Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden a půl hříchu z lásky 3. Kapitola

30.01.2010 (13:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1591×

3. Kapitola

Pohled: Bella

Písnička: Tady

Koukal se na mě se smutným výrazem. Hlavně, ať to neodvolá. Neunesla bych tu představu. Nemohla jsem dát navenek najevo svou radost, ale určitě jsem ji měla vepsanou ve tváři. Nebyla jsem moc dobrá herečka, ale ani ne nejhorší.

„Ráda,“ vypadlo ze mě. Chvěl se mi hlas vzrušením, ale nemohla jsem si pomoct. Strašně jsem se těšila na večer strávený s ním.

„Tak fajn. Dneska večer tě vyzvednu. Hodí se ti to? Vyber si, na co chceš jít,“ řekl hlasem, který mi na něj vůbec nepasoval. Byl takový namyšlený. To je zase jeden z těch, co mě chtějí do postele, aby se předvedli před kamarády? Němě jsem přikývla. Nechtěla jsem moc dávat najevo, jak moc mě ranil tón jeho hlasu. Myslela jsem si, že to myslí upřímně, ale teď jsem si tím nebyla moc jistá. Snažila jsem se hrát to co nejpřesvědčivěji. Dnešek přetrpím… Snad.

Do konce hodiny se mnou nepromluvil. Snažila jsem se nasadit nedobytnou masku, za kterou by nebyla vidět moje bolest. Asi po pár minutách se zazvonilo a já si sebrala všechno učení z lavice a vypadla ze třídy. Ani jsem se na něj nepodívala. Prostě bych to nedokázala.

Se slzami v očích jsem vyšla na chodbu. Nechtěla jsem vnímat, co se kolem mě děje. Jen jsem pořád viděla ten jeho nemachrovaný výraz. Ale proč mi to tak vadí? Všichni kluci se mnou chtějí jít, aby se vytáhli před ostatníma, tak proč jsem teď tak nešťastná? Ale na druhou stranu mi nepřipadal jako machýrek. Zezačátku byl milý a celkem roztomilý, ale teď? Ani v nejmenším.

Nesmím dát na sobě večer nic znát. Budu se chovat jakoby nic. Jen ať vidí, že mi to nevadí. Prostě musím být silná.

Šla jsem stále s pláčem k své skříňce a s rachotem ji otevřela. Házela jsem si učebnice dovnitř a nechtěla myslet na nic. Ale to díky mým smyslům nešlo.

Někdo mi poklepal na rameno a já se zděsila. Prosím, ať to není ON. Pomalu jsem se otočila a za mnou stála Danka. Starostlivě se na mě dívala a já jí chtěla všechno říct, ze všeho se vypovídat, ale nemohla jsem. Nikdy si s nikým nebudu moci popovídat a ulevit si od srdce, jak mě moc trápí moje upíří podstata. Proč nemůžu být normální člověk? Vše by bylo jednoduché, jako dýchání. Mohla bych chodit s kýmkoliv, bez možnosti, že ho svou sílou zabiji.  Už několikrát jsem se chtěl pokusit navázat s někým něco více než přátelství, ale vždycky mi to jedna jediná osoba překazila. Můj otec. Jednou zašel až tak daleko, že Martinovi vyhrožoval, ten se se mnou potom rozešel a já byla na dně. Měla jsem ho moc ráda, ale nevím, jestli jsem ho milovala. Nikdy nedošlo k ničemu hlubšímu, než je pusa. Tenkrát jsem ještě neměla takové sebeovládání a nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Ale teď vím, že bych mohla.

Jen jsem Danku objala a brečela jí na rameno. Připadala jsem si jako hysterka, ale co jsem byla jiného? Stojím tady na chodbě a brečím. Nemohla jsem ze sebe vydat kloudnou hlásku, tak tam se mnou Danka ještě dlouho čekala, než se uklidním.

Konečně jsem přestala vzlykat jako malá a uklidnila se.

„Bello, co se stalo?“ ptala se starostlivě Dája. Nemohla jsem jí to všechno říct, ale nemohla jsem to prostě v sobě držet. Prostě to muselo ven.

„Mě už nebaví bejt jenom panenka na hraní. Aby se každej pochlubil, že je se mnou, vyspal a nazdar. Copak chci tak moc? Chci jenom normálního kluka, co by mě měl rád nejenom jako cvičenou opici,“ chrlila jsem ze sebe a ještě několikrát vzlykla. Nemohla jsem snést ten nápor a prostě jsem si řekla, že jedu domů. Dance jsem se omluvila a došla za třídní. Ta mě beze slova pustila a já šla k autu. Nasedla jsem a pádila domů. Tam mě sice nečekalo nic dobrého, ale neměla jsem kam jinam jít.

Za chvilku jsem byla doma a zajela s autem do garáže. Otec nebyl doma a já se tetelila radostí. Nemám náladu se s ním zase hádat. Vběhla jsem do pokoje, padla na postel a začala přemýšlet.

Co když to pozvání Jake myslel vážně? Je nějaká naděje, že jsem se v něm spletla? Musela jsem v to jedině doufat. Dnešní večer musí být perfektní. V hlavě jsem si už začala přebírat svůj šatník, co si vezmu na sebe. Hodila by se mi nějaká poradkyně. Vždycky mám pocit, že mám nemožnou kombinaci barev nebo model z minulého století. Byla jsem antitalent na módu, ale někdy se mi povedlo na sobě vykouzlit dobrý model.

Asi po několika minutách jsem usnula. Probudila jsem se asi kolem páté odpoledne. Je normální tolik spát? Upíři nespí vůbec a já tolik? Jak bych v něčí podstatě, jako je ta moje, mohla hledat logiku?  Jsem jediná na tomhle světě, nemám srovnání.

Dostala jsem hlad a uvařila si večeři. Další půl hodinka zabytá. Čas mi utíkal příšerně pomalu a já myslela, že se večera nedočkám. Nevěděla jsem sice, kdy přijde, ale doufala jsem, že brzy. Těšila jsem se, ale na druhou stranu jsem se bála, že mě pozval jen kvůli popularitě. Bylo to dost možné, ale já s tím nic nenadělám.

Sedm hodin. Ještě určitě nepřijede, ale já se radši začnu chystat. Sedla jsem si před zrcadlo a nenápadně a nenuceně jsem se nalíčila. Nijak přikrášlovat jsem nepotřebovala, ale s make-upem jsem se cítila lépe. Vlasy jsem si pročesala a nechala je volně spadnout na záda. Najednou se ozval zvonek. To už je tady? Já ani nemám nic na sobě! Doběla jsem otevřít a on tam stál. V plné své kráse a se svým milým úsměvem.

„Ahoj, tak na co půjdeme?“ zeptal se mě. Nebyl už tak lhostejný vůči mně. Zahřálo mě to u srdce a já si v duchu nadávala, jak můžu tohohle kluka podezřívat z rande kvůli popularitě. Byl roztomilý a sladký. Trošku jsem se začervenala, ale vypadal, že si toho nevšiml.

„Ahojky, co třeba na… Chceš mě, chci tě?“ řekla jsem s nadějí a očekáváním v hlase. Mohlo to vyznít trochu koketně, a pokud ano, doufala jsem, že toho využije. Koutkem oka jsem se dívala na jeho rty a snažila jsem se jim odolat. Přímo mě vybízely k polibku, ale bylo by dost trapné, kdybych ho zatáhla do domu a začala ho líbat. Chtěla jsem, ale nešlo to. Další vlna pokušení do mě narazila v podobě jeho neodolatelného úsměvu.

„Jasně, dobrej nápad. Sice nevím, o čem to je, ale nechávám to na tobě,“ odpověděl mi a mrknul. Kolena se mi málem podlomila. „Můžeme?“ dodal nakonec a políbil mi ruku. Proč mi to dělá? Srdce mi tlouklo jako splašené a dýchala jsem zrychleně.

„Jasně, hned tu budu,“ řekla jsem a rychle za sebou zavřela dveře. Snažila jsem se to trošku cestou do schodů rozdýchat, ale moc mi to nešlo. Jeho úsměv byl prostě dokonalý. Postavila jsem se před šatník a hledala, co si vezmu na sebe. Pohled mi padl na poměrně krátké červené šaty. Ty se mu budou líbit. Navlékla jsem je na sebe a podívala se do zrcadla. Super! Seběhla jsem schody, nasadila si boty na menším podpatku a vyšla ven.

Chvilku na mě Jake koukal a vykuleným výrazem a trošku pootevíral pusu. Musela jsem se pousmát.

„Jsi nádherná,“ vypadlo z něj nakonec. Sklopila jsem oči a zrudla. Za chvilku se zase vzchopil a došel k motorce. Uvědomila jsem si, že mám sukni. To asi nebyl moc dobrý nápad.

„Nebude ti to vadit? Nemám radši dojet pro auto, má lady?“ zeptal se, ale mohla jsem v jeho pohledu vidět tu neochotu.

„Ne, to bude perfektní.“ Nasedla jsem si za něj a využila situace. Pevně jsem se k němu přitiskla. V tu chvilku mu srdce začalo bušit o něco silněji a rychleji. Líbilo se mu to. Stejně jako mně. Nastartoval a vyjel. Vlivem větru mi jeho vlasy občas šlehly do obličeje, ale nepříjemné to nebylo. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vdechla jeho vůni. Voněl přímo božsky.

Najednou zastavil, ale já bych si tu cestu dala ještě jednou. Sesedla jsem opatrně z motorky a Jake taky. Zaparkoval a došel pro lístky. Chvilku jsem počkala, ale netrvalo to dlouho. Byla jsem celá nedočkavá. Už jenom chvilku a budeme jenom Jake, já a tma.

„Jsem tu, takže můžeme dovnitř?“

„Jasně, jasně,“ odpověděla jsem mu jednoduše. Potichu jsme spolu vešli do sálu a nepromluvili ani slovo. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu jsem ani já neměla co říct.

Film začal a já věděla předem, že z něj nebudu moc vědět. Pořád mi pohled sklouzal k Jakovi. V očích mu jiskřilo a já doufala, že je to kvůli mně a ne kvůli hlavní protagonistce filmu.

Vnímala jsem každý jeho dech, každý úder srdce, a proto mi neušlo, že posunul ruku směrem ke mně. Nemohla jsem odolat a udělala to samé. Neměla jsem odvahu spojit naše ruce, ale on to udělal za mě. Propletli jsme si prsty a já byla blahem bez sebe. V břiše jsem cítila šimrání, jako nikdy. Palcem mě hladil po ruce a jeho dotyk pálil. Ne teplotou, ale tím napětím. Měla jsem nutkání se na něj otočit a políbit ho, ale nechtěla jsem kazit tuhle chvíli.

Potutelně jsem se usmívala a hrála si se svými myšlenkami, ale najednou se rozsvítilo a my museli jít. Ani za mák se mi nechtělo. Oba jsme se zvedli a ještě stále se nepouštěli.

„Pěknej film,“ prohodil

„Jo, taková romantika,“ snažila jsem se zamaskovat, že vůbec nevím, o čem ten film byl. Vyšli jsme pomalu ze sálu směrem k našemu dopravnímu prostředku.

„Chceš už jet domů?“ zeptal se malinko rozmrzele.

„Ano, si už ano. Jsem trochu unavená,“ přiznala jsem.

„Jo, jasně… A líbilo se ti to aspoň?“

„A víš, že i jo?“ nechtěla jsem mu narovinu říct, že to byl úžasný večer. Byla jsem příšerně nervózní a neměla jsem odvahu podívat se do jeho očí. Toužila jsem po tom, ale nemohla jsem.

„To jsem rád,“ připustil možná malinko nervózně.

Nasedla jsem opatrně za něj a objala ho kolem pasu. Měl na sobě bundu, ale cítila jsem to napětí a… chtíč? Z mé strany určitě. Chtěla jsem ho a jak moc.

„Bello, já jsem opravdu rád, že si se mnou šla. Moc to pro mě znamená,“ řekl, ještě než jsme vyjeli. Nemohla jsem nic odpovědět. Měla jsem až moc práce se svými pocity a myšlenkami. Opírala jsem se o něj a vnímala každičký jeho miniaturní pohyb, jako by mi mohlo něco důležitého utéct.

Zaparkoval před domem a já neochotně slezla a došla ke dveřím. S nadějí jsem se na Jaka otočila a on zůstal stát jako přimražený. S pohledem upřeným stále na mě přišel trochu blíž a bylo jasné, k čemu se schyluje. Polibek. Něžně se ke mně přitiskl a zase odtáhl. Byla jsem jako omráčená a chtěla víc, ale on už se se mnou loučil.

„Sladké sny, Bells,“ špitl něžným hlasem plným emocí. Už jsem nepochybovala o jeho upřímnosti. Nasedl na motorku a jel pryč. Chvilku jsem se za ním ještě dívala, ale potom jsem vešla domů. Za dveřmi ale na mě čekal otec.

„Copak nevíš, jak je to riskantní?“ ptal se, ale zároveň na mě řval jako pominutý.

„Od tebe to sedí! Ty jsi hnedka první den někoho zabil. Já se umím ovládat lépe, než ty. Proč musíš vždycky všechno zkazit?“ křičela jsem na něj tentokrát já. Uvnitř jsem brečela jako šílená, ale navenek jsem nemohla nechat znát slabost.

„Protože nás chci chránit, ale to ty nikdy nepochopíš. Přestaň se s ním scházet,“ při poslední větě dal důraz na každé slovo. Tak to ani náhodou! Jen tak se nevzdám!

„Ani mě nenapadne, nenechám si od tebe už nic vzít… už nikdy.“ Zdůraznila jsem slovo nikdy. Netušila jsem, odkud se bere ta odvaha a síla se s ním takhle hádat, ale byla jsem ráda.

„Tak to už je na tobě, ale poneseš všechny následky sama…“ Co tím myslí? Pořád jsem přemýšlela nad významem, ale na nic jsem nepřicházela. Otec hnedka vystřelil ze dveří a jen jsem se za ním se zaraženým výrazem dívala.

Zašla jsem k sobě do pokoje a chtěla usnout. Teprve až k ránu mi došlo, co tím myslí. Jake? Jake! Rychlostí sobě vlastní jsem běžela do pokoje pro mobil. Jeho číslo jsem měla napsané na papírku v kabelce, ale pamatovala jsem si ho. Vytočila jsem ho a… nic. Ještě několikrát jsem to zkoušela a nic.

Bezduchý zvuk vyzvánění mně přiváděl k šílenství…

Pohled: Jacob

Písnička: Tady

Smutně jsem se po ní podíval. Nedokázal jsem pochopit, co jsem to právě řekl. Já ji pozval na rande? To jsem teda dobrej pitomec, jestli si myslím, že se mnou půjde. Vždyť jí chtějí snad všichni kluci na téhle škole a já ji teď pozvu na rande, jako by to byla samozřejmost.

V jejích očích jakoby zajiskřilo. Rty se jí roztáhly do okouzlujícího úsměvu a já se cítil hrozně neuvěřitelně, když odpověděla: „Ráda.“

Zamrkal jsem, abych se ujistil, že se mi nezdá. Ona se mnou chce jít na rande, no waw. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Nechtěl jsem na sobě dát znát, jak moc jsem byl z její reakce, ba dokonce ze svého návrhu překvapený a rychle jsem se podíval z okna.

„Tak fajn. Dneska večer tě vyzvednu. Hodí se ti to? Vyber si, na co chceš jít,“ prohodil jsem.

Nepatrně kývla. Málem mi její souhlas uniknul.

Chtěl jsem vypadat, že je mi to lhostejné, ale to rozhodně nebylo. Nedalo mi to a otočil jsem se na ni. Význam jejího výraz jsem nedokázal rozluštit. Bylo to, jako by si nasadila masku. Pořád stejně krásná, ale ještě víc nepřístupná, než kdy jindy. Snad se nezlobila, ale její výraz mi spíše přišel víc lhostejný, než před chvílí můj tón. Jako kdyby mé pozvání přijala jenom z milosti. Obrázek téhle královny, která moc dobře věděla, na co má se mi zamlžil. Otočil jsem se zpátky k oknu a nadával si, jak jsem to zkazil. Předtím zněl její hlas potěšeně.

Zbytek hodiny jsem se snažil vymyslet něco, čím bych jí večer mohl překvapit. Chtěl jsem mít z dnešního večera pohádku. Udělat svět dostatečně hodný její existence. Každou minutu, co budeme spolu ji udělat alespoň natolik šťastnou, jak jen to dokážu.

Ze zamyšlení mě vytrhlo zvonění. Než jsem se otočil na místo vedle sebe, zmizela. S výrazem mučedníka jsem šel k další učebně. Pokračoval jsem ve svém přemýšlení, zahloubán v pohledu z okna a nevnímal žádnou probíranou látku v hodině.

Kapky si prorážely cestu po okně. Připadaly mi směšné. Byly tak malinké, tak lehoučké a přesto je zemská přitažlivost natolik přitahovala, že byly schopně si i spojit, jen aby se dostaly dolů. Jen, aby se dostaly trochu blíž k zemi, kde je stejně vsákne hlína. Připadal jsem si podobně. Od první chvíle, co jsem ji uviděl, mě tolik přitahovala. Kdo ví, kde má ona své úskalí. Třeba si taky jenom hraje a já jako ubohá kapička vody se roztékám pod každým jejím pohledem.

Konečně jsem byl osvobozený z toho utrpení sedět ve škole a předstírat zájem o mé okolí. Vyběhl jsem ze školy, nasednul na motorku a rozjel se. Miluji ten pocit, když mi vítr zaplete vlasy.

Přijel jsem domů později. Chvíli jsem si ještě užíval ten nezávislý pocit z jízdy, a až potom se vrátil domů.

„Ahoj tati, jak ti je?“ Ptal jsem se hned ve dveřích. Nerad jsem ho nechával samotného.

„Ahoj, já se mám fajn, jenom je tu trochu prázdno a nuda. Asi si zítra někam vyrazím,“ usmál se na mě.

„Tak to je dobře. Jenom na sebe dávej pozor,“ zachmuřil jsem obočí. „A abych nezapomněl, já si dneska taky vyrazím.“ Snažil jsem se vynechat podrobnosti o mém dnešním rande.

„Kterápak je ta šťastná? Už ti celkem zamotala hlavu, co?“ Vypláznul na mě jazyk a pochleboval se mi. Prokouknul mě.

„Heh, to teda ne. Ona po mně vyjela, abys věděl. Tak jsem se jí teda nabídnul, že s ní půjdu. Říkala, že s ní nikdo nechce jít.“ Přece nepřiznám před vlastním otcem, že monitoruji každý její pohyb, jenom aby mi něco neuteklo. Už teď jsem dokonale znal rysy jejího obličeje.

Zašklebil jsem se ještě, abych podtrhl význam svých slov a chtěl odejít do pokoje, abych se připravil na večer.

„A tak to jo. To já jsem ale myslel, že s Bellou chce jít každej, víš? Tak třeba sem se spletl, ale ta slečna je opravdu okouzlující mladá dáma.“ Mrkl na mě v gestu, že před ním se stejně nikdy nic neutají.

Poraženecky jsem si povzdychl. „No tak dobře, sice nevím, jak víš, že je to Bella, ale máš pravdu. Vážně je moc pěkná. Jenom si nemysli, že mi zamotala hlavu! To teda ne!“ Bránil jsem své nespravedlivé obvinění v domnění, že to znělo reálně.

„Ha ha ha, tak tohle je dobrý,“ začal táta propadat v záchvat smíchu. „Kdyby ses slyšel, jak si to řekl! Jako kdyby si přesvědčoval sám sebe! Ha, ha, ha, jenom se chvíli poslouchej, co plácáš. Vždyť mi nejdřív říkáš, že po tobě vyjela ona, pak, že s ní nikdo nechce jít. Když tě prokouknu a řeknu ti, že jí znám, tak to přiznáš, ale řekneš mi, že ti rozhodně hlavu nezamotala! Bože, Jaku, kdyby sis tím byl aspoň jistý.“ Smál se, až se mu slzy hrnuly do očí.

Musel jsem si přiznat, že má zase pravdu. Ta holka mě má omotaného okolo prstu jen jak po mně koukne.

Nemělo smysl se před tátou ospravedlňovat. Uraženě jsem si založil ruce na prsou, zpražil ho pohledem a poraženecky odkráčel do pokoje.

Na schodech jsem dupal, abych dal najevo svůj nesouhlas. Zapadl jsem do svého pokoje a svalil se na postel. Kdo mě za co trestá? Copak jsem to dneska nezkonil už dost? Musím to nějak vyžehlit. Zase jsem se zakoukal z okna ven a pustil si pomalou hudbu.

V autě cestou do kina jsem jenom mlčel. Seděla vedle mě v tichosti a nic neříkala. V jednu chvíli se na mně podívala a propukla ve výbuch smíchu. Ani se to nesnažila zamaskovat. Jen se na mně koukala a smála se. Bylo to spíš jako výsměch. Zděšeně jsem ji pozoroval a nedokázal jsem pochopit, co jsem udělal špatně. Vykulil jsem na ní oči.

Znenadání jsem stál u potoku, kde byla spousta vody. Připadal jsem si jako jedna jediná kapka z celého pramene. Jako kdybych až teď pochopil, jak moc má Bella na výběr. Tolik zájemců a já jsem jenom jeden z celého potoku. Otočil jsem se, že půjdu pryč. Chtěl jsem všechno vzdát, jenže tam stál můj otec. Hleděl na mě velice přísně a já čekal, že mi každou chvilkou začne nadávat. Jenže on mlčel. Díval se na mně vážným, trochu prosebným a trochu smutným pohledem a jediné, co řekl, bylo: „Nedělej to, chlapče. Ona teď bude to jediné, co tě dokáže rozesmát. Neztrácej i ji!“

Vzbudil jsem se vyděšený k smrti! Co tohle bylo? Tati, co jsi mi to povídal? Kde je Bella a proč se mi vysmívá?

Chvíli mi trvalo, než jsem našel správný okamžik, kdy jsem přestal vnímat realitu. Asi jsem usnul. Nepochopil jsem, co ten sen znamená, ale pravděpodobně to bylo jenom slátaniny všech mých myšlenek ze dneška.

Vyskočil jsem z postele a šel se mrknout na hodiny. Proboha! To už je 7? Venku už mraky pošťuchovali sluníčko směrem za horizont a obloha se zalila posledními zlatavými paprsky. Přehodil jsem si mikinu přes rameno a seběhl po schodech dolů, ještě jsem byl trochu na otce naštvaný. Ale to bych měl být leda sám na sebe.

Našel jsem ho v kuchyni, právě večeřel.

„Tati, tak já vyrážím. Přijdu nějak rozumně,“ přece jenom jsem se na něj usmál. Jak moc jsem byl rád, že ho mam. Je mrzuté, že si uvědomuji hodně věcí až nyní. Teď když jsem většinu ztratil.

„Dobře synu, netrop mi tam hlouposti,“ mrknul na mě. „Víš moc dobře, že se ke mně všechno dostane!“ Varoval mně ještě mezi dveřmi.

Uchechtl jsem se tomu. Jak bych mohl, když to je od ní stejně jenom z milosti. Teda, alespoň se tak tvářila.

Zabouchl jsem za sebou dveře, naskočil na motorku a uháněl jsem k Belle před dům. Doufal jsem, že její táta nebude nic namítat proti mé motorce. Spousta otců to neměla ráda. Obával jsem se však zbytečně. Vůbec jsem jejího otce nepotkal.

Lehce jsem zaťukal na dveře a Bella byla v mžiku u mě.

„Ahoj, tak na co půjdeme?“ Už jsem se nenamáhal, aby můj hlas měl podtón lhostejnosti.

„Ahojky, tak co třeba na… Chceš mě, chci tě?“ Zeptala se nesmírně sexy hlasem.

Musel jsem se ujistit, že se tak jmenuje ten film, protože jsem dostal chuť jí líbat. Když mi ale došlo, že myslela název filmu, okamžitě mi nálada klesla.

Usmál jsem se na ni, aby na mě nic nepoznala. „Jasně, to je dobrej nápad. Sice nevím o čem to je, ale nechávám to na tobě,“ mrknul jsem na ni.

Galantně jsem jí políbil ručku, zadíval se jí do očí a zeptal se: „Můžeme?“

„Jasně, hned tu budu.“ Zavřela mi dveře před nosem a rychle utíkala do domu.

Chvíli jsem jenom tak bezradně koukal na ten kus dřeva, než jsem poodstoupil dál. O chvíli později znovu stála ve dveřích. Tentokrát však na sobě měla rudé přiléhavé šaty nad kolena. Měl jsem co dělat, abych se ovládnul a neotevřel pusu. Musel jsem s pravdou ven. Tomu se nedalo odolat.

„Jsi tak nádherná.“ Zalapal jsem po dechu nahlas.

Nepatrně zčervenala a pousmála se. Bylo tak neuvěřitelné jenom to, že ji vidím, natož to, že spolu máme rande.

Naskočil jsem na motorku. „Nebude ti to vadit? Nemám radši dojet pro auto, má lady?“

„Ne, to bude perfektní.“ Nasedla za mě a pevně se ke mně přitiskla.

Ach, její vůně byla omamná, ona celá brala dech.

Byl jsem nesmírně šťastný, že jsem přijel na motorce. Cítit její blízkost na svém těle. Její vlasy vlály hned za mými ve větru a ona si položila obličej na mé rameno. V její přítomnosti jsem nedokázal být střízlivý. Byl jsem jako pod mocí nějaké látky, které jsem neměl dost. Pohltila mně spalující touha. Musela být jenom moje!

Dojeli jsme před kino. S tím, jak seskakovala z motorky se i moje nálada trochu ochladila. Už jsem nebyl obklopen opojným pocitem, který mi dávala její kůže. Jiskřičky zmizely.

Odskočil jsem koupit lístky a hned se k ní vrátil. Byla to jenom chvilička.

„Jsem tu, takže můžeme dovnitř?“ Dnes jsem se jí pořád na něco ptal. Chtěl jsem, aby byla spokojená.

„Jasně, jasně,“ přitakala mi.

Kráčeli jsme vedle sebe v tichosti a vešli do největšího sálu. Sedli jsme si na krajní sedačky do horních řad a čekali. Já čekal, jestli promluví a ona vypadala, že čeká, až začne film. Naše mlčenlivost pokračovala dál.

Sál se zatemnil, světla pohasla a začalo se promítat. Vypadala ohromně a všechno okolo nás budilo příjemný dojem. Možná to bylo tím, že byla tma. Všechno se zdálo ještě krásnější, než dřív… Jakoby obestřené tajemstvím.

Nedokázal jsem vnímat, o co ve filmu běželo. Chtěl jsem zase pocítit hebkost její kůže. Ruku jsem si opřel o opěradlo tak, aby mi mohla dát ruku. Svoji ruku měla hned vedle mé, ale neudělala to. Po očku jsem ji pozoroval. Pomalinku jsme se rukama přibližovali, ale nedotkli se. Nemohl jsem to vydržet. Doufal jsem, že jsem si to jenom nepředstavoval, a její ruka se opravdu o kousek posunula. Zkusil jsem to. Odhodlal jsem se a propletl její prsty s mými. Neucukla.

Její kůže mně chladila na rukou a já ji jemně hladil palcem po pokožce. Tak jemná a voňavá. Začal jsem si představovat, jak chutnají její rty. Koutkem oka jsem kontroloval každý její pohyb. Zdála se být spokojená.

Někdo rozsvítil světla. Vyvolalo to ve mně vlnu hněvu, ale pak jsem zjistil, že film už skončil a já si nedokázal vybavit jeho konec. Zastyděl jsem se a zvednul se ze židle.

„Pěknej film,“ prohodil jsem, abych zamaskoval, že z něj nemám nic, až na nádherný pocit z její přítomnosti.

„Jo, taková romantika,“ prohodila trochu zasněně. Těžko říct, na co vzpomínala.

Cítil jsem se trochu nervózně. Na tváři se mi rozlil úsměv z představy, že ji povezu domů a její tělo bude objímat mé.

Celý tenhle večer byl trošku rozpačitý. Vyšli jsme ze sálu a namířili si to rovnou k motorce.

„Chceš už jet domů?“ Ptal jsem se s nadějí v hlase.

„Ano, si už ano. Jsem trochu unavená,“ přiznala se Bella.

„Jo, jasně… A líbilo se ti to aspoň?“ Netušil jsem, co Bella cítí.

„A víš, že i jo?“ Prohodila jakoby mimochodem a pohledem přejížděla všechno okolo, jen na mě se nepodívala.

„To jsem rád,“ připustil jsem smutně. Nasedl jsem na motorku a čekal, až si přisedne.

Opatrně si sedla za mě, něžně mě objala, jen hlavu si mi nepoložila na rameno jako předtím. Rozmrzele jsem se rozjel trochu přehnanou rychlostí. Ani nevím, proč jsem byl naštvaný. Měl jsem hrozně špatnou náladu.

„Bello, já jsem opravdu rád, že si se mnou šla. Moc to pro mě znamená.“ Chtě nechtě jsem ji musel říct, že jsem s ní byl dneska rád.

Neodpověděla mi. A já jsem nevěděl, jestli si vůbec všimla toho, že jsem jí skoro vyznal svoji lásku. Byla tolik zadumaná do něčeho, co se jí honilo hlavou, že mi znovu položila hlavu na rameno.

Zaparkoval jsem před jejím domem. Pomalu slezla z motorky a já ji následoval až k vchodovým dveřím. Usmál jsem se na ni a chtěl odejít, ale něco v jejích očích mě donutilo zastavit. Jiskřičky neposednosti jí blýskaly pohledem. Pozorněji jsem si prohlížel její oči.

Rty měla malinko pootevřené a já jsem ji chtěl políbit. Dnes už jsem toho zpackal tolik.

Bože, ať teď hřeším jakkoliv, odpusť mi to.

Přiblížil jsem se k jejímu obličeji ještě víc, abych mohl ochutnat její slastné rty a spojil je v polibek. Něžně se naše rty setkaly, ale hned se zase oddálily. Jenom lehká pusa na dobrou noc.

„Sladké sny Bells,“ šeptnul jsem. Doběhnul jsem k motorce, naskočil na ni a jel domů. Přišel mi ten pocit trochu divný, když má záda nebyla objata jejími pažemi a na krku jsem necítil její dech.

Tma pozdního večera byla temná, až děsivá. Překvapivě jsem se tmy, ani lesa, u kterého bydlím, nikdy nebál. Spíš, jako by mě k němu něco lákala. Touha poznat hloub každé tajemství mě pohltila. A Bella pro mě rozhodně tajemstvím byla.

„Ahoj tati,“ pozdravil jsem ve dveřích svého otce, abych dal vědět, že jsem dorazil a zaplul jsem do svého pokoje. Jediné, co si pamatuji, jsou mé těžké kroky k posteli a hedvábná látka, která byla mým povlečením.

Těžko říct, co jsem si vysnil a co bylo skutečností. V mdlé podobě polospánku se mé myšlenky zmítaly do jedné slátaniny. Skoro jsem si ani neuvědomoval, že slyším telefon, nebo ne?

„Crrr… Crrr!“

Bella?

MrsDaisy < Shrnutí > KaculKaB

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden a půl hříchu z lásky 3. Kapitola: