Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden den nestačí! II.

03.09.2010 (17:15) • Kecka009 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1593×

Životem si proplouváte tak lehce, jako ryba oceánem. Naznáte starosti, ani strach. Vše se zdá perfektní, až náhle... narazíte na útes a je po všem. Pohodlí je pryč a vy musíte čelit drsné realitě. Ty hororové postavy spící v rakvích opravdu existují a co je horší? Jste jednou z nich...

Bolest, bolest, bolest... Byla všude, bušila mi ve spáncích a v konečcích prstů. Pálilo to. Strašlivý oheň mě stravoval a já nemohla uniknout. Křičet ani probudit se. Jen doufat že to přejde.

Byla jsem jak ve zlém snu. Ale jak dlouho už vlastně spím? Copak to nikdy neskončí? Maličká část mého mozku – ta, co si zachovala ještě trochu zdravého rozumu, na mě volala: „Nepodávej se! Mysli na něj, na něj, na něj.“ Jenže na koho?

Všechny mé dosavadní vzpomínky a myšlenky byly zahaleny clonou. Hustou a nepoddajnou jako mlha. Marně jsem se pokoušela ji odhrnout. Při každém neúspěšném pokusu se oheň ještě víc rozhořel. Trpěla jsem. Jako divoké zvíře, které zavřeli do klece. Pomalu jsem se začala smiřovat s drsnou realitou věčnosti. Nešťastná budoucnost smutku a žádné naděje. Srdce mi divoce bušilo a já se nemohla nadechnout. Když tu náhle prudce uhodilo a já tušila, že je to naposled.

Krev v mých žilách prudce obrátila směr toku a začala se nekontrolovatelně přelévat tělem. Srdce ještě jednou skomíravě zabručelo a vypovědělo mi službu. Žíly a krev v nich v tu samou chvíli zamrzly. Stal se ze mě kus ledu bez srdce.

Tento nový led ovšem působil blahodárně. Uhasil oheň a clona kolem mé mysli se zpřetrhala. Pořád jí ale bylo dost, a když jsem se pokusila nahlédnout za ni, podivně mě rozbolela hlava. Tahle černá záclona byla prostě nepřístupná.

Byla snad minulost ukrytá za zdí jen proto, aby mohl mozek přijímat nové informace? Vytvářet nové vzpomínky? Jestli je tomu tak, pak bych měla otevřít oči a nevzdávat se. Mám si snad utvořit novou minulost? Pak bych tedy měla žít. Otevřít oči a vydat se vstříc novému světu. Protože jaká by byla minulost bez přítomnosti a budoucnosti? I k bolesti je důvod, sice nevím jaký byl či je k té mojí, ale musí existovat. Pomalu jsem otevřela oči...

„Kde to sakra jsem?“ zamumlala jsem si pro sebe. Vysoký, bíle natřený strop plný pavučin rozhodně nevypadal jako ten, na který jsem byla zvyklá z domova. Všude byla tma. Ale oči, které ještě před malou chvílí sužovala bolest, viděly lépe než doposud.

Vždyť je to sklep došlo mi náhle. Automaticky jsem se posadila a zaregistrovala ještě jeden zajímavý fakt. Nejenže jsem ve sklepě, ale nejsem tu sama. Byla jsem obklopená těmi nejkrásnějšími lidmi, jaké jsem kdy viděla.

Měli nádherné bledé obličeje. Jak muži, tak ženy. Vypadali jako z porcelánu. Mohla jsem detailně prozkoumat každý jejich rys a nenašla bych jedinou chybičku. Copak jsem vážně zemřela? To už jsem v nebi? Ne, to ne! Vždyť tohle nemůže být nebe... Nervózně jsem si prohrábla vlasy, až se zčeřil vzduch. Stačilo to k tomu, aby se na mě všichni ti “andělé“ pohlédli. Jejich výrazy nebyly zrovna přátelské a oči... oči měli rudé!

Vyděšeně jsem se postavila. Na člověka překvapivě rychle. Ale jsem ještě pořád člověk? I po té bolesti? Znovu jsem se pokusila nakouknout za záclonu v mojí mysli. Bezúspěšně. Přispělo to jen k tomu, že mě začala strašlivě bolet hlava. Lehce jsem zavrávorala. Přihlížející sborově zasyčeli. Periferním viděním jsem zahlédla, že se po mém boku někdo nervózně zavrtěl. Bezva, že by spojenec? Nebo alespoň někdo stejně nevítaný v téhle společnosti, jako já.

Chtěla jsem se posadit zpět na podlahu a zjistit, kdo je ten “zvrhlík“ po mém boku, ale ostatní mi k tomu nedali šanci. Zdálo se, že se pomalu přibližují, jako lovec ke kořisti. Začalo mi být úzko. Pohledem jsem přelétla všechny tváře v místnosti. Byly stejně nádherné. Měly vystouplé lícní kosti, bledé bezkrvé rty a ledově klidný výraz. Takový, jaký má had před tím, než vás uštkne.

Hrobové ticho přerušil jemný ženský hlas. „Ta maličká je moje,“ řekla žena. Zahlédla jsem část její tvář vykukující za rameny nějakého statného muže. Měla hnědé vlasy a tmavší oči než ostatní. Plížila se jistým kočičím krokem a nepřestávala mě sledovat. Muž před ní se zastavil. Pak se otočil zády ke mně, čelem k ženě. Měl melírované vlasy a mohutná ramena. Nejspíš byl starší než ona, neboť ji převyšoval.

„A proč by měla být tvoje, Sarah?“ zeptal se. Neviděla jsem přes něj její výraz, ale potěšená jeho otázkou nebyla. Ozvalo se tichounké zaprskání. Překvapilo mě, že jsem tak jemný zvuk vůbec slyšela. Každopádně jsem nebyla jediná. Ostatní se okamžitě zastavili a zaujatě pozorovali dvojici.

„Je moje, Chrisi,“ řekla odměřeně a nahrbila se. Ten muž – Christopher - zavrčel. Sarah mě na malou chvíli přestala sledovat. Nejspíš si to vyřídí s Chrisem a pak půjde po mně. Její předklon se promněnil v elegantní, ale zákeřný skok. Christopher neuhnul. Podařilo se mu Sáru chytit za letu pod krkem. S prudkým křupnutím dopadla na studenou, dlážkovanou podlahu. Dlaždice pod její hlavou se rozlomila vejpůl. Chris ji pevně svíral pravačkou a druhou rukou ji chytil za paže, kterými naštvaně zmítala ve vzduchu.

Zbytek podívané mi ovšem unikl, protože ostatní přihlížející se kolem těch dvou zápolících nahrnuli a začali pobaveně skandovat. Jako fanoušci sledující nejúžasnější fotbalový zápas sezóny.

Zatím co se bavili, jsem na ně jen šokovaně zírala. Sesula jsem se na podlahu. Ne z potřeby, spíš jen ze zvyku sedět. Bylo to zvláštní. Nejspíš bych mohla celé hodiny stát bez pohnutí a jen zírat před sebe. Co se to se mnou stalo?

Z prostřed fanouškovského kruhu se ozvalo praskání a výkřiky. Chris asi vyhrál, protože hlas byl příliš vysoký na muže. Povzdechla jsem si. Co je to tohle za místo?! Muži i ženy by se tu krásou vyrovnaly antickým bohům a jejich síla byla ohromná. Jsem teď jedna z nich? Hlavu opřenou o tvrdou vlhkou zeď jsem nahnula lehce do leva. Mé oči se setkaly s pohledem tmavovlasého mladíka. Vypadal jako všichni obyvatelé tohoto sklepení, ale něčím se nepatrně lišil. Malou chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, v čem ta odlišnost vězí.

Byl stejně ledový jako ostatní. Tak proč se zdál tak jiný? Jeho tvář byla stejně tvrdá bez náznaku úsměvu a oči rudé jako krev. Při pomyšlení na krev mě z ničeho nic začalo strašně pálit v krku. Stejná bolest, která ještě před malou chvílí sužovala mé tělo. Oheň! Zas ten velký žár. Zoufale jsem se chytla za krk ve snaze uhasit ho. Nic nepomáhalo. Měla jsem strašlivou žízeň. Žíznila jsem po jediném. Po krvi!

Chlapec na mě soucitně pohlédl a já pochopila, v čem se od ostatních tak liší. Je tu nový jako já. Nejspíš měl stejný problém s žízní, neboť neustále zatínal prsty do zdi. Až se mu omítka drolila v dlaních.

I přes bolest jsem mu věnovala krátký úsměv. Oplatil mi ho a tiše si povzdechl. Co tu děláme? Tahle otázka visela ve vzduchu. Jen se ji nikdo nepokusil vyřknout nahlas. Proč? Protože na ni nikdo neznal odpověď. Jen jsem nešťastně pokrčila rameny.

Nemusela jsem mluvit nahlas. Chlapec mi rozuměl i beze slov. Začal si zoufale masírovat spánky, aby alespoň na chvíli potlačil ten strašlivý žár. Zavřela jsem oči. To byl ten nejrozumnější způsob, jak z té bolesti nezešílet. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale přišlo mi to jako věčnost. Pokoušela jsem přemýšlet a najít rozumné vysvětlení na otázky, na které jsem nemohla nalézt odpovědi.

„Nemáte někdo zapalovač?“ zaslechla jsem čísi dotaz a automaticky vzhlédla. Většina lidí v sále zavrtěla hlavami. A pozornost některých se obrátila ke mně.

„Ta je tu nová. Riley ji nejspíš ještě neprošacoval,“ řeklo několik osob najednou. Netušila jsem, o kom to mluví, ale v dané situaci mi přišlo rozumnější se neptat. Prostě jsem jen beze slova vytáhla zapalovač z kapsy bundy, kterou jsem měla celou tu dobu na sobě. Těžko určit, kdo ho chytil když jsem tiše pustila do prostoru, ale tipla bych Chrise.

Přímo přede mnou se rozhořela hromada čehosi, co zdánlivě připomínalo lidské končetiny a údy. Zbytky Sáry. Blesklo mi hlavou. Vyděsilo mě to, ale ještě děsivější na celé skutečnosti bylo zjištění, které mi vzalo dech. Přišlo mi to totiž naprosto normální! Jako bych ani nevnímala fakt, že v mé blízkosti byla roztrhána a poté zapálena žena.

Plamen jasně osvětlil místnost a já si ji mohla detailně prohlédnout. Tenhle sklep byl zařízený jako celkem normální byt. Zdi byly bíle vymalované, vlhké a místy tu prosakovala plíseň. V levé části se krčily malé, věkem zchátralé dveře. A v pravém rohu místnosti stála malá pohovka vedle níž ležely celkem obstojné reproduktory. Copak oni tu bydlí?

Hlava mi třeštila, krk mě pálil a nic jsem nechápala. Znovu jsem zavřela oči. Tentokrát ale ne na dlouho. Z venku se ozvaly kroky. Celá místnost najednou ztichla. Jako když jste u soudu, všichni hlučí a z čista jasna vejde soudce. Ticho plné pokory. Dveře se rozlétly. Na podlahu dopadl kužel světla jemuž vévodil zlověstný stín. Všichni ho napjatě sledovali. Nervozita by se dala krájet.

Riley! Pomyslela jsem si. Protože mě v tu chvíli nenapadla jiná osoba, která by mohla v téhle společnosti mít tak vysoké postavení. Chvíli jsem na něj jen mlčky zírala. Stejně tak ostatní. I on si nás měřil bez emočním pohledem. Až když si všiml hořící hromady, jeho výraz se zmněnil. Rozzuřeně pohlédl na každého zvlášť a pak se rozkřikl vysokým nádherným hlasem.

„Copak jsem vám neříkal, aby jste se chovali slušně?! Alespoň jednou!“ Mohutným skokem překonal schody pode dveřmi a neslyšně dopadl mezi vystrašené obecenstvo. Jedna dívka se mu snažila vyhnout. Riley jí nedal šanci. Chytl ji za vlasy a mocným úderem jí utrhl hlavu. Ta s obrovskou ránou dopadla na podlahu a kutálela se směrem ohni. Riley tam naštvaně hodil i zohavené tělo.

Všichni přihlížející popravu sledovali s bázní. Riley si znechuceně odfrkl a zdálo se, že je o něco klidnější.

„Tak kdo za to dneska může? A kde vzal zapalovač?“ zeptal se a znovu všechny přejel pohledem. Většina automaticky poodstoupila od Chrise. Riley se na něj podíval s odporem.

„To ty?“ zeptal se s předstíraným zájmem. Christopher na něj jen mlčky zíral.

„To ty?!“ zopakoval Riley svou otázku a v mžiku stál u Chrise. Ten jen na prázdno polkl. Byla hračka ho schodit k zemi. Riley mu zkroutil pravou ruku za záda, až mu v ní ruplo. Christopher bolestně zaskučel.

„Kde jsi vzal zapalovač?! Mluv sakra!“ Riley mu ještě víc sevřel pravačku. Chris pochopil, že čím víc se bude zdráhat odpovědět, tím to bude horší. Jen roztřeseně natáhl druhou ruku a ukázal na mě.

„To ona! Ona ho měla!“ Riley na mě pohlédl. Na tváři se mu vystřídalo tucet emocí a jako poslední se usadil okouzlující úsměv.

„Ta maličká?“ zeptal se pobaveně. Chris jen prudce kývl hlavou.

„Dobrá,“ zamumlal a pustil Chrisovu zuboženou končetinu. Ten si ji přeměřil starostlivým pohledem. Zdála se v pořádku.

Ruka byla možná zdravá, zato já jsem byla na infarkt. Rileyiho rudé oči mě propichovaly. Nejraději bych se někam ztratila. Riley poznal můj záměr a pomalu ke mně přistoupil.

„Neboj se, zlatíčko. Mě se nemusíš bát. Alespoň zatím.“ Pousmál se. Jeho přátelská maska mě trochu uklidnila, ale ne příliš. Jen jsem ho vyplašeně sledovala.

„Co jste mi to udělali?“ otázala jsem se po chvíli mlčení. Přeměřil si mě od hlavy až k patě a promluvil.

„Byla ti udělena úžasná pocta, maličká. Stala se z tebe nesmrtelná. Nádherná nesmrtelná, abych byl přesnější. Upírka!“ Poslední slova mi duněla v hlavě jako ozvěna. Upírka, upírka, upírka...

„Já přece nemůžu být... To nejde! Oni jsou taky...?“ Zoufale jsem se rozhlížela. Riley mi jen chlácholivě položil ruku na rameno.

„Ano, jsou. Neboj se všechno ti vysvětlím později. Nebo spíš vám. To je Diego. Už jste se seznámili?“ rukou pokynul k tomu mladíkovi po mém boku.

„Ale...“ Protesty byly marné. Jen mě gesty umlčel.

„Ššš. Otázky později. Největší přednost má žízeň. Bude mi ctí doprovodit tě na lov, Valerie,“ řekl a já na něj šokovaně zírala.

Odkud zná mé jméno? A jaký lov to vlastně myslí? Riley se postavil a, jako by pochopil zmatek v mé hlavě, řekl:

„Hodně jsi blouznila. A mezi výkřiky bylo tvé jméno snadno k rozeznání. Ale teď už pojď. Čeká tě první lov v novém životě, Valerie Andersenová!“

Pokračování příště

Autor: Kecka009 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden den nestačí! II.: