Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden musí z kola ven! - Prolog + 1. kapitola

07.02.2010 (19:45) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1444×

Jeden musí z kola ven!

Jsem Jane, zbytek jména není důležitý a vlastně ho ani neznám. Vyrůstala jsem s bratrem v jedné vesnici společně s matkou. Ke štěstí nám nic nechybělo a žili jsme všichni šťastný život.

Ale brzo jsem poznala, že život není dokonalý. Naší matku prohlásili za čarodějnici a v tom případě jsme na hranici měli skončit i my - splozenci ďábla. Matka nám zachránila život a my stačili utéct v čas, ale jí se to však nepodařilo. Musela za své děti položit život a to taky udělala. Myslím, že kdybych věděla koho potkám a co prožiju, tak bych na té hranici raději skončila a má matka nemusela zbytečně umírat.

Byla krásná noc, měsíc byl v úplňku, hvězdy nádherně svítily, bylo teplo. Jednoduše romantická noc, ale měla i temné stránky. Já a můj bratr jsme utíkali před davem lidí s hořícími pochodněmi.

„Upalte je!“ volali všichni a jenom běželi za námi. Byla jsem unavená, tolik se mi chtělo spát, ale díky svému bratrovi, který mě naháněl, abychom běželi dál, jsem nepadla únavou.

„Alecu! Já už nemůžu!“ stěžovala jsem si po pěti minutách běhu.

„Vydrž! Chceš skončit na hranici?“ křičel Alec a táhnul mě za ruku. Prodírali jsme se hustým lesem, když v tom se před námi objevilo deset mužů. Zastavili jsme se před nimi a překvapeně na ně zírali.

„Pojďte s námi, my vás ochráníme,“ řekl muž, který stál uprostřed s až hrůzy nahánějícím úsměvem. Podívala jsem se na Aleca a on na mě. Dav lidí běžel směrem k nám, a tak jsme se rozhodli jednat. Umřeme tak či tak. A tak jsme uvěřili tomu muži, který nás přijal mezi sebe. Necítila jsem se zrovna v bezpečí, ale lepší než skončit na hranici.

Lid se však nedal zastavit a byl stále blíž a blíž, a když už se zdálo, že se nevyhneme všichni smrti, ten muž mávnul rukou a vtom se seběhlo dalších devadesát lidí - ani nevím odkud – proti těm, co nás chtěli upálit. Dívala jsem se, co se bude dít, ale muž mě otočil.

„Tohle není pro tvoje oči má milá,“ řekl s velkým bílým úsměvem a šel společně s námi dál od toho místa. Prodírali jsme se hustým lesem, ve kterém šel slyšet křik lidí, kteří umírali, ale já neměla sílu jít dál. Za chvíli mi mé tělo řeklo, že odmítá spolupracovat a já padla vyčerpáním k zemi; ale nenarazila jsem na tvrdou zem, spíš do tvrdé kamenné náruče, chtěla jsem se podívat, ale byla jsem moc unavená, abych vůbec otevřela oči.

Dneska se mé nevědomosti směju. Ale kdo mohl tušit, že si nás dva s Alecem Aro vybere do své gardy? Já určitě ne. Vyvraždil všechny, kdo nás chtěli upálit. Můj lidský život ve Volteře nebyl, tak dlouhý. Aro, mě přeměnil v sedmnácti a jsem mu za to vděčná, protože bych se Felixovi neubránila.

Ano Felix. Od té doby, co mě prý viděl poprvé, se do mě zamiloval. Ze začátku to bylo dojemné, ale potom se z něj stala přímo žárlící mašina, která si mě přivlastňuje. Leze mi jenom na nervy, to je vše.

Právě teď jdu k Arovi do pracovny, něco po mě chce a zajímalo by mě co. Bezduše jsem procházela bílými chodbami Volterry, když v tom jsem do někoho narazila. Z hrdla se mi ozvalo zavrčení.

„Dej si pozor, kam šlapeš!“ okřikla jsem Heidi, která do mě narazila.

„Snad se tolik nestalo, ne?“ odvětila mi a šla na opačnou stranu stejně jako já. Vím, že mě tady má každý za tu nemilosrdnou, ale já jsem s tím spokojená. Na otázku jestli je lepší být milován, nebo uznáván, mám jasnou odpověď – uznáván!

Konečně jsem byla u dveří Arovy pracovny. Samozřejmě na každé straně byli dva upíři, aby hlídali jeho soukromí. Rychle jsem zaklepala a vešla dovnitř.

„Jane, tak rád tě vidím, ale mělas bys jít do zahrady, někdo tam na tebe čeká,“ usmíval se a já na to zavrčela. Skvělý! Táhnu se sem přes celou Volteru, kvůli téhle větě? A teď půjdu zase na druhý konec? „Na mě nevrč, Jane, můj nápad to nebyl,“ smál se mé reakci, Aro. Naštvaně jsem odešla z pracovny a utíkala přímo do zahrady.

No nevím, jestli by se jí tak mělo říkat. Všechny květiny jsem uschlé a zvadlé, vypadá to spíš jak hřbitov a ne zahrada, jakou si každý představuje. Vešla jsem tedy do toho hřbitova, a kdo tam neseděl. Felix! Obrátila jsem oči v sloup a chystala se odejít.

„Počkej!“ zastavil mě jeho hlas. Doufala jsem, že se mi chce omluvit a říct mi, že se do někoho zamiloval, ale bohužel to tak nebylo. Místo toho si přede mě na jedno koleno kleknul a v ruce držel malou krabičku.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se zamilovaně a moje pusa neodolala gravitaci. Zírala jsem mu nedůvěřivě do očí a na otevřenou krabičku.

„Ne,“ odpověděla jsem mu naštvaně. „Ty si myslíš, že bych si tě vzala? Tak blbá nejsem!“ odpověděla jsem mu a jeho tvář nabrala zuřivosti.

„Nechtěl jsem to takhle, ale máš to mít. Buďto si mě vezmeš nebo tvůj milovaný bratříček umře. Vyber si,“ pronesl rozzuřeně, a tak samo jsem začala i já.

„To bys neudělal!“ snažila jsem se chránit svého bratra.

„Ale ano, udělal,“ usmál se vítězně. Nadechla jsem se a myslela, že použiju svůj dar, abych ho mohla porazit, ale i tak držel mého bratra, nevím kde a Aro, bude určitě na jeho straně. Tak malý hrad, a tak velký problém!

„Fajn, ano vezmu si tě,“ pronesla jsem otráveně a Felix se začal usmívat, jak blbec.

„Svatba bude pozítří,“ oznamoval mi vesele, když odcházel a já znovu zavrčela, ale klidně stála na místě. Do vteřiny byl Felix snad na druhé straně Volterry, já jsem si sedla na lavičku a koukala do blba, když v tom někdo přišel.

„Co se stalo?“ zeptala se mě Sulpície, Arova manželka.

„Hádej,“ odpověděla jsem jí sklesle a přitom naštvaně.

„Takže Felix, tě požádal o ruku,“ ujasňovala si pro sebe. „Manželství není zas tak strašné,“ snažila se mě uklidnit.

„Vážně? Tobě nedovolí, Aro skoro ani vyjít z ložnice,“ stála jsem si tvrdě za svým názorem, protože tady ve Volteře, měli muži opravdu velký patriarchát a mohli si k nám dovolit cokoliv. Že bych utekla a stala se nesmrtelnou feministkou? To nezní tak špatně.

„To je sice pravda, ale nestěžuju si, nemám k tomu důvod. Žiju si jako v pohádce,“ pořád mi vnucovala svůj názor, i když se potom odmlčela. „No je pravda, že jsou chvíle, kdy bych nejraději požádala o rozvod, ale nemůžu, takže musím žít, jak v pohádce,“ dodala nakonec a sedla si vedle mě na lavičku. Měla krásné oči, samozřejmě červené, ale měly krásný zvláštní tvar a k tomu ty černé vlasy stejné, jako Aro. Byla štíhlá a většinou usměvavá, jedním slovem překrásná. Dokázala se i chovat, své pocity před manželem nikdy nedala znát. Prostě byla dokonalá. Počkat! Co to říkala o rozvodu?

„Proč nemůžeš požádat o rozvod?“ zeptala jsem se jí překvapeně.

„Ty jsi asi nečetla upírské „manželské zákony“, že?“ ptala se, i když odpověď znala. „S manželem musíš žít, dokud jeden z vás nesejde ze světa,“ vysvětlovala a já na tom byla ještě hůř.

„Takže se s ním nemůžu rozvést?“ znovu jsem se překvapeně zeptala a Sulpície mi na to jenom kývnula. „A musím si ho vzít. To je nespravedlnost!“ křičela jsem rozzuřeně.

„Ne, to je upírský patriarchát,“ poznamenala Sulpície.

„Proč se jmenuješ Sulpície?“ snažila jsem se přijít na jiné myšlenky.

„V té době, kdy si mě Aro vybral, jako svou manželku to jméno bylo obvyklé,“ vysvětlovala mi.

„Mě se popravdě moc nelíbí,“ přiznala jsem se ji.

„Mně se nikdy nelíbilo, ale budu s tím muset žít,“ usmála se a potom vstala z lavičky. „Jediná možnost, jak vycouvat z manželství je Felixe zabít. Být tebou jsem opatrná a snažím se to udělat co nejnenápadněji, může tě za to potkat trest,“ pronesla nakonec a šla pryč.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.

„Jdu zpátky do ložnice,“ pronesla nakonec.

„A co tam budeš dělat?“ zeptala jsem se ji a s těmito slovy jsem spěchala za ní.

„Povyprávím ti „manželské zákony“,“ usmála se, ale já jí úsměv oplatit nemohla.

„A bude to nadlouho?“ poklesle jsem se zeptala.

„Manželství je nadlouho,“ odpověděla a otevřela dveře do svých komnat. Žasla jsem nad velkolepým pokojem, který se přede mnou zjevil.

„To je nádhera, nedivím se, že tady trávíš spoustu času,“ řekla jsem a pořád žasla nad tímto pokojem.

„Tohle je pouze můj pokoj, společné pokoje jsou honosnější,“ usmála se nevinně. Moje reakce byla překvapené zírání. „Takže,“ řekla a posadila se na křesílko, já si sedla vedle ní a naslouchala. „Pokud u oltáře řekneš ano, už to zpátky vzít nemůžeš, tudíž se podepisuješ jedním špatným slovem k životu, který asi ty budeš nenávidět,“ začala vykládat.

„A co když řeknu, ne?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Pak tvůj bratr zemře,“ odvětila mi a nadechla se, že bude pokračovat, ale já jí zastavila.

„Jak o něm víš?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Aro,“ řekla jedno slovo a já chápala všechno, co tím chtěla říct.

„Když budeš mít milence, stihne tě trest, je to sto let samotky ve věznici, bez krve. Když tvůj manžel bude mít milenku, tak ho bohužel nic nezastihne,“ mluvila a já každým slovem byla čím dál tím víc naštvanější.

„To je nespravedlnost!“ prohlásila jsem.

„Ne to je diskriminování ženského pohlaví,“ opravila mě Sulpície. „A navíc ty zákony psal, tři tisíce let starý Aro a já zrovna taky nejsem na větvi z toho, že mám v posteli tak starou chodící mrtvolu!“ prohlásila dodatečně a já se musela začít smát a ona se rozesmála taky. Když v tom někdo vešel do dveří.

„Drahá, ty tady máš, Jane,“ řekl, právě vcházející Aro, který se smál. Sulpície se na něho taky smála, ale já jsem na něho byla naštvaná za to, že táhne s Felixem, takže jsem nasadila neutrální tvář, nechápu, jak se může Sulpície tak přetvařovat. Aro, přistoupil k nám, postavil se za sedící manželkou a začal jí něžně hladit rameno.

„Ano právě jí říkám manželské zákony,“ podala na vysvětlenou Sulpície.

„A co na ně říkáš Jane, nejsou dokonalé?“ zeptal se mě, s nadějí v hlase Aro a propaloval mě svýma karmínově zamlženýma očima.

„Nevím, co si o nich mám myslet, zatím jsem skoro nic neslyšela,“ snažila jsem se z té otázky nějak vybruslit.

„Tak to přijdu za chvíli,“ usmál se, Aro a odešel. Sulpícii úsměv upadnul do rovné linky a obrátila oči v sloup.

„Jak se před ním můžeš takhle přetvařovat?“ podala jsem jí další otázku.

„Tři tisíce let praxe. Ze začátku mi to moc nešlo, měla jsem dokonce i milence, ale jak už jsem řekla, to znamenalo sto let samotky a všechno ti to vyžene z hlavy. Přestaneš toužit po lásce, budeš oddaná svému manželovi a stát při něm v jakékoliv chvíli, jen abys tam znovu neskončila,“ skončila své vyprávění Sulpície.

„Počkej, ty jsi byla na samotce?“ další dotaz.

„Ano a bylo to nejhorších sto let mé existence, dokonce jsem se začala modlit,“ povzdechla si.

„A Aro, ti to odpustil?“ byla jsem fascinována jejím životem.

„Tak či tak, byla jsem jeho žena a tu aféru mi prominul a má noční můra skončila. Buď raději věrná jinak tě potká to, co mě a věř, že je to horší, než věčné manželství,“ řekla a já jí na to jenom kývnula.

„To je vše?“ zeptala jsem se, protože mi ty „zákony“ lezly krkem.

„Doufám, že ano, kdybych na něco zapomněla, tak to časem zjistíš sama,“ odpověděla mi Sulpície a vstala, já ji napodobila a potom se vydala ke dveřím.

„Díky,“ usmála jsem se na ni ještě mezi otevřenými dveřmi a na odpověď mi jenom s úsměvem kývnula, protože zřejmě cítila v blízkost svého manžela, který opravdu přicházel, když jsem vyšla z pokoje.

Když jsem procházela kolem Ara, který měl namířeno tam, odkud jsem já vyšla se na mě Aro usmíval, ale já na něho potichu zavrčela. Trochu znejistil, ale pokračoval v cestě. Byla jsem naštvaná na celý svět a proklínala jsem Felixe, který mi to pořádně zavařil. Neustále se mi z hrdla ozývalo vrčení, čehož se všichni, kdo prošli kolem mě, báli. Zalezla jsem do svého pokoje, kde seděl na posteli zdrcený Demetri.

Bohužel jedině on a Sulpície věděli, jaká doopravdy jsem. A právě v této chvíli jsem to proklínala, protože jsem viděla, jak ho to ničí.

„Jane,“ vyšlo z něho smutně, ale já ho zastavila, když jsem mu přiložila prst k puse a usmála se. On lehce můj prst odsunul. „Miluju tě,“ řekl nakonec a začal mě líbat. Já mu polibek samozřejmě oplácela a rukama zajela do vlasů.

„Já tebe taky,“ řekla jsem ještě mezi polibky. Byla to nádhera, dokud nevtrhnul do dveří můj bratr.

Doufám, že se Vám povídka líbila, a že mi zanecháte spoustu komentářu abych mohla pokračovat! xD

Inspiraci jsem hledala ve filmu s mým oblíbeným hercem Anthony Hopkinsnem! :-*

SHRNUTÍ

2. kapitola

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden musí z kola ven! - Prolog + 1. kapitola: