšeně a pevně ho svírala.

„Jsem v pořádku, Jane, uklidni se,“ snažil se mě uklidnit Alec, ale moc to nezabíralo, spíš naopak ještě víc mě to rozzuřilo. Odtrhla jsem se od něj.

„Ne není to pořádku! Řekl, že ti ublíží!“ křičela jsem hystericky.

„To říkal, ale neudělal to!“ pořád se mě snažil uklidnit Alec, ale dostala jsem záchvat a vyběhla ven z pokoje. „Jane! Počkej!“ křičeli za mnou Demetri a Alec, ale já je neposlouchala a běžela do bojové haly. Zuřivě jsem se rozhlédla a každý, kdo mi přišel pod oči, utrpěl těžkou bolestí, ale Felix nebyl nikde. Nevzdávala jsem se a běžela dál. Instinktivně jsem běžela do zahrady, využila jsem k tomu svou maximální rychlost, když v tom mě zastavil něčí hlas, který jsem zřejmě přeběhla.

„Jane?“ Ano byl to hlas, který jsem nenáviděla a ta zrůda, ze které ten hlas vycházel, měl tu drzost mě ještě obejmout ze zadu. „Co se stalo?“ zeptal se mě něžně a políbil mě na týl.

„Ty se ještě ptáš, co se stalo?“ křičela jsem po něm, že to slyšela celá Volterra, ale ta stejně slyší všechno, i když jen šeptáte. Felix se pokřiveně usmál, vzal mě za ruku a někam mě tahal.

„Pusť mě! Pusť mě! Co to děláš?“ snažila jsem se vyprostit ruku z jeho sevření, ale nešlo to, nakonec jsem to vzdala a nechala se vést ven z hradu.

„Kam to jdeme?“ ptala jsem se ostře, ale neodpověděl mi a jen mě táhnul za ruku. „Hned mi to řekni jinak!“ začala jsem vyhrožovat, ale to už jsem byla přitisknutá na zdi.

„Jinak co?“ začal se mě ptát zuřivě, ale taky vášnivě.

„Použiju svůj dar,“ odpověděla jsem mu a čekala, že bude strachy bez sebe, ale bohužel mi to nějak nevyšlo.

„To neuděláš a víš proč? Protože bys přišla o bratra a po naší svatbě i o volnost,“ usmál se vítězně a já jsem si povzdechla. „A to platí během celého našeho manželství,“ dodal, nejspíš pro jistotu, abych neměla tolik sebedůvěry a začal mě vášnivě líbat na krku. Lehce jsem ho odstrčila bez jakékoliv námahy a dívala se mu do očí.

„Jestli si mě vážíš, tak to neuděláš,“ snažila jsem se na něho jít přes city, což se mi povedlo. Ještě jednou, ale teď už jemně mě políbil na krk a byl hned pryč. Sjela jsem po zádech dolů na zem a seděla na špinavé cestě. Co já teď budu dělat?

S manželem se nesnesu, miluju Demetriho, se kterým už nikdy nebudu moct být, matku nemám, všichni si myslí, že jsem bezcitná, pokud nebudu dobrá manželka, přijdu o bratra, můžu se svěřit jenom Sulpícii… Proč jsem neskončila na hranici? K čemu má cenu žít věčný život, když v něm nemám nic dobrého. Proč zrovna já!? Co jsem komu v životě udělala?

Vstala jsem ze špinavé země a vrátila se zpátky do hradu. Pomalu a nebezpečně jsem procházela chodbami Volterry, když v tom jsem před sebou uviděla nějakou upírku. Byla skrčená na zemi, na sobě měla bílý plášť a vzlykala si do rukou. Přistoupila jsem k ní a jemně jí pohladila po rameni. Ani nevím, proč jsem to udělala, zřejmě ze soucitu.

„Kdo jsi?“ vylekala se mně a dívala se mi do očí.

„Klid, já jsem, Jane. Co se ti stalo?“ ptala jsem se, protože normální upír, který patří k Arově gardě, nemá na sobě bílý plášť a rozhodně nebrečí. Její oči posmutněly a opřela si hlavu o kolena.

„Přinutili mě, abych tady zůstala a nakonec si budu muset vzít…“ ani to nedořekla a z hrdla se jí začaly znovu ozývat vzlyky.

„Koho si budeš muset vzít?“ zeptala jsem se, když v tom se před námi objevil Caius s rozzuřeným obličejem a díval se na tu upírku.

„No tak Lorrelain, buď rozumná,“ řekl až překvapivě klidným hlasem Caius, na to, jaký měl obličej. Lorreline – jak se asi jmenuje – se na něho vyděšeně dívala a přitiskla se ještě více ke zdi, aby byla od něho, co nejdál. Caius jí chladnokrevně chytnul za ruku a táhnul někam za sebou. Byla jsem vyděšená. Co se to stalo? Všimnul si vůbec, že vedle ní sedím? Všimnul si mě vůbec?

Pořád jsem se dívala tam, kde ještě před chvíli Caius táhnul Lorrelaine. Chudinka, je na tom hůř než já a to už je co říct! Ale proč měla na sobě bílý plášť? Sakra! Že by to byla normální upírka bez schopností? Ale to je hloupost, to by měla stejně šedý plášť…

„Ne!“ vytrhnul mě ze přemýšlení bezmocný hlas Lorrelaine a potom lehký větřík, jako by kolem mě někdo proběhnul. Vítr měl vůni Lorrelaine, ale tak rychlá až bych jí nepostřehla, nemohla být, to je hloupost, když v tom mě ze zadu chytila. „Prosím, pomoc mi!“ žadonila a zoufale se mi dívala do očí.

„Fajn,“ kývnula jsem, uchopila jsem jí za ruku a tou největší rychlostí jsem jí táhla za Sulpícií, ona už bude vědět, co dělat, ale v tom se to obrátilo a Lorrelain táhla za ruku mě. Bylo to, jako by upír běžel s člověkem. Já byla člověk a ona upír. Byla šíleně rychlá, všechno se mi míhalo před očima, jak to dělá?

„Kam teď?“ zeptala se mě.

„Doprava,“ odpověděla jsem ji. Za malý zlomek vteřiny jsme už stály před Sulpícií, která málem vyletěla z kůže.

„Co se proboha stalo?“ zeptala vyděšeně a odložila knížku vedle sebe na stůl. „Kdo jsi?“ zeptala se nakonec Sulpície Lorrelain, jako u křížového výslechu.

„Jmenuju se Lorrelain Fillipsn,“ zodpověděla na její dotaz Lorrelain.

„Proč má bílý plášť?“ otázala jsem se Sulpície.

„Bílé pláště mají jen ti opravdu nebezpeční. Většinou jim všichni říkají „perly Arovy gardy“, ale takové perly jsou dost často vyhnané, protože pro jejich trůn jsou moc velkou hrozbou,“ vysvětlovala Sulpície a začala si zkoumavě prohlížet Lorrelain.

„Bohužel mě, ale nevyženou,“ povzdechla si Lorrelain a já i Sulpície jsme se na ni s otázkou v očích dívaly. „Jsem snoubenka Caiuse,“ vysvětlila smutně a začala se dívat do země.

„Adriano?“ řekla nedůvěřivě Sulpície a já na ní zírala, jak na boží zjevení. Co to řekla? Lorrelain se na ni, jak na povel usmála. „Adriano!“ vykřikla radostně Sulpície a vrhla se jí kolem krku. „Tak dlouho jsem tě neviděla! Kde jsi byla? Jak to, že vypadáš jinak?“ zahrnula ji rovnou vlnou otázek.

„Klid! Byla jsem všude možně a musela jsem na sebe vzít jinou podobu, jinak by mě lehce našli,“ začala odpovídat v pevném objetí Lorrelain, nebo Adriana?

„Proč ses mi neozvala? Víš, jaký jsem o tebe měla strach?“ začala té upírce se dvěma jmény vyčítat Sulpície.

„Promiň, ale bylo to až moc riskantní, nemohla jsem. Tolik se mi stýskalo,“ omlouvala se a potom si šťastně povzdechla.

„Ehm,“ vyrušila jsem je za chvíli, protože jsem čekala vysvětlení a to dost podrobné. Obě dvě se od sebe odtrhly a zaměřily se na mě.

„Jane? Tohle je moje sestra Adriana, teda vlastně Lorelain,“ usmála se na mě Sulpície a mě spadla čelist směrem dolů.

3. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden musí z kola ven! - 2. kapitola: